Osteoporóza

Slovo osteoporóza se skládá z řeckých základů „osteo“ (kost) a „poróza“ (řídnutí). Je všeobecně známé, že se u každého člověka s postupujícím věkem stále prohlubují degenerativní procesy, tedy procesy stárnutí.


SOUHRN: Osteoporóza je onemocnění charakterizované nízkou kostní hmotou a zhoršením mikroarchitektury kostních tkání. Tato často používaná definice byla vypracována při příležitosti světového kongresu o osteoporóze v roce 1990 v Kodani. Stejně jako diabetes mellitus patří osteoporóza k onemocněním látkové výměny, kterým WHO věnuje maximální pozornost a považuje je za jeden z největších zdravotních problémů lidstva.
Klíčová slova: osteoporóza, komplikace osteoporózy, prevence


 

Zdravý člověk přijde mezi 40. a 70. rokem života asi o třetinu kostní hmoty. U stárnoucího člověka představuje ztráta kostní hmoty přibližně jedno procento ročně. Je to normální ztráta podmíněná stárnutím. Pokud však dojde ke zvýšenému úbytku kostní hmoty, máme co do činění s klinickým obrazem osteoporózy (Jessel, 2005).

Osteoporóza je systémové metabolické onemocnění, které se vyznačuje patologicky zvýšeným úbytkem kostní hmoty a porušením mikroarchitektury kostí, což zapříčiňuje zvýšenou fragilitu kostí, a tím zvýšené riziko fraktur již při minimálním traumatu. Na těchto rizicích se podílí mnoho faktorů: hustota kostní tkáně, množství kostní hmoty, mikroarchitektonika, makroarchitektonika, vlastnosti minerálů a dynamika kostního obratu. Onemocnění může být ovlivněné věkem, pohlavím, výživou, genetickými předpoklady, nedostatkem pohybu, nesprávným životním stylem, některými onemocněními anebo i léky (Vyskočil, 2009).

Osteoporóza je v první řadě choroba kostí a vede k postupné ztrátě kostní hmoty a jejímu řídnutí. To způsobuje větší lámavost kostí a zároveň větší riziko zlomenin. V případě osteoporózy však bohužel neexistují včasné výstražné symptomy a onemocnění je často diagnostikované až ve chvíli, kdy dojde k první zlomenině. Z národohospodářského hlediska se osteoporóza stává čím dál závažnějším nákladovým faktorem. Léčba manifestovaných projevů osteoporózy, zlomenin, je nákladná. Navíc vznikají další náklady v souvislosti s následnou péčí o pacienta hlavně po prodělané zlomenině krčku stehenní kosti (Jessel, 2005). Zlomeniny krčku stehenní kosti jsou nejzávažnějšími komplikacemi osteoporózy. Vyžadují hospitalizaci, způsobují závažnou imobilitu nemocného a mohou vést k 10–20% zvýšení mortality v prvním roce po zlomenině (Broulík, 2009).

Klasifikace osteoporózy

Primární osteoporóza, kdy změny na kostře jsou prvotním patologickým dějem, je nejčastěji se vyskytující onemocnění a vyskytuje se ve dvou typech: postmenopauzální anebo senilní. U některých nemocných se může jednat i o smíšený typ. Postmenopauzální osteoporóza je způsobena úbytkem estrogenů, především při rychlém vyhasnutí ovariální funkce, v důsledku čehož převažuje osteoresorpce s následným odbouráváním minerálů (Scheinost, 2006). V patogenezi postmenopauzální osteoporózy jde o zvýšenou resorpci kosti způsobenou zvýšenou aktivitou osteoklastů s rychlou ztrátou kosti, zvlášť trabekulární, s kostní denzitou více než 2 SD. Důvod, proč 2/3 žen reagují na sníženou hladinu estrogenů pomalou ztrátou kostní hmoty a 1/3 žen naopak rychlou, není dosud spolehlivě objasněn (Vyskočil, 2009). Senilní osteoporóza se u pacientů vyskytuje zpravidla ve věku nad 70 let a čím staršího jedince postihne, tím má mírnější průběh. Dochází ke snížení tvorby kalcitriolu, čímž klesá střevní absorpce kalcia s následným snížením vitality osteoblastů i osteoklastů (Ďurišová, 2008). Jednou z příčin senilní osteoporózy je kritický nedostatek vitaminu D v populaci starších lidí (Broulík, 2009). V patogenezi senilní osteoporózy jde o sníženou novotvorbu kostí způsobenou sníženou aktivitou osteoblastů s pomalou ztrátou kosti kortikální i trabekulární. Častějšími komplikacemi jsou zlomeniny krčku stehenní kosti, mnohočetné zlomeniny obratlů a vyskytuje se i dorzální kyfóza (Vyskočil, 2009).

