Od smysluplných věcí se neutíká

Vojtovu metodu, se kterou spojila své celoživotní působení, se fyzioterapeutka Hana Haplová (51) učila také přímo u profesora Václava Vojty. Zažila počátky jejího uplatňování v předrevolučním Československu, léta stála v čele Vojtovy společnosti a metodu, označovanou i jako reflexní lokomoce, dodnes považuje za to nejefektivnější, co v oboru rehabilitace poznala. Navzdory tomu, že třicet let působí ve zdravotnictví, nikdy neměla žádnou smlouvu se zdravotní pojišťovnou. A ačkoli pracuje jako solitér, tvrdí, že Vojtova metoda je vlastně týmová práce.

Za jakých okolností jste se poprvé setkala s Vojtovou metodou?

Po maturitě na gymnáziu jsem usilovala o to, abych mohla studovat medicínu. Neměla jsem ale patřičné kádrové materiály, takže mě nevzali a nastoupila jsem na rehabilitační nástavbu. To bylo pomaturitní studium zaměřené na odborné předměty související s rehabilitací. Už ve škole jsme se dozvěděli, že nějaká Vojtova metoda existuje. Dokonce jsme se byli v rámci výuky podívat na pracovišti, kde se na tomto principu s pacienty cvičilo. S dnešní Vojtovou metodou se tyto počátky ale nedají srovnat, tenkrát neexistovala ani žádná literatura, podle které bychom se mohli učit.

Profesor Vojta žil v té době v emigraci v Německu. Jak je možné, že se v komunistickém Československu mohlo pracovat metodou, kterou vymyslel?

Nic takového by tehdejší režim samozřejmě nedovolil. Jméno profesora Vojty nesmělo v této souvislosti padnout. Oficiálně se první kurz Vojtovy metody jmenoval, tuším, kineziologický kurz a odborně jej zaštiťoval doc. Jan Pfeiffer, což bylo v oboru rehabilitace známé jméno. Kdyby se v názvu kurzu vyskytlo označení Vojtova metoda, pravděpodobně by ho nepovolili. V roce 1985, kdy se tohle dělo, byl tak systém zdravotnictví nastaven. My z oboru jsme ovšem věděli, že ve skutečnosti se učíme Vojtovu metodu.

Jak moc byla v té době Vojtova metoda alias kineziologie v českém zdravotnictví rozšířená?

Začínala se používat, ale jen ve velmi malém měřítku. Téměř nebylo kde získávat poznatky. Vojtovu metodu vyučovala tehdy jediná lektorka, někdejší kolegyně profesora Vojty, Marcela Klemová, která s ním spolupracovala už v lázních Železnice, kde po odchodu z pražské Neurologické kliniky v Kateřinské svou metodu rozvíjel. Později, když už žil profesor Vojta v Německu, se jí občas podařilo získat vízum a navštívit ho. Dostávala se tak k novým informacím, ke kterým se mezitím dobral, protože on svou metodu neustále rozvíjel. Tyto poznatky nám potom Marcela Klemová z pověření profesora Vojty předávala na prvních seminářích. Pracovala v místnosti, kam se vešlo deset až patnáct lidí, takže na účast v kurzu se čekalo v pořadníku. Potom několik let vízum k výjezdu do Německa nedostala, a tak jsme se dozvídali nové informace jen prostřednictvím korespondence. Naštěstí krátce potom přišla revoluce a profesor Vojta už sem mohl osobně přijet.

Čím vás Vojtova metoda natolik zaujala, že jste se ji začala učit navzdory všem obtížím, které ji provázely?

