Obrázky z historie českého ošetřovatelství

Doc. PhDr. Marta Staňková, CSc.,
předsedkyně redakční rady

Historie je velmi moudrá dáma, od níž by se mohl každý člověk mnoho naučit. České ošetřovatelství jako by po téměř padesát let historii nemělo. Není tomu tak dávno, kdy se studenti zdravotnických škol začali seznamovat se jmény Nightingaleová, Dunant, Pirogov, o vývoji a velkých postavách českého ošetřovatelství věděli pranepatrně. Teprve před několika lety se historie ošetřovatelství začala vyučovat jako samostatný předmět na 1. lékařské fakultě UK. Díky zájmu a objevitelské práci některých sester, díky řadě diplomových prací a díky nadšení studentek ošetřovatelství postupně skládáme z drobných střípků dlouhou cestu našich předchůdkyň naplněnou neobyčejnou stavovskou hrdostí, obětavostí, nadšením, láskou k povolání a k lidem, kteří potřebovali jejich pomoc. A velmi se učíme, protože „všechno už tu bylo“.

Redakční rada po dohodě s redakcí doporučila uveřejňovat postupně sérii článků, které přiblíží historii českého ošetřovatelství čtenářům našeho časopisu. Velmi přivítáme vaše ohlasy a zajímavé příspěvky.

Z historie komunitního ošetřovatelství

S postupnou emancipací ošetřovatelství a s orientací ošetřovatelství na upevňování a podporu zdraví člověka, rodiny a komunity se v posledních letech stále více přesouvá těžiště práce sester z nemocnice do terénu. Více než polovina sester na světě dnes pracuje samostatně v terénu, v komunitě, pečuje o nemocné v domácnostech, vede občany ke zdravějšímu způsobu života, vyhledává rizikové skupiny a pracuje s nimi apod. Strategie WHO na prahu třetího tisíciletí prosazuje tzv. „rodinnou sestru“, která by měla ovlivňovat zdraví rodin po dlouhé období. Tato komunitní práce sester má velmi dlouhou historii, díky církevním řádům začala být organizovaná již ve středověku. I u nás tomu tak bylo, i když vzhledem k „historickému temnu“ totalitní doby byla samostatná terénní práce sester zcela rozprášena a dnes už o ní téměř nikdo nic neví.

Počátky komunitní péče

Komunitní (sociální) ošetřovatelská péče má své počátky v řádovém ošetřovatelství. Některé církevní řády se již od počátku charitativního ošetřovatelství věnovaly kromě práce ve špitálech péči o nemocné v domácnostech. Přispělo k tomu i rozhodnutí papeže v roce 1292 zakázat řeholnicím (ženám) pracovat ve špitálech, které bylo zrušeno až Triden-tským koncilem v roce 1545. K většímu rozvoji domácího ošetřování došlo zejména v 18. a 19. století díky zejména České diakonii a řádu šedých sester. I mnohé jiné řády, které se věnovaly péči o nemocné, vysílaly své příslušníky k nemocným domů. Byla to však péče charitativní, laická.

19. století je charakteristické zvýšeným zájmem státu o zdraví obyvatelstva. Ve veřejném zdravotnictví se uplatňují první civilní sestry připravené v ošetřovatelských školách a začínají v terénu provádět zdravotně-sociální činnost. Orientují se na zlepšování hygieny a zdravotního stavu obyvatelstva. Velkou průkopnicí v této oblasti byla F. Nightingaleová, která poprvé zorganizovala komunitní péči sester v Liverpoolu.

