O vzdělávání

Právě jste nalistovali rubriku Fórum – prostor určený pro vaše názory, reakce na dění v oboru či společnosti, profesní příběhy, poděkování… Nezřídka se dostáváte do situací, které stojí za zaznamenání, toužíte projevit své postoje a hledáte možnost JAK a KDE. Jsme rádi, že jste si k tomuto účelu vybrali námi nabízené Fórum. Vážíme si toho a věříme, že také pro ostatní čtenáře jsou zde publikované příspěvky zajímavé (a někdy třeba i trochu „povědomé“).

Agentury domácí péče stále neznámé?

Vážená redakce, měla bych velkou prosbu o krátké doplnění chybějících, ale zásadních informací k článku Mami, chci jít zemřít domů!, který byl zveřejněn v rámci Sociální poradny v Sestře 11/2010.
Bohužel velká část veřejnosti (nejen laické!) vůbec netuší, že již přes 18 let úspěšně funguje síť agentur domácí péče (v ČR více než 6500 subjektů). Nedílnou součástí jejich náplně práce je i domácí hospicová péče. Zkušené zdravotní sestry pomáhají rodině řešit situace spojené s umíráním blízkého v rodině. Péče je podporována a plně hrazena zdravotními pojišťovnami. Dostupnost péče je 24 hodin, 7 dnů v týdnu. Kromě pravidelných návštěv je samozřejmostí, že rodina sestru kontaktuje v případě komplikací či změny stavu např. i v noci. Agentury jsou podle momentální potřeby ve spojení s lékaři, centry bolesti atd. Je mi líto, že rodina musí shánět důležité kontakty a informace tímto způsobem! Již v nemocnici by měli být plně seznámeni s možnostmi (sociální sestra), dále získat informace u ošetřujícího lékaře, ve zdravotní pojišťovně, kontakty na sociální odbor příslušného obecního úřadu atd.

Pavla Šimečková, DiS.
Agentura domácí péče IVAS, České Budějovice

V. ročník Náchodských dnů

Ve dnech 11.–13. listopadu 2010 proběhl V. ročník Náchodských mezioborových dnů, kde jsem přednášela se svými spoluautorkami Evou Rybořovou a Bc. Simonou Batkovou na téma totální laryngektomie z pohledu pacienta a zdravotníka. Chtěla bych poděkovat především Bc. Květě Fialové, jedné z organizátorek, která se nám obětavě věnovala během celé přípravy této náročné konference.
Příprava konference takových obřích rozměrů musela být pro organizátory velmi náročná, protože ve třech dnech se uskutečnilo na 70 přednášek. Překvapilo mě však, že spoluautoři přednášek musí platit účastnický poplatek. Spoluautorky mé přednášky se podílely na vytvoření prezentace a také při ní asistovaly. Setkala jsem se s podobným postupem poprvé, proto jsem se ptala zástupkyně organizátora (organizační garant společnosti EDUMED s. r. o.) Jitky Hejzlarové, jaké jsou k tomu důvody, protože tento přístup se mi zdál nespravedlivý. Dostalo se mi odpovědi, že takto jsou nastavena pravidla a o účastnických poplatcích vždy rozhoduje organizátor. Vím, že existují konference, kde se tak děje, ale domnívala jsem se, že se to týká výhradně zahraničních kongresů.

Přednášky byly velmi zajímavé a poučné. Těžko říci, která byla nejlepší. Nejvíce mě zaujaly přednášky Kazuistika – komplikace TEP MUDr. Zdeňka Nováka (ONN a. s.), Endoprotéza hlezenního kloubu Hany Bukertové a Hany Bauerové (ONN a. s.), Laparoskopická cholecystektomie MUDr. Jana Pavloviče (ONN a. s.) a Novinky v léčbě benigní hyperplazie prostaty doc. MUDr. Pavla Navrátila (FN Hradec Králové).

Sestry, které prováděly registraci, se k nám chovaly velmi empaticky, proto bych chtěla vyzdvihnout i jejich přítomnost a podíl na těchto dnech, protože je na ně často zapomínáno. Poděkování patří také Mgr. Renatě Duškové, hlavní sestře Oblastní nemocnice Náchod a. s. a zároveň odbornému garantovi akce, která se postarala o hladký průběh celé akce (nástupy přednášek, poděkování všem účinkujícím). Velký dík patří i pracovníkovi IT, který v krátké době musel zvládnout přípravu každé prezentace, jelikož každý přednášející měl jiné požadavky.
Na závěr bych chtěla shrnout, že se nám konference líbila a odnesly jsme si z ní mnoho odborných poznatků, a to vše nás nutí k zamyšlení a zúročení těchto postřehů v praxi.