Sekundární osteoporóza vzniká následkem jiného primárního onemocnění. Může se projevit jako nutriční osteoporóza, anebo ji způsobuje diabetes mellitus, dále různá chronická onemocnění jater, ledvin, hyperkalciurie, onemocnění postihující endokrinní systém, nepříznivý účinek léků (např. kortikoidy) anebo imobilita. V případě vyléčení základního onemocnění se poměrně dobře daří léčit i sekundární osteoporózu. Četnost těchto kostních onemocnění se zvyšuje v důsledku změněných životních podmínek, protože na změny kostního metabolismu působí i environmentální faktory. Snížená spotřeba vápníku způsobená vyloučením mléka ze stravy a snižováním spotřeby tvrdé pitné vody (pijeme převážně upravenou měkkou říční vodu) a snižováním pohybové aktivity populace jako celku nepřispívá k léčbě a prevenci tohoto onemocnění (Vyskočil, 2009).

Etiopatogeneze a projevy osteoporózy

V etiopatogenezi jde o zvýšenou kostní resorpci aktivací osteoklastů v klidu a především o zpomalení činnosti osteoblastů. Nejdříve mizí spongióza v hlavicích kostí a příčné trámky v blízkosti epifyzární chrupavky, potom je postižena i ostatní spongióza, dále se ztenčuje kompakta, která navíc v terminální fázi ještě řídne. V etiopatogenezi glukokortikoidy indukované osteoporózy, související s léčbou alergických, autoimunitních a chronicky zánětlivých onemocnění pomocí glukokortikoidů jde o ovlivňování metabolismu kostí s výsledným efektem zvýšení kostní resorpce. Glukokortikoidy v nadměrném množství způsobují úbytek kostní hmoty v podstatě trojím mechanismem: snižují kostní tvorbu, zvyšují kostní resorpci (pravděpodobně druhotně v důsledku snížené střevní absorpce kalcia) a tlumí tvorbu sexuálních hormonů (Vyskočil, 2009). Kromě efektu na kostní denzitu glukokortikoidy prodlužují hojení zlomenin. Glukokortikoidy způsobená ztráta kostního materiálu je pro široké terapeutické užívání těchto steroidů nejčastější sekundární osteoporózou. Podle posledních studií neexistuje bezpečná dávka glukokortikoidů, při které již nehrozí nebezpečí vedlejších účinků. Jejich vliv na ztrátu kostní hmoty dnes považujeme za prokázaný. Závažnost problému dokumentuje skutečnost, že osteoporózou trpí asi 40 % pacientů užívajících glukokortikoidy (Scheinost, 2006).

Diagnostika osteoporózy

Již v ambulanci lékaře prvního kontaktu má být u pacientů se zvýšeným rizikem zlomenin, u pacientů s prodělanou zlomeninou, zejména pokud vznikla po minimálním traumatu, zabezpečeno potřebné vyšetření stavu skeletu, adekvátní diagnostika osteoporózy a léčba ve spolupráci s osteologicky orientovaným pracovištěm (Tomková, 2005).

Před zavedením měření denzity kostního minerálu (BMD) byla diagnóza osteoporózy stanovovaná převážně pouze při vzniku osteoporotických zlomenin u postmenopauzálních žen a starších mužů. Dnes BMD úspěšně využíváme k diagnóze osteoporózy ještě před vznikem zlomenin, k potvrzení diagnózy u pacientů se zlomeninou a ke sledování účinnosti terapie. Cílem měření BMD je identifikovat jedince, kteří mají zvýšené riziko vzniku zlomenin (Vyskočil, 2009). Osteoporóza definovaná na základě měření BMD umožňuje včasnou diagnostiku a rychlé zavedení preventivních opatření. Je založená na WHO definici osteoporózy jako snížení BMD pod 2,5 SD, průměrné BMD mladých osob ve věku 30 let. Pokles BMD o jednu SD znamená 2–3násobně zvýšené riziko zlomeniny (Masaryk, 2005).