V roce 1984 jsem ukončila školu a nastoupila jsem na pražskou Polikliniku Budějovická. Stejně jako dneska musel člověk tehdy absolvovat povinné kolečko po všech částech tamního rehabilitačního oddělení. Když jsem to kolečko prošla, dostavila se u mě hluboká deziluze. Obor mě bavil, ale když jsem skončila na elektroléčbě, kde jsem trávila čas přikládáním mokrých hadrů na záda a pouštěním různě silných proudů do těla pacienta, cítila jsem, že to není dobré. Začala jsem se rozhlížet po odděleních, kde by se dalo dělat něco smysluplnějšího. Na dětském oddělení se tehdy už asi tři nebo čtyři kolegyně učily Vojtovu metodu u Marcely Klemové a začínaly cvičit s kojenci. Jak se Praha 4 rozrůstala, dětí, s nimiž bylo potřeba cvičit, najednou strašně přibylo a personál oddělení přestal na všechny stačit. Shodou okolností to bylo asi tři měsíce po mém nástupu na polikliniku, když se kolegyně z dětského oddělení přišla zeptat naší vedoucí, zda by se na rehabilitačním oddělení nenašel někdo, kdo by chtěl posílit jejich tým. V té době jsem už pochopila, že při práci v dospělé části bych si připadala jako cvičená opice, tak jsem řekla: jo, já jdu. A tím to začalo.

Takže o Vojtově metodě jste v té době moc nevěděla?

Zaujala mě už ta školní exkurze, kde jsme viděli, jak to cvičení vypadá, jaká je výchozí poloha a podobně. Něco jsem tedy věděla. Oproti dnešnímu stavu to sice byl jen nepatrný zlomeček, ale už z něho bylo poznat, že je to úplně jiná cesta. Lidi, kteří se Vojtovou metodou tehdy zabývali, bylo možné spočítat na prstech jedné ruky, ale všichni tím byli velmi zaujatí. To bylo dobré znamení. Takže jsem se začala učit ústním podáním a odkoukáváním od kolegyň a poštěstilo se mi, že jsem se hned následující rok dostala do kurzu.

Pamatujete si na své první setkání s profesorem Vojtou?

Znala jsem ho v té době samozřejmě z vyprávění. Naživo jsem ho viděla poprvé v roce 1991, když tu začal přednášet. V sále bylo asi 150 lidí, on hovořil, promítal diapozitivy a pouštěl videozáznamy. Koukala jsem na něj trochu jako na zjevení, protože měl nesmírný potenciál a úžasný kontakt s publikem. Obsáhl celý sál, bylo neuvěřitelné, kolik toho věděl, a my jsme vůbec nebyli schopní to v hlavě zpracovat. Přitom to byl neskutečně skromný a pracovitý člověk. Rozhodně jsem velmi ráda, že jsem měla možnost se s ním ještě devět let potkávat. V roce 1991 zde spoluzaložil českou Vojtovu společnost jako občanské sdružení, pod jehož hlavičkou pak probíhaly první kurzy Vojtovy metody.

Předpokládám, že vy jste byla u toho…

Ano, v té první skupině nás bylo asi třicet. Byl to velmi výjimečný kurz. Například tím, že na jeho absolvování navazovala pravidelná spolupráce s profesorem Vojtou, který konečně mohl o své metodě přednášet česky. On v roce 1969 neodešel do Německa dobrovolně, byl k tomu donucen. Narodil se v jižních Čechách u Sušice a měl tu pevné kořeny. Myslím, že si v sobě nesl zkušenost z druhé světové války a do Německa se mu moc nechtělo. Teprve tam si prý uvědomil, že jeho práci potřebují všechny děti stejně a že je jedno, jestli jsou české nebo německé. První kurz byl netradiční také tím, že se celý systém výkladu, jak ho profesor Vojta a jeho tým v Německu vytvořili, musel adaptovat na české podmínky. Bylo třeba určit, co všechno má kurz zahrnovat, kolik hodin a jaký obsah bude mít první část, druhá část, třetí část, jak bude vypadat závěrečná zkouška. Než se systém úplně doladil, opakovalo se to asi třikrát. Na každém dalším setkání nám odhaloval další a další věci a leckdy jsme ze semináře odcházeli s depresí, že pro tu práci nejsme dost schopní.

K čemu vlastně při cvičení Vojtovou metodou v těle dochází?

Metoda původně vznikla na pomoc dětem s tzv. dětskou mozkovou obrnou, s nimiž profesor Vojta začínal v padesátých letech 20. století pracovat na klinice v Kateřinské. Klinika měla pod vedením profesora Kamila Hennera špičkovou úroveň, byla to například první neurologická klinika, která měla vlastní rehabilitaci. Zde profesor Vojta začal nacházet způsob, jak náš původní vrozený pohybový program, který je v každém člověku v okamžiku jeho narození na celý život připraven, vzbudit a použít i v pozdější době k opravám poruch hybnosti, k nimž z nejrůznějších příčin dochází.