Historickými mezníky v organizované veřejné sociálně-zdravotní (komunitní) péči u nás bylo až otevření Státní ošetřovatelské školy v roce 1916 a vznik samostatného Československa a založení Českého červeného kříže. Terénní péče sester se rozvíjela ve dvou vlnách. První vlna proběhla po první světové válce ve 20. letech. V mladém Československu bylo třeba zlepšit zdravotní stav válkou zbídačelého obyvatelstva. Nadšení a zájem státních představitelů byly veliké. Velkým hendikepem však bylo, že ošetřovatelské školství teprve vznikalo a diplomované sestry bylo možné spočítat na prstech rukou. Organizace sociálního ošetřovatelství se však iniciativně ujal především nově vzniklý Československý červený kříž, jehož předsedkyní se stala dr. Alice Masaryková. V roce 1918 otevřel jednoroční Vyšší školu sociální, kterou vedle budoucích sociálních pracovníků navštěvovaly i některé diplomované sestry. Státní ošetřovatelská škola pod vedením amerických sester (M. Parsons) začala organizovat kurzy pro dobrovolné sestry Čsl. ČK. První zdravotní stanice byly v ČSR zřízeny již v roce 1921. Sociální ošetřovatelství se tak rodilo současně se školením Čsl. ČK

Zdravotní stanice a poradny

Zdravotní stanice byla samostatným terénním zdravotně-sociálním zařízením. Vedla ji diplomovaná nebo dobrovolná vyškolená sestra. Stanice fungovaly po celý týden a poskytovaly nejrůznější služby. Jejich hlavním posláním byla jednak edukace zejména chudého a nevzdělaného obyvatelstva ve výchově ke zdraví, v hygieně, výživě, zdravovědě, boji proti předsudkům, a jednak péče o nemohoucí a zanedbané občany. Činnost stanice byla rozdělena na různé aktivity, které se pravidelně v týdnu opakovaly. V harmonogramu byly vymezeny ordinační hodiny lékařů, kteří prováděli dispenzarizaci tbc, veneriků, preventivní prohlídky např. mládeže a dětí, nebo si objednávali služby, např. péči o nemocného v rodině.

Pro veřejnost sestry pořádaly v rámci poradenské činnosti edukační kurzy, např. o opatrování nemocných v domácnosti, o první pomoci, o hygieně a výživě dítěte apod., jednu „třídu“ tvořilo vždy 20 – 25 osob. Kurzů se zúčastnila spousta dětí a mládeže. Některé poradny pracovaly jako samostatná zařízení, jiné jako součást zdravotní stanice. V kurzech a poradnách prováděly sestry tzv. lidovýchovu. Nejznámější byly poradny „Našim dětem“, kterých již v roce 1921 fungovalo 21.

Vedoucí sestra jedné poradny A. Fialová v roce 1924 o práci poradny napsala (Zprávy Čsl. ČK č. 4, 1924): „Jednou z nejvděčnějších činností v naší poradně jsou přednášky školním dětem, které se o ně vždy po prázdninách již samy hlásí. S nejmenšími probírám základní pravidla hygieny, učím je, jak si mají čistit zuby, mýt se atd. S většími dívkami pořádám kurzy ,malých maminek’ a učím je, jak mají pečovat o nemocného. S většími hochy probírám nejvíce základy samaritánství. Působí to na hochy vskutku výchovně, předměstští nezbedové mění se tu v pečlivé samaritány…“

Významnou součástí práce komunitních sester byla návštěvní služba. Vše bylo financováno částečně státem – částečně prostřednictvím Červeného kříže a také pomocí charitativních organizací. Majet-nější vrstvy si péči platily. Přes veškerou snahu státu, všech dobrovolných institucí i nadšených sociálních sester potřeby společnosti stále rostly a nedařilo se je dostatečně uspokojit.

Ošetřovatelská a zdravotní služba v rodinách

Nastupující světová hospodářská krize na konci dvacátých let znamenala výraznou chudobu, nezaměstnanost a zhoršení životní úrovně společnosti. Potřeba komunitní péče výrazně vzrostla. Druhá etapa civilního státem kontrolovaného sociálního ošetřovatelství začala 1. dubna 1929 vznikem Ošetřovatelské a zdravotní služby v rodinách (OZSR). Do čela organizace a zajišťování lidovýchovy a sociálního ošetřovatelství byly státem vyčleněny výhradně diplomované sestry. Řada sester si doplňovala odborné vzdělání absolvováním mezinárodní školy veřejného zdravotnictví a sociální péče v Bedford College při univerzitě v Londýně nebo školy pro výcvik sociálně-zdravotních sester při univerzitě v Torontu v Kanadě. Své zkušenosti pak po návratu uplatňovaly při vedení OZSR.