V posledních letech se na Slovensku stává osteodenzitometrie dostupnější a zkracují se i čekací doby. Diagnostický práh pro osteoporózu (T skóre pod –2,5 SD naměřený při denzitometrickém vyšetření) neznamená automaticky i terapeutický práh pro zahájení specifické antiporotické léčby. V rozhodování o zahájení léčby má nezastupitelné místo komplexní zhodnocení rizikového profilu pacienta (z hlediska možné fraktury). Pro měření kostní denzity se využívají kostní denzitometry. Centrální denzitometry měří denzitu v oblasti páteře, proximálního femuru a celého těla, mohou však být použity i pro měření předloktí a pracují na principu detekce rtg paprsků procházejících měřeným skeletem a okolními měkkými tkáněmi, a na základě rozdílu v absorpci záření je vyhodnocena kostní denzita. Mezinárodní organizace pro klinickou denzitometrii (ISCD) je považuje za standard v diagnostice (Killinger, 2005).

Proto jsou na Slovensku zřízeny specializované osteologické ambulance se zaměřením na osteoporózu a jiná metabolická onemocnění kostí. Jejich cílem je komplexní diagnostika a léčba. Síť pracovišť pro diagnostiku a léčbu osteoporózy tvoří: praktický lékař a gynekolog. Na základě anamnézy a klinického vyšetření by měli hodnotit rizikové faktory osteoporózy. V případě potvrzení jejich přítomnosti je nutné pacientce doporučit další osteologické vyšetření, kde osteolog indikuje osteodenzitometrické vyšetření a podle výsledků navrhne komplexní léčbu (Ďurišová, 2008).

Léčba osteoporózy

Dříve než se rozhodneme pro léčbu, je nutné zvážit, kdy je již indikované zahájení antiosteoporotické terapie a kdy postačí preventivní opatření, anebo úprava způsobu života, odstranění rizikových faktorů a monitorování vývoje kostní denzity (Payer, 2005). Ve stáří dochází jak k morfologickým, tak funkčním změnám. Z funkčních změn je třeba zmínit nedostatek endogenních stimulátorů, zpomalení trávení a vstřebávání, změny reaktivity, poruchy koordinace pohybů a zvýšená unavitelnost (Salát, 2008). Klesá tvorba vitaminu D, což souvisí se snížením vstřebatelnosti vápníku ve střevě, a to se promítá do poklesu množství kostních minerálů. Snižuje se množství vody v organismu, přičemž se ztrácí pocit žízně, a tím zpětné vazby pro optimální regulaci tekutin. Tato skutečnost přispívá nejen k poruchám koncentrace, ale i rovnováhy. Také konzumace většího množství léků negativně ovlivňuje příjem potravy, vstřebávání živin, jejich metabolismus, pohybovou koordinaci, krevní tlak a prostorovou orientaci. Všechny tyto skutečnosti je třeba mít na paměti před zahájením režimových i medikamentózních opatření.

Vápník je nejdůležitějším lékem při léčení osteoporózy. Vznik osteoporózy se připisuje jeho nedostatku, hlavně u starších lidí, a nedostatku estrogenu. Vápník je základním preparátem, který je nutné podávat společně se všemi dalšími léky při léčbě osteoporózy. Doporučená dávka, zvlášť u starších jedinců, je 500–1500 mg denně (Broulík, 2009).

Pod pojmem vitamin D rozumíme dvě chemické formy, cholekalciferol (vitamin D3) a ergokalciferol (vitamin D2), který je rostlinného původu. U člověka je přirozenou formou vitamin D3, který se tvoří v kůži. Pro dostatek vitaminu D v organismu je důležitý i jeho přísun v potravě, např. losos, makrela, rybí tuk, kakao, vejce, houby, máslo a mléko (Vyskočil, 2009). V případě nedostatku vitaminu D je nutné jeho doplňkové podávání, které by mělo být stanoveno individuálně, s ohledem na některé specifické skupiny – těhotné, děti anebo starší či imobilní lidé žijící v zařízeních sociální péče. Optimální dávkou, s ohledem na účinné snížení rizika fraktury u rizikových klientů, je 700– 800 IU denně (Skácelová, 2010).

Kalcitonin je nejefektivnější podávat při zlomenině krčku stehenní kosti, také vzhledem na jeho analgetický efekt. Spolu s parathormonem a vitaminem D má velmi významnou úlohu v udržování vápníkové homeostázy. Vykazuje antiresorpční účinky tlumením aktivity osteoklastů, čímž blokuje uvolňování vápníku z kostí (Vyskočil, 2009).

