Nevidomý v ordinaci lékaře

Vždy přistupujme k nevidomým s respektem a vcítěním, nepřiměřeně je nelitujme a přehnaně je neopečovávejme. Vlídným a respektujícím přístupem k nevidomým přispějeme k tomu, aby se ve vizuálním světě cítili bezpečně a důstojně.

Nevidomý pacient přichází do ordinace: Přichází-li nevidomý pacient do ordinace s průvodcem, je na pacientovi samotném, jestli chce pomoc průvodce využít i uvnitř ordinace, nebo zda se rozhodne, že jej s sebou do ordinace nechce, že své zdravotní problémy nebude řešit před třetí osobou. Ve druhém případě je na zdravotnickém personálu, aby nevidomému pomohl s orientací při vstupu do ordinace a v ní.

Pokud naopak pacient chce mít s sebou v ordinaci svého průvodce, měl by mu personál vyhovět, nebrání-li tomu nějaká nepřekročitelná zdravotní norma. Souběh možného stresu z vyšetření, orientace v jiném prostředí a komunikačních bariér může vést nevidomého k tomu, že požádá svého průvodce např. o asistování při orientaci uvnitř ordinace a podporu v komunikaci a zaznamenávání informací.

Jestliže je nevidomý člověk držitelem vodicího psa, pak je obvyklé, že jej na běžné vyšetření bere s sebou do ordinace, protože jej nemůže zanechat samotného bez dohledu na chodbě. Pokud vstupu vodicího psa brání hygienické požadavky pracoviště, je na zdravotním personálu, aby tuto skutečnost nevidomému taktně a jasně vysvětlil. V tomto případě záleží na dobré komunikaci a vzájemném pochopení obou stran, jaké řešení naleznou. Ani s vodicím psem však není nevidomý v ordinaci zcela bez potřeby pomoci personálu.

Pokud nevidomý pacient přichází do ordinace bez doprovodu, je většinou zapotřebí, aby mu ho sestra nabídla. Stačí říct: „Přidržte se mé paže.“ Nevidomému paži lehkým dotykem lokte nastavit, aby se mohl přidržet. Vítaný je slovní doprovod („Procházíme dveřmi. Teď jsme v předsíňce, kde si můžete odložit.“).

Orientace v ordinaci: Nevidomý pacient se potřebuje v ordinaci zorientovat, nalézt židli či křeslo pro pacienta, porozumět tomu, kdo je v místnosti, najít věšák na odložení věcí apod. K vyhledání židle, lůžka, křesla nebo jakéhokoli předmětu postačí, když vidící nabídne nevidomému, aby se přidržel jeho paže jako při doprovázení. Potom vidící položí svou ruku na hledaný předmět, např. opěradlo židle. Následně vyzve nevidomého, aby sjel svou rukou po jeho ruce k hledanému předmětu.

Pokud je v ordinaci více osob, je vhodné je nevidomému představit nebo pojmenovat, aby věděl, kdo bude při probírání jeho záležitostí a na koho se může obracet.

Pokud má nevidomý pacient ulehnout na lůžko k vyšetření, zaujmout nějakou polohu, pak je zapotřebí situaci vysvětlit a popsat zařízení. Při popisu postupujeme od celku k jednotlivostem, přičemž je nutno upozornit zejména na křehké a nebezpečné části zařízení. Při popisu je třeba vyhnout se neurčitým výrazům jako např. „tamta páčka“. Před ulehnutím na lůžko, usednutím nebo vstupem do speciálního zařízení bude nevidomý nejspíše vyžadovat popis a možnost seznámit se s ním pomocí hmatu. Osvědčeným prostředkem zorientování se hmatem může být výše popsaná technika, při které nevidomý sjede po ruce vidícího na příslušnou část zařízení (střed lůžka, trčící hranu aparátu aj.). Pokud se na tom zdravotník a pacient dohodnou, může vidící uchopit ruku nevidomého a položit ji na právě komentovanou část zařízení.

