O domácí péči a životních výzvách

Právě jste nalistovali rubriku Fórum – prostor určený pro vaše názory, reakce na dění v oboru či společnosti, profesní příběhy, poděkování… Nezřídka se dostáváte do situací, které stojí za zaznamenání, toužíte projevit své postoje a hledáte možnost JAK a KDE. Jsme rádi, že jste si k tomuto účelu vybrali námi nabízené Fórum. Vážíme si toho a věříme, že také pro ostatní čtenáře jsou zde publikované příspěvky zajímavé (a někdy třeba i trochu „povědomé“).

Reakce na zveřejněné

Vážená redakce, po přečtení článku Práce sestry v agenturách domácí péče (Sestra 1/2010, str. 37, výzkumná práce studentek) jsme se rozhodly vyjádřit k uvedeným skutečnostem:

1. V grafu 1 studentky uvádějí složení respondentů: 94,1 % VOŠZ. V tom případě netušíme, jak došly k závěru – 2. cíl – respondentky měly jen 2 vyšší odbornou školu a více než polovina pracovníků nemá specializační vzdělání?! Specializačním kurzem se vzdělání nezvyšuje (viz povinnost vzdělávání se – ze zákona získat 40 kreditů během 6 let).
2. Viz 3. cíl: Poskytování nadstandardních služeb: Za tyto se nedá považovat poskytování pečovatelské služby. Pokud agentury domácí péče (ADP) pečovatelskou službu poskytují, jedná se o úplně jiný obor, který přísluší k péči sociální. Pokud studentky uvádějí, že pečovatelskou službu poskytují sestry jako nadstandardní, je to stejné, jako kdyby např. sálová sestra nadstandardně vytírala operační sál.
3. Cíl č. 4 – spolupráce respondentů s PL a sestrami je podle nás nepřesné. Někdy ADP spolupracuje přímo s PL a někdy se sestrou, tj. spolupráce s ordinací jako takovou, rozčlenění není podstatné.
4. Doprava za klienty není obtížná jen ve vzdálených oblastech, i město má svá specifika.
5. „Horší dostupnost spotřebního materiálu“… Co si pod tím představit: kancelářské potřeby nebo materiál zdravotní? Dostupnost obojího záleží na vnitřní organizaci v ADP (nepovažujeme za problém domácí zdravotní péče).
6. Viz pasáž Doporučení pro praxi – „vytvořit podmínky pro další vzdělávání…“ -není problém jen časový (při nepřetržitém provozu), ale zejména problém ekonomický ze strany zaměstnavatele. Finanční úhrada od ZP je stejná u SZP (včetně mnoha specializačních kurzů) jako u vyššího vzdělání. V ADP je potřeba odborně fundovaných pracovníků s praxí. Vyšší vzdělání s minimální praxí toho rozhodně zárukou není. Obecně ADP nejsou schopny finančně ohodnotit vyšší vzdělání u řadových zaměstnanců.
7. …nevhodné sociální podmínky …sestry nemohou nic udělat… Vhodnou edukací klienta – nabídka sociálních služeb řeší mnohé problémy.
Domácí zdravotní péče je specifická a má svá pozitiva i negativa.
V Českých Budějovicích dne 18. ledna 2010.

Pozn. red.: Pro lepší orientaci v připomínkách autorek reakce k příspěvku zveřejněném v lednovém čísle Sestry doporučujeme konfrontovat tento text s původním článkem o ADP.


Pavla Šimečková, DiS.1, Eva Zágibová2 ředitelka ADP1, vrchní sestra ADP2, IVAS domácí ošetřovatelská péče, České Budějovice

Změna je život…

Po deseti letech práce v sociálních službách jsem se rozhodla pro změnu. Jako sestra v domově pro seniory v přímé péči jsem poslední dva roky cítila, že mě tato práce již neuspokojuje a nemám žádnou motivaci. Snad se na tom podílela i doba, která nastala. Kraje chtějí šetřit a ubírají zdravotnické pracovníky v sociálních službách a na té hrstce zdravotníků, která zůstala, pak leží všechna zodpovědnost. Nikdo z nadřízených si však neuvědomuje, že zdravotnický personál je v této sféře zapotřebí. Kdyby lidé v domovech pro seniory zdravotní a ošetřovatelskou péči nepotřebovali, byli by doma se svou rodinou. Je mi jasné, že v dnešní době se každý bojí o práci, ale vyšší management asi ještě víc, než řadoví pracovníci.

