Onkologický pacient jako součást rodinného systému

Onkologicky nemocný potřebuje podporu rodiny, přátel a blízkých. Pacient je vystavován velkému psychickému tlaku, jeho běžný život se úplně mění. Musí se smířit se svým onemocněním a mnohdy s nevratnými proměnami svého zevnějšku. Psychika člověka s onkologickým onemocněním je křehká jako ,,tenká skořápka“. Klíčová slova: psychická podpora, nový denní režim, změny nálad a deprese, strach ze smrti

SUMMARY Patient with oncologic disease needs the support of the family, friends and the relatives. The patient is exposed to great psychological burden, his life is completely changing. The patient has to accept his disease and often also irreversible changes in his appearance. The psyche of the patient is very fragile. Key words: psychological support, new day regime, mood swings, depression, fear of dying

Na samém počátku onemocnění stojí laická neboli osobní diagnóza, člověk začíná trpět různými obtížemi, pozornost zaměřuje na projevy svého těla a sleduje je. V důsledku toho prožívá úzkost a začne si formovat obraz své nemoci. První pochybnosti jej zpravidla přimějí navštívit lékaře.

Začátek onemocnění s prvními symptomy je velmi důležitým obdobím, které bývá různě dlouhé vzhledem k povaze onemocnění a individualitě klienta. Může trvat několik hodin, ale i roky.
Pacient zpravidla zpočátku vyčkává, než se rozhodne navštívit lékaře. Někteří pacienti vyhledávají léčitele. Setkáváme se i s pacienty, kteří jsou odhodláni léčit se sami, není výjimkou ani odmítnutí léčebného postupu. V prvních fázích onemocnění většinou nemocný otevřeně komunikuje se svým okolím a aktivně hledá řešení svého problému. Potřebuje podporu svých nejbližších, která je pro něj velmi důležitá.

Objevují se první pocity ohrožení, zhoršuje se kvalita spánku nemocného, pociťuje tlak na hrudi, trpí nechutenstvím, špatně se soustředí, obává se ztráty zaměstnání či změny role v rodině. Často mívá negativní zkušenost s onkologickým onemocněním v rodině či u svých přátel a trpí sebelítostí. V tónu hlasu můžeme vypozorovat vztahovačnost, zlost a podrážděnost. Běžné jsou časté změny nálady, pláč a deprese.

Reakce rodiny nemocného na počátku onemocnění:

* Plné sdílení – přiměřená podpora ze strany rodiny, pacient má právo projevit svůj názor a jeho rozhodnutí je plně akceptováno.
* Pseudosdílení – rodina se o onemocnění zajímá více než sám pacient, je tedy aktivnější.
* Bagatelizace symptomů – pacient je považován za přecitlivělého, je podezírán z hypochondrie a simulantství, nemá dostatek pozornosti ze strany rodiny a pocit, že se může o své nejbližší ,,opřít“.

Období po sdělení diagnózy

V prvním okamžiku diagnóza onkologického onemocnění pacienta téměř úplně ochromí a jeho vnímání je zastřené. Prohlubuje se u něj osamělost a má sklon k úzkostlivosti. Uzavírá se ve svých domněnkách a předsudcích. Často se izoluje vůči okolí. Svěřuje se pouze lidem, kterým plně důvěřuje. Pro rodinu nemocného je nepředvídatelný průběh nemoci často hrozbou. Soucítí s nemocným členem rodiny trpícím bolestmi a snášejícím vedlejší účinky léčby.

Pacienti jsou většinou dlouhodobě hospitalizováni v nemocnici, čímž jsou vytrženi z pracovního procesu a jejich vlastní hodnoty klesají. Při kontaktu s rodinou oceňují přirozenost v komunikaci, pocit opory a bezpečí, toleranci, úctu a adekvátní pomoc. Pozitivní zprávy a povzbuzení jsou pro nemocné mnohdy vyhlídkou na hezký den. Přejí si, aby jejich rodina respektovala jejich nový denní režim v důsledku nemoci. Nechtějí, aby je někdo litoval, aby se z jejich nemoci dělalo tabu, ale také si nepřejí, aby se o ní hovořilo příliš často.

Od svých přátel a blízkých nemocní potřebují, aby se nepozastavovali nad jejich vzhledem, aby se jim nevyhýbali a nebyli k nim odtažití, měli o ně přiměřený zájem a aby s nimi i nadále počítali. Nevhodné je informovat nemocného o onemocnění nebo smrti jiných přátel.

