Nemoci našich mocných III.

V dalším pokračování hodnotíme osudy posledních dvou dělnických prezidentů – Antonína Zápotockého a Antonína Novotného. Oba sice byli psychicky zdrávi, ale selhali spíše charakterově. U prvního z uvedených se navíc politické tlaky zřejmě podepsaly na akceleraci srdečního onemocnění, kterému podlehl ještě ve svém krátkém funkčním období.

Ve třetím dílu našeho seriálu se pokoušíme o patobiografický profil posledních dvou ze tří „dělnických prezidentů“ (první z nich se vyučil kameníkem, druhý strojním zámečníkem), jejichž tradici zahájil Klement Gottwald. Vedle přednášky docenta Miloše Vojtěchovského, kterou zmiňujeme ve dvou předchozích částech a jež se stala impulzem pro vytvoření tohoto seriálu, využíváme i dalších zdrojů – základními prameny jsou zde práce Vladimíra Kadlece „Podivné konce našich prezidentů“ (Kruh, 1991) a Jiřího Pernese „Takoví nám vládli“ (Brána, 2003).
Role československých prezidentů, kteří následovali po Klementu Gottwaldovi, ještě v našich novodobých dějinách není detailně zpracována a zůstává zde řada otazníků. Předkládané stručné zhodnocení tedy rozhodně neaspiruje na historickou studii. Je to pouhá sonda do života vrcholných představitelů naší státní moci, vycházející z oficiálních záznamů a dostupných svědectví jejich současníků, navíc redukovaná pohledem na jejich zdravotní stav či psychologický profil.

Mohou lékaři odvrátit „vládu nemocných“?

Ještě před tím, než otevřeme osudy našich dalších dvou prezidentů, uvádíme komentář docenta Vojtěchovského, který s tématem úzce souvisí. Autor si klade otázku, zda by nebylo vhodné nastupující prezidenty podrobit lékařskému vyšetření ještě před jejich vstupem do vrcholné státnické funkce. Argumentuje tak vlastní praktickou zkušeností. „Jako k ambulujícímu geriatrickému psychiatrovi ke mně často přicházejí senioři, kteří žádají o vyřízení žádosti o prodloužení řidičského průkazu. Posílají je praktičtí lékaři a já jako psychiatr se mám vyjadřovat k tomu, zda netrpí vážnou duševní poruchou, nejčastěji kognitivní deteriorací nebo demencí, jež by omezovala jejich schopnost bezpečně řídit motorové vozidlo a neohrožovat silniční provoz a tím i životy ostatních občanů. Stejné vyšetření k ověření kognitivních funkcí musejí opakovaně podstupovat všichni strojvůdci a piloti (tito nejen v seniorském věku). Zajímalo mne, proč bychom jako lékaři neměli posuzovat duševní a fyzické zdraví všech veřejně činných osob (od starostů obcí přes krajské funkcionáře až po ministry a prezidenty), zda jsou v rámci svých osobnostních vlastností a případných mentálních chorob schopny správně vládnout a řídit běh celé společnosti, která je jejich činy ohrožena mnohem více než například dementním řidičem. Když jsem toto diskutoval na svých přednáškách, oponoval mi profesor Cyril Höschl s tím, že podobnou otázku bych neměl ani předhazovat, protože je věcí jiných zodpovědných politiků, aby rozhodovali o tom, kdo je, či není vhodný pro vedoucí státnické funkce.“

