Nemoci našich mocných II.

Historický a patobiografický pohled na třetího prezidenta Československé republiky, který stanul nedobrovolně také v čele Protektorátu Čechy a Morava, Emila Háchu, a jeho následovníka Klementa Gottwalda, označovaného v písemnictví za „prvního dělnického prezidenta“.

Ve druhém pokračování našeho seriálu (po charakteristice prezidentů Masaryka a Beneše) se pokoušíme o zhodnocení zdravotního profilu dalších dvou osobností, jež v minulém století stály v čele našeho státu.
Základní fakta jsou čerpána se svolením docenta Miloše Vojtěchovského z jeho přednášky Nemoci mocných ve 20. století, která proběhla koncem loňského roku. Některé upřesňující informace jsou převzaty také z jeho publikací v časopise Česká a slovenská psychiatrie (5/2010 a 4/2011).

Jediný prezident, který o svou funkci nestál

JUDr. Emil Hácha (1872–1945) patřil k právnickým autoritám první republiky, byl ctěn jako konzervativní český vlastenec a přesvědčený demokrat s výrazným sociálním cítěním. Působil i v kulturní oblasti – překládal beletrii (např. J. K. Jerome: Tři muži ve člunu), psal básně, přátelil se s předními výtvarníky a byl majitelem rozsáhlé sbírky soch a obrazů. I přes svůj malý vzrůst byl od mládí fyzicky velmi zdatný (v dospělosti dobrý tanečník i tenisový hráč a vyznavač alpinismu). Střídmost porušoval snad pouze jako vášnivý kuřák doutníků a mírný konzument piva a vína. Dobrá kondice mu údajně vydržela až do nástupu do vrcholné státnické funkce.
Veřejného života se spíše stranil a vůči stranickým půtkám se stavěl jako konzervativně smýšlející rezervovaný občan – proto byl také přijatelný pro většinu tehdejších politických stran. V roce 1938 byl vybrán na post prezidenta rovněž pro své schopnosti řídit velký úřad (od 53 do 60 let byl prezidentem Nejvyššího správního soudu v Praze) a pro přehled v evropských právnických otázkách, který získal jako dlouholetý zástupce ČSR v haagském Mezinárodním rozhodčím soudu.
5. 10. 1938 odstoupil z funkce prezidenta republiky Edvard Beneš a za dva dny byl na schůzi vlády její předseda Rudolf Beran podle ústavy pověřen některými funkcemi prezidenta. Ve vládě se potom začalo uvažovat, kdo se stane novým nástupcem, a Beran přišel s návrhem, aby byl na prezidenta republiky navržen Hácha. Ten se podle svědectví Jana Syrového „zpěčoval“, ale bylo na něj naléháno, aby funkci převzal. Z rozhodnutí předsedy vlády byly 17. 11. svolány obě sněmovny k zahájení podzimního zasedání a na osobě Emila Háchy se shodli všichni političtí činitelé. Hácha byl na vrcholu své právnické kariéry. Zároveň se připravoval na penzi a těšil se na ni. Podle sdělení jeho dcery Milady Rádlové chápal funkci prezidenta jako oběť. Věděl, že je již stár a vyčerpán.

Gradovaná traumata

Už ve středním věku se u Emila Háchy začaly objevovat určité varovné psychosomatické signály, které vzbuzovaly podezření na počínající arteriosklerózu. Jeho osobním lékařem byl nejprve MUDr. Malík, konzultantem docent Jiří Syllaba. Právě doktor Malík jej od přijetí kandidatury zrazoval a i sám Hácha, který po smrti své manželky a následném rozvodu dcery Milady v roce 1937 upadl do špatného psychického stavu, byl k přijetí funkce rezervovaný.
Jak zaznamenal Adolf Maixner, další z jeho osobních lékařů (též osobní lékař T. G. Masaryka), postupně se u Háchy stále více projevoval pesimismus a protrahované deprese se sebevražednými úmysly (tyto stavy se pak zesilovaly po celé údobí protektorátní prezidentury). Od listopadu 1938 prezident Hácha podle svého sdělení trpěl úpornou nespavostí, stěžoval si na pocity méněcennosti akcentované obavami z prožitků urychleného stárnutí a stavy vyčerpání. Jeho největším traumatem byl nepochybně 14. březen 1939 a následná návštěva Berlína spojená s diktátem nacistů, který mu ukládal akceptovat konec trvání republiky a německou okupaci. Po Göringově vyhrožování, že rozbombarduje Prahu, jestliže Hácha verdikt nepodepíše, se prezident zhroutil, kolaboval a byl ošetřován Hitlerovým osobním lékařem doktorem Morellem intravenózními injekcemi glukózy (podrobně si lze přečíst Háchův záznam o jednání v Berlíně v noci ze 14. na 15. března 1939 na webu www.fronta.cz).
Po návratu z Berlína prý Hácha poznamenal: „Připadám si jako chalupník, kterému prodali poslední krávu.“ Když se k tomuto aktu vracel, vycházel z poznání, že mu otázka obsazení českých zemí byla předložena jako nezměnitelná skutečnost. Bylo mu dáno pouze na vybranou, zda má dojít ke krveprolití, či nikoli. Jeho deprese se pak dále prohlubovaly a byly provázeny sebevražednými úmysly (doktora Maixnera žádal o podání jedu a lesního správce v Lánech o poskytnutí střelné zbraně). I přesto Emil Hácha zůstal ještě dlouho aktivní ve snahách o zmírnění nacistických opatření vůči českému národu.

