Odhalování domácího násilí

Téma domácího násilí je často diskutované v médiích. Mezi veřejností je to ale téma stále tabuizované, mluví se o něm jen málo a tiše. Ve zdravotnických kruzích se na toto téma jistě hovoří, ale ve všeobecné rovině, v rovině praktické jsou znalosti o postupu po odhalení domácího násilí povětšinou velice chabé.

Proto jsem se rozhodla vypracovat bakalářskou práci zaměřenou na to, jak dobře či špatně, a zda vůbec, dokážou všeobecné sestry v různých ústavech (nemocnice, domovy pro seniory, ústavy pro handicapované klienty) reagovat na zjištěné známky domácího násilí. Jestli vůbec vědí, jak správně postupovat, co dělat. Sama jsem se s domácím násilím setkala jen jednou. Bylo to v zaměstnání u případu dětské pacientky a vím, jak nerozhodné jsme v tu chvíli byly. Věděly jsme, že musíme něco udělat i co udělat, ale jestli je to správný postup, to jsme netušily.
Samozřejmě nikdo z nás nemůže zabránit domácímu násilí, ale jeho včasné odhalení a nabídnutí pomoci může oběti dodat odvahu mluvit o něm, udělat něco, pro co by se možná nerozhodla, kdybychom známky domácího násilí přešli. Může to někomu zachránit život. Je nutné si uvědomit to, co říká ve své knize William D. Gentry: „Nepřiměřené projevy zlosti, zvláště když na člověka působí ve formativním věku, obvykle zanechávají doživotní citové jizvy. Agresivní hněv má moc přeměnit a pokřivit osobnost těch, kteří ho zakusili na vlastní kůži anebo se stali jeho obětí. Navíc je nakažlivý – to znamená, že pokud s ním člověk má zkušenost v raném věku, často se později sám stane pachatelem. A agresivní hněv může být smrtící.“ Jak říká čínský filozof Konfucius (nar. 552/551 př. n. l): „Kořenem zla je nedostatek poznání.“ Jako by nám říkal, že pokud budu vědět, můžu kořeny odstranit. A my všeobecné sestry bychom vědět měly. Jsme totiž oběti blíž než lékař, můžeme vypozorovat dřív, že se něco děje. Většina domácího násilí se děje doma, za zavřenými dveřmi. Pokud je šance ho odhalit nebo alespoň ukázat oběti, že je cesta ven, je to právě při ošetřování oběti. Když budeme vědět, jak a čím se projevuje, můžeme oběti ukázat, že v tom nemusí být sama, že je tady mnoho lidí i institucí, které pomůžou.
V České republice je mnoho organizací zabývajících se domácím násilím, o téma se zajímají i představitelé státních orgánů a samosprávy. Pořádají se semináře na dané téma. Nejsem si ale jistá, jestli se nové informace ke všeobecným sestrám dostanou. Ani nevím, zda se těchto seminářů sestry účastní.
Svoji práci jsem zaměřila především na všeobecné sestry. Snažím se „spočítat“, jaké vědomosti sestry o domácím násilí mají nejen ve všeobecné rovině, ale i konkrétně. Jestli vědí, jak postupovat při podezření na domácí násilí, jestli znají organizace zabývající se touto problematikou. Zda vědí, kdo se může stát obětí domácího násilí, a zda tuší, co všechno se pod tímto pojmem skrývá. Tímto vším se zabývám v praktické části, kdy jsem vytvořila dotazník s otázkami, které se týkají popisovaných problémů.

Hádka ještě nemusí být násilí

Definicí pojmu „domácí násilí“ je řada. Není jednoduché jasně zformulovat všechny aspekty tohoto problému. V každé knize či odborné literatuře je definice jiná. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) zní definice násilí následovně: „Záměrné použití nebo hrozba použití fyzické síly proti sobě samému, jiné osobě nebo skupině či společnosti osob, které působí nebo má vysokou pravděpodobnost způsobit zranění, smrt, psychické poškození, strádání nebo újmu.“ Je také nutné rozlišovat mezi hádkou a domácím násilím. Ne každá, byť hlučná a ostrá, hádka splňuje podmínky domácího násilí. Konflikt mezi partnery, rodiči a dětmi atd. může vykazovat známky násilí, ale ne vždy se o něj jedná. Mnohdy se pohybuje na hraně a není jednoduché říct, kdy je to ještě běžný konflikt a kdy se již dá mluvit o domácím násilí.
Aby skutek byl domácím násilím, musí být naplněny tyto čtyři znaky: 1. Opakování a dlouhodobost – z jednoho útoku jakéhokoli charakteru ještě nelze určit, zda jde o domácí násilí. Může to však být jeho začátek. 2. Eskalace – od urážek se stupňuje přes