Komunikace – klíč k úspěchu: Základem pro účelný a oboustranně příjemný průběh lékařského vyšetření je dobrá komunikace. Předkládáme zde několik základních doporučení:

* Mluvte s nevidomým jako rovný s rovným, jeho handicap ho nezbavuje jeho práv a lidské důstojnosti.
* Mluvte s nevidomým přirozeně a otevřeně jako s jiným pacientem. Nadměrná kontrola řeči může vyvolat nejistotu jak u pacienta, tak u vás a komplikovat komunikaci.
* Pokud se jedná o pacienta, který nedávno ztratil zrak, je dobré vyhýbat se „vizuálním“ výrazům („uvidíte sám, jak to bude“). Pokud nevidomý ztratil zrak v minulosti, není zapotřebí se těmto výrazům vyhýbat. Nevidomí lidé je také používají.
* Pokud se s nevidomým dobře neznáte, je dobré se mu v nepřehledných situacích představit (nemusí rozeznat podle hlasu, s kým mluví).
* Nevidomého při rozhovoru oslovte, aby věděl, že se obracíte k němu. Pokud rozhovor ukončujete, přecházíte k jiné osobě nebo odcházíte, pak to nevidomému řekněte, aby nepokračoval v komunikaci naprázdno, je to nepříjemné.
* Popisujte nevidomému, co děláte, zejména před provedením ošetření či zákroku s přímým tělesným kontaktem. Nestačí popsat připravovaný úkon, ale je zapotřebí říct, kdy bude zahájen, a ověřit si, jestli je pacient na úkon připraven („Nyní to zastudí… Teď vpíchnu injekci… Právě vám budu prohmatávat břicho…“)
* Pokud nevidomému něco podáváte, řekněte mu to.
* Pokud se s nevidomým vítáte nebo loučíte podáním ruky, opět připojte slovní doprovod („Podávám vám ruku.“). Slovní informace odstraňuje rozpaky a zabraňuje trapným momentům.

Ošetření, úkony, odběry: Alfou a omegou bezpečných a stres omezujících vyšetření je slovní popis a informování o zahájení, průběhu a ukončení úkonů. K nejčastějším problémovým situacím pro nevidomé pacienty patří:

* pojmenování vyšetření bez dostatečného upřesnění, např. poukázáním na příslušný aparát, který však nevidomý nevidí a nemůže tedy získat žádnou představu,
* nedostatečný popis procedury, která bude následovat (nevidomý nevidí lékaře přicházejícího s určitým nástrojem a netuší, jak zásadní zásah ho čeká),
* nedostatečný popis prostředí, ve kterém bezprostředně úkon probíhá (neupozornění na umístění zubní vrtačky před obličejem klienta a kelímku s vodou u stomatologa, neupozornění na vyčnívající části EKG aj.),
* neověření otázkou, zda je pacient připraven na zahájení úkonu (neočekávaná aplikace injekce, zahájení vypalování bradaviček bez upozornění aj.),
* opomenutí informace, že úkon je ukončen, tj. nevidomý očekává další průběh vyšetření,
* používání paniku vzbuzujících výrazů („Pozor!“) bez upřesnění, proč byly vysloveny.

Informace, recepty, léky: Samostatnou kapitolou léčby nevidomého pacienta je jeho seznamování se s dokumenty, jako jsou recepty, různá poučení, příbalové letáky léků atd. Dokumenty, se kterými má být pacient seznámen ihned a které mají okamžitou účinnost, je nutno nevidomému přečíst ihned. Někteří nevidomí pacienti si budou chtít pořídit zvukový záznam čtených informací nebo dalších pokynů lékaře.

Lékař by dále měl nevidomého upozornit na nutnost seznámení se s dalšími tištěnými materiály, jejichž přečtení si nevidomý pacient musí zařídit následně sám. Opomíjenou možností bývá jejich zaslání e-mailem ve formátu dostupném nevidomým uživatelům PC.

Pobyt v nemocnici nebo jiném zařízení dlouhodobé péče

Pobyt v nemocnici obvykle patří mezi náročné životní situace. Člověk se ocitá v neznámém prostředí, jehož pravidlům se musí přizpůsobit, prochází vyšetřeními, podstupuje různé zákroky, možná má i obavy z diagnózy nebo z léčby. V nemocnici pobývá celodenně, nemůže ji opustit a vrátit se do vlastního prostředí. To vše může způsobovat velké znejistění. Pokud je pacient navíc nevidomý, je mnoho dalších příčin pro pocity nejistoty: s novým prostředím se seznamuje obtížněji, čeká ho řada neznámého. Zatímco domácí prostředí má přizpůsobeno tak, aby vyhovovalo jeho možnostem a potřebám, pobytové zařízení se zrakovým handicapem obvykle nepočítá. Naprostá většina informací má vizuální charakter a je tedy nevidomému nepřístupná. Prostory nebývají bezbariérové, a mohou být pro nevidomého naopak až nebezpečné.

