O hojení ran trochu jinak

„Život je založen hlavně na víře a trpělivosti.

Kdo má tyto dvě ctnosti, dosáhne obdivuhodného cíle.“

Tato slova vyslovil Rudolf van Tavel a musím říct, že doslova vyjádřil mé myšlenky. Často říkám klientům naší ambulance, aby byli trpěliví, že léčba bude dlouhodobá a že trpělivost růže přináší.

Ráda bych vám naši ambulanci trochu přiblížila. Jedná se o ambulanci „hojení ran“ na chirurgické klinice ve FN Bulovka. Toto speciální pracoviště vzniklo před několika měsíci a zabývá se hojením chronických defektů za pomoci moderní obvazové techniky. I když ambulance není v provozu příliš dlouho, začíná se pomalu dostávat do podvědomí okolí a je vyhledávána.

Pokud se ještě jednou zamyslíme nad citátem Rudolfa van Tavela, říká nám, že bychom nikdy neměli přestat věřit ve splnění svého cíle a můžeme se pak dočkat příjemného výsledku. U nemocných ale nejde jen o víru, ale i o důvěru zdravotnickému personálu, který se jim snaží pomoci. Pro získání důvěry nemocného je důležité zaměřit se především na psychiku pacienta.

Aby se pro tělo nezapomínalo na duši

V dnešní době, kdy rozvoj techniky neustále značně ovlivňuje a zdokonaluje lékařskou vědu i praxi, se nemocný při ambulantním vyšetření, ale i při hospitalizaci stále častěji setkává s neznámými přístroji a zařízením. Zmenšuje se osobní kontakt nemocného se zdravotnickým personálem a zbývá málo času na rozhovor s lékařem a sestrou. Léčí se tělo a na duši se tak trochu zapomíná. Přitom průběh nemoci je většinou silně ovlivněn psychickým stavem nemocného, jeho náladou, obavami a nadějí, ale i působením zdravotníků a zdravotnického pracoviště.

Člověk potřebující lékařskou pomoc přichází do nemocnice a prožívá úzkost z neznámého prostředí, z nových lidí, z často se střídajících tváří, dále z neznámých výkonů a vyšetření. Rád by se někomu svěřil a tím se zbavil svého strachu. Ale když si představím např. klasickou chirurgickou ambulanci, kde přes den projde spousta lidí, které se zdravotnický personál snaží co nejrychleji a nejlépe ošetřit, nezbývá už na psychoterapeutický rozhovor čas.

Pochopení pro potíže, pro bolest nemocného, možnost hovořit o svých problémech, bolesti a obavách se sestrou, to vše přináší nemocnému značnou úlevu a má i značnou léčebnou sílu. Všichni známe ze zkušenosti situaci, kdy malé dítě upadne, uhodí se a začne plakat. Přiběhne matka, vezme dítě do náruče, pofouká, pohladí ho, dítě se rychle uklidní a hraje si dál. Každý z nás i v dospělosti někdy potřebuje, aby se k němu okolí chovalo právě s takovým porozuměním.

Chce to jen trochu organizace

A právě v tom bych viděla přednosti naší ambulance:

n Každý den navštěvuje ambulanci jen takový počet nemocných, aby kvantita nebyla na úkor kvality.

n Sestra úzce spolupracuje s lékařem a konzultují spolu další léčbu pacienta.

n Při každé návštěvě nemocného má sestra dostatek času a prostoru pro psychoterapeutický rozhovor s pacientem, na monitorování rány, na správné ošetření a na vedení sesterské dokumentace.

n V ambulanci stále pracuje stejná sestra, což je důležité mimo jiné i pro odbourání strachu pacienta a získání důvěry.

n Všichni pacienti spolupracují, protože se těší do takové ambulance, kde mají „svoji“ sestřičku, sami se zajímají o další postup léčby a pečlivě sledují výsledky.

Tato práce je zajímavá, líbí se mi a největší odměnou pro mě je pochvala, pohlazení staré babičky, která se mi svěří, že jsem jí přes víkend chyběla, nebo když se nějaký pacient vyléčí a lituje, že už končíme a že už k nám dál nemůže chodit. No řekněte, vás by to nepotěšilo? n

Ohodnoťte tento článek!