O změnách k lepšímu a kvalitě života stárnoucích

Právě jste nalistovali rubriku Fórum – prostor určený pro vaše názory, reakce na dění v oboru či společnosti, profesní příběhy, poděkování… Nezřídka se dostáváte do situací, které stojí za zaznamenání, toužíte projevit své postoje a hledáte možnost JAK a KDE. Jsme rádi, že jste si k tomuto účelu vybrali námi nabízené Fórum. Vážíme si toho a věříme, že také pro ostatní čtenáře jsou zde publikované příspěvky zajímavé (a někdy třeba i trochu „povědomé“).

Sestry jsou srdcem celé nemocnice

Milé kolegyně a milé sestřičky, před tímto sdělením bych se vám ráda představila. Jmenuji se Hana Blažková a pracuji jako sestra v Nemocnici Teplice. Hned v úvodu se vás zeptám, jestli jste spokojené se svojí prací sester. Nevím jak vy, ale já opravdu ne, a abych pravdu řekla, jsem velice „znechucená“ tím vším, co se děje kolem nás. Zejména mám na mysli jednání s námi jako se sestrami. Připadá mi, že se s námi vůbec tak nezachází a nejedná. Kam se ztratila úcta a poděkování sestrám za jejich oddanost a práci?

Když jsem si toto povolání vybírala, moje mamka mě od toho zrazovala. Říkala, že je to velice těžké a náročné povolání, což měla samozřejmě pravdu, ale i přesto jsem se to rozhodla dělat, protože jsem viděla, jak to moje mamka i babička dělají z lásky a přesvědčení. Chtěla jsem pomáhat všem nemocným lidem a také jsem chtěla, aby na mě byli všichni pyšní.

Ale tato představa se velice brzy vytratila, což jsem poznala hned po ukončení školy při nástupu do práce. Ráda bych pomáhala a byla tu pro lidi, kteří to potřebují, ale tento systém práce se tomuto absolutně vymyká. Jak mám mít čas na nemocné lidi, vyslechnout si jejich problémy a poradit jim, když na to není vůbec čas. Jediné, čím se nejvíce zaobíráme, je psaní všemožných papírů a dokumentů, pro mě mnohdy až zbytečných.

Chci tím říci, že to vypadá, jako by už pacient/klient nebyl na prvním místě, ale stal se jakousi věcí, kterou bereme jako na běžícím páse. Měli bychom si uvědomit, že nemocný a bezbranný člověk, který má bolesti a problémy, se přišel léčit do nemocnice a je odkázaný přímo a pouze na nás sestry a očekává od nás, že mu pomůžeme. Někdy stačí vlídné slovo nebo pohlazení a klient se cítí mnohem lépe a má pocit, že vám na něm záleží.

Domnívám se, že toto by mělo být pro nás všechny prioritou – spokojenost klienta a dobrá péče.
Tím vším narážím na nesmyslné nařízení a rozkazy, které existují jistě ve všech nemocnicích, ale některá nařízení mají charakter spíše výplodu dětské fantazie, než aby odpovídaly realitě. Mám pocit, že tento systém nás zahlcuje všemožnými aktivitami, ale na tu nejdůležitější se zapomíná, a tou je kontakt s klientem.

Mám pocit, jako bychom byly malí mravenečkové, kteří poslouchají rozkazy a příkazy svého velitele a nesmějí přitom ani ceknout, jinak jim hrozí vyhoštění ze společnosti. Tímto se dostávám k tématu a k pravé podstatě věci, kterou jsem vám chtěla sdělit, a to jsou práva sester. Opravdová práva si musíme vydobýt a vytvořit jenom my samy. Když budeme jenom nečinně sedět a provádět bezhlavě příkazy a různá nařízení, bude po nás každý pořád jen šlapat a žádné úcty a uznání se nikdy nedočkáme.

Měly bychom si uvědomit, že naše povolání je jakési poslání, které jsme si každá z nás vybrala, a pevně věřím, že to děláme s láskou a odhodláním. Představte si, co by znamenala nemocnice bez sestřiček. Byla by to úplná katastrofa, vždyť na sestře vše záleží, od příchodu klienta do nemocnice až po vyřizování nejrůznějších dokumentů.

My sestry jsme srdcem celé nemocnice a bez nás by to všechno ztroskotalo. Už jste viděly nějakého doktora, jak např. měří krevní tlak nebo jak aplikuje injekci pacientovi? Já tedy ne. Sestra je pravá ruka doktora, ale mám pocit, že na tento fakt už všichni zapomněli, což je velká škoda.
Je nutné, abychom to zase všem připomněly, a hlavně samy sobě.

Dělat sestru je velice hezká, ale i těžká práce, a troška toho uznání by neuškodila, co myslíte? Chtěla bych, aby moje děti, až se jich někdo zeptá, co dělá jejich maminka, řekly s hrdostí, že je zdravotní sestra, a ne jenom nějaká ta „posluhovačka“ v nemocnici, kde to opravdu někdy tak vypadá. Ruku na srdce, někdy děláme i věci, které nejsou v naší náplni práce a jsme, jak se říká, takové „holky pro všechno“.