Jinak by se nemohlo stát, že přesunou veškerou zodpovědnost na sestry, které v domovech zůstaly. Která sestra dobrovolně převezme zodpovědnost za 90 klientů, když má na službě jen pracovníky v sociální péči, kteří nejsou kompetentní k ošetřovatelské a zdravotní péči? Když jsem viděla, že veškerá snaha o navrácení zdravotnických pracovníků do této sféry je marná, podala jsem si žádost do nemocnice. Po půlroce jsem měla štěstí a uvolnilo se místo na Klinice dětského lékařství, na kojeneckém oddělení. Jako dětská sestra jsem tuto šanci využila.

Vědoma si toho, že tento velký skok od seniorů k dětem nebude jednoduchý. První dny na novém pracovišti jsem byla jako v Jiříkově vidění. A náhle jsem si uvědomila, jak jsem za těch 10 let odborně zakrněla. Vždyť spoustu věcí jsem naposledy dělala na zdravotnické škole… a to už je pěkně dlouhá doba. Jistě, měla jsem znalosti z oboru geriatrie, poradila bych si s dekubity, s léčbou ,,diabetické nohy“, s péčí o umírajícího. Nyní se však na mě valila spousta jiných odborných věcí, o kterých jsem neměla ani páru. Všechny ty přístroje a hadičky, kdy jsem nevěděla, co k čemu patří, různé odběry, které jsou pro děvčata na těchto odděleních naprostou samozřejmostí, a už jen odebrat krev, nebo zavést žílu malému kojenci pro mě bylo úplně něco nového.

Příprava pacientů na různé operace a jejich následná péče po operaci. V mé hlavě nastal úplný chaos a zmatek a já jsem pochopila, že bez učení to nepůjde. Každý den jsem vyhledávala na internetu nové informace, které jsem potřebovala ke svému povolání. Kolegyně asi ze mě moc velkou radost neměly, protože jsem se neustále na něco vyptávala. A vyptávám se stále. Znovu jsem musela nastudovat celou pediatrii, abych byla alespoň trochu v obraze. Vím, že se stále budu muset učit a zajímat se o novinky v tomto oboru. Je to však pro mě výzva. Jsem si vědoma, že ještě nějakou dobu bude trvat, než se stanu právoplatným členem týmu. Konečně se cítím jako sestra… vidím úspěchy za svou prací. Vyléčené děti se vracejí s úsměvem domů a jejich maminky jsou šťastné. Je to opravdu krásný pocit a dostatečné zadostiučinění.

Práce sester je důležitá a náročná, ať dělají v jakémkoli oboru, všude jsou zapotřebí. Také je však nutné, aby sestra nevyhořela a práce ji bavila. Aby měla motivaci a nechodila do práce jen proto, že musí. Odráží se to pak na jejím chování k pacientům. A myslím, že to pozná i pacient. Měla jsem veliké štěstí, že mi nový kolektiv vychází vstříc a všechny kolegyně jsou moc milé a ochotné mi kdykoli cokoli vysvětlit. Tímto bych jim chtěla poděkovat za jejich trpělivost. Vím, že každý jednou začínal, ale ne pro každého je samozřejmostí s ochotou zaučovat nového pracovníka. Můj nový kolektiv je však bezvadný a já věřím, že již brzy budu moci říct: Jsem právoplatným členem tohoto pracovního týmu – a jsem na to hrdá.

Hana Svatušková
Ostrava

Pozn. red.: Příspěvky jsou redakčně upravovány, případně kráceny, a nevyjadřují stanovisko redakce.

Ohodnoťte tento článek!