Odškodnění za pracovní úraz

Dotaz: Utrpěla jsem pracovní úraz a vedení nemocnice mi sdělilo, že mi nebude odškodněn v plné výši, neboť jsem prý porušila předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci. Je to správné?

Zaměstnavatel podle zákoníku práce (zákon č. 262/2006 Sb., v platném znění) odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou pracovním úrazem, jestliže vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti. Je povinen nahradit škodu, i když dodržel povinnosti vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pokud se odpovědnosti nezprostí podle ustanovení § 367.

Podle tohoto ustanovení se zaměstnavatel zprostí odpovědnosti zcela, prokáželi, že škoda vznikla tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoli s nimi byl seznámen a znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo v důsledku opilosti postiženého zaměstnance anebo v důsledku zneužití jiných návykových látek zaměstnancem, a zaměstnavatel nemohl škodě zabránit, a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody.

Zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že škoda vznikla v důsledku skutečností uvedených v předchozím odstavci, a za další podmínky, že tyto skutečnosti byly jednou z příčin škody. Další částečné zproštění odpovědnosti zaměstnavatele nastává i v případě, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoli neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. Za lehkomyslné jednání však není možné považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce.

Při posuzování, zda zaměstnanec porušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, se zaměstnavatel nemůže dovolávat všeobecných ustanovení, podle nichž si má každý počínat tak, aby neohrožoval zdraví své a zdraví jiných. Zprostí-li se zaměstnavatel odpovědnosti zčásti, určí zaměstnavatel část škody, kterou nese zaměstnanec, podle míry jeho zavinění; v případě, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování a jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví, uhradí zaměstnavatel alespoň 1/3 škody. Zde je nutno zdůraznit, že se zaměstnavatel nemůže zprostit odpovědnosti zcela ani zčásti v případě, kdy zaměstnanec utrpěl pracovní úraz při odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí hrozící životu nebo zdraví, pokud zaměstnanec tento stav úmyslně nevyvolal.

Zaměstnanci, který utrpěl pracovní úraz (nebo u něj byla zjištěna nemoc z povolání), je zaměstnavatel povinen v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, poskytnout náhradu za:

a) ztrátu na výdělku (upozorňuji, že náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z téhož důvodu jsou samostatné nároky, které nepřísluší vedle sebe), b) bolest a ztížení společenského uplatnění (náhrada za bolest a za ztížení společenského uplatnění, které vznikly zaměstnanci následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, se poskytují jednorázově), c) účelně vynaložené náklady spojené s léčením, d) věcnou škodu; přičemž platí, že zaměstnavatel neodpovídá zaměstnanci za škodu na dopravním prostředku, kterého použil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním bez jeho souhlasu.

Způsob a výši náhrady škody je zaměstnavatel povinen projednat bez zbytečného odkladu s příslušným odborovým orgánem a se zaměstnancem. Právo na náhradu se sestává z dílčích taxativně vymezených nároků, které se nemusejí vyskytovat v každém případě. Záleží na tom, zda úraz způsobil pracovní neschopnost, zanechal trvalé následky, nebo zda vznikla zaměstnanci věcná škoda. Z tohoto důvodu promlčecí lhůta běží u jednotlivých nároků samostatně, nezávisle na dalších nárocích. Náhrada za ztrátu na výdělku může být dvojího druhu: po dobu pracovní neschopnosti, nebo po skončení pracovní neschopnosti. Náhrada za ztrátu na výdělku se vyplácí měsíčně, pokud se zaměstnavatel se zaměstnancem nedohodnou jinak.

Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před pracovním úrazem (nebo nemocí z povolání) a plnou výší náhrady mzdy nebo platu a plnou výší nemocenské. Náhrada za ztrátu na výdělku přísluší zaměstnanci i při jeho další pracovní neschopnosti z důvodu téhož pracovního úrazu (nemoci z povolání). Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti či při uznání plné/částečné invalidity přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného plného nebo částečného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu.

Ke snížení plného/částečného invalidního důchodu pro souběh s jiným důchodem podle právních předpisů o důchodovém pojištění ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím, se nepřihlíží. Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti či při uznání plné nebo částečné invalidity přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. Dosahuje-li zaměstnanec ze své viny nižšího výdělku než ostatní vykonávající u zaměstnavatele stejnou práci nebo práci téhož druhu, považuje se za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání průměrný výdělek, kterého dosahují tito ostatní zaměstnanci.

Zaměstnanci, který bez vážných důvodů odmítne nastoupit určenou práci, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku jen ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna. Zaměstnavatel zaměstnanci neuhradí škodu do výše částky, kterou si bez vážných důvodů opomenul vydělat. Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci nejdéle do konce kalendářního měsíce, v němž dovršil věk 65 let, nebo do data přiznání starobního důchodu z důchodového pojištění.

Ohodnoťte tento článek!