Nelátkové závislosti u dětí

Mezi poruchy chování zařazujeme široké spektrum projevů, které nevyhovují sociálním normám a očekáváním. O poruše chování nelze hovořit, pokud dítě něco udělá jednorázově, když negativně zareaguje na konkrétní situaci a více se projev neopakuje. Daný delikt se musí opakovat častěji, jedná se o model chování. Rozlišujeme agresivní poruchy chování (fyzické násilí, krádeže, ničení cizího majetku) a neagresivní poruchy chování (útěky z domova, potulka, látkové a nelátkové závislosti) (Lizáková, Vranaiová a kol., 2008).

Návyková onemocnění nemají pouze jednu příčinu, rizikové a protektivní faktory ve vztahu k nim nacházíme v různých rovinách. Pro mapování preventivních a rizikových faktorů se používají diagnostické

nástroje jako např. screeningový dotazník R. E. Tartera. Mezi nejčastější rizikové faktory patří osobnost, tělesné zdraví, rodina, škola, vrstevníci a širší sociální prostředí, dostupnost návykových rizik (Hort a kol., 2000).
Specifika návykových onemocnění u dětí a dospívajících můžeme shrnout do několika bodů: * rychlejší rozvoj závislosti, * menší životní zkušenost, sklon riskovat, hledání nových podnětů, testování hranic, tendence experimentovat, * výraznější zaostávání dospívajících v získávání sociálních zručností a pracovních návyků, * výskyt dalších souběžně existujících psychiatrických poruch, * časté recidivy, když rodina a okolí dospívajícího nevydrží v léčbě.
V léčbě je vhodné využívat více léčebných postupů včetně rodinné terapie. Doporučuje se používat dohody vzájemného spolužití, posilnit autoritu rodičů a jejich sebevědomí. V počátcích abstinence je potřebné trávit s dospívajícím více času. Pozornost se musí zaměřit především na sladění nároků na vzdělávání a léčbu, na trávení volného času, životní styl, síť sociálních vztahů. Všeobecně můžeme konstatovat, že léčba u dětí a dospívajících je více orientovaná na realitu a současnost. Rozhodnutí o ústavní léčbě, pokud stav progreduje a nedaří se jej zvládnout ambulantně, je lepší neodkládat v souvislosti s možnými riziky dané věkové kategorie (Höschl, Libiger, Švestka, 2004).

Nejčastější nelátkové závislosti u dětí

Gambling (patologické hráčství) – porucha spočívá v častých opakovaných epizodách hráčství, které dominují v životě dítěte na úkor sociálních, rodinných hodnot a školních povinností. Návyková onemocnění se v dětství a v dospívání rozvíjejí podstatně rychleji než v pozdějším věku. Proto je výskyt patologického hráčství mezi dospívajícími a mladšími dospělými vyšší než v celé populaci.
Závislost na nakupování (shopaholismus) – je závislost moderní doby. Jedná se o iracionální nepromyšlené nakupování, rozmáhající se především od doby, kdy se rozšířily hypermarkety. Dospívající děvčata kupují věci, které nepotřebují, a jediným důvodem je přání zaujmout ostatní ve škole. Postupně se může vyvinout až neovladatelná touha nakupovat, a to víc, než si mohou dovolit. Aby mohly i nadále uspokojovat své touhy, začnou krást peníze rodičům.
Poruchy příjmu potravy (PPP; anorexie, bulimie, bigorexie atd.) – některé z těchto poruch mají také znaky nutkavosti a impulzivnosti, charakteristické pro závislosti. Vzpomeňme idoly dnešní doby – extrémně hubené (anorektické) modelky, na druhé straně svalovci z fitness