Libuše Moravcová
Opava (morali@seznam.cz)

Sestry a vzdělání

Je vysokoškolsky vzdělaných sester přebytek? Potřebuje vzdělávání sester další reformu? Jak byste si představovali případné reformní úsilí našich politiků v této oblasti? Přetiskujeme několik reakcí z diskuse na fanouškovské stránce časopisu Sestra na sociální síti Facebook.

Lenka S. Š.: Já bych to takhle asi nerozdělila. SŠ sestra a VŠ sestra jsou na tom ze zákona kompetenčně stejně, alespoň by měly být. Přebytek – jak se to vezme. Až budeme mít u nás systém, kdy jedna sestra na standardu pečuje o maximálně 8–10 pacientů, bude jich určitě nedostatek. V dnešní době, kdy dvě sestry lítají na oddělení o 30 pacientech, jich je skoro nedostatek, nebo tak akorát. Čeho je ovšem veliký nedostatek, je střední a pomocný personál. Pokud by sestrám ubyla základní ošetřovatelská péče a různé běhání s pacienty na vyšetření či se vzorky do laboratoře, byl by jich možná nadbytek. Školy v současnosti chrlí sestry vysokoškolačky, protože středoškolačky už nejsou. Dokážou jim nabídnout uplatnění? Byla bych pro jasné stanovení odpovídajícího počtu personálu na počet a stav pacientů. Pak by se teprve vidělo. Škoda že asistenty praxe nepřijala…

Dana K.: Vše se točí okolo peněz, a to není dobře. Počet pacientů je stabilně vysoký a současné snižování stavů sester znamená hazardování s jejich životy. Kompetence se samozřejmě nedodržují. Je veřejným tajemstvím, že zdravotničtí asistenti (ZA) vykonávají práci sester specialistek bez dohledu a je jen otázkou času, kdy to někoho bude stát zdraví, nebo dokonce život. Dokud se nenajdou prostředky k zaplacení všech složek ošetřovatelské péče s ohledem na druh práce, tak se nezmění nic. 🙁

Libuše M.: Když ZA zjistili, že se neuplatní v praxi, logicky šli dále studovat nebo úplně opustili zdravotnictví. A proto budou sestry na odděleních stále chybět. Zdravotní systém na to nemyslel, pouze chtěl dodat nové sestry „za jakoukoli cenu“. Je více než 20 let po revoluci a ve zdravotnictví nebyl dodnes nikdo schopen nastavit novou koncepci. A proto se dnes potýkáme se stále stejnými problémy a nedostatkem SZP a NZP. Jak popisuje Lenka S. Š. – jsou i taková standardní oddělení, kde pracuje 10 SZP a 4 NZP na stanici s kapacitou 24 lůžek. Z těch 10 SZP zajišťují nejméně 3 sestry odpolední i noční pohotovostní služby. Dokážete si představit, jak je to náročné. Jistě, všechno má svůj čas, ale momentálně se zdá, že situace sester nikoho nezajímá. Za stálý plat a bez nějakých mzdově zvýhodněných složek pracují neustále na plný výkon a na doraz. Vždy jsou připraveny pomoci a kolikrát by jim stačilo třeba jen poděkování. Ale stejně mám z dnešních dnů pocit, že žiji ve zlém snu. Ač pracuji ve zdravotnictví dlouho a učil mě především život, jsem pro vysokoškolské vzdělávání sester. Jsou ale i jiné možnosti, kdy sestry samy musejí projevit snahu – mohou navštěvovat semináře, kongresy, konference, dělat e-learningové kurzy atd. Chtěla bych, aby se situace zlepšila. Aby mladé sestry měly vytvořenou koncepci, vyšší kompetence a jistě i dobré ohodnocení.

Kateřina L: Pracuji jako sestra v USA a nemůžu posoudit, zda je v ČR hodně, nebo málo sester vysokoškolaček. Co by se však u vás rozhodně mělo zavést, to je maximální počet pacientů na jednu sestru (podle typu oddělení a intenzity péče). Na ARO 1:1 až 1:2, na standardu 1:6, na stepdown 1:4. To tady celkem dobře funguje. Pokud je zátěž na sestry větší, hrozí hromadění chyb – nedostatky v dokumentaci, zanedbání péče. Sestry jsou i tak přetížené. Pokud má mít jedna sestra na standardu v péči 30 pacientů na noční službě, tak je to nejenom neuvěřitelný risk, ale také šílená nezodpovědnost managementu. Kdybych tady někomu řekla, jak to chodí v České republice, pravděpodobně by mi nikdo nevěřil.