Vojtova metoda původně vznikla jako technika určená pro spastické děti. Dnes je její použití mnohem širší a na jejím principu rehabilitují i dospělí. Jak k tomu došlo?

Informaci, že úspěšně pracuje i s dospělými, napsal profesor Vojta koncem osmdesátých let v dopise Marcele Klemové. Do té doby se obecně sdílel názor, že u dospělých už metoda nefunguje. Nová informace ale nezněla nelogicky, protože jsme znali spastiky, u nichž cvičení fungovalo, přestože už vyrostli a dospěli. Tak jsme začali s dospělými cvičit rovněž a ukázalo se, že princip funguje dál – fyzioterapeut si pouze musel zvyknout, že chování velkého těla je trochu jiné. Ale to je věc techniky, ne principu, protože ten je pro všechny lidi stejný.

Se kterými diagnózami v dnešní době Vojtovou metodou nejčastěji cvičíte? Na co všechno metoda funguje?

Ovlivnit lze všechny stavy, při nichž dochází k poruše v řízení pohybu. Pohybových poruch je velmi široké spektrum, ta škála sahá od vertebrogenních potíží, jako jsou třeba skoliózy či blokády, až například po těžké míšní léze. U všech těchto diagnóz se po příslušné době cvičení Vojtovou metodou projeví změna v kvalitě života pacienta. V kategorii vertebrogenních poruch obvykle bývá výsledkem, že pacient může dělat to, co dělal dřív, aniž by ho jeho zdravotní stav dále obtěžoval. U těžších poruch hybnosti záleží na mnoha dalších okolnostech, avšak při dostatečné vytrvalosti pacienta lze i tyto stavy významně posunout k lepšímu.

Můžete si vzpomenout na nějaký případ, který považujete za svůj osobní úspěch při práci s Vojtovou metodou?

Nejedná se nikdy výhradně o můj úspěch. Vždycky je to týmová práce. Především pacient sám musí mít víru a vůli se uzdravit. Když on nechce, tak i kdybych s ním cvičila Vojtovu metodu nejlépe na světě, stejně to nepomůže. Mnoho lidí má na začátku odhodlání a nadějnou prognózu, ale pak jim chybí výdrž nebo to z nějakého důvodu vzdají, třeba kvůli problémům v rodině. Nikomu z nich to nelze vyčítat. Když se člověk z plného zdraví náhle ocitne třeba v poúrazovém stavu, kdy se jen velmi obtížně či omezeně pohybuje, dostavuje se často deprese, která se těžko zvládá. V našem systému zdravotnictví fungují navíc určité zaběhané postupy a začátek, který je pro rehabilitaci tak důležitý, nám většinou uniká. Člověk po úraze se ocitá v ústavní péči a nesmírně záleží na tom, koho má kolem sebe. Existuje vysoké procento lidí, kteří kdyby v počátku nedostali informaci, že zůstanou ochrnutí, tak se z té postele zvednou, byť jim to půjde špatně. Psychika hraje v těchto případech obrovskou roli. A hlavně v prvních dvou nebo třech měsících po úraze lze udělat strašně moc, protože ten pacient ještě není odevzdaný osudu, ještě se nerozhodl to vzdát.

Zeptám se tedy jinak: Ve kterých případech z vaší praxe zafungovala tato týmová práce nejlépe?

