Nevyhovíš, odejdeš!

Vážená redakce!

Chtěla bych vám vyprávět příběh, který mi ztrpčil rok a půl života na mém pracovišti.

Vykonávám profesi, kterou miluji a kterou jsem si zvolila již v dětství. Jsem dětskou sestrou a tomuto snu jsem zůstala věrná skoro dvacet let. Vždy jsem snila o tom, pracovat v nemocnici, protože zde se dějí ty nejpodivnější uzdravovací zázraky, a být při tom mě vždy velmi lákalo. Člověk míní a život mění. Po maturitě přišla svatba, potom děti a můj sen musel počkat.

Roky běžely a čas plnění mého snu se začal naplňovat. Nastoupila jsem do nemocnice. Nejprve na infekční oddělení a po velkém přemlouvání od pana primáře a šéfa lékařů na oddělení ORL. Již při nástupu jsem měla požadavek na úpravu víkendových a odpoledních směn podle jízdního řádu autobusů, neboť do zaměstnání jsem dojížděla dvacet kilometrů a mnoho spojů bylo zrušeno. Podle slov pana primáře to neměl být problém. Po dohodě s vrchní sestrou bylo vše rychle vyřešeno a já se ocitla v zemském ráji.

Praxi na tomto oddělení jsem měla, neboť jsem byla sestrou na ORL u nás ve městě na poliklinice. Jako nováčkovi mi byl ponechán prostor pro ukázku svých dovedností a schopností a já se snažila odvádět svou práci, jak nejlépe jsem uměla. Vše nasvědčovalo tomu, že jsem našla nemocniční oddělení, kde pomoc, rada a správný kolektiv vytváří pro pacienty ten nejlepší lék na jejich bolest a trápení.

Všichni byli bezva. Sestry pomáhaly jedna druhé a pomocnou radu a někdy i ruku přiložili i lékaři. Naše vrchní sestra byla fajn a mě těšilo slyšet z jejích úst chválu na mou odvedenou práci. Lékaři občas zašli na kafíčko a dokonce i pan primář zavítal na poklábosení a posezení nad dobrou kávou. Teď to vypadá přesně tak, jak si spousta lidí myslí o nás sestrách a lékařích. Ale vězte, že káva se pila pouze v době klidu a po vykonané práci.

Jaké bylo moje překvapení, když mi byla nabídnuta funkce staniční sestry. To by ovšem znamenalo dodělání dvouletého dálkového studia. Toto bylo třeba s manželem pořádně prodiskutovat, neboť i on pracuje na směny a starost o naše dva syny by byla z velké části na něm. Proto jsem si ponechala čas na rozmyšlenou.

Jednoho květnového dne se nabídl pan primář, že mě odveze domů. Neviděla jsem na tom nic divného a záludného. Svým způsobem jsem ho měla ráda, ale hlavně jsem k němu vzhlížela jako k člověku, který svým citlivým a profesionálním chováním šel příkladem jak lékařům, tak nám sestrám. Nasedla jsem do vozu a ani ve snu mě nenapadlo, že tato chvíle změní celý můj dosavadní pracovní život. Rozhovor v autě příjemně plynul a naše diskuse se nesla v duchu pracovním i soukromém. Odvezl mě do našeho města a pozval na kávu. Zanesla jsem si věci domů a řekla manželovi o pozvání na kávu od pana primáře. Žila jsem v domnění, že se mnou chce projednat, jak jsem se rozhodla o jeho nabídce na práci staniční sestry.