Nejde jen o „tuzemský problém“

Oproti výše zmíněným argumentům se autor vyhraňuje protinázorem. „Když skončila vláda Adolfa Hitlera, ptali se významní američtí psychiatři (profesoři, přednostové klinik), jakým způsobem lze zabránit možnosti, aby se do čela německého státu dostal nový Hitler. A profesor Burke, slavný autor učebnice psychiatrie, jakož i západoněmecký psychiatr Schaltenbrand navrhli utvořit nezávislou komisi odborníků složenou z internistů, psychiatrů a psychologů, která by v pravidelných intervalech zkoumala činnost a duševní stav všech svých svěřených kandidátů na moc, aby měli právoplatný verdikt k jejímu výkonu. Ten by pak měl být odeslán určitému legislativnímu orgánu, jako jsou parlamenty, senáty anebo ústavní soudy. Tam by mělo být rozhodnuto, zda danou osobu mají ve vedoucí funkci ponechat, nebo ji z ní odstranit.“ Obdobně komentuje toto vyjádření endokrinoložka docentka Zdena Límanová (dcera chirurga a profesora Zdeňka Vahaly, který společně se Zdeňkou Psůtkovou napsal knihu „I nám vládli nemocní“). „Otcovým krédem bylo, že významný politik by měl být vyšetřen psychiatrem, čímž by se zabránilo tragickým důsledkům (Gottwald, Hitler, Stalin). A samozřejmě obdivoval Masarykovu brilantní psychiku do vysokého věku, u Beneše (a u Háchy) považoval mozkovou aterosklerózu za příčinu neblahých rozhodnutí.“ Rovněž psychiatr Radkin Honzák poznamenal, že by taková vyšetření byla jistě velmi užitečná, ale patrně těžko realizovatelná. O to se u nás podle slov doc. Vojtěchovského nedávno pokusil doktor Jan Hnízdil, který spolu s doktory Hubálkem, Stránským a ještě několika dalšími inicioval diskusi o této možnosti, ale sklidili za to pouze velmi negativní reakce ze strany Hradu…

Vysoká prevalence utajovaných chorob

Miloš Vojtěchovský dále připomněl přednášku slavného amerického kardiologa profesora Paula D. Whitea z roku 1952, který tehdy mj. řekl: „Jako lékaři máme osudy našeho světa do jisté míry ve svých rukou, protože všichni naši prezidenti v Americe – a jistě i ti vaši – trpí vážnými srdečními chorobami a jejich rozhodnutí bychom mohli alespoň částečně korigovat.“ Že se to ukázalo jako oprávněné, demonstruje příklad generála a pozdějšího prezidenta USA Dwighta D. Eisenhowera, který prodělal asi deset infarktů, měl opakované stavy bezvědomí, kouřil 100 cigaret denně a bezpečnost Spojených států byla pod jeho vedením často na vážkách, protože nebylo jisté, zda jeho rozhodnutí budou pod vlivem onemocnění správná… David Owen (lékař zmiňovaný v prvním dílu našeho seriálu, autor termínu hybris syndrom) shromáždil anamnestické údaje řady světových politiků a špičkových vládců a ke své hrůze zjistil, že více než polovina z nich trpěla utajovanými tělesnými a duševními nemocemi. Pokud se nyní soustředíme pouze na tělesné choroby (těch vyjmenovává asi 10), pak největší záhadou je podle autora úřadování amerického prezidenta Johna F. Kennedyho, který od mládí trpěl Addisonovou chorobou (ta podle upřesnění doc. Límanové působí kromě jiných obtíží také snížení krevního tlaku a únavu), Crohnovou chorobou, a byl tedy léčen kortikoidy, měl opakované fraktury páteře, často se ocital v rukou šarlatánů, bral psychostimulancia a rovněž amfetaminy (jak již bylo uvedeno v minulém dílu v souvislosti se závislostmi mocných). Jeho stav se podle doc. Vojtěchovského podílel na fiasku setkání s o 15 let starším Chruščovem ve Vídni, kdy byl pod vlivem amfetaminů a jeho schopnost uvažování a rozhodování byla vážně ohrožena (jeho prohra s Kubánci, na níž se rovněž podepsaly amfetaminy, už byla zmíněna minule). Cerebrovaskulárními a kardiovaskulárními nemocemi, jako jsou cévní mozková příhoda (CMP) či akutní infarkt myokardu (IM), byli postiženi také další američtí prezidenti Woodrow Wilson, Franklin D. Roosevelt (těžká arteriální hypertenze) nebo britský premiér Winston Churchill (čtyři IM, několik CMP, alkoholismus). Z našich prezidentů (o nichž bude ještě podrobněji pojednáno) to byli Antonín Zápotocký (tři IM), Ludvík Svoboda (patrně multiinfarktová nemoc, CMP) a Gustáv Husák (CMP, cukrovka, silný kuřák, vážné oční onemocnění).

