O zemích, kde člověk vidí lékaře prvně až před smrtí

I když v rozvojových zemích žije většina populace naší planety, dostupnost zdravotní péče v nejchudších zemích Asie, Afriky a Latinské Ameriky je na nízké úrovni. Důvodem je špatná přístupnost nemocnic a jejich řídká síť, kvůli které mnozí obyvatelé vesnic spatří na vlastní oči lékaře až na sklonku života, a v neposlední řadě také nedostatek finančních prostředků. Většina obyvatel žije na hranici chudoby, nebo dokonce pod ní, nemá možnost výdělku finanční hotovosti, nebo jen minimální, ze které lze uhradit pouze nákup základních potravin nezbytných k přežití jednotlivce a rodiny.

V mnoha rozvojových zemích nefunguje systém zdravotního pojištění, protože většina obyvatel nemá z čeho platit odvody. Zdravotní péči si proto pacienti v plné výši hradí, a to i ve státních zdravotnických zařízeních, i když jsou levnější než soukromé nemocnice.

Ošetření určuje cena

Každý laboratorní test a každé vyšetření má svou finanční hodnotu a pacientovi je na základě jeho zdravotního stavu doporučeno, která vyšetření potřebuje. Podle jeho finančních možností se pak vyberou nejdůležitější z nich, v nejkrajnější situaci u nejchudších pacientů postupuje lékař výlučně empiricky, zcela bez diagnostických prostředků. Následně pacient hradí v plné výši léčbu, což se týká nejen terapeutických výkonů a léků, ale například i návštěv lékaře na pokoji u pacienta.

V některých rozvojových zemích je vyšetření ve zdravotnickém zařízení prvního kontaktu (ve spádové lokální nemocnici) bezplatné pro všechny pacienty i bez systému zdravotního pojištění. Diagnostické a terapeutické možnosti těchto nemocnic jsou však značně omezeny, často nedisponují ani EKG přístrojem, nemají rentgen, dokonce ani mikroskop či fungující sterilizátor, používají zrezivělé nástroje. Z léků jsou k dispozici pouze nejlevnější antibiotika a antipyretika.

I přes omezené diagnostické a terapeutické možnosti však bývají nemocnice přeplněné pacienty, někteří jsou uloženi také na podlahách chodeb na dece, a to včetně dětí. Dalším problémem je nemožnost izolace hospitalizovaných pacientů. Jednotlivá oddělení jsou často koncipována jako velká hala s lůžky pro 20 i více pacientů ležících těsně vedle sebe, izolační pokoje neexistují, a tak pacientům hrozí například i nozokomiální nákazy či tuberkulóza.

Obzvlášť nebezpečný je přenos infekčních nemocí na pacienty s imunodeficitem nebo HIV infekcí. Pro nedostatek místa jsou infekční pacienti někdy „izolováni“ na balkoně, kde jsou však vystaveni útokům bodavého hmyzu, což pro ně představuje smrtelné riziko, zejména v endemické malarické oblasti. Navíc je někdy od ostatních pacientů dělí jen malá vzdálenost přes otevřené okno, takže efekt takovéto izolace je sporný.

K lékaři jen při ohrožení života

Pokud pacient potřebuje specializované vyšetření, je odeslán do větší nemocnice nebo do specializované ambulance, kde se za poskytnutou zdravotní péči platí vždy. Velká část obyvatel si toto vyšetření dovolit nemůže.

Stejně tak musí pacient platit za léky, kterými nedisponuje lokální nemocnice. Od lékaře obdrží seznam s názvy potřebných léků a lékárna mu je prodá. Pacient často nakupuje podle toho, kolik peněz má k dispozici, výdej tablet na kusy je proto běžným jevem a často k němu dochází u dražších antibiotik. O vlivu na mikrobiální rezistenci se můžeme jen dohadovat, protože mikrobiologické ani epidemiologické sledování kmenů se neprovádí.