Tortura, z níž nebylo úniku

Záhy po nástupu nového říšského protektora Reinharda Heydricha do Prahy se u Háchy začal projevovat progredující kognitivní úbytek. Tehdy také sepsal první abdikační dopis (21. 9. 1941), ale jeho rezignace nebyla přijata. Stav 70letého prezidenta v následujícím roce charakterizoval jeho osobní tajemník doktor Škarvada jako naprostou ztrátu vůle, neschopnost si cokoli pamatovat, a dokonce řekl: „Lidé v takovém stavu, jako je dnes on, prohlašují se za nesvéprávné.“ Další abdikační listinu sepsal v roce 1943 tehdejší prezidentův tajemník doktor Kliment a Hácha, který ji podepsal velmi kostrbatým písmem, údajně už ani nevěděl, co podepisuje. V letech 1943–1944 nebylo hradní kanceláří doporučováno, aby se prezident objevoval na veřejnosti. Dosazení nového nástupce ale Hitler kategoricky zamítl.
Podle sdělení docenta Vojtěchovského je nepochybné, že kognitivní deteriorace prezidenta byla evidentní pro konziliáře – internistu profesora Bohumila Prusíka – už od listopadu 1941 a později stvrzena psychiatrem profesorem Zdeňkem Myslivečkem. Podle autora je možno neuropsychickou poruchu Emila Háchy ex post (ovšem bez potvrzujícího pitevního nálezu) definovat jako protrahovanou depresi se suicidálními úvahami, rychle progredující Alzheimerovou chorobou s komorbidním status lacunaris, s přechodnými delirantními stavy, vše potencované chronickou stresovou poruchou. Prezident Hácha zemřel 27. června 1945 ve svých 73 letech, po 6týdenním pobytu ve vězení na Pankráci, kam byl převezen z Lán po vydání zatykače ministrem vnitra Václavem Noskem. Národní soud pak v roce 1946 Emila Háchu posmrtně zprostil odpovědnosti za jeho politické činy a projevy, ovšem až od ledna 1943.

Až do hořkého konce…

Tento prezident vystupuje v českých dějinách jako rozporuplná postava a existuje na ni mnoho pohledů. Tomáš Pasák jej ve své knize JUDr. Emil Hácha (1938–1945) vylíčil jako „nemocného člověka s dobrým srdcem, který jednal vždy podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, miloval český národ a byl se pro něj ochoten obětovat“. Podobně se o něm vyjádřil i bývalý komorník Strupa: „Politika Emila Háchy byla diktována strachem, ne o sebe sama, ale o národ.“ Existují samozřejmě i pohledy zcela opačné, podle nichž je Hácha národním zrádcem (viz lidový slogan „Hácha – Hitlerův brácha“). Skutečností je, že musel pod náročnou psychickou zátěží, pro nás dnes nepředstavitelnou, jako chorý člověk setrvat proti své vůli až do hořkého konce a skončil v terminálním stavu ve vězení. Podle docenta Vojtěchovského nesou určitou zodpovědnost za jeho osud i ošetřující lékaři, kteří včas nerozpoznali závažnost jeho choroby (zejména depresi, která je ve stáří významným rizikovým faktorem pro vznik demence) a nenavrhli patřičná preventivní opatření.

