O chování zdravotníků

Právě jste nalistovali rubriku Fórum – prostor určený pro vaše názory, reakce na dění v oboru či společnosti, profesní příběhy, poděkování… Nezřídka se dostáváte do situací, které stojí za zaznamenání, toužíte projevit své postoje a hledáte možnost JAK a KDE. Jsme rádi, že jste si k tomuto účelu vybrali námi nabízené Fórum. Vážíme si toho a věříme, že také pro ostatní čtenáře jsou zde publikovány příspěvky zajímavé (a někdy třeba i trochu „povědomé“).

Jedna věta mi změnila celý život

Je hluboká černá noc a stejně takové jsou i mé myšlenky. Nemůžu spát a do hlavy se mi vkrádají vzpomínky na den, který měl být tím nejšťastnějším v mém životě. Řeč je o porodu mého syna. Nemohu říci, že by šťastný nebyl, protože mi za zdí spokojeně oddychuje zcela zdravý sedmiměsíční klouček, kterého nadevše miluji. Asi jako každá matka. Bohužel mi však jeho porod vedle radostných pocitů přinesl také pocity velikého osobního selhání, ponížení a následkem toho snížené sebevědomí a mínění o sobě samé. Zřejmě si v duchu říkáte, co se mi to stalo?!

V předem stanovený den porodu jsem byla přijata k jeho indukci z důvodu přenášení. Sonograficky odhadovaná porodní váha plodu byla na mé poslední kontrole u ošetřujícího gynekologa 4000 g, takže i k té bylo se čtrnáctidenní prodlevou od „vážení miminka“ přihlíženo. To vše bylo v pořádku, zde problém nebyl.

V průběhu dopoledne jsem absolvovala základní příjmová vyšetření a také odběr vzorku krve pro případ epidurální anestezie, o kterou jsem hned na začátku projevila zájem. Dále mi pak byly v určitých časových intervalech podány čtyři dávky tabletky s hormonem zvaným oxytocin. V mém případě tato neindukční příprava stačila, neboť děložní čípek jevil známky připravenosti, byť jen malé.

O indukovaném porodu jsem si hodně načetla a i v nemocnici mi potvrdili, že vyvolání porodu u většiny rodiček zabere týž den. Takže jsem se pozorovala a čekala, kdy to vypukne. Manžela jsem měla na telefonu a byl připravený za mnou do deseti minut od zavolání přijet.

Od podání poslední dávky čtvrté oxytocinové tabletky uběhlo třicet minut a stále nic. Všichni jsme si tedy začínali myslet, že budu jednou z těch rodiček, u kterých porod v den indukce neproběhne a bude se muset začít s vyvoláváním následující den od začátku.

S ubíhající hodinou po polknutí čtvrté dávky tabletky na mne ale začaly přicházet celkem pravidelné stahy. Zatím to však byla „procházka růžovou zahradou“, protože se nejednalo o nic zvláště bolestivého. Bylo mi řečeno, že své dítě budu držet v náručí přece jen ještě dnes. Bylo to velice zvláštní – ráno vstát a bez jakýchkoli příznaků dojít pěšky do nemocnice, kde jsem byla v 6.00 hodin přijata, ve 12.30 hodin polykat poslední naordinovaný lék a nejevit žádné známky blížícího se porodu, což se necelou hodinu nato změnilo v probíhající první dobu porodní.

A jak už to bývá, děložní kontrakce se zpravidelňovaly, zkracovaly a nabíraly na intenzitě. V zápětí jsem cítila, že se bolest stává být neúnosnou, a tak jsem požádala o přislíbenou epidurální anestezii. Ta mi byla odepřena s vysvětlením, že anesteziolog právě není k dispozici. Později jsem však při kontaktu s anesteziologem zjistila, že se jednalo o téhož člověka, který po celou dobu seděl ve vedlejší místnosti, kde vedl velmi veselou konverzaci s porodními asistentkami. Anesteziolog mi byl tedy zapřen a spolu s ním zmizela i má naděje na úlevu od extrémně silných bolestí. Ještě předtím dorazil můj manžel a já jsem se cítila absolutně beznadějně a vyčerpaně. Spolu s manželem jsme po určité době opět vyslovili přání po nápichu epidurálu. Nyní již byl onen anesteziolog k mému lůžku přizván a já si nechápajíc uvědomila, že byl k dispozici po celou tu dobu. Ale mlčela jsem, protože jsem měla strach z toho, že když si dovolím upozornit na to, že mě vlastně obelhali, zaujmou ke mně ještě horší přístup a jakákoli pomoc nebo přání mi budou předem zapovězeny. Řekněte sami – myslíte si, že by se mi ke lži přiznali? Jistě že ne! Nicméně i nyní k nápichu anestezie nedošlo, protože to podle slov anesteziologa už nemělo smysl vzhledem k rychlému průběhu děložní činnosti.