Protože bydlíme v malém městě, nevadilo mi pozvání do vedlejšího města. Cesta příjemně ubíhala a já až pozdě pochopila, že nejsme před žádnou restaurací a už vůbec ne ve městě. Pozdě jsem zjistila, že stojíme uprostřed pole. Nedocházelo mi, co tady budeme dělat. Záhy však bylo zcela jasné, co chtěl dělat pan primář. Vše se odehrálo velmi rychle a snad se nebudete zlobit, že se o tom nebudu rozepisovat. Stačí říci, že on naléhal a já odolávala. On, pan primář, dobýval, a já, pouhá sestra, se chránila a bránila. Snad jen malé vítězství mi z toho zbylo. Uhájila jsem se a ubránila. Můj obraz skoroidola se rychle rozplynul a mně zbyla jen příchuť hořkosti a smutku. Mužská pýcha a ješitnost pana primáře byla poznamenána a notně pošramocena. Také mi to bylo okamžitě dáno najevo jeho proměnou v chladného a skoro až cynického muže. Snad kdybych byla větší diplomat nebo politik, nebyly by následky tohoto incidentu tak bolestné a zničující. Tímto večerem se rozpoutalo peklo a pomsta pana primáře byla taktická a praktická. Shrnuto dvěma slovy: nedalas – odejdeš.

Najednou se ze vzorné pracovnice a oblíbené sestry na pracovišti i v kolektivu, alespoň do té doby jsem jí, podle vrchní sestry, lékařů i pana primáře byla, stala problémová pracovnice. Moje žádost o zkrácení směn byla ihned zrušena a komplikace s dopravou byly pouze mojí záležitostí a problémem. Ať čekám na autobus třeba čtyři hodiny, můžu třeba štrikovat, to byla odpověď vrchní sestry. Najednou ze mne byla stále nespokojená sestra, která vše kritizuje a žádné rozhodnutí jí není po chuti.

Až do této doby se však se spoustou problémů a nesnází obracela na mou osobu většina spolupracovníků. Nikdy nebyl můj názor považován za nesprávný a hloupý. Každý problém byl řešen jen ve prospěch pacientů, to pro mne bylo vždy na prvním místě. Jaké bylo moje překvapení, když si nové sestry držely ode mne odstup a konverzace při společných směnách vázla na mrtvém bodě. Až časem jsem se dozvěděla, že byly upozorněny, aby si na me dávaly pozor, protože donáším. Ten, kdo rozpoutal tuto trapnou a hloupou mašinérii, však zapomněl, že jsem neměla komu donášet. Moji nadřízení mě prostě ignorovali a sledovali pouze mé nedostatky a chyby. Jedna věc mě ale těší. Za rok a půl se nedočkali mé profesní chyby a to je moje malá soukromá výhra. Rok a půl jsem doufala ve zklidnění vod, ale marně. Nevydržela jsem tento nerovný zápas a podala výpověď. S radostí byla přijata, a dokonce v době, kdy je velký nedostatek sester, byla přijata dohodou.

Moc mě mrzí, že v době převratných vynálezů a v době špičkové úrovně zdravotnictví jsou praktiky pánů lékařů stále na stupni vývoje doby neandrtálské. Je špatné, když tituly a postavení dávají mužům moc a převahu nad ženami. A jak je znát, muži toho značně využívají nebo, lépe, zneužívají. Ale myslím, že post jakéhokoliv nadřízeného jim nedává právo obtěžovat ženy svým hloupým a nenasytným dokazováním svého mužského ega.

K příběhu, který posílám, bych chtěla napsat ještě pár slov na vysvětlenou. Když jsem naposledy odcházela ze svého pracoviště, bylo mi trochu smutno, ale zároveň jsem si oddechla, že vše skončilo. A chtěla jsem rychle zapomenout. Ale později jsem pochopila, že můj příběh jistě není ojedinělý a něco podobného zažilo víc sester. Proto se omlouvám, že neuvádím žádná fakta o nemocnici a městu, kde se příběh odehrál. Nechtěla bych svým článkem nikomu ublížit, ani nikoho z ničeho obviňovat. Ale myslím si, že o těchto problémech by se nemělo mlčet.

Redakce na přání čtenářky neuvádí její jméno ani adresu. n

Ohodnoťte tento článek!