Nástup do nemocnice: Nevidomý člověk se s novým prostředím seznamuje pomaleji než vidící a obvykle k tomu potřebuje dopomoc někoho, kdo mu prostor dobře popíše a patřičným způsobem mu umožní „osvojit si jej“. Na tom, jak prostředí popisovat, by se měli nevidomý a vidící dobře dohodnout. Nehodí se neurčité výrazy jako „tady“, „kousek dál“ apod.

Ideálním řešením by bylo seznámení s prostředím za pomoci instruktora prostorové orientace a samostatného pohybu nevidomých. Reálnějším řešením může být pomoc zkušeného sociálního pracovníka nebo poučeného laika. Tato informovaná osoba s nevidomým prostředí projde, upozorní ho na úskalí a pomůže mu najít potřebné trasy, tj. orientační linie a body a jiné prvky důležité pro jeho orientaci a samostatný pohyb.

Informace, které jsou v písemné podobě: Řada informací (např. informovaný souhlas, dokumenty na nástěnkách) je pacientům k dispozici v písemné podobě. Ta je pro nevidomého samozřejmě nedostupná. Předkládáme tedy některá řešení:

* pokud nevidomý využívá notebook nebo jinou obdobnou pomůcku, je možné dodat mu na místě informace v elektronické podobě,
* pokud má zvukový záznamník, lze informace do něj nahrát,
* požádat o přečtení někoho blízkého v rámci návštěv, případně jiného pacienta.

Orientace na pokoji: Nevidomého je zapotřebí seznámit s uspořádáním pokoje, ve kterém bude přebývat. Co může patřit do popisu dané místnosti: tvar, velikost, umístění dveří, oken, důležitých předmětů, jako je zvonek na personál, věšáku, uspořádání nábytku, umístění pravidelně vyměňovaných předmětů, jako jsou léky apod.

Při popisu postupujeme od celku k jednotlivostem, od obecného ke konkrétnímu, od velkých předmětů k malým a jejich vzájemným souvislostem atd. V rámci tohoto popisu je nutné se vyvarovat označení jako „tady, tam“ a naopak být konkrétní: „po vaší levé straně, v levém rohu“. Dále je nutné upozornit na případná nebezpečí (např. předměty trčící do prostoru, umístěné na stolcích, architektonické prvky překážející ve volném pohybu, různé výstupky).

Pokud nevidomý pacient zažádá o nadstandardní pokoj (samostatný s vlastním sociálním zařízením), bylo by od nemocnice vstřícné vyhovět mu, je-li to v jejích možnostech. Má potom šanci více si uzpůsobit prostředí svým potřebám a jednodušší možnost přístupu k sociálnímu zařízení.

Jídlo a léky: Pokud se jídlo nerozdává zvlášť každému jednotlivě (je zvykem odkládat jej na společný stůl), může mít nevidomý pacient problém poznat svou porci. Důležité je to především v případě, kdy se jednotlivá jídla (např. kvůli dietě) liší.

Samotná konzumace jídla patří k nejobtížnějším dovednostem nevidomého člověka, zejména pokud jde o jídla, která vyžadují dobrou souhru zraku a jemné práce rukou s příborem (ryby, jídla sestávající z více součástí, omáčky hrozící znečištěním). Cennou pomocí může být vstřícný personál, který se s nevidomým dohodne na způsobu popisu jeho porce na talíři. Pro některé nevidomé bude nezahanbující praktickou pomocí zvláštní naporcování jídla tak, aby ho mohl konzumovat jen lžící. U jednotlivců krátce po ztrátě zraku nelze předpokládat dobré zvládání různých dovedností potřebných ke stravování v kolektivu a současně může být stravování velmi stresujícím prvkem vedoucím k odmítání stravy na minimum potřebné k překonání hladu. Proto je velmi vhodné s nevidomým pacientem o stravování komunikovat volně a třeba i ve chráněném prostředí (mimo ostatní pacienty).