psychické snižování lidské důstojnosti až k fyzickým útokům a závažným trestným činům ohrožujícím zdraví a život.
3. Jasné a nezpochybnitelné rozdělení rolí osoby ohrožené a osoby násilné – domácí násilí nejsou vzájemná napadání, hádky, rvačky, spory, kde se role osoby násilné a osoby ohrožené střídají.
4. Neveřejnost – probíhá zpravidla za zavřenými dveřmi bytu či domu, stranou společenské kontroly.
I když se může zdát, že víme, co pod pojem domácí násilí patří, divili bychom se, že i věci, slova, činy, o kterých bychom si mysleli, že jsou možná mírně urážející, nebo bychom je vůbec s domácím násilím nespojili, sem patří.
Všechny formy domácího násilí mají zpravidla společný cíl – získat moc a udržet si plnou kontrolu nad druhým. Násilní jedinci používají bezpočet taktik, aby toho dosáhli, uchylují se nejen k ponižování, izolování, zastrašování, obviňování, ale také k bití a fyzickému týrání.
Podoby domácího násilí nejsou v literatuře dosud sjednoceny. Dalo by se říct: co autor, to vlastní pojetí typologie, přesto lze identifikovat několik základních forem tohoto jevu – fyzické násilí, psychické násilí, ekonomické násilí, emocionální násilí, sexuální násilí, stalking.
Na otázku „Kdo se může stát obětí domácího násilí?“ je jednoduchá odpověď. Naprosto kdokoli! Musíme si uvědomit, že zdravotník může být jedinou osobou, které má oběť šanci se svěřit. Proto je tak důležité znát ty správné otázky, vědět, jaké jsou známky domácího násilí.
Jak se tedy mají zdravotníci chovat, aby odhalili oběť domácího násilí a poskytli jí pomoc? Měli by: * rozpoznávat signály a symptomy násilí, * zabezpečit soukromí při rozhovoru s pacientem/klientem, * dotazovat se na násilí (otázky na násilí jako součást běžné praxe nebo předkládání specializovaných dotazníků), * citlivě přistupovat a zacházet s fyzickými, psychickými a emočními traumaty, včetně možných psychosomatických onemocnění nebo jiných potíží pramenících z prožitého násilí), * zajistit pomoc a podporu, * zajistit, že nebezpečí bude vyhodnoceno a bude vypracován bezpečnostní plán (např. podpořit oběť, aby se nevracela do společného bytu k násilnému partnerovi, pokud se nachází v nebezpečné situaci, pomoci najít jí i dětem bezpečné místo, kam by mohly odejít apod.), * důsledně zdokumentovat zranění a další symptomy (včetně případného pořízení fotografií), * shromáždit a zajistit důkazy, které mohou být vyžádány z důvodu forenzní analýzy, * zajistit důvěrnost sdělení, a pokud to není možné z důvodu určitého právního závazku, měla by o tom být oběť dopředu informována, * poskytnout informace o dostupných službách a možné pomoci, zkontaktovat ji s organizacemi poskytujícími pomoc obětem násilí (např. kontakty na poradenská centra, azylové domy apod.). (Vargová, Vavroňová, 2006, str. 53) Při sběru materiálu jsem našla velice dobře a přehledně zpracované brožury, které srozumitelně a obsáhle ukazují, jak komunikovat s potenciální obětí domácího násilí – jsou to tzv. Karty pro sestry, které vydala organizace Bílý kruh bezpečí za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR.
Vytvořila jsem dotazník, kde mimo jiné zjišťuji, zda sestry tyto karty znají. Pro sběr dat a informací jsem se rozhodla použít kvantitativní výzkum, metodu dotazování, techniku sběru dat formou dotazníku. Aby byl naplněn můj záměr mít vzorek z celé ČR, nejen z určité oblasti, vložila jsem dotazník na internetové stránky zabývající se vyplňováním dotazníků – www.vyplnto.cz. Dále jsem dotazníky distribuovala osobně a e-mailovou poštou. Snažila jsem se, aby měly možnost odpovědět sestry z různých oblastí zdravotnictví. Dotazníky tedy směřovaly nejen do nemocnic, ale i do domovů pro seniory, domovů pro lidi s handicapem, do ambulancí obvodních lékařů, do pečovatelských služeb apod. Respondentům byla přislíbena anonymita. Otázky byly zaměřeny na znalost pojmů, postupů a povědomí o domácím násilí.
Záměrem tohoto příspěvku je však zprostředkovat odpovědi na jedinou otázku, a sice: Víte, že existuje Karta pro sestry s pokyny, jak se chovat a co dělat při zjištění domácího násilí?
Dotazníkovým šetřením jsem zjistila, že tyto karty drtivá většina oslovených sester nezná! Z dotazovaných 81 respondentů má kartu na pracovišti pouze jeden respondent, 13 o ní ví, ale nikdy ji nevidělo a celých 67 respondentů o ní nikdy neslyšelo.