Zápotockého sympatické politické mládí

Antonín Zápotocký (1884–1957), syn Ladislava Zápotockého-Budečského, spoluzakladatele sociálně demokratické strany v českých zemích, se po vyučení kamenickému řemeslu (podílel se též na dostavbě Chrámu sv. Víta) zcela oddal své funkcionářské činnosti ve stejné straně jako jeho otec.
V době první světové války narukoval jako voják rakousko-uherské armády a účastnil se bojů v Haliči, Srbsku a na italské frontě. Jak uvádí Jiří Pernes, v Srbsku se Zápotockému nečekaně vrátily příznaky choroby, na kterou již skoro zapomněl – opět se dostavily záchvaty úporného kašle, chrlení krve a mdloby. Z vojenské služby sice propuštěn nebyl, ale dostalo se mu výsady pracovat v kuchyni. Podle docenta Pernese to „asi nebylo zrovna správné rozhodnutí, protože člověk s podezřením na tuberkulózu vařil ostatním a svým kašlem nad kotlem s menáží ohrožoval jejich zdraví“. Nepochybně mu to ale pomohlo přežít válku.
Ihned po návratu z bojiště se začíná opět politicky angažovat a v roce 1920 je jako jeden z hlavních organizátorů tzv. kladenské stávky na devět měsíců uvězněn (propuštěn po amnestii T. G. Masaryka). Po založení KSČ se brzy dostává do stranického vedení a v roce 1932 řídí hornickou stávku v Mostě (proti propouštění ze zaměstnání a celkově bídným podmínkám dělníků). Sociální cítění mu údajně zůstalo i v pozdějších letech, ovšem po poměrně sympatických začátcích nakonec v konfrontaci se stalinistickými postupy totálně selhal.

Paradoxy nenaplněných slibů

Když se krátce po okupaci Československa nacistickým Německem Zápotocký pokouší o ilegální přechod polských hranic, je zatčen a uvězněn – zpočátku na Pankráci (do února 1940), poté až do konce druhé světové války v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg. V roce 1941 Němci zatkli i Zápotockého ženu Marii (byla uvězněna v Ravensbrücku a několikrát se ocitla na pokraji smrti) a také starší dceru s manželem.
Role Antonína Zápotockého v tomto období dosud není zcela objasněna. Vladimír Kadlec ve své knize popisuje vyjádření spoluvězňů, podle nichž v táboře několika z nich zachránil život. Na druhé straně bylo vysloveno podezření, že zavinil smrt nizozemských vězňů, a proto, jak uvádí Jiří Pernes, „nizozemská vláda v roce 1945 požádala o jeho vydání jakožto válečného zločince“. O této jeho činnosti existuje i svědectví Čechoameričana Jaroslava Čáslavského, o němž hovořil v rozhovoru s Janou Klusákovou (ČRo 1 – Radiožurnál, 31. 12. 2007).
V roce 1945 pokračuje Zápotockého stranická kariéra a po komunistickém puči v roce 1948 se stává místopředsedou československé vlády, poté až do roku 1953 jejím předsedou. Z let 1945–1951 jsou dobře známa jeho slibná prohlášení a stanoviska, kdy dokonce soudruzi museli složitě „hasit“ některé jeho výzvy (například proti násilné kolektivizaci venkova či proklamace o dobrovolném odchodu za hranice). Podle Vladimíra Kadlece také Zápotocký v některých svých názorech dokonce předběhl naši ekonomickou reformu z roku 1968 i Gorbačovovu ekonomickou přestavbu. Přes jeho včasná a opakovaná varování však nakonec v roce 1953 došlo k měnové reformě. Ve způsobu informování o tomto kroku se pak projevil jako disciplinovaný člen své strany, na její kritiku si nikdy netroufl. Právě v tom spočívá největší „rozkol“ Zápotockého osobnosti – tedy že mnohá jeho prohlášení se neshodovala s jeho činy.