Drogy a alkohol – u politiků žádná vzácnost

V úvodu k rozboru další osobnosti docent Vojtěchovský poznamenal, že je zarážející, jak často zaujímaly v životě státníků významnou roli různé druhy závislostí, a zároveň překvapivé, že s tímto handicapem byli schopni zastávat své vysoké politické funkce.
Uvádí se, že Hitler trpěl buď Parkinsonovou nemocí, nebo indukovaným extrapyramidovým syndromem vyvolaným závislostí na amfetaminech. Britský předseda vlády Anthony Eden trpěl závislostí na psychostimulanciích v době rozhodování o osudu Velké Británie za Suezské krize, John F. Kennedy byl závislý na amfetaminech přinejmenším do prohry s Kubánci v Zátoce sviní, teprve pak dostal nové lékaře, kteří jeho závislost omezili. Mimoto Kennedy bral rekreační drogy (marihuanu, LSD, heroin

i kokain), a byl tedy do jisté míry zázrak, že mohl fungovat jako prezident.
Závislostí na alkoholu jistě trpěli Winston Churchill, Lyndon Johnson, Richard Nixon, George Bush mladší a ze sovětských vládců Boris Jelcin. Ten bral i vysoké dávky analgetik, která v kombinaci s alkoholem vykonala devastující dílo (známý skandál v Irsku, kde nebyl schopen vystoupit z letadla a po několika hodinách musel být dán signál k odletu). Přední český psychiatr a alkoholog docent Jaroslav Skála označil jako závislé na alkoholu také dva naše prezidenty – Klementa Gottwalda a Gustáva Husáka, u kterého jsou však evidence o závislosti na alkoholu nejasné. Skála se prý dozvěděl od svých přátel, že prezident trpí vážnými problémy s nadužíváním alkoholu, ovšem není zřejmé, zda pití u Husáka neodpovídá slovenskému průměru, který je jiný než český…

Gottwald – politická a alkoholová paranoia

Čtvrtý prezident Klement Gottwald (1886– 1953), který u nás v podstatě „zastupoval“ sovětské vládce v letech 1948–1953, svým vstupem na Pražský hrad odstartoval dvacet let trvající éru dělnických prezidentů bez vyššího vzdělání a čtyřicetiletou epochu komunismu. Jeho politický, osobnostní a morální profil je dostatečně známý z řady dostupných monografií. Poukazováno je především na jeho krutost, kterou ilustruje dobře známý výrok tehdy ještě 33letého poslance (v roce 1929) při vstupním projevu v parlamentu: „My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry!“ V Moskvě strávil Gottwald celkem 8 a půl roku a vyškolil se opravdu dokonale.
Po přechodném odklonu od bolševického vzoru se zejména po roce 1950 stal absolutním vykonavatelem příkazů z Kremlu. Za jeho poměrně krátkého vládnutí bylo Státním soudem vyneseno s jeho souhlasem 230 rozsudků smrti, z nichž 178 bylo vykonáno (mezi popravenými bylo i 11 z jeho nejbližších stranických kolegů). Zejména po těchto politických procesech byl podle četných svědectví více „v lihu“ než ve stavu střízlivosti. Postupně se přestal stýkat se svým okolím – vyhledával pouze společnost manželky, dcery, vnučky a zetě Alexeje Čepičky.
Vedle alkoholického abúzu (preference koncentrátů), který u Klementa Gottwalda začal podle svědectví jeho spolupracovníků už před vypuknutím druhé světové války, byl rovněž celoživotním vášnivým kuřákem (lulka a la Stalin). Na základě informací Zdeňka Fierlingera se Gottwaldův alkoholismus stupňoval v době moskevské emigrace, kdy byl ve večerních hodinách natolik opilý, že mohl jen obtížně telefonicky komunikovat. V letech 1947– 1948 už pak často nebyl schopen několik dní řídit stranické schůze. Známý je také jeho „blábolivý“ projev na Staroměstském náměstí v létě 1947, který z pochopitelných důvodů nikdy nebyl publikován. V pití jej navíc podporovali i jeho manželka a zeť. Průvodním jevem závislosti byla nespolehlivost a určité projevy stihomamu (strach ze Stalina, odposlechů apod.).

