„Nebudu s tebou komunikovat!“

Milí čtenáři, od tohoto čísla se budeme pravidelně setkávat na této stránce věnované komunikaci sestry a pacienta. To, zda se s pacientem opravdu „domluvíte“, záleží správném odhadu situace.

Komunikace se samozřejmě liší podle typu pacienta, jeho nemoci a také duševního stavu, který však mnohdy s jeho nemocí souvisí. Jinak mluvíme s pacientem hendikepovaným a jinak s onkologicky nemocným. A docela jinak s tím, který se chová agresívně. Patřičné dovednosti se samozřejmě dají naučit a vytříbit. Po stezkách komunikace vás bude provázet Mgr. Šárka Dynáková, lektorka výuky komunikačních dovedností, za pomoci kolegů z řad lékařů a psychologů, specialistů na jednotlivé druhy komunikace. Pokud někdo říká tuto větu, ani si často neuvědomuje, že to opravdu nelze. Většinou máme v takových chvílích na mysli, že s tím druhým nechceme mluvit. Ovšem i samotné mlčení spojené s naším chováním dává mnoho možných informací pro komunikačního partnera, a je tudíž komunikací. Dokonce i nepřítomná osoba, s jejíž účastí se počítalo, nám něco sděluje. Nevysvětlená nepřítomnost ovšem dává přijímajícímu velké pole působnosti v jeho fantazii a interpretacích.

Nedávno na semináři se dvě účastnice neomluvily a ráno po jejich osobách zbyly pouze jmenovky na stolech. Co vlastně ostatním sdělovaly? Opozdily se díky zaspání? Přebraly včera alkohol? Nebaví je již seminář? Zlobí se na účastníky? Stalo se jim něco vážného? Tyto a ještě mnoho dalších vysvětlení bylo možno brát v potaz jen díky tomu, že se účastnice rozhodly takzvaně „nekomunikovat“.

V tomto článku bychom vám chtěli sdělit základní informace o mezilidské komunikaci a v následujících číslech i o zvláštnostech a rozdílech při komunikaci s různými typy klientů a pacientů. Zaměříme se i na jednotlivé situace, v nichž se mohou sestry ve svém povolání ocitnout. Věnujme chvíli pozornost základním pojmům a výchozím myšlenkám. Slovem komunikace bývala dříve označována vozovka, silnice, či jiná forma spojení několika míst. Dnes se běžně používá na označení toho, co spojuje lidi, co mezi nimi probíhá, když spolu diskutují, řeší problémy, radují se, anebo se společně trápí, když se k sobě zkrátka nějak chovají…

Komunikace je když…

Komunikace je považována za základ mezilidského styku a je definována jako vzájemná výměna významů mezi lidmi, uskutečňovaná především prostřednictvím používání konvenčních symbolů. Komunikace, jako forma procesu interpersonální výměny, umožňuje, aby se lidé dostávali do styku s psychikou dalších jedinců. Do komunikace spadá kódování informací do symbolů, jejich předávání mluvením, chováním, jejich vnímání a dekódování. Komunikace je tedy sdělováním (produkcí i recepcí ) určitých obsahů poznávacích, emotivních i snahových. Není sama o sobě vztahem mezi lidmi, ale je pro tento vztah nevyhnutelnou podmínkou.

Základní komunikační axiomy

Komunikaci považujeme za základní proces skupinového chování. Každé chování má charakter sdělení, je komunikativní. V mezilidském, skupinovém kontextu nelze nekomunikovat.

I odmítnutí vyslat nebo přijmout sdělení komentuje vztah lidí, kteří jsou v kontaktu. Reaguji-li na druhého slovy „já tě neposlouchám“, jasně s ním komunikuji. Dvě výše zmíněné účastnice semináře, které seminář bezeslovně opustily, svým odchodem přesto něco velmi výrazně ostatním komunikovaly. Každé sdělení má dvě úrovně, dvě funkce: obsahovou a vztahovou. Obsahová úroveň sdělení = věcná informovanost, vztahová úroveň sdělení = metakomunikace.

Tato charakterizuje vztah jedinců a význam informace v kontextu tohoto vztahu (jde-li o žádání, nařizování, zakazování, atd.). Uvedené axiomy jsou podkladem pro studium verbální a neverbální komunikace.

Příkladem by mohla být interakce sestry s pacientem na lůžkovém oddělení. Sestra se ptá pacienta „ Kam jdete, pane Horký?“ V případě, že pacient vnímá pouze obsahovou úroveň, je mu jasné, že je dotaz směřován na informaci o místě, kam míří. Je-li ovšem zaměřen na vztah, slyší třeba: „Stále vás musím kontrolovat“ nebo může vnímat přímou výzvu: „Nikam nechoďte!“ Čím je setkání lidí citově nabitější a situace v níž komunikují náročnější, tím je větší pravděpodobnost, že na výsledek jejich komunikace mají výraznější vliv jiné aspekty, nežli to, co si oboustranně obsahově sdělují V komunikačních výměnách sester a pacientů se takováto nedorozumění dají očekávat, neboť silný a zároveň křehký vztah je nedílnou součástí sesterské podpůrné psychoterapie v rámci ošetřovatelského procesu.

Verbální a neverbální komunikace

V kontaktu s druhým člověkem je ve hře především náš vztah k němu, který se projevuje nejen tím, co říkají naše ústa, ale i tím, co říká celé naše tělo. Právě proto hovoříme o mezilidské komunikaci jako o celkovém způsobu, kterým lidé k sobě vyjadřují vztah, kterým ovlivňují své chování, vzájemně se akceptují, inspirují, povzbuzují, anebo si naopak nerozumí a občas se přivádí k psychickým poruchám. Komunikaci je proto nutné studovat v kontextu celé situace. V rámci neverbálních projevů hrají totiž podstatnou roli i makroprojevy člověka, tedy pohyb v prostoru a v čase. Totéž platí pochopitelně pro celé mezilidské chování: je nutno sledovat řeč i neverbalitu a dát správné proporce našemu zájmu o obě tyto složky komunikace.

Verbální komunikace informuje více o objektech a logických vazbách, neverbální komunikace o mezilidských vztazích. Mimoslovní chování je často výrazem lidských citů a má zřetelnou komunikační, tedy sdělovací funkci. Každé sdělení má úroveň obsahovou, vyjadřovanou slovy a úroveň vztahovou, emoční, vyjadřovanou zejména mimoslovně. Mimika, gestikulace a hlas vyjadřují vztah jednotlivců a současně určují význam sdělované informace v kontextu vztahu: jde-li o přikazování, zákaz, prosbu, apod. Podle pózy, výrazu tváře, pohledu a hlasu velmi citlivě rozlišujeme, zda nás někdo o něco žádá, prosí, zda naléhá, anebo se snaží rozkazovat.

Čím více jsou v komunikaci zahrnuty silné pocity a city, tím více narůstá význam komunikace neverbální. Psychologické výzkumy přinesly provokující zjištění, že na celkovém účinku komunikování se může v takových chvílích podílet více nežli 50 procenty výraz tváře a pohyby těla a téměř 40 procenty vokální, hlasové charakteristiky řeči. Přibližně jen 7 % výsledného efektu komunikace je v těchto případech dáno obsahem toho, co se říká!


O autorovi: Mgr. Šárka Dynáková, doc. PhDr. Jan Kožnar, CSc. (eruditio@seznam.cz)

Ohodnoťte tento článek!