Ani skleróza, ani „opodstatněný strach“

Docent Vojtěchovský ve své přednášce dále uvedl, že „Zápotocký byl duševně zdráv“. O to nepochopitelnější je jeho podíl na krutém politickém vyvražďování v 50. letech. Upřímné sympatie vůči Antonínu Zápotockému a jeho určité charisma však v očích mnoha lidí poněkud zmírňovaly jeho méně jasnou úlohu a vinu na těchto procesech, zejména ve srovnání s obecně známou vinou Gottwaldovou. Ve skutečnosti se oněch 233 trestů smrti od října 1948 do konce roku 1952 (z nichž bylo vykonáno 178) a pak ještě řada politicky odsouzených na dlouhé roky věznění dělí, i když nerovnoměrně, mezi oba prezidenty (ba dokonce mezi tři – Antonín Novotný byl nejen členem politického sekretariátu ÚV KSČ, který rozhodoval ve vykonstruovaných politických procesech, ale jako pozdější prezident navázal naprosto nulovou sebekritikou či pokusem o nápravu).
Jak připomíná Vladimír Kadlec: „Zápotockému bylo v roce 1953, kdy se stal prezidentem, již 69 let… jistě však nebyl natolik zasažen sklerózou, aby si nemohl uvědomit, jakou šanci mu osud nabídl, aby se pokusil aspoň částečně napravit či zmírnit svou jinak neodčinitelnou vinu za dlouholetou aktivní účast v politických procesech.“ Gottwald byl nepochybně paralyzován hrůzou ze Stalina, ale Zápotocký se stal prezidentem až ve chvíli, kdy už byl v Moskvě Stalin po smrti, Berijovi zbývalo jen několik málo měsíců u moci a procesy s vedoucími politiky v socialistických státech ustaly. „Mráz z Kremlu“ by ho už tedy patrně nesežehl…

Vizionář, který zradil své cíle

Za prezidentství Antonína Zápotockého (ještě po XX. sjezdu KSSS) museli odsouzení místo statutu politických vězňů kopat uran a žít v horších podmínkách než kriminální zločinci. U Zápotockého je neodpustitelné i to, že ještě dlouho po Gottwaldově smrti byli tzv. nespolehliví občané bez soudního projednání vysídlováni z měst, vyháněni z bytů, postihováni tzv. ochrannou vazbou, že byly zřízeny tábory nucených prací a že byla obnovena praxe již právně zaniklého poválečného retribučního zákona. „I u prezidenta Zápotockého můžeme – i když z jiného důvodu – mluvit o smutném konci jeho politické kariéry, stejně jako u jeho předchůdců, prezidentů Háchy, Beneše a Gottwalda,“ uzavírá Vladimír Kadlec. Psychologický profil se dá shrnout do jedné věty: vizionář, který zradil své cíle (zpočátku jistě dobré – vedoucí prezidentské kanceláře dr.
Ladislav Novák ve svých pamětech tvrdí, že jeho šéf byl nespokojen s praxí uplatňovanou v 50. letech v činnosti KSČ), podlehl demagogickému diktátu zvrhlé ideologie a zcela ztratil soudnost.
4. listopadu 1957 byl Antonín Zápotocký přímo z Hradu odvezen do Státního sanatoria Na Malvazinkách se silným srdečním infarktem. Po přechodném zlepšení se 12. listopadu dostavil další (v pořadí třetí) IM, kterému následující den podlehl. Jak připomíná Jiří Pernes, byl pohřben stejně jako Gottwald v generálské uniformě (přestože naposledy navlékl uniformu Rakouska-Uherska) na Vítkově.

Novotný: Ten, který nejvíce zdiskreditoval socialismus

Antonín Novotný (1904–1975) se do naší novodobé historie vepsal především jako představitel první krize komunistického režimu v Československu – jeho „zásluhou“ vlastně v Československé socialistické republice, protože v roce 1960 vyhlásil, že u nás byl vybudován socialismus, a je tedy třeba vetknout jej do názvu státu.
Za svou prezidentskou funkci nevděčil tuzemským straníkům, ale Nikitovi Chruščovovi, který ho bez váhání označil – jako prvního tajemníka ÚV KSČ – za jednoznačného favorita (adeptem na prezidentský post byl podle nepsaných pravidel po skonu Zápotockého premiér Viliam Široký). Rozdělení obou funkcí bylo později vnějším projevem krizí režimu i na konci 60. a 80. let.
Ještě na úsvitu své politické kariéry Novotný působil jako častý „záskok“ za zpitého Gottwalda na schůzích předsednictva strany. Měl být ustaven výkonným úředníkem plnícím Gottwaldovy rozkazy. Gottwaldovo rozhodnutí ovšem nestačilo, k jeho postu se museli vyjádřit i soudruzi z tajné policie, kteří si údajně u jeho ženy ověřovali, „zda Toník není Žid“. Za vlády Novotného byli Stalin i Berija mrtvi, byl také zastaven proces proti moskevským židovským lékařům, Stalinem obviněným z úkladů o život nejvyšších stranických a státních představitelů. „Antonín Novotný byl během 11 let svého prezidentství (za současné kumulace nejvyšších funkcí) z hlediska politických procesů – a především pak pro následující fingované a protrahované revize těchto procesů – možná největším viníkem zdiskreditování socialismu u nás. Pro Novotného již ani při nejlepší vůli nelze najít žádnou omluvu či polehčující okolnost. Jen chorobnou touhu udržet se u moci za cenu jakýchkoli manipulací stranou, vládou a veřejností,“ píše Vladimír Kadlec. Politicky zlikvidován byl až na zasedání ÚV KSČ v květnu 1968. Šéf prezidentské kanceláře Ladislav Novák k tomu uvedl: „Vůbec nepochopil, proč musí odejít. Odcházel s pocitem, že se mu děje příkoří a že jeho práce není doceněna.“

