Neverbální chování seniorů při zooterapii

V dnešním přetechnizovaném světě západní společnosti se do popředí znovu „dere“ zájem o zvířata a přírodu obecně a tento trend se objevuje také ve zdravotní a sociální sféře. Zooterapie – pozitivní až léčebné působení zvířete na člověka – leží na pomezí několika disciplín, například psychologie, ergoterapie, ošetřovatelství, pedagogiky, a stále častěji je diskutován její přínos v souvislosti s péčí o seniory.

Pozitivní vliv zooterapie na psychosociální i fyzický stav jedince je neustále potvrzován novými studiemi (1). Podstata pozitivního efektu je dokazována zejména na fyziologické úrovni, např. snížení krevního tlaku (2), zpomalení tepové frekvence, snížení svalového napětí, dlouhodobě pak také snížení cholesterolu aj. V případě psychosociálních funkcí je poukazováno především na snížení úzkosti a osamělosti, navození pocitů radosti, zlepšení nálady a mimo jiné také na podporu komunikace (3, 4).
Nejčastěji využívanými zvířaty v zooterapii jsou psi, koně a kočky. V odborné literatuře jsou dále zmiňována i méně běžná zvířata, např. okrasní ptáci, akvarijní ryby, drůbež, králíci, morčata, ovce, kozy, prasata, plazi, obojživelníci, hmyz, fretky, lamy, delfíni, poštovní holubi (5, 6, 7).
V současnosti sice existuje relativně velké množství zooterapeutických studií, většina z nich však využívala terapeutické psy, popř. koně, a navíc jejich výsledky jsou často nejednoznačné. Z praktických důvodů by přitom mohla být jako terapeutická zvířata mnohem snáze využívána malá zvířata, například morče. Pouze minimum výzkumů a publikací se však zaměřuje na využití morčete a téměř žádné z nich se nezabývají vlivem morčete na neverbální chování člověka.

Naše studie

Záměrem našeho výzkumu bylo analyzovat neverbální chování seniorů při interakci s terapeutickým zvířetem – konkrétně s morčetem domácím – a objasnit tak některé aspekty zooterapie.
Metody výzkumu: Studie se zúčastnilo 21 osob seniorského věku (3 muži a 18 žen, průměrný věk 85 let, směrodatná odchylka 7,95 roku). Sběr dat probíhal v průběhu léta 2009 v domově pro seniory (Domov Sue Ryder). Každého seniora

jsme zaznamenaly na videokameru ve třech zkoumaných situacích: 1. při interakci s morčetem domácím (Cavia aperea porcellus), 2. při interakci s plyšovou napodobeninou morčete a 3. při interakci s obyčejným šálkem (ilustrační obr. 1–4). Interakce 2. a 3. jsme do výzkumu zařadily jako kontrolní situace pro účely porovnání s výzkumnou situací 1. Pro každého účastníka bylo pořadí interakcí sestaveno náhodně pomocí losování. Následně jsme sestavily etogram (tj. seznam pozorovaných prvků neverbálního chování), který čítal 60 položek (například úsměv, smích, pohled na objekt, pohled na terapeuta aj.). Délka a frekvence daných prvků chování pak byly zaznamenávány a vyhodnocovány ve speciálním programu Interact. Zaznamenané prvky jsme vnitrosubjektově porovnaly (čili pro každého účastníka v rámci tří zmíněných situací) a rozdíly v jednotlivých situacích jsme statisticky vyhodnotily. Zaměřily jsme se na oblasti mimické aktivity, projevy zájmu, komunikace s terapeutem, taktilní projevy a celkovou aktivitu.

Výsledky a doporučení pro praxi

Naše výsledky ukázaly, že morče u účastníků signifikantně podpořilo projevy zájmu o objekt a taktilní chování seniorů. Způsob námi nastavené interakce seniora (morče umístěné na klíně) nezvýšil mimickou a celkovou aktivitu ani nepodpořil komunikaci s terapeutem, zvíře však lze považovat za vhodný objekt zájmu a za prostředek stimulace, který může podpořit soustředění, a zejména kontakt s realitou prostřednictvím zvýšené taktilní komunikace. Vzhledem k tomu, že morče není příliš náročné na chov a projevuje se vesměs mírnou a snášenlivou povahou, lze ho doporučit jako vhodné zvíře i pro chov do zařízení typu domov pro seniory (jak se již v některých domovech děje). Zde může přinejmenším taktilně a kognitivně stimulovat seniory v rámci individuálních i skupinových aktivit a podporovat jeden z nejdůležitějších prostředků terapie seniorů – aktivizaci. Interakci s morčetem mohou seniorům jednoduše zprostředkovat například ergoterapeuti, aktivizační pracovníci či ošetřovatelé. Při aplikaci zooterapie je samozřejmě potřeba zohlednit individualitu potřeb účastníků, případná rizika, a zejména nezapomínat na dobré životní podmínky a vhodné zacházení se samotným zvířetem.

