Od první pomoci k regulačním poplatkům

Na této stránce jsme otevřeli Fórum – místo, kam každý může přijít se svým názorem, příběhem, poděkováním nebo třeba s novinkou, která se na jeho pracovišti či v kolektivu objevila. Jsme rádi, že tuto příležitost bohatě využíváte. Děkujeme za to, i za důvěru vůči redakci Sestry, která je z vašich dopisů i e-mailů znát, a současně doufáme, že nadále bude naše vzájemná pošta stejně bohatá, jako tomu bylo dosud.

Z druhé strany… proč právě můj blízký?

„Věřím, že člověk má osud vepsaný do svého vínku a jen on sám nebo negativní okolnosti tento osud ovlivňují.“ Dokud se to nedotýká nás nebo našich blízkých, nepřemýšlíme o tom, respektive na to vůbec nemyslíme… věříme, že nás se to nedotkne. A poté to jako zdravotníci velice špatně snášíme. O životě člověka rozhodují vteřiny, minuty… musíme se teď upřímně všichni zamyslet. Umíme poskytnout první pomoc? Umíme zachovat „chladnou“ hlavu v krizových situacích? Pomohou preventivní programy ve sdělovacích prostředcích a reklamní kampaně? Ano, nebo ne?

Lidé se bojí selhání, toho, že něco udělají špatně. Přemýšlejí o tom, že když se stanou svědky dopravní nehody, kolapsu člověka či jinak život ohrožující příhody, jsou to právě oni, kdo rozhoduje o ortelu člověka (a ani mnohdy netuší, že jejich rychlá pomoc může člověka zachránit). Jako člověk-zdravotník mám na tuto problematiku jiný náhled, nikdy by mě nenapadlo neposkytnout pomoc. Samozřejmě, že jako zdravotník se školím, dále se vzdělávám, abych měla přehled a mohla poskytnout kvalitní péči včetně zajištění první pomoci.

„Člověk z ulice“ – laik sice nepozná přesnou diagnózu, ale velice rychle může zjistit, zda zraněný dýchá nebo nedýchá, zda srdce funguje nebo ne. A v případě, že je nutno poskytnout první pomoc, tak ji s radami dispečinku 112 poskytne. Je to tak těžké? Před pár týdny jsem se setkala s neochotou poskytnout první pomoc… Kamarád-cyklista jel na malý nedělní výlet… bohužel se domů nevrátil. Ano, za nehodu si mohl sám, trochu přecenil své síly v náročném terénu lesa… Spadl z kola, vyrazil si dech a měl krátkodobé bezvědomí. Naneštěstí osoba, která byla v tu chvíli s ním, neposkytla první pomoc. Řekla prý, že to neumí…

Takže kamarád byl 15 minut bez KPR do příjezdu RZP, dalších 30 minut probíhala odborná KPR. Můj kamarád je nyní ve vigilním kómatu a bojuje o každý den svého života. Nemuselo to tak dopadnout… Každý by si měl uvědomit to, že na místě zraněného může být jeho blízký nebo on sám. A že o životě rozhodují opravdu vteřiny, minuty…

Eva


Jen obchodník se zdravím?

Pracuji jako sestra 24 let a s utrpením a nemocí jsem téměř denně v kontaktu. Nejdříve bych vás trochu provedla po nemocnicích ve východních Čechách. Za posledních deset let tu bylo dost malých, kdysi městských nemocnic uzavřeno, což vyvolalo potřebu vzniku oddělení lůžek následné péče a LDN. Budovy nevyhovovaly potřebám většinou starých lidí, zpravidla zde bylo nad sto pacientů. Nechci psát o špatné či dobré péči, spíše se zaobírám myšlenkou, jaký obraz péče o staré a nemocné předkládáme společnosti, mladým lidem, dětem.

Proč se více nezabýváme kultivací zdravotnického prostředí? Proč nás nezajímá sociální péče o seniory a vážně nemocné lidi? Není to zajímavé téma? Bojíme se o tom mluvit, či je lepší ukazovat „úspěšné, mladé a krásné“? Stejně tak eutanazie. Copak si neuvědomujeme, k jakým tragédiím by s jejím uzákoněním mohlo docházet? Asi ne. Mravní povědomí lidí je u nás velmi nízké, a tak uvést do života zákon o eutanazii je riziko. Jedním z důvodů, proč s ním nesouhlasit, jsou nejasnosti ve věcech, které se často míchají dohromady. Myslím, že páni poslanci nemají potřebné zkušenosti ani praxi, a tak se ptám, co je vede o eutanazii diskutovat? Není v tom jen touha zviditelnit se? Myslím si to.

Zajímalo by mne, kolik jich doprovázelo nemocného člověka až do konce, sedělo u lůžka a ptalo se jej, zda chce umřít. Z toho tak0 vyplývá, že si neuvědomují, co život je a jak se k němu postavit. Také bych se zmínila o pověsti lékaře, v dnešní době tak pošramocené. Měl by především pečovat o život a zdraví, jak se zavázal Hippokratovou přísahou, podle níž je jeho práce chápána jako odpovědná služba. Nebo je pacient klient, jak rádi říkáme, který by si měl poručit cokoli? Pak by byl lékař tím, kdo tady obsluhuje, bez náznaku etiky. To bych si opravdu nepřála. Lékař by byl poskytovatelem služeb a obchodníkem se zdravím. Snažme se o to, aby byl pacient více partnerem lékaře, ne pouze objektem lékařské péče.

Jednou z možností řešení beznadějné situace starého či nevyléčitelně nemocného člověka je neaplikování léčby, což je eticky přípustné, dokonce žádoucí. Je samozřejmě nutné vymezit odpovědnost lékaře a kontrolovat její případné zneužití. Další možností je asistovaná sebevražda, která podle mne není přípustná. Člověk má možnost spáchat sebevraždu, ale jestliže se k tomuto tragickému činu rozhodne, nemá být lékař jeho spolupachatelem.