Sorry, Tony!

Antonín Novotný byl při nástupu do funkce hlavy státu poměrně mlád (53 let) a na poštovních známkách byl prý nejpohlednějším prezidentem (vedle J. F. Kennedyho). Obecně byl považován za skromného člověka (známá je jeho „obálková metoda“, kdy svým spolupracovníkům odevzdával přebytky ze svého platu, dokonce si sám prezidentský plat snížil), o jeho soukromí se mnoho nevědělo. Jeho asi jediným výstřelkem, k němuž jej inspirovala sovětská rekreační střediska pro „rovnější mezi rovnými“, byl pokyn k vybudování vilového komplexu na Orlíku. Před prezidentským domem byl postaven obrovský pivovarnický sud se stolkem a lavicemi uvnitř. Tam prezident údajně s oblibou mastil mariáš.
Výjimkou mezi našimi prezidenty byl i tím, že abdikoval tělesně i duševně zdráv. V jeho životopise je zmíněna pouze nehoda s vybuchlým kotlem z roku 1941, kterou utrpěl v dělnickém svépomocném družstvu Včela, kde měl na starost vytápění budovy: „Hořely mi ruce, šaty, nadýchal jsem se otravných plynů. Letěl jsem po schodech na dvůr, popadl jsem konev s mlékem, pil jsem a zároveň hasil plameny na těle,“ popsal tehdy. Poté Novotný na dlouhou dobu skončil v nemocnici, ale neunikl tím zatčení za ilegální práci v KSČ. Ještě v témže roce byl zatčen a až do roku 1945 vězněn v koncentračním táboře Mauthausen. Podle svědectví svého syna se vrátil z koncentráku vyhublý na kost.
Přesto se dožil ještě 7 let penze a během ní si prý mnohé sebekriticky promyslel – i když poněkud opožděně. Zajímavá je rovněž poznámka o tom, že ve své smíchovské vile prý měl velkou knihovnu a kartotéku s dokumenty, kterou po jeho smrti okamžitě zabavila Státní bezpečnost. V trezoru ministerstva vnitra nakonec skončil i rukopis memoárů, jež na základě Novotného vzpomínek literárně „ztvárnil“ spisovatel Rudolf Černý, autor levičáckého pamfletu o roku 1968 Jak se dělá kontrarevoluce.
„Zemřel náhle na srdeční infarkt v lednu 1975. Jeho pohřeb proběhl až tísnivě nepovšimnut… Ale vzhledem k tomu, že zemřel ve věku 70 let, mohl se ještě dožít povzdechů: Sorry, Tony!,“ uzavírá Vladimír Kadlec. Na vysvětlenou: Tyto nápisy se objevily po několika letech Husákovy normalizace a mladí lidé je nosili jako odznaky připnuté na šatech. Veřejnost totiž začala dodatečně srovnávat poměry, které panovaly na konci Novotného éry, s poměry, jež u nás pak zavedli Husákovi normalizátoři.
V listopadové Sestře se můžete těšit na patobiografický profil prezidenta Ludvíka Svobody, který „byl více poctivým vojákem než dobrým diplomatem“.

O autorovi| PaedDr. Jaroslava Sladká, Článek převzat z časopisu Zdravotnictví a medicína, č. 3/2012

Ohodnoťte tento článek!