Čas plynul a nic. Děložní činnost zřejmě nebyla tak rychlá, jak se asi anesteziologovi zprvu zdálo. Pořád jsem měla silné kontrakce a s nimi i bolesti, ale zánik děložní branky a s ním vlastní porod plodu v nedohlednu.

Až po 6 hodinách, které uplynuly od anesteziologova vyjádření, že mi epidurál vzhledem k „rychlosti“ porodu nedá, jsem byla zcela otevřená a nyní zanikla již i děložní branka. Porodní asistentka mě tedy podepřela na jedné straně a manžel na druhé a vykročili jsme směrem k porodnímu sálu, kde bylo konečně i porodní křeslo. Cítila jsem už veliký tlak a ohromnou potřebu tlačit. Sténala jsem bolestí a padala únavou. Procházeli jsme přes pokoj, kde už jedna rodička svírala děťátko v náručí a spolu s jeho tatínkem se z něj těšili. A tady se to stalo. Porodní asistentka pronesla větu, která mi navždy změnila život. Jak jsme tak míjeli novopečené šťastné rodiče, vypustila směrem k nim tuto větu: „To je ale hysterka, co?“ Úplně jsem se zastyděla a cítila jsem se strašně ponížená a zneuctěná. Ale na víc myšlenek a pocitů nebyl čas. Šla jsem rodit své miminko.

Po několika zatlačeních jsem pod vedením své porodní asistentky a za přihlížení lékaře porodila syna, kterému jsme dali jméno Mikuláš. Následovalo šití středně těžkého porodního poranění, kterému malý Mikulášek přihlížel ze své zapůjčené malé postýlky, jež byla umístěna po mé pravici.

První poporodní den se mě pan primář zeptal, jak jsem zvládla porod. Mimochodem byl to ten samý lékař, který mě k indukci přijímal. Odpověděla jsem mu něco v tom smyslu, že jsem to nezvládla, že jsem byla hysterická, ale že hlavní je výsledek, na což se on zeptal, proč si myslím, že jsem porod nezvládla a že jsem jednala hystericky? Po pravdě jsem mu sdělila, že jsem byla před cizími rodiči, přítomnými na porodním sále, slovy mé porodní asistentky označena za hysterku. Udiveně se zatvářil a já na to reagovala slovy, že na to špatné se rychle zapomene a zopakovala jsem, že důležitý je ten „dar života“, který spinkal po mém boku.

Tenkrát jsem nechtěla dělat nikomu problémy, byť jsem se cítila strašně pošpiněna. Skutečně jsem si myslela, že to ze svých vzpomínek dokážu vymazat a že se přes to přenesu. Ale neměla jsem pravdu. Dodnes je to ve mně. Trpím pocity, že jsem svůj porod absolutně nezvládla, že jsem při porodu jako žena a matka selhala. To vše kvůli jedné větě porodní asistentky, která jednala naprosto neprofesionálně a v rozporu s etickým kodexem zdravotních sester. Vím velmi dobře, o čem mluvím, neboť jsem také zdravotní sestra. O to více je pro mne počínání zainteresované porodní asistentky nevysvětlitelné a nepochopitelné.

A co z toho plyne? To už nechám na zamyšlení každého čtenáře. Já jen doufám, že můj příběh dopomůže k tomu, aby si každý pacient stál za svými právy a aby se každý zaměstnanec, vykonávající profesi zdravotníka, zamyslel nad svým přístupem a jednáním, zda není v rozporu s jeho posláním.

1)
roky) x AST (U/l
2)
PLT (109/l
Ohodnoťte tento článek!