Závěr

Byla jsem si skoro jistá, že otázka domácího násilí nebude nic, co by všeobecné sestry neznaly. Velmi mě ovšem zajímalo, jak do hloubky jdou jejich vědomosti týkající se následného postupu. Toho, co dělat, jak přimět oběti domácího násilí k tomu, aby se svěřily, jak s nimi komunikovat, aby pochopily, že „v tom“ nejsou samy, že je řada organizací a lidí, kteří jim mohou pomoci. Respektive jsem si chtěla ověřit to, co jsem tušila… že si většina respondentů myslí, že o domácím násilí ví hodně či úplně všechno, ale skutečnost bude diametrálně odlišná. Pravda se ukázala u otázek vyžadujících konkrétní odpovědi, kdy řada respondentů prokázala určité znalosti či povědomí o této problematice, ale rozhodně ne přesné a úplné.
V žádném případě nebylo mým záměrem snižovat či jinak degradovat vědomosti sester. Mou snahou bylo dovést je k uvědomění si faktu, že pokud se domníváme, že něco skutečně víme, ne vždy je to skutečně pravda.
Možná by nebylo od věci, aby se tyto informace dostávaly studentkám a studentům už na školách, které se výukou všeobecných sester zabývají. Při vyhodnocování dotazníků mě napadlo udělat rychlý, jednoduchý průzkum na SZŠ zaměřený, podobně jako můj dotazník, na povědomí o domácím násilí u studentů. Bohužel jsem jej pro nedostatek času nemohla realizovat, ale nabízí se jako další možnost navazujícího šetření v budoucnosti.
Velkým zklamáním pro mne bylo zjištění, jak mizivé procento respondentů mělo povědomí o brožurách, které za podpory Ministerstva zdravotnictví ČR vydala organizace Bílý kruh bezpečí (BKB). Tyto karty jsou dokonce dvě, jedna s názvem „Karta pro sestry v klinické ošetřovatelské praxi: Včasná detekce domácího násilí a kontakt s jeho obětí“ a druhá „Karta pro sestry v klinické ošetřovatelské praxi: Intervence sester v případech domácího násilí“. Dokonce existuje velice krásně a účelně vytvořená brožura pro děti s názvem Kouzelná knížka FINISH a vydala ji organizace ROSA. Uvědomuji si ovšem, že to není chyba sester, že je neznají, ale spíše managementu, který o těchto brožurách neví, tudíž je nemohl sestrám na pracoviště poskytnout.
Chtěla bych to změnit. Napsala jsem proto na centrálu BKB, seznámila je se svým zjištěním a požádala o zaslání výše uvedených brožur. Mým záměrem je dostat je alespoň do nemocnice, domovů pro seniory a domovů pro handicapované klienty v mém okolí.
Snad se mi podaří ve spolupráci s organizací Bílý kruh bezpečí napomoci sestrám tím, že rozdám výše uvedené brožury. Na každém oddělení i každé ambulanci je nepřeberné množství různých letáků a brožur informujících o nemocech, očkování, prevenci atd., ale ani na jediném pracovišti jsem nezahlédla nic, co by upozorňovalo na domácí násilí.
Velmi mě potěšila reakce ze strany respondentů, kteří dotazník vyplnili. Většina si díky účasti v tomto malém šetření snad uvědomila své nedostatky v informovanosti a žádala mě o seznámení s výsledky výzkumu a také podrobnosti ke zmiňované Kartě pro sestry.
Státní i nestátní organizace se snaží problém domácího násilí řešit, jde to ale pomalu, protože se jedná o problematiku choulostivou, intimní. Myslím si, a dotazníkové šetření to ukázalo, že i velká většina respondentů vykazuje posun pozitivním směrem ve vnímání domácího násilí jako celospolečenského problému. Jako v mnoha dalších oblastech i zde je velmi důležitá prevence. Když budeme odmalička našim dětem vštěpovat, že normální je neubližovat, a to nejen ostatním lidem, ale ani zvířatům či sami sobě, je velká naděje, že domácí násilí nebude na veřejnosti tolerováno.
Literatura

GENTRY, W. D. O lásce a hněvu: jak se bránit násilí ze strany blízkého člověka. 1. vyd. Praha: Ikar, 2007. 186 s. ISBN 978-80-249-0877-9.
VARGOVÁ, B.; VAVROŇOVÁ, M. Od dobrého úmyslu k dobré spolupráci (Manuál pro efektivní interdisciplinární spolupráci v případech domácího násilí). Praha: ROSA, 2006. s. 53.
BÍLÝ KRUH BEZPEČÍ, 2009. Domácí násilí [on-line]. Praha, [cit. 2011-12-28]. Dostupné z: http://www.domacinasili. cz/domaci-nasili/.
Domácí násilí: kdo může být obětí domácího násilí, 2011. Acorus [on-line]. Praha: Web4ce, [cit. 2012-02-27]. Dostupné z: http://www.acorus.cz/cz/domaci-nasili/info-odomacimnasili.html http://www.stopnasili.cz/fileadmin/upload/dokumenty/ Kouzelna_knizka_FINISH.pdf

O autorovi| Michaela Vaňková, Infekční oddělení P, Uherskohradišťská nemocnice a. s. (vankovamichaela@email.cz)

Ohodnoťte tento článek!