Já osobně bych to chtěla alespoň trošku změnit k lepšímu, abychom si naši práci mohly zpříjemnit, ale sama to nedokážu, proto jsem vás všechny, které toto čtete, chtěla poprosit o zamyšlení a případné nápady a připomínky, jak bychom se mohly spojit a dále tyto věci řešit. Protože jedině MY musíme bojovat za svá práva, poněvadž nikdo jiný to za nás neudělá.


Poslední domov aneb Zamyšlení nad kvalitou života stárnoucích lidí v domech pro seniory

V tomto malém příspěvku do časopisu pro zdravotníky bych ráda popsala pro všechny, kteří v tomto resortu pracují nebo se pracovat chystají, i pro ty, které tato tematika zajímá, několik postřehů ze své praxe sestry v domově seniorů.

Během posledních let se v péči o seniory velmi mnoho změnilo, tímto oborem se zabývají přední odborníci – lékaři, ekonomové, filozofové… Velký důraz se začal klást na kvalitu života starých a těžce nemocných spoluobčanů. V posledních letech je významným evropským trendem změna architektury domů pro seniory – prosazují se projekty menších, tzv. „rodinných“, zařízení – v lokalitách, kde je možnost zřízení parčíků a zahrad, prostě zeleně, a pobytu seniorů venku na zdravém vzduchu.

Důležitým trendem v celé Evropě je rovněž možnost spoluúčasti obyvatel domů pro seniory na provozu. Mnohde v Evropě se už v posledních letech zakládají a úspěšně fungují tzv. „domovské rady“, do kterých jsou v tom kterém domově seniorů voleni zástupci z řad obyvatelů domova seniorů, kteří se setkávají s vedením tohoto zařízení, řeší se provozní záležitosti, jako například strava, úklid na pokojích, vytápění pokojů v chladných dnech, spokojenost nebo stížnosti na kvalitu poskytované péče a podobně. Závěry a informace jsou následně zveřejněny na nástěnkách a jsou k dispozici obyvatelům domova seniorů a jejich rodinným příslušníkům.

Těmito vstřícnými aktivitami ze strany vedení domovů pro seniory a možností obyvatel domů pro seniory se účastnit provozních porad, možností upozornit na některé problémy přímo v kolektivu obyvatel domovů seniorů a vztahů obyvatel a ošetřujícího personálu se společnost snaží předcházet ošetřovatelským skandálům, známým z médií posledních let.

Bohužel negativním trendem ve všech těchto aktivitách a snahách ke zlepšování kvality života ve stáří a v nemoci je v posledních letech ekonomický aspekt, tím myslím úspory finančních prostředků na úkor kvality vyškoleného odborného personálu. V poslední době se zásadně změnilo složení obyvatel v domovech seniorů, převažují lidé s neléčitelnými nádorovými onemocněními, lidé mladší – s těžkými následky alkoholismu, užívání drog a psychickými chorobami.

V posledních letech se prokazatelně snížil věk pacientů s demencí, Alzheimerovou chorobou, stařenek a stařečků ve věku 80-90 let je dnes už minimum. Tím negativním trendem, který mne osobně překvapuje, po neustálých nářcích ředitelů nemocnic a jiných zdravotnických zařízení na nedostatek sester, je fakt, že dnes se upřednostňuje přijímání nekvalifikovaných pracovníků – vlastně jenom pomocníků na oddělení. Chtěla jsem se osobně přesvědčit o skutečnosti – obvolala jsem tedy deset domovů pro seniory se žádostí o zaměstnání jako diplomovaná sestra s pětadvacetiletou praxí – a skutečně -všude na můj dotaz odpověděli, že buď mají plný stav, nebo přijímají jenom pomocný ošetřovatelský personál.

Na základě tohoto svého malého soukromého průzkumu jsem došla k názoru, že všechny mediální výzvy a lákavé finanční nabídky pro kvalifikované sestry, v posledních dnech dokonce jako bonus při nástupu sestry i bezplatné provedení jakékoli plastické operace na zkrášlení zevnějšku na renomovaných klinikách plastické chirurgie, se vlastně týká pouze velkých měst a velkých nemocnic, a nikoli plošně celé naší republiky a už vůbec ne domovů pro seniory.

Tímto příspěvkem jsem chtěla dát podnět k zamyšlení, zda si staří a těžce nemocní lidé v hospicích a domovech seniorů už nezaslouží na sklonku svých životů kvalifikovanou péči nebo jenom s minimem odborného personálu v zařízení. Vždyť všichni budeme jednou staří, mohou nás sužovat různé choroby a ne každý z nás bude mít takové rodinné zázemí, aby si mohl říci – mne se to týkat nebude!

Pozn. red.: Příspěvky jsou redakčně upravovány, případně kráceny a nevyjadřují stanovisko redakce.


O autorovi: blazice@seznam.cz

Ohodnoťte tento článek!