U léků by byla případná záměna ještě závažnější. Kromě záměny léků může nastat ještě další situace nepříjemná pro pacienta, který nemá možnost zrakové kontroly. Pokud je zvyklý na opakovaně podávané léky, které již rozezná hmatem, velmi ho znejistí situace, kdy se určitý lék při stejném dávkování změní (např. jiný výrobce vyrábí stejný lék v jiném tvaru, jedna tableta je nahrazena dvěma tabletami s nižší silou). V případě takové změny je nutné pacienta informovat. Pokud má pacient svůj vlastní zásobník na léky označený Braillovým písmem, pak je velmi vhodné umožnit mu jeho používání a dohodnout se na pravidlech, která bude personál respektovat.

Pohyb v zařízení: Nemocniční budovy bývají obvykle komplikovaně uspořádané, s množstvím nástrah pro člověka, který nevidí. Překážkou, o kterou se může zranit, je např. pojízdný stolek, na němž sestry rozvážejí léky, či mokrá podlaha po vytření. Jako účinné opatření může být probrání těchto nebezpečí s nevidomým pacientem nebo s jeho zkušeným průvodcem a seznámení personálu s těmito nebezpečími, popřípadě organizační opatření po dobu pobytu nevidomého na příslušném oddělení (nenechávat pojízdné stolky na chodbě, odklidit velké květináče z obvyklé trasy nevidomého jdoucího po chodbě).

Při svém pobytu v nemocnici mohou být pacienti odesláni na vyšetření mimo oddělení, na kterém leží. Pro nevidomého, který se nemůže orientovat pomocí nápisů a šipek, by to byl nejspíše zcela nereálný nebo velmi obtížný úkol i s případným popisem trasy. V tomto případě bude zřejmě jedinou možností osobně pacienta doprovodit.

Používání kompenzačních pomůcek: Většina nevidomých používá ve svém každodenním životě řadu kompenzačních pomůcek, které jim usnadňují vykonávání různých činností. Tyto pomůcky jsou buď zvukové, nebo hmatové. Dodnes řadu lidí překvapí, že nevidomí mohou používat počítač. Umožňuje jim to hlasový nebo hmatový výstup. Další ozvučené pomůcky jsou např. mobilní telefon, hodinky, indikátor vodní hladiny (pro nalévání nápojů). Mezi kompenzační pomůcky využívající hmat patří především bílá hůl. Do pobytového zařízení si nevidomý pacient může vzít některé kompenzační pomůcky s sebou, personál by tím tedy neměl být zaskočen.

Orientace mezi lidmi: Své blízké a lidi, se kterými se často setkávají, rozeznají nevidomí podle hlasu. V nemocnici se však setkají s řadou nových lidí a rozlišení podle hlasu pro ně může být velmi obtížné. Proto je dobré představit se opakovaně vždy, když zdravotník s nevidomým hovoří. Když zdravotník mluví k nevidomému, měl by jej oslovit na začátku jménem, aby dotyčný poznal, že informace je určena právě jemu. V nepřehlednějších situacích (hlučné prostředí, více lidí pohromadě) může být oslovení doplněno taktním dotekem na předloktí či paži nevidomého, nikoli však rázným uchopením, které působí nepříjemně a u někoho může vyvolat úlek a stres. Při ukončování rozhovoru s nevidomým (obzvláště ve skupině lidí) nebo při odcházení z místnosti, kde nevidomý zůstává, je dobré tyto skutečnosti oznámit, např. „odcházíme“ nebo „teď už se obracím na vašeho souseda“.

Lékařské úkony: Lékařská vyšetření mohou být doprovázena pacientovou obavou. Obava je o to větší, pokud pacient netuší, co se právě děje, ani co se bude dít. Zde je velký prostor pro samotné zdravotníky, jejichž úloha v takovém případě spočívá ve větší informovanosti takových pacientů, tzn. poskytnout veškeré důležité informace včetně popisu toho, co probíhá, ale nevidomý to nevidí: lékař prohlíží zprávu, chystá se použít nějaký nástroj, sestra chystá infuzi. Zejména s dostatečným předstihem před okamžikem, kdy bude následovat zákrok (např. aplikace injekce), je důležité, aby to nevidomý pacient věděl předem a nelekl se. Při zanedbání dostatečně věcného a dobře načasovaného popisu chystaného úkonu může v některých případech dojít k úrazu, poškození materiálu či techniky.