Ten by měl podporovat život, nikoli smrt. Spíše by se mělo hovořit o odstupování od neúčinné a neefektivní léčby a o spolupráci oborů. Již i u nás se někde ukazuje snaha najít to, co je pro člověka v tu chvíli skutečnou léčbou. Když se dívám na naši společnost, vidím, že starých a nemocných lidí přibývá, ale také roste neúcta ke stáří. Přitom v minulosti hodně vzdálené společnost chápala stáří jako velkou hodnotu a ne jako hendikep. A v téhle situaci, myslím, je uzákonění eutanazie zvláště nebezpečné!

Jana Sieberová Hořice, Nemocnice Dvůr Králové nad Labem


Kdo za to může? Přece sestra!

Vážená redakce, jak je dobrým zvykem v našem zdravotnictví, vše nepopulární a pracné se naloží na bedra sester. A přesně tak je to i s vybíráním regulačních poplatků (RP). Nepopulární a pracné. A opět naše sedmá velmoc, naše dobrá média ukazují sestry jako vydřiduchy, bez taktu a empatie. Skutečnost je samozřejmě úplně jiná. Pravidla výběru RP stanovilo MZ ČR, ovšem s velkou dávkou kreativity, protože přesná pravidla by byla lehce kontrolovatelná, a to MZ ČR nemůže potřebovat, řídíc se heslem „pořádek je pro blbce, inteligent zvládá chaos“.

Avšak povinnost vybírat regulační poplatek byla operativně přidělena sestře. Přece na tak podřadné práci nemůže lékař ani participovat, natož aby se aktivně zúčastnil. Ten si jenom celodenní vybranou částkou přilepší na „špatnou životní úroveň“. Ještě že jsou pacienti tak ukáznění a nechtějí vypsat potvrzení o zaplacení, protože to by byla pro sestru další administrativa. Vůbec se nedivím, když pan ministr argumentuje tím, že původní strach lékařů z práce navíc se nekoná. No bodejť by se konal, když to za něj vše zpracuje sestra. Takto to funguje u praktiků a specialistů.

V ordinaci se pacient moc negativně neprojevuje, protože zde je přítomen pan doktor – a co kdyby se pan doktor rozzlobil a pacienta poslal pryč s tím, že si může najít jiného lékaře?! A tak pacient se sebezapřením, ale bez zjevné poznámky vhodí 30 Kč do připravené krabičky. Avšak patřičně svou nelibost vůči „té můře“, tak nazve sestru, prezentuje po vyšetření před plnou čekárnou dalších pacientů. Ti mu radostně přitakají a přidají ještě další peprnou poznámku na adresu sestry. Že ona z těchto peněz ve většině případů nic nemá, to je nechává v klidu. Možná, že kdyby se takto získané peníze musely odvádět do pojišťovny tak, jak je tomu v jiných státech EU, např. v Německu, tak by se velmi rychle k vybírání poplatků změnil i postoj lékařů. Ale od „plného žlabu“ se neodchází, ba naopak, mohlo by se ještě přisypat. O úrovni vyšetření se raději nebudu zmiňovat.

V nemocnicích, tam to funguje jinak a tady se na sestrách někteří (docela velké množství) pacienti patřičně odventilují. Pacient se musí před vyšetřením zaevidovat v přijímací kanceláři a zde ve většině případů (zase nejsou daná přesná pravidla, dokonce ani v rámci jednoho zařízení – a proč také) odevzdá kupon v hodnotě patřičné částky. Pokud jej nemá, je poslán sestrou přijímací kanceláře k zaplacení. Poté je zaevidován. A zde je meritus věci. Za okýnkem sestra, bez lékaře, před okýnkem pacient, patřičně iritovaný, protože již 1 poplatek zaplatil u praktického lékaře, ale tam se přece nebude rozčilovat (co kdyby pan doktor…), za sebou další pacienty stejně „postižené“.

A tak se s plnou vervou pustíme do sestry, protože co nám nějaká sestra bude říkat, co máme a nemáme dělat, když si za naše peníze jistě vylepší šatník nebo dovolenou. Na závěr tohoto vystoupení a s povzbudivým mručením řady za ním sestru důrazně upozorní, že si na ni bude stěžovat. V ordinaci před lékařem je tento pacient opět milý a s úsměvem na tváři oznamuje, že poplatek zaplatil, aniž by byl na tuto skutečnost tázán. Kdyby takových pacientů bylo třeba jen 30 % denně, tak je to nesmírně psychicky vyčerpávající. My sestry jsme si o tuto práci na MZ ČR nepsaly a děláme ji s velkou dávkou sebezapření. Tato činnost je pro nás velmi ponižující. Byla nám však nadřízeným přidělena, tak ji musíme vykonávat, a znovu opakuji, že velmi nerady.

Je však s podivem, když se v médiích objevují -a musím konstatovat, stále častěji – různé invektivy na adresu sester v souvislosti s vybíráním regulačních poplatků, že se např. na MZ ČR nenajde alespoň jedna kompetentní osoba, která by se sester zastala a uvedla věci na pravou míru. Ale co, vždyť jsou to jenom sestry, dnes už mnohé i s vysokoškolským vzděláním, na které tyto výtky padají, a fackovací panák je přece potřeba. Pokud však bude na sestry takto nahlíženo, tak prestiž tohoto odborně stále se zvyšujícího povolání bude stoupat velmi pomalu, i kdyby vysokoškolsky vzdělané byly sestry všechny.

S přáním, že snad bude líp

Soňa Šlezingrová

Ohodnoťte tento článek!