Například kolem roku 2000 jsem cvičila s jedním pacientem po autohavárii. Při život zachraňující operaci, když ho lékaři připojovali na mimotělní krevní oběh, u něj došlo k poškození míchy. Takže tento člověk, přestože z nabouraného vozu odešel po svých, se probudil zcela ochrnutý. V takových případech nejde jen o to, že ten pacient nemůže chodit a hýbat se, nefungují mu ani útroby, je zmenšená pasáž střevní, nefunguje vyprazdňování ani sexuální funkce. Při prvním cvičení asi týden po operaci měl tělo úplně mrtvé, nebyla tam vůbec žádná reakce. Jezdila jsem za ním na ARO do Hradce Králové, kde mi vycházeli maximálně vstříc. Ten chlapec měl při vší smůle velké štěstí, protože kolem sebe měl dobré lidi, kteří byli odhodlaní ho znovu postavit na nohy. Rychle se učili a podle mých pokynů, které jsem tehdy ještě konzultovala s profesorem Vojtou, s ním střídavě cvičili. Každé cvičení trvalo asi tři čtvrtě hodiny, potom následovala dvouhodinová přestávka a další cvičení. Byli tak disciplinovaní, že plánovali spát na etapy, aby mohli cvičit i v noci, což jsem jim ale rozmluvila, protože všichni si potřebovali také odpočinout. Tímto tempem vydrželi cvičit tři týdny. A najednou to původně plegické tělo začalo ožívat! Začaly se projevovat svaly, asi po šesti týdnech se začal probouzet močový měchýř a sexuální funkce. A cvičilo se pořád dál, i když už ne tak intenzivně jako na počátku, jen asi třikrát denně, takže po dvou měsících se dokázal opřít o ruce a vydržel chvíli vsedě. Poslední zprávy, které o něm mám, jsou z doby asi rok a půl po úraze, kdy se bez cizí pomoci mohl zvednout z vozíku a vydržel chvíli stát o berlích.

S dalším podobným pacientem cvičím v současné době. Koncem dubna 2013 měl autonehodu, způsobil si těžkou míšní lézi, ochrnul na spodní polovinu těla a z nemocnice odcházel s prognózou, že se nikdy nezvedne z vozíku. Byl z okruhu známých některého z mých pacientů, proto jsem ho poprvé viděla už velmi brzy, asi týden po operaci. Od července s ním cvičím čtyřikrát týdně po dvou hodinách. On sám má velmi silnou vůli, a tak byl po měsíci a půl schopen se s berlemi postavit, od listopadu chodí bez berlí, a protože byl dříve aktivní sportovec, zkouší už dokonce i popoběhnout. Když ho potkáte venku, nic na něm nepoznáte.

 

Je u nás dostatek rehabilitačních pracovníků, kteří pracují Vojtovou metodou?

Nemám nejnovější informace, ale odvažuji se tvrdit, že před třemi lety bylo u nás asi 350 absolventů kurzů z akreditovaného pracoviště. To rozhodně nestačí. Už profesor Vojta tvrdil, že běžný terapeut denně zvládne odcvičit s pěti dětmi. Je-li abnormálně schopný, může si dovolit šest pacientů za den. Když tímto počtem vydělil počet dětských diagnóz, u kterých by v desetimilionové české populaci byla Vojtova metoda přínosem, dospěl k závěru, že jen pro tyto dětské pacienty by potřeboval šest tisíc terapeutů. A pro dospělé pacienty by jich bylo potřeba nejméně jednou tolik, protože nezbytná doba cvičení je u dětí – s výjimkou dětských mozkových obrn a centrálních poruch hybnosti – obvykle kratší než u dospělých.

V čem spatřujete příčinu tohoto nedostatku vyškoleného personálu, když je u nás tak rozsáhlá potenciální klientela?

Prvním důvodem bude asi náročnost. Osvojit si Vojtovu metodu opravdu do hloubky vyžaduje poměrně dlouhý čas a stojí to mnoho sil a energie. Ve škole se něco naučíte, ale když se pustíte do studia Vojtovy metody, zjistíte, že musíte začít uvažovat jinak. Jestli se mají dostavit výsledky, nemůžete ke cvičení přistupovat mechanicky, jako když prodáváte cvičky. Aby se podařilo vzbudit ty správné funkce, je třeba tomu věnovat sílu a odhodlání, takže je to vlastně do značné míry otázka charakteru a přístupu k věci. Jsou lidé, kteří ten spící pohybový program prostě nevzbudí. Nemůžete to dělat jenom jako zaměstnání. Musíte tomu člověku opravdu chtít pomoci. Druhý důvod, proč Vojtovou metodou nepracuje tolik lidí, kolik by bylo potřeba, vidím v přístupu zdravotních pojišťoven. Čas, který je pojišťovna ochotna na jednoho pacienta proplatit, je naprosto nedostačující. Nevím, jak je to teď, ale ještě nedávno měl terapeut na jednoho dospělého člověka vyhrazeno čtyřicet minut. Já s pacienty, kteří mají těžkou poruchu hybnosti, musím cvičit mnohem delší dobu, aby se dospělo k určitému pokroku – a to i pokud jsou už trénovaní. Jenže hodinu a půl od žádné pojišťovny na jednoho pacienta nedostanete. Bohužel pojišťovny nehodnotí léčení podle výsledku, ale pouze podle ceny.