Vodicí pes ve zdravotnickém pobytovém zařízení: Možnou přítomnost vodicího psa je nutno řešit dříve, než k pobytu pacienta dojde. Pobytu psa mohou bránit hygienické důvody, zejména v případě nemocnic. U ostatních pobytových zařízení (lázně, rehabilitační zařízení) je situace různá. Na nepochopení někdy narážejí držitelé vodicích psů, kteří chtějí mít při pobytu v zařízení jak průvodce, tak vodicího psa. Přítomnost vidícího průvodce odůvodňují pomocí, kterou pes nezastane (čtení, orientace v neznámém prostředí, pomoc při vyřizování). Zároveň se obávají dlouhodobě opustit psa, o kterého se zavázali celodenně pečovat a který při dlouhodobém odloučení zapomíná své návyky.

Hlavním důvodem, proč umožnit přítomnost vodicího psa, je větší samostatnost a psychická pohoda nevidomého pacienta. Obojí je prospěšné jak nevidomému pacientovi, tak personálu pobytového zdravotnického zařízení.

Jak přistupovat k pobytu nevidomého pacienta ve zdravotnickém zařízení: Počítejte s tím, že nevidomý pacient bude potřebovat z důvodu svého handicapu specifickou pomoc. To nic nemění na základním faktu, že nevidomý pacient je člověkem s právem rozhodovat o svých záležitostech. Největší problémy bude nevidomému pacientovi pravděpodobně způsobovat získávání informací a samostatný pohyb. Žádné pobytové zařízení nejspíš nebude ideálně bezbariérové. Každý nevidomý má však své individuální schopnosti, jak bariéry zvládat. Spolupracujte s ním tak, aby mohl být v co největší míře samostatný. Tam, kde potřebuje pomoc, ji poskytněte. Domluvte se s nevidomým pacientem, abyste zjistili jeho možnosti a potřeby. To pak povede k lepšímu porozumění na obou stranách.

Ze zkušenosti nevidomých pacientů

Irena, 27 let: Komunikují se mnou často přes průvodce… „Řekněte jí, ať se svlékne.“ „Řekněte jí, ať si sedne.“ „Co jí je?“ „Můžete si ji převléknout?“ Když průvodce nešel dovnitř, byli lékař a sestra nuceni se mnou mluvit, sice mi vysvětlili diagnózu a způsob užívání léků, ale vzápětí mě vytlačili z ordinace a vše řekli průvodci znovu; je to hrozně ponižující. Často zažívám, že mi sestra nebo i lékař tykají, a to bez ohledu na věk nebo to, zda mě znají z dřívější doby. Působí to, jako by byl člověk malé dítě nebo mentálně zaostalý. S tím souvisí i to, že na mě velmi často personál mluví pomalu a hlasitě. Rovněž je to spojeno s předsudky o osobách se zrakovým postižením – např. když nevidí, tak také neslyší a je kromě toho mentálně zaostalý…

V oční ambulanci mě tlačili před sebou, přitom jsem narazila do přístrojů; místo abych si mohla přístroj ohmatat, sestra mi chytila hlavu a natlačila mi ji do příslušného místa a poté mi ji tam držela jako malému dítěti, navíc způsobem, že se svými prsty dotýkala mých rtů, což mi bylo velmi nepříjemné, ostatně jako celý proces; opět s touto situací souvisejí zkušenosti a zážitky s tím, jak mě sestřička v dalších ordinacích či zařízeních doprovázela – chytila mě za ruce a táhla za sebou, tlačila mě před sebou, případně zavolala ještě další osobu a „jistila“ mě každá z jedné strany; přitom si zřídka dají vysvětlit, že stačí nabídnout rámě a já se do nich zavěsím.