Luetické onemocnění před národem tajeno

Syfilis (získaná patrně v době vojenské válečné služby) byla u Klementa Gottwalda pravděpodobně poprvé diagnostikována v roce 1944 (v době Slovenského národního povstání, kdy řídil vysílání jednotek Československého armádního sboru na Slovensko), během hospitalizace pro akutní infarkt myokardu v sanatoriu nedaleko Moskvy. Ošetřujícím lékařem byl profesor Makarov, kter
ý také pacientovi provedl antiluetickou terapii vysokými dávkami penicilinu. Osobním lékařem Gottwalda se pak stal psychiatr Leo Haas, kterého povolal z londýnské emigrace Rudolf Slánský (ten byl o prezidentově venerické chorobě jako jediný oficiálně informován). Brzy se ale tento lékař ukázal jako „nevhodný“, protože navrhl, aby byl prezident ze zdravotních důvodů zproštěn své funkce. To ovšem sovětští vládci zamítli a Marta Gottwaldová si poté pro svého muže vyžádala jiného osobního lékaře – tehdy prominentního neuropsychiatra profesora Vladimíra Haškovce. Ten se marně snažil i o režimovou úpravu nenapravitelného alkoholika (na hradních recepcích mu dokonce osobně odebíral číše).
V roce 1947 pak byl Gottwald vyšetřen na III. interní klinice v Praze, kde byla potvrzena rozsáhlá výduť hrudní aorty a doporučena léčba bismutem a jodem. Odhadovaná doba přežití – dva roky – se nakonec prodloužila na pět let. Profesor Haškovec byl v roce 1951 zbaven funkce osobního prezidentova lékaře a nahrazen už zmíněným sovětským internistou profesorem Makarovem. Koncem tohoto roku byli Haas s Haškovcem zatčeni (v rámci chystaných procesů proti vysokým stranickým funkcionářům). Profesor Haškovec byl o tři roky později odsouzen k 6 letům ztráty osobní svobody, občanských práv a poloviny majetku. Rozsudek byl zdůvodněn tím, že o prezidenta špatně pečoval, nedokázal jej uchránit před nezdravou životosprávou a rovněž prý nevyužíval konziliárních služeb sovětských lékařů.

Očekávaný konec a nezodpovězené otázky

Následně se o Gottwalda staral také internista primář Karpíšek, který jej 8. března roku 1953 doprovázel při cestě do Moskvy na Stalinův pohřeb. Zde nastaly zdravotní komplikace, jež se po návratu do Prahy začaly výrazně zhoršovat. Na Hradě se pak u pacientova lože vystřídalo vedle tří sovětských lékařů i jedenáct českých prominentních specialistů (mj. prof. Charvát, prof. Jonáš, chirurgové prof. Diviš, Jirásek, Kunc a další). Jak uvádí doc. Vojtěchovský, moskevský chirurg prof. Bakulev navrhl provést otevření hrudníku a sešití krvácející ruptury aorty. Tento riskantní postup ovšem čeští konziliáři odmítli (navíc se měl uskutečnit v provizorních podmínkách koupelny). Gottwald zemřel 14. března v odpoledních hodinách. (Podrobné a strhující svědectví o Gottwaldových posledních chvílích a lékařské péči před jeho smrtí podává též prof. Josef Charvát ve svých denících, knižně vydaných pod názvem Můj labyrint světa /Galén, 2005/.) Pitva byla provedena sovětskými patology, bez účasti českých lékařů. Příčina smrti – vykrvácení z ruptury aorty do hrudníku – byla potvrzena a nebyla shledána žádná chyba ve strategii léčby. Dále byla konstatována jenom tuková cirhóza jater, ložisková tuberkulóza plic, ztenčení a dilatace aorty. O mozku se však neví prakticky nic. Autor pátral po výsledcích z pitvy (ať už v originále, či v překladu) ve zdravotnickém archivu Hradu, ale ani tam je nenašel. Pitevní protokol je podle něj pravděpodobně archivován pouze v tajných dokumentech NKVD v Kremlu.
Podle Haškovcových sdělení však daleko větším Gottwaldovým problémem než neurolues nebo progresivní paralýza byl alkoholismus, protože těžce alteroval jeho výkon funkce.
V říjnovém čísle Sestry najdete další část „seriálu“ a zaměříme se na patobiografické profily dělnických prezidentů Antonína Zápotockého a Antonína Novotného.

O autorovi| PaedDr. Jaroslava Sladká, Článek převzat z časopisu Zdravotnictví a medicína, č. 2/2012

Nemoci našich mocných II.
Ohodnoťte tento článek!