Za téměř třicet let, co pracujete v českém zdravotnictví, jste nikdy neměla se zdravotní pojišťovnou smlouvu. Jak je to možné?

Na Poliklinice Budějovická jsem se dostala do paradoxní situace, kdy mě zaměstnavatel sice vyslal na kurz Vojtovy metody, ale v praxi mi ji zakázal používat. Hledala jsem si proto jiné místo a nastoupila na centrální rehabilitaci v Nemocnici Na Bulovce. Tam jsem po krátké době skončila u dětí s problémy neurologického rázu a v podstatě jsem už pracovala pouze Vojtovou metodou. Když vyšel nový živnostenský zákon, navrhla mi kolegyně, že bychom mohly odejít ze zaměstnání a požádat si o registraci. Domluvila jsem se tehdy s manželem, že to na rok zkusím i s rizikem, že mě možná bude muset živit, a kdyby to nešlo, vrátím se po roce do zaměstnání. Od 1. 1. 1988 jsme s kolegyní začaly pracovat samostatně a od začátku to fungovalo. Zdravotní služby se tehdy za peníze poskytovat ještě nesměly, a tak jsme dostaly od Ministerstva financí živnost na masáže a cenový předpis, podle kterého jsme směly účtovat sedm korun za patnáct minut práce. Musely jsme ovšem pracovat jen s lidmi, o kterých jsme věděly, že na nás neřeknou, že děláme Vojtovu metodu, místo abychom jim mazaly záda. Osamostatnila jsem se dávno před vznikem prvních zdravotních pojišťoven, a přestože jsem v určité době pod tlakem kolegyň zvažovala, zda si kvůli spastickým dětem smlouvu s pojišťovnou nevyřídit, nakonec jsem se rozhodla pro nezávislost. Po pravdě řečeno, mým pacientům většinou vyhovuje, když se se mnou mohou domlouvat přímo, bez zbytečných administrativních průtahů.

Je vaše práce fyzicky náročná?

Někdy to přirovnávám k práci v dolech. Zejména u dospělých musíte leckdy zabrat, jako když nosíte polena. Bolí od toho ruce, záda… ale takhle to nelze brát. Na každém z nás se přece práce nějak podepisuje a nelze se do něčeho pouštět s tím, že si nechci opotřebovávat svoje tělo.

Litovala jste někdy, že jste si jako povolání vybrala Vojtovu metodu?

Bylo období, kdy jsem váhala. Pochyby přišly na začátku devadesátých let, kdy u nás nastával podnikatelský boom. Tehdy kolem mě vznikala jedna firma za druhou. Já jsem už věděla, co Vojtova metoda dokáže, jakou má sílu. Ale na druhou stranu mi bylo jasné, že to je práce, kterou nejspíš nezbohatnu. Kladla jsem si proto otázku, zda mám jít touto cestou a jestli se nemám pustit radši do něčeho jiného. Moje rozhodování nakonec ani moc dlouho netrvalo. Vždycky jsem cítila, že je třeba dělat to, co má smysl, a Vojtova metoda byla v rámci mého oboru a oborů příbuzných tím nejefektivnějším, s čím jsem se zatím setkala. Od takových věcí se neutíká.

Metoda původně vznikla na pomoc dětem s tzv. dětskou mozkovou obrnou
Osvojit si Vojtovu metodu opravdu do hloubky vyžaduje poměrně dlouhý čas a stojí to mnoho sil a energie.

1)
R
Ohodnoťte tento článek!