V takové situaci se pak není čemu divit, když sestry odcházejí a hledají uplatnění v jiných oborech. Kdo by také chtěl být neustále jednou nohou v kriminále? V takové situaci sestra riskuje „kriminál“ už při vstupu na oddělení. Možnost pochybení je na každém kroku, míra zanedbávání péče narůstá s počtem pacientů na jednu sestru. A všechno je to zase jen o penězích, jak už tu někdo podotkl. Nikdo se nedívá na statistiky morbidity a mortality v nemocnicích. Kvalita péče a spokojenost pacientů je v ČR zřejmě věc nepodstatná. Na žádném typu oddělení si nedovedu ani v tom nejhorším snu představit, že bych měla sama na starosti 15 pacientů. 🙁

Dana K.: Je to přesně tak, jak říkáte. Špatná koncepce vzdělávání a špatná organizace práce. Jsem pro vzdělávání už jen z toho důvodu, že pokrok v medicíně jde stále kupředu a s tím, co nás naučili před 25 lety, si málokde vystačíme. Hrubě nesouhlasím s drastickým a radikálním snižováním stavů sester, s jejich degradací a nerozumným šetřením ve zdravotnictví jako celku!

Jiří K.: V posledních deseti letech se rozšířilo vzdělávání sester na úroveň vyšších a vysokých zdravotních škol. Podle mého názoru došlo k profesní degradaci středoškolských sestřiček, které v praxi prokazují velmi vysokou odbornost. Je jasné, že nároky na ošetřovatelskou péči rostou. Celá naše společnost se v poslední době honí za tituly, za což mohou především nesmyslná profesní kritéria. Titul zkrátka musím mít za každou cenu a mnohdy mi je jedno v jakém oboru. Například sester nebo ošetřovatelů s vysokou školou v oboru andragogiky bude v budoucnu také požehnaně. Podle chování některých absolventů si myslím, že to mnohdy hraničí pouze s léčbou vlastního ega a ne s uplatněním ve zdravotnickém oboru.

Problém vzdělávání sester se nemusel řešit chaotickým zřizováním vyšších typů škol se stejným profesním zaměřením, ale mohly se jednoduše zvýšit nároky středních zdravotnických škol a podporovat profesní specializace nástavbovým studiem. Myslím si, že náš systém vzdělávání nebyl tak úplně špatný. Měli jsme i dříve sestry na vysoké odborné úrovni, a to potvrzuje zejména tehdejší zájem ze zahraničí. Co bych měl jít dnes studovat, pokud chci pracovat například v intenzivní péči? ARIP, nebo vyšší zdravotní školu, nebo vysokou školu ošetřovatelství?

Pokud si srovnám délku studia, moc se kupodivu neliší a jednotlivé školy nás připravují k výkonu stejného zaměstnání. Jaké jsou tedy rozdíly kompetencí sester se střední školou, s vyšší střední školou a s vysokou školou, když mají všechny odbornou způsobilost? Připadá mi, že jsou pouze v profilech studia, které jednotlivé školy prezentují. V praxi mají uplatnění všichni stejné. V mém okolí pracují sestry středoškolačky s praxí, celoživotně se vzdělávají, specializují se na danou odbornost a jediné, co je pronásleduje, je dnes již společenská frustrace, že nemají vysokou školu. Bohužel většinou nemají na studia čas a peníze. Máte někdo podobné zkušenosti?

Lenka S. Š.: Milý Jiří, problém vzdělávání sester se nemusel řešit chaotickým zřizováním vyšších typů škol se stejným profesním zaměřením, ale nároky středních zdravotnických škol se jednoduše zvýšit nemohly. Přijali jsme směrnici EU, která vyžaduje, aby se sestry rozhodovaly pro své povolání po desetileté školní docházce. U nás je základní školní docházka devítiletá, a nelze se jaksi upíchnout někam na rok. Polemika o tom, zda směrnice je dobrá či ne, by byla nadlouho. Navíc jsou v ní i jiná povolání než zdravotnická. Prostě už ji máme a z toho musíme vycházet. Rozdíly kompetencí sester se střední školou (vystudovanou tuším do roku 2007), s vyšší střední školou a s vysokou školou se neliší, všechny mají stejnou odbornou způsobilost.