Lékárny tento systém ze zištných důvodů podporují, protože celé balení by si mohl dovolit málokdo. To odráží i běžný ceník farmaceutických distributorů, kteří běžně neuvádějí ceny léků za balení, nýbrž za tabletu. Problém chudých zemí spočívá také v tom, že i velké a rozvětvené rodiny mají často pouze jednoho živitele. Jeho nemoc pak přímo i nepřímo ohrožuje ostatní její členy, v první řadě děti, které často trpí malnutricí, hypovitaminózou a infekčními nemocemi v důsledku imunodeřcitu a hladovění.

Nedostatek peněz vede navíc pacienty k vyhledání alternativní léčby u pochybných ranhojičů, bylinkářů, šamanů apod., protože jejich služby jsou levnější a jsou ochotni pracovat i za naturálie. Výsledkem jejich nejednou drastických zákroků je často zhoršení zdravotního stavu pacienta, jehož následná hospitalizace stojí ještě více peněz, čímž vzniká začarovaný kruh. Ke komplikaci zdravotního stavu však dochází i tím, že pacienti pro nedostatek financí s návštěvou lékaře dlouho otálejí a odhodlají se k ní až při pocitu ohrožení života.

Kanyla na trhu koupená

Dalším problematickým aspektem je opakované používání zdravotnického materiálu. Podnikaví jedinci i firmy se specializují na jeho kradení z odpadních nádob nebo smetišť, aby jej po ledabylém opláchnutí vodou prodali za nižší ceny na místním trhu.

Nemajetní pacienti, kteří potřebují zákrok v nemocnici, např. kanylaci močového měchýře nebo intravaskulární katetrizaci, si tak mohou zajistit levnější zdravotní pomůcku. V případě kontaminace nabízené pomůcky biologickým materiálem (krev, moč, sekrety apod.) hrozí v zemích rozvojového světa vysoké riziko infekce HIV, virové hepatitidy B, C nebo jiných závažných, život ohrožujících infekcí. Pacienti nejednou podstupují toto riziko vědomě, pravděpodobnost infekce je „jen“ potenciální a u život zachraňujícího zákroku, k němuž má daná pomůcka sloužit, mají proto pocit menšího zla.

Také proto se v některých oblastech tento černý obchod toleruje, jinde však přijímají nemocnice

preventivní opatření. Spálení materiálu nepřichází v úvahu (v zemích, kde je většinu roku sucho, je palivo vzácné) a jeho zakopání nepředstavuje pro zloděje zásadní překážku. Některé nemocnice proto spolu s místními stavebními firmami nechávají zalívat zdravotnický materiál do cementových bloků. Vliv na zdravotní stav populace a spektrum klinických případů řešených ve zdravotnických zařízeních má i úroveň veřejného zdravotnictví. Chybějící finanční prostředky se projevují zásadním způsobem – i zde výskytem nemocí, které by byly za jiných okolností preventabilní.

I když například chybí zdroj pitné vody a pití kontaminované vody přináší gastrointestinální problémy, lidé často nevědí o možnosti její dekontaminace filtrací nebo převařením. Velká část venkovanů nemá přístup k toaletě ani ve formě jednoduché dřevěné latríny. Defekace volně v prostředí pak přináší riziko přenosu geohelmintů (rody Ascaris, Ancylostoma, Strongyloides), schistosomózy nebo jiných intestinálních infekcí včetně cholery.

Špatná dostupnost zdrojů pitné i užitkové vody vzdálených i několik kilometrů, nedostatečná hygiena rukou, manipulace se zvířecími výkaly používanými na topení, stojatá dešťová voda na smetištích v době množení přenašeče horečky dengue, nehygienické vedení porodu doma, nechráněný pohlavní styk atd. přispívají k vysokému výskytu preventabilních infekčních nemocí.