Hlavní činnost této služby tvořily školní a venkovská hygiena (lidovýchova), organizované ošetřování v rodinách a ochrana členů rodiny, edukace matek o výživě a výchově dětí, zprostředkování léčení a odborného vyšetření, umístění invalidních, starých a zanedbaných občanů v zaopatřovacích ústavech, ale i zjednávání úklidu, vyprání prádla, potravin (sociální práce). D.s. J. Roušarová vzpomíná na svůj první kurz správné výživy spojený s praktickým vařením, který měla za úkol zorganizovat v malém městečku na Kladensku (Dipl. sestra, 1939, č. 3, str. 106 – 109): „Z Kladna jsem musela přes hodinu pěšky s těžkým kufrem plným pomůcek a brožur. Hned po první přednášce následovalo vaření. Kuchyň nám zapůjčila škola s obavou, aby inventář nebyl poškozen. Dosáhla jsem i vypůjčení nádobí… Ve škole jsem během hodiny připravila nakoupené potraviny i výstavku úvodní a pomalu se začaly scházeti účastnice. Nebylo jich ani dvacet. Přednáškou jsem sice zaujala, ale pak nastala úplná turecká škola. Nebyly prý připraveny, že se bude hned první hodinu vařit. Vzájemně se překřikovaly, hledaly potřebné pomůcky, braly si práci z ruky a naopak jiná zas stála. Konečně bylo vše dovařeno a ač polévka byla trochu řídká a rýže zas trochu tvrdá, dalo se vše jísti a chutnalo. Musím doznati, že jsem té noci nespala vůbec starostí, jak bude dál, a hlavně nespokojeností samé se sebou, že jsem nedokázala lepší kázně. Již snad od 3 hodin ráno jsem seděla nad druhou přednáškou, doplňovala, studovala předpisy a rozepisovala podle jmen účastnic jejich funkce. Byla jsem pevně předvědčena, že dnes přijde účastnic stěží polovic. Tím větší byla moje radost, když přišly nejen včas, ale dokonce přivedly i několik dalších žen, které se chtěly připojiti, až jsem musela skončiti u maxima 30 osob, protože pro více nebylo místa. Když jsem tam měla asi po měsíci propagační přednášku pro kurz hygieny a ošetřování v domácnosti, byl místní biograf hustě obsazen.“

Významnou složku OZSR tvořilo organizované ošetřování v rodinách a ochrana členů rodiny. O této práci sestry vedly velmi podrobnou dokumentaci. Potřebné rodiny samy ve svém regionu vyhledávaly, nebo návštěvu indikoval lékař či pojišťovna. Při domácí péči sestry velmi těsně spolupracovaly nejen s lékařem, ale s řadou dalších sociálně-zdravotních organizací, které mohly v konkrétní situaci rodiny pomoci.

V třicátých letech tak můžeme potkat celou řadu různých typů komunitní péče. Do OZSR patřily např.: Poradna ochrany matek a kojenců, Poradna „Našim dětem“, Poradna pro těhotné ženy, Školní a zubní poradna, Poradna pro mladé lidi, dispenzář pro tbc, venerologický dispenzář atd. V roce 1933 spravoval již ČSČK 87 poraden pro matky a děti, 26 poraden pro tbc, veneriky a trachom a 6 stanic OZSR. Pracovalo zde 51 diplomovaných sester, 25 absolventek kurzů a 27 dalších pracovnic. Péči začaly hradit především nemocenské pojišťovny. O intenzitě práce těchto zařízení svědčí některé statistické údaje. Tak např. v roce 1933 vykonalo ve Velké Praze 10 diplomovaných sester téměř 20 000 návštěv. Klientelu OZSR tvořili z 58 % invalidé a nezaměstnaní, 35 % rodiny dělníků, v 7 % to byli řemeslníci, úředníci a živnostníci. V diagnózách převažovaly poruchy výživy, anémie a tuberkulóza.