Přece středoškolačkám, které vystudovaly v době, kdy VŠ studium nebylo, nemůžeme odbornou způsobilost vzít. Připouštím, že některá zařízení mohou preferovat vysokoškolačky. To je ovšem potíž konkrétního zařízení a nikoli zákona 96. VOŠ a VŠ se neliší ani v současnosti, protože nároky studia na nich jsou stejné. V minulém volebním období se objevila tendence VOŠ zrušit, ale nepovedlo se to. Rozdíly mezi sestrou a asistentem z dnešní SZŠ už jsou, ale v praxi nemusí být vidět. Zdravotnických pracovníků je dost málo, takže dělají všichni všechno – od sanitárky po sestru.

V českém zdravotnictví diferenciace kompetencí a odpovědnosti naprosto chybí, a je to podle mého názoru špatně. Asistenty praxe vlídně nepřijala. Pokud chcete pracovat například v intenzivní péči, měl byste studovat ARIP, specializace je pořád nejvýše. ARIP lze studovat i po SZŠ, když je dokončená do roku 2007, VŠ k tomu není potřeba. „Celá naše společnost se v poslední době honí za tituly“ – s tím souhlasím, a proto se není čemu divit, že se to týká i zdravotnictví. Společenskou frustraci z absence vysoké školy si děláme možná tak trochu sami, případně se do ní necháváme natlačit. Já sama vysokoškolský titul nemám a nijak mě to v životě neomezuje.

Jiří K.: Milá Lenko, souhlasím s vaším názorem. Myslím, že by stačila čtyřletá střední zdravotnická škola (zdravotnický asistent s odborným dohledem) a dále 2 roky vyšší zdravotní škola už s jistou specializací (sestra bez odborného dohledu). Dále pak celoživotní vzdělávání v oboru, ve kterém pracuji nebo který s mou prací souvisí.

Libuše M.: Trendy moderního světa obchodu a podnikání se často přenášejí do zdravotnictví a také vyššího a vysokého školství, včetně ošetřovatelských oborů. V podnikání se (finanční) úspěch odvíjí od efektivního vynaložení zdrojů a času podle aktuálních potřeb. I sestry a studentky musí svůj čas, energii a finance investovat tak, aby efektivně dosáhly požadovaných cílů – ať už je to všestranné naplnění potřeb pacienta, nebo zvládnutí zkoušek a dovedností nezbytných pro budoucí práci (ačkoli psychologicky působí jiný „ekonomický“ faktor – dosáhnout cíle s co nejmenším úsilím). Typické je, že cíle sester a studentek mají v době ekonomického a časového tlaku pragmatický charakter.

Je „krásné“ znát stohy zajímavých informací, ale daleko efektivnější pro záchranu životů a zdraví je znát informace potřebné. V této sféře hraje užitečnou roli zdravotnická statistika, která nám umožňuje zjistit nejčastější onemocnění, problémy a nedostatky v daném regionu (viz www.uzis.cz). Sestry jsou během studií i celoživotního (kontinuálního) vzdělávání vedeny k integrovanému poznání, samostatnému rozhodování a způsobilosti i sebedůvěře při vykonávaní činností v různých reálných situacích. Ani já nemám vysokou školu, ale jak říká Lenka S. Š., nechali jsme se zatlačit do kouta a sestry, které pracují ve svých oborech dobře, mají hrůzu jít na VŠ, neboť ne všechny se považují za tzv. studijní typy. Osobně si myslím, že tou nejvyšší školou stále zůstává praxe.

Dana K.: Přesně mi mluvíš z duše, Libuško, praxe je tou nejvyšší školou a ani deset titulů neudělá z člověka sestru. Když je něčeho moc, tak toho může být i příliš, a to platí i pro vysokoškolsky vzdělané sestry. U nás jsou sestry v rámci úspor bez rozdílu vzdělání a doby praxe vraceny „pod dohled“. Plně kvalifikovaná sestra je prý pro nemocnici příliš drahá – taky výborné!

Barbara Z.: Dovolím si jednu citaci: „Nutnost studovat, která pro mnohé znamená nutnost se kvůli studiu zadlužit, tak pro jiné představuje vítanou příležitost obohatit se v nové oblasti renty. Obecně rozumíme dobýváním renty schopnost jednotlivců nebo skupin využívat pro vlastní zisk příležitostí, jež vznikají rozhodnutím státu v kterékoli oblasti veřejné politiky a zvýhodňují některé na úkor druhých.“ (prof. Jan Keller: Tři sociální světy, str. 49).
(Facebook – úryvek diskuse z fanouškovských stránek časopisu Sestra)


Pozn. red.: Příspěvky jsou redakčně upravovány, případně kráceny, a nevyjadřují stanovisko redakce.

O autorovi: Připravili: fkc, eko, mpel

Ohodnoťte tento článek!