Překážkou je i negramotnost

Zdravotní riziko pro obyvatele chudých zemí však představují i chronické neinfekční nemoci, u nás označované za „civilizační“. V terénu často zjišťujeme vysoký výskyt hypertenze nebo DM, které pravděpodobně vznikají jako důsledek kombinace genetické zátěže se stresem. Zaznamenáváme i poměrně vysoký výskyt astmatu u dětí. O těchto nemocech buď pacienti nevědí, nebo nejsou léčeni, protože chronický charakter a dlouhodobá léčba jsou mimo jejich finanční možnosti. Při potřebě aplikace inzulinu nemají lednici na skladování, nemohou si dovolit pomůcky potřebné k monitorování glykemie.

Pacientům chybějí základní informace o potřebné úpravě životního stylu, i když kvůli kritickým životním podmínkám by mnohé z nich stejně nebyli schopni respektovat. Místní obyvatelé v některých oblastech tradičně stavějí domy bez komínů nebo průduchů pro kouř unikající z otevřeného ohniště. Intenzivní zakouření vnitřních prostor při přípravě jídla vede často k chronickým respiračním problémům, zejména u malých dětí.

U zdravotnických a jiných pracovníků nemocnic lze někdy pozorovat laxnější vztah k hygieně, nedodržování asepse a antisepse. Někdy selhávají i za okolností, které nevyžadují velké finanční investice. Předpisy neexistují nebo se nedodržují, ani pokud jde o manipulaci s biologickým materiálem či zdravotnickým odpadem. Tyto prohřešky u zdravotníků, stejně jako chybějící informace o preventivních opatřeních u laické veřejnosti, se však dají odstranit správně zaměřenou edukací. Obě skupiny jsou vděčné za informační kampaně, u chudých pacientů však může být jistým problémem negramotnost.

Česko-slovenská klinika v Káthmándú

Vzhledem k uvedenému vyznívají chvályhodně aktivity některých českých respektive česko-slovenských organizací, zřizujících v nejchudších zemích rozvojového světa zdravotnická centra a mobilní ambulance, které poskytují zdravotní péči nejchudším obyvatelům bezplatně. Jejich provoz je velmi efektivní. Léky a zdravotnický materiál nakupují od místních výrobců za ceny několikanásobně nižší než v Evropě, využívají levný místní zdravotnický personál, který pracuje pod dohledem neplacených kvalifikovaných českých a slovenských dobrovolníků.

Jednou z nejnovějších aktivit tohoto druhu je zřízení česko-slovenské kliniky v hlavním městě Nepálu Káthmándú

neziskovou charitativní organizací International Humanity v listopadu 2006. Klinika jako jediná v této 29milionové zemi, kde jedna třetina populace žije pod hranicí chudoby, poskytuje zdravotní péči chudým obyvatelům zdarma.

V lednu 2007 bylo navíc otevřené vysunuté horské zdravotnické centrum ve vesnické oblasti se spádem 30 000 obyvatel ze dvou provincií. Klinika se snaží o co největší mobilitu, pravidelně organizuje výjezdy do škol a vesnic.

Kromě zdravotní péče se věnuje i preventivním programům s ambicí zredukovat incidenci infekčních i neinfekčních nemocí. Zajímavostí je, že klinika funguje jen díky příspěvkům od individuálních dárců z České a Slovenské republiky bez podpory vlády, grantů nebo sponzorů. Jejím cílem je dokazovat, že v obou zemích je dostatek lidí s dobrým srdcem, jimž není osud chudých a nemocných lhostejný, i když je dělí tisíce kilometrů.

Organizace International Humanity garantuje, že 100 procent darovaných prostředků je využito na chod kliniky. Více informací o tomto a dalších projektech najdete na www.InternationalHumanity.net


MUDr. Rastislav Maďar, Ph. D. ZSF OU Ostrava a JLF UK Martin (Rastislav. Madar@osu.cz)

Ohodnoťte tento článek!