Pacienti, kteří mají zkušenost s nádorovým onemocněním, se nejčastěji obávají relapsu onemocnění, mají zvýšený strach ze smrti a mají pocit tělesného poškození (např. u pacientky po ablaci prsu či u nemocného se stomií). Jsou zranitelnější. Ženy se po ztrátě vlasů cítí méněcenné. Obávají se o svou budoucnost a také sexuální život. Mnohdy se cítí jako ,,oběť“.

Krása života

Když skončíte s léčbou a nebudete si jisti, kam přesně patříte, nezoufejte. Začínáte přece normální život, který budete považovat za svůj. Třeba bude i lepší. Otevřou se před vámi nové a nové dveře, nechcete přece stále stát za těmi zavřenými!

Teď je to váš život, život, kde jsou kamarádi, lásky, kde je smích a radostné chvíle. Najednou vidíte tu krásu. Zdá se vám, že i ten vzduch, co dýcháte, je lepší, a ceníte si ho snad 1000krát víc. Každá chvíle je jedinečná. Napadne vás, že okamžik, který prožíváte, už vám nemusel být souzený, tak si ho vážíte, jako by to byl ten největší poklad. Jste tady a můžete si užívat tu krásu, krásu života, přátelství, lásky a štěstí. Nikdy mě nenapadlo, že tyhle chvíle člověka tak obohatí, že má chuť létat, i když nemůže pořádně chodit. Nejvíc dělá psychika, cítíte se konečně svobodně a fajn. Našli jste sami sebe.

Získáváte sebevědomí. Uvědomíte si, že nejste v ničem horší než ti, co si nikdy takovou nemocí neprošli. Vždyť v určitých chvílích jste na tom i lépe. Líbí se vám věci, které vás předtím vůbec nezajímaly. Najednou máte pocit si dokazovat, že to zvládnete. I když je to pro vás obtížné. Každá menší pochvala na váš účet posiluje sebevědomí. Jdete ven a sedíte na houpačce, kolem les a nikdy by vás nenapadlo, že vás to bude bavit. Jen tak mlčky sedět a pozorovat, jak život běží, zatímco vám se trošku zastavil v nemocnici. Dokážete si víc vážit života a prožívat chvíle intenzivněji. Cítíte tu krásu. Pozastavíte se nad tím, jak voní chvíle s přáteli, jak voní láska, jak voní třeba i ten obyčejný večer, kdy svítí hvězdy, a vy víte, že můžete stát s hlavou zvednutou a koukat na ně. Kráčíte po ulici a je vám úplně jedno, kolik lidí na vás kouká. Všechny ty drby a nekonečné dohady v okolí. Je to fuk. Jen se pousmějete a jdete dál. S hlavou hrdě vztyčenou, jako byste vyhráli ten největší maraton.

Nemoc mi dala určitý nadhled a možnost přehodnotit svůj žebříček hodnot. Co je opravdu důležité a co se jen tak tváří? Už to poznám. Zapomínám na probdělé noci, které jsem probrečela do polštáře nad nespravedlností světa. Už si nepokládám otázku: „Proč já?“ Spíš si říkám: „Konečně došla řada i na mě.“ Nespím kvůli krásným zážitkům, kterých se nemůžu nabažit! Ne kvůli vzpomínkám na nemocnici a spoustu léků. Když přijdou špatné myšlenky, uvědomím si, že mám kolem sebe lidi, kteří za mnou stojí. Poznala jsem díky ní své pravé přátele i spoustu nových skvělých lidí, kteří mi neváhali pomoct. Nechápu sebevrahy, kteří si dobrovolně berou život, když lidi, kteří chtějí žít, umírají. Teď už se chci na svět dívat jen optimisticky. Chci už zažívat jen pocity, kdy mám chuť se rozběhnout a pořád se smát. Usínat s úsměvem na rtech a budit se do dne, který bude normální. Který bude fajn. Vím, že i když jsem o hodně přišla, získala jsem. Věřím, že budu zdravá a šťastná! Nejsem bláhová, proč? Vždyť přece být tady je tak krásné a k nezaplacení. (Darča a Lucca, cit. [18. 05. 2008] dostupné on-line: http://www.bumbarisparis. org/kategorie/pribehy)


O autorovi: Martina Páleníčková, Andrea Červíková, JIP, Onkologické centrum, Krajská nemocnice T. Bati, Zlín (martina.palenickova@yahoo.com)

Ohodnoťte tento článek!