Setkávám se také s nepříjemným šeptáním, často poměrně hlasitým, takže je mu velmi dobře rozumět, a sdělováním lékaři: „To je ta slepá, však víte, která.“

Zažila jsem i velmi nepříjemnou obsluhu na rentgenu. Chtěla jsem průvodce s sebou, ten byl ale vyhnán, ocitla jsem se v neznámém prostoru, sestra stála za přístrojem a neustále volala „Pojď sem, ne tam, sem“, i když věděla, že nevidím. Když jsem se k ní snažila dojít, narazila jsem se o přístroj; pak mě chytila za paži a snažila se mě vyzvednout.

Byla jsem hospitalizována. Abych si ukrátila čas, měla jsem s sebou notebook s hlasovým výstupem, na kterém jsem pracovala v posteli. Při vizitě přišel lékař, který věděl o tom, že jsem nevidomá, a říká: „Ty vidíš přece dobře, když můžeš pracovat s počítačem.“ Šlo zřejmě o neznalost a neinformovanost o hlasovém výstupu.

Při hospitalizaci mi sestra přinesla jídlo na pokoj. Dělalo se to tak běžně všem pacientům, na oddělení nebyla jídelna. Na pokoji jsme byly asi tři nebo čtyři ženy. Sestra přišla do pokoje, položila tácy na stůl se slovy: „Tady máte jídlo, pojďte jíst!“ Problematické bylo to, že jsem nevěděla, který tác patří mně, protože jsem navíc měla dietní stravu, a dále jsem nevěděla, zda někdo z kolegyň nemá dietu, abychom si vzájemně jídlo nezaměnily.

Jan, 48 let: Mám problém s tím, že když lékař mlčí, tak nevím, jestli je to proto, že přemýšlí nebo si čte zprávu nebo hledá něco v počítači nebo se na mě chystá. Je to nepříjemné. Když promluvím já, je to vnímáno, že ruším, a může vzniknout konflikt.

Helena, 50 let: Já mohu dát personálu jedničku, neboť personál oddělení byl opravdu humánní. Dali mi i samostatný pokoj. Popsali mi, jak to v pokoji vypadá, ukázali WC, a kde všude se mohu pohybovat. Kdykoli jsem se na ně obrátila, byli velmi příjemní a ochotní. Avšak den před propuštěním jsem musela na rentgen srdce. Tam mě sestra odvedla a oznámila mi, že zpátky určitě trefím sama. Začala mi popisovat, kde je výtah a schody. Jelikož jsem v tomto rozlehlém prostoru byla zcela poprvé, slušně jsem se ohradila, že sice toho zvládnu už hodně, ale toto ne, když jsem zde poprvé. Sestra nesla nelibě, že musela zůstat se mnou.

Eva, 36 let: Byla jsem přijata do nemocnice a sestra mi dala na ruku štítek. Řekla, že já dostanu červený, protože ten se dává těm, co mají nějaký problém s pohybem, většina ostatních pacientů že má štítek modrý. Odpoledne přišla návštěva a ptali se mě na to, proč mam červený štítek, když ostatní mají modrý. Byla jsem ráda, že to od sestry vím, protože jinak bych hrozně znervózněla, protože bych si myslela, že ten červený štítek mám proto, že jsem ztracený případ nebo že jdu na orgány (smích). Ale byly i opačné situace. Jedla jsem a sestry si nade mnou povídaly: „Ona je tak šikovná.“ Hrozně jsem se styděla.

Josef, 57 let: Byli takoví přehnaně úzkostní, byli z toho vyjevení, říkali: „Kdybyste někam šel, tak raději zazvoňte, abyste někam nespadl.“ Připadal jsem si jako nesvéprávný. Přivedou člověka k posteli, ukážou stolek a to je tak všechno. Bylo by fajn, kdyby sestry věnovaly chvilku tomu, aby si nevidomý mohl projít pokoj a ohmatat si zařízení.

Určitě bych přivítal popisky v Braillu. Ne zásadně, ale čísla pokojů, sesterna, odlišené záchody, stačí reliéfní piktogram, v některých nemocnicích to je, ale je to naprosto výjimečné.


O autorovi: Ing. Miroslav Michálek, PhDr. Petr Vojtíšek, Mgr. Jana Vondráčková, OKAMŽIK – sdružení pro podporu nejen nevidomých (p.vojtisek@okamzik.cz)

Převzato z brožury Váš nevidomý pacient

1)
roky) x AST (U/l
2)
PLT (109/l
Ohodnoťte tento článek!