center (bigorexie). PPP jsou nemocí dnešní moderní civilizace. Dospívající mládež neustále trpí představou, že stále ještě nejsou dokonalí (Fujková, 2007).
EMO (hudební a životní styl) – je slangový americký výraz pro označení hudebního, či spíše životního stylu a subkultury současné mládeže. Počátky používání pojmu EMO (zkratka výrazu emoce z angl. emotions) spadají do poloviny osmdesátých let minulého století. Vznik stylu EMO (resp. Emocere) je také výsledkem zklamání z amerického snu, které mladé lidi dovádělo k deziluzím, apatii, ignoranci, zoufalství až ztrátě víry v budoucnost. Součástí životního stylu EMO je, že se jeho podstatná část odehrává ve virtuálním světě. EMO je spojováno s homosexuální anebo bisexuální orientací, s dysforickými náladami i sebepoškozováním (automutilace). Jedná se o záměrné a opakované násilné chování, zaměřené vůči sobě, způsobující fyzická zranění za účelem vyjádřit anebo uvolnit emocionální nepokoj. K rizikovým faktorům vzniku sebepoškozování patří např. věk (adolescence), osobnostní a vztahové problémy, traumatizující zážitky či depresivní stavy. Zesílená sebeprezentace „emáka“, nová a někdy i nepředvídatelná sociální rizika způsobují této mládeži problémy spojené s konstrukcí vlastního života. Mezi typické projevy automutilace patří: škrábání, extrémní okusování nehtů, vytrhávání si vlasů (trichotilománie), bodání, řezání, střihání, tlučení se, pálení kůže (cigaretami, zapalovačem, hořlavinami, žehličkou), zásahy do ran (strhávání si strupů, otevírání si ran), lámání kostí (Jusko, 2009).
Cybersex (sexuální vyjadřování pomocí elektronické komunikace) – lídrem ve využívání možností, které internetová komunikace poskytuje, je mládež. Prakticky nejvyhledávanější oblastí volnočasových aktivit na internetu je sex. Cybersex je každá forma sexuálního vyjádření, která probíhá prostřednictvím elektronické komunikace. Jednou z možností provozování cybersexu je erotický chat. Chat je moderním médiem umožňujícím synchronní komunikaci, která nemá prostorové či časové bariéry.
Závislost na mobilním telefonování a SMS – jedná se o závislost, která se u dětí projevuje zvyšováním frekvence a času stráveného při telefonovaní. Pociťují napětí, když je jim telefon zabaven, neodolatelné nutkání zatelefonovat si, přičemž cítí příjemné vzrušení při samotném telefonování. Častými spouštěči opakovaného telefonování anebo posílání SMS je nuda, samota (Fujková, 2007).
Lenost – snížená tělesná aktivita je v dnešním světě nejrozšířenější poruchou duševního zdraví s typickými charakteristickými rysy závislosti. Většina dětí se aktivně, ale ani pasivně nevěnuje žádnému sportu, čas tráví u televize a počítače. Proto je prvořadá prevence už v útlém věku prostřednictvím rodičů, školy a celé společnosti. Sekundární prevencí je léčba založená na principech kognitivně-behaviorální terapie se současným somatickým monitoringem, s harmonizovanou cílenou medicínskou léčbou případných komplikujících onemocnění (Okruhlica, 2011).
Nejdůležitější pro spolupráci je vybudování dobrého terapeutického vztahu mezi dítětem a celým zdravotnickým týmem. Je nutná spolupráce s rodinou, školou, speciálním pedagogem, pediatrem, psychologem, se sociálními pracovníky. Při léčbě dospělých pacientů předpokládáme, že pacient má zájem o léčbu a také z tohoto důvodu spolupracuje. V dětských psychiatrických zařízeních se na tuto skutečnost nemůžeme plnohodnotně spolehnout. Léčit se tam přicházejí děti z různých příčin, z různého sociálního prostředí a za různých okolností. Jejich potřeba seberealizace, osobnostního růstu či realizace tužeb je nenaplněná. Proto je potřebné, aby sestra, která pracuje v takovém zařízení, věděla, co je její úlohou v rámci ošetřovatelské péče o dítě na dětské psychiatrii.

Úloha sestry na pedopsychiatrii

vykonávat důsledná pozorování, * zaznamenávat a ústně odevzdávat zjištěné poznatky o reakcích dítěte na cílené ošetřovatelské intervence, o společenských návycích, * hodnotit chování dítěte vzhledem k věku, emoční reaktivitu, náladu, chování při zaměstnání, hře, vztah k autoritám, schopnost podřídit se i adaptovat se, * všímat si pozitivních a negativních posunů v dodržování hygienických návyků, stravování, oblékání, úpravy vizáže, kvality spánku, úzkosti, poruch řeči, enurézy, účinků léků atd.
Aby mohlo dojít k porovnání stavu před léčbou a v jejím průběhu, je důležité, aby sestra věnovala pozornost důkladnému sběru údajů. Nemůže se opírat pouze o informace získané od dítěte ani od rodičů. Informace musí doplňovat různorodé zdroje: výpovědi praktického lékaře pro děti a dorost, sociálního pracovníka, informace ze školy apod.
Psychoterapeutická činnost s dětmi je rozmanitá a náročná. Pro sestru je potřebné vzdělávat se, ale také nezapomínat na duševní hygienu a využívání podpůrných osob (Lizáková, Vranaiová a kol. 2008).