O mnohostranné práci sester v domácí péči svědčí několik ukázek záznamu ze série návštěv jedné rodiny uskutečněné mezi 7. až 27. 12. 1934 (Zdraví lidu, 1934, s. 93):

„7. 12. – muž leží s oboustranným zánětem pohrudnice, žena má zánět dělohy, půlroční dítě má katar průdušek. Nemocní jsou asi 10 dní, ošetřuje je 11letá dcerka, proto nebyla 14 dní ve škole. Muž je 3 týdny bez zaměstnání, podpora zatím nevyřízena, ač má na ni nárok. Vykonáno: muži změřena teplota 38,2, upraveno lůžko, 2x zábal kolem hrudi. Ženě studený obklad na břicho. Obstarán nákup, uvařena kaše, nakrmeno děcko a pacienti. Vyprány plenky.

8. 12. při návštěvě vykonáno totéž. Paní ze sousedství přijde ve 12 hod. a udělá, co bude zapotřebí.

9. 12. vykonáno totéž. Dán poukaz na 25 kg brambor. Na magistrátě vyřízena podpora. Zjednána posluhovačka. Návštěva okresní péče o mládež, udána adresa rodiny. Odpoledne druhá návštěva, obklady, léky, vysvětlena ordinace lékaře, který slíbil návštěvu. Prádlo do prádelny. Pomocný personál rodině vaří, klystýr muži.

12. 12. žena více krvácí, doporučena do nemocnice, děcko do nalezince, přijaty.

13. 12. muž doma bez teplot, návštěva ženy v nemocnici. Zlepšena.

17. 12. lékař docházel k muži, stav se zhoršil. Vyzvednuto prádlo.

23. 12. zařízeno propuštění děcka, zaplacen pomocný personál. Matka se vrátila.

27. 12. muž je slabý, má horečky, doporučen k přijetí. (Nakonec muž zemřel, pro ženu vyřízena podpora.)“

V roce 1942 byla činnost ČSČK stejně jako dalších organizací (např. Spolku diplomovaných sester) zastavena. To znamenalo postupný útlum i této jeho významné práce, která se udržela místy při jiných sociálně-zdravotních institucích (v Praze např. při Ústředním sociálním úřadě hl. m. Prahy). Po skončení války bylo u nás na obnovu komunitní sesterské práce málo času a tak zatímco ve světě začala postupně nabývat nových rozměrů, u nás dílo zkázy dokonala padesátá léta. Tzv. „sjednocené zdravotnictví“ posadilo sestru do ordinace praktického lékaře a postupně jí profesionální samostatnou práci v terénu na mnoho let sebralo. Prvními vlaštovkami v této oblasti se až po několika desetiletích staly geriatrické sestry, ale ty jsme zase vylili i s vaničkou na počátku 90. let. Jediné, co dnes v komunitní péči funguje, je domácí péče, ale to je jen jedna z forem komunitního ošetřovatelství. Tradiční samostatnou komunitní sestru, která by se postupně měnila v souladu s vývojovým trendem na sestru rodinnou, bohužel v současné době nemáme, ačkoliv zkušenosti vyspělého světa ukázaly, že zvláště v éře hledání finančně efektivních cest v zajišťování zdravotní péče se velmi vyplatí.

Historie je skutečně velmi poučná, viďte? Měli bychom se z ní poučit.

Doc. PhDr. Marta Staňková, CSc.,

Ústav teorie a praxe ošetřovatelství, 1. lékařská fakulta UK, Praha

Obr. archív autorky

Ohodnoťte tento článek!