Zooterapie a ergoterapie

Kromě necílené aktivizace a obecných pozitivních efektů lze zooterapii použít také k cílenému tréninku, a to například v ergoterapii. Ergoterapie usiluje (mimo jiné) o maximální soběstačnost a úroveň kognitivních i fyzických funkcí jedince. Prostřednictvím zvířete lze všechny tyto aspekty trénovat – od péče o zvíře a následně o vlastní osobu přes trénink paměti až po zvyšování rozsahu pohybů při hlazení, ovlivňování případné spasticity svalů apod.

Závěr

Zooterapie pomáhá u seniorů snižovat sociální izolaci, stimuluje kognitivní schopnosti a posiluje uvědomování si okolí. V kombinaci s ergoterapií či s jiným specializovaným oborem ji lze použít k naplňování konkrétních terapeutických cílů. Díky srovnání interakce se zvířetem s kontrolními situacemi s neživými předměty můžeme tvrdit, že pozitivní vliv má specifický kontakt s živým tvorem. Námi provedená studie naznačuje, že morče domácí může být vhodným stimulem zájmu, soustředění a taktilního kontaktu osob v pobytových zařízeních p ro seniory. Shrnutí: * Zooterapie snižuje sociální izolaci a je významným prostředkem aktivizace.
Morče není náročné na chov, a může být proto snadno součástí domovů pro seniory či jiných pobytových zařízení.
Morče může být vhodným objektem zájmu, soustředění a kontaktu s realitou prostřednictvím dotyků.
Ve spojení s ergoterapií či jinými obory může zooterapie pomáhat naplňovat konkrétní terapeutické cíle.
Etogram a podrobné výsledky studie na vyžádání u autorky.
Literatura

1. Nimer, J.; Lundahl, B. Animal-Assisted Therapy: AM etaAnalysis. Anthrozoös. 2007, roč. 20, č. 3, s. 225–238, ISSN 0892-7936.
2. SomervillE, J. W.; Krugliko va, Y. A.; Renee, L. Physiological Responses by College Students to a D og and a Cat: Implications for Pet Therapy. North American Journal of Psychology. 2008, roč. 10, č. 3, s. 519–528, ISSN 15277143.
3. Souter, M. A.; Mill er, M. D. Do Animal-Assisted Activities Effectively Treat Depression? AM eta-Analysis. Anthrozoös. 2007, roč. 20, č. 2, s. 167–180, ISSN 08927936.
4. MOTOMU RA, N.; YAGI T.; OHYAMA, H. Animal assisted therapy for people with dementia. Psychogeriatrics. 2004, roč. 4, č. 2, s. 40–42, ISSN 1479-8301.
5. Svobo dová, I. a kol. Zoorehabilitace a aktivity se zvířaty pro rozvoj osobnosti. Praha: Česká zemědělská univerzita v Praze, 2009. 42 s. ISBN 978-80-213-1912-7.
6. Nerandžič, Z. Animoterapie aneb Jak nás zvířata léčí. Praha: Albatros PLUS, 2006. 159 s. ISBN 80-00-018098 31.
7. Velemínsk ý, M. a kol. Zooterapie ve světle objektivních poznatků. České Budějovice: Dona, 2007. 334 s., ISBN 80-7322-109-8.

Souhrn Článek popisuje studii neverbálního chování seniorů při zooterapii. Studie se zúčastnilo 21 osob z Domova Sue Ryder, u nichž bylo neverbální chování porovnáváno ve třech různých situacích: při kontaktu s živým morčetem, plyšovou napodobeninou morčete a obyčejným šálkem. Příspěvek zároveň vyzdvihuje některé pozitivní aspekty zooterapie u seniorů. Klíčová slova: senioři, zooterapie, ergoterapie, neverbální chování, morče domácí

O autorovi| Mgr. Natálie Lupienská1, Mgr. Anna Rubešová, Ph. D.2 ergoterapeutka v Domově Sue Ryder, Praha1, katedra filozofie a dějin přírodních věd, PřF UK, Praha2 (natalie. L@centrum.cz)

Obr. 2
Obr. 3
Obr. 4
Obr. 1

Ohodnoťte tento článek!