Stručná kazuistika z pedopsychiatrické ambulance

Dospívající J. P., věk 17 let, první vyšetření v dětské psychiatrické ambulanci.
Rodinná anamnéza: Otec pracuje na směny jako vrátný. Matka pracuje jako pečovatelka v Rakousku, jezdí ve dvoutýdenních turnusech. Pacient má ještě bratra ve věku 15 let. V rodině se nevyskytly žádné duševní poruchy.
Osobní anamnéza: Běžná onemocnění.
Návyková rizika: Kouří asi 3 cigarety denně, alkohol konzumuje příležitostně, když se sejde s partou v baru. Zkoušel již marihuanu, vodní dýmku. Hazardně hraje už rok. Ukázali mu to kamarádi z party, vyhrál 10 eur. Hraní se mu zalíbilo a nabyl dojmu, že takto získá peníze na cigarety, alkohol a pro svoji přítelkyni.
Škola: Hrozí mu vyloučení ze školy, už asi měsíc ji nenavštěvuje a věnuje se pouze hazardu.
Stávající onemocnění: V souvislosti s hazardními hrami začal doma krást peníze rodičům, odnášel zlaté šperky, potraviny, víno, drahé šaty a elektroniku. Celková hodnota věcí, které odnesl z bytu, byla rodiči vyčíslena na 2000 eur. Doma dělal scény, vyhrožoval, byl agresivní vůči bratrovi a matce, kterou dokonce zbil. Vzhledem k těmto skutečnostem byl z dětské psychiatrické ambulance odeslán k hospitalizaci na dětské psychiatrické oddělení.
Průběh léčby: Matka se zúčastňovala rodinné terapie, otec odmítl. Řádně dokončil hospitalizaci, z propustky se vrátil v pořádku. Po ukončení hospitalizace pokračoval ve skupinové léčbě v dětské psychiatrické ambulanci. Propuštěný byl bez medikace.
Další vývoj této kazuistiky bohužel neznáme. Pacient k nám přestal docházet, protože je umístěn v reedukačním zařízení z důvodu návratu k hazardu. Kazuistika je pouze nástinem možného průběhu a postupu onemocnění „závislostí“ z pohledu sester pedopsychiatrické ambulance, léčba jako taková byla poskytována na oddělení a nemáme bohužel k dispozici dokumentaci.
Literatura

FUJKOVÁ, E. Novodobé závislosti. Logos. 2007, roč. IV, č. 2, s. 5–6. ISSN 1336-7331.
HORT, V. a kol. Dětská a adolescentní psychiatrie. Portál: Praha, 2000. 492 s. ISBN 80-7178-472-9.
HÖSCHL, C.; LIBIGER, J.; ŠVESTKA, J. Psychiatrie. Tigris: Praha, 2004. 883 s. ISBN 80-900130-7-4.
JUSKO, P. Sociálna práca s mládežou a sociálnopatologické javy. 1. vyd. Banská Bystrica: Pedagogická Fakulta Univerzity Mateja Bela, 2009. 200 s. ISBN 978-80-8083-705-1. LIZÁKOVÁ, Ľ.; VRANAIOVÁ, K. a kol. 2008. Psychiatrické ošetrovateľstvo. Ružomberok: KU v Ružomberk, 2008. 130 s. ISBN 978-80-8084-387-8.
OKRUHLICA, Ľ. Telesná lenivosť ako závislosť. Alkoholizmus a drogové závislosti. 2011, roč. 46, č. 49 478, s. 65– 77. ISSN 0862-0350.

Souhrn Pedopsychiatrie se vyčleňuje z psychiatrie jako samostatná disciplína a zabývá se diagnostikou, léčbou a prevencí psychických poruch u dětí a adolescentů. U činností v pedopsychiatrii je nutné zohledňovat zejména vývojové hledisko, je potřebné rozlišovat, zda jde o přirozený jev typický pro věk dítěte, anebo je to již projev psychické poruchy a závislosti dítěte na okolí. Klíčová slova: nelátková závislost, pedopsychiatrie, úloha sestry

O autorovi| Mgr. Ľubomíra Tkáčová1, MUDr. Marta Erdélyiová2 Katedra ošetrovateľstva, FZaSP TU1, Detská psychiatrická ambulancia Michalovce2 (lubomira.tkacova@truni.sk)

Ohodnoťte tento článek!