Vedoucí úlohu při léčbě všech metabolických onemocnění skeletu zaujímají bisfosfonáty. Celosvětově v rozsahu 93–95 %, a to pro jejich účinnost, efektivnost, bezpečnost, ale i farmakoekonomiku léčby. Vedou k pozitivní vápníkové bilanci a zvyšují mineralizaci kostí.

Ve věkové skupině 55–60 let, bez předcházející zlomeniny, s převládajícím rizikem zlomeniny obratlů, se doporučují selektivní modulátory estrogenních receptorů. V současnosti je používaným preparátem raloxifen. Regulací kostní remodelace navozuje normální kostní formaci bez defektů mineralizace anebo zvýšení počtu mikropoškození (Vyskočil, 2009).

Lékem s duálním účinkem na kostní remodelaci kombinujícím snížení kostní resorpce při současném zvýšení nárůstu především trabekulární kosti je stroncium ranelát. Je vhodným preparátem na léčbu osteoporózy a snížení rizika zlomenin včetně zlomeniny krčku stehenní kosti, a to i u pacientek nad 80 let (Killinger, 2007).

Pro postmenopauzální ženy s vysokým rizikem zlomeniny, ženy s těžkou osteoporózou s kompresivními zlomeninami nereagujícími na léčbu jinými léky a pro muže s těžkou osteoporózou je k léčbě určen teriparatid, který je fragmentem humánního parathormonu (Broulík, 2009).

Osteoporotické zlomeniny jako komplikace osteoporózy

Nejčastější místa zlomenin při osteoporóze jsou: proximální femur, obratle a předloktí. 50letá žena má až 39% riziko osteoporotické zlomeniny a stejně starý muž asi 13%. Riziko úmrtí na následek zlomeniny femuru je porovnatelné s rizikem úmrtí na rakovinu prsu a 4násobně vyšší než na rakovinu dělohy. Zlomenina proximálního femuru je nejzávažnější komplikací osteoporózy a je spojená s vysokou morbiditou i mortalitou. 5leté přežívání pacientů po této zlomenině dosahuje pouze 82 % přežívání celé populace, přičemž úmrtnost je nejvyšší v prvních 6 měsících. 90 % zlomenin se vyskytuje u osob nad 50 let a 52 % z nich ve věku nad 80 let. Tato zvýšená incidence je výsledkem kombinace poklesu kostní denzity a zvýšené incidence pádů s postupujícím věkem. Ačkoli 90 % zlomenin proximálního femuru jsou důsledkem pádu z výšky ne vyšší než výška těla, pouze 1 % pádů vede ke zlomenině. Pády, které rezultují do zlomeniny proximálního femuru, mají tendenci být pády na pevný povrch, u pacienta padajícího přímo dolů anebo na bok, přímo na stehenní kost, bez obranných reakcí. 50 % těchto pádů je výsledkem uklouznutí a zakopnutí, 20 % synkopy, 20–30 % ztráty rovnováhy a zbytek zaujímají různé jiné příčiny. Pád přímo na oblast beder znamená 30násobné zvýšení rizika zlomeniny. U těchto zlomenin je pozorován i sezonní charakter s převahou v zimních měsících. Protože většina zlomenin vzniká v domácím prostředí, zvýšený zimní výskyt nelze vysvětlit pouze pády na ledě. Jako alternativní vysvětlení se nabízí snížená neuromuskulární koordinace způsobená deficitem vitaminu D v zimních měsících.

V porovnání se zlomeninami proximálního femuru je epidemiologie zlomenin obratlů méně prozkoumaná. Hlavní příčinou je nedostatek univerzálně akceptovaného diagnostického kritéria a vysoký podíl asymptomatických zlomenin. V případě zlomenin obratlů je až u 90 % případů u žen výsledkem lehkého anebo mírného traumatu. Incidence zlomenin obratlů se zvyšuje s věkem u obou pohlaví.

Zlomeniny distálního předloktí se z pohledu epidemiologie odlišují od zlomenin proximálního femuru a obratlů. Zlomeniny distálního předloktí vznikají při pádu na natažené ruce. Je tu výrazná převaha žen do 60. roku věku, až 85 %. Muži padají méně často, čímž u nich dochází k menšímu riziku zlomenin (Masaryk, 2005).

Průvodním jevem osteoporózy, vzhledem k její multifaktoriální etiologii, je bolest. Bolest může být ostrá, která provází většinou akutní frakturu, anebo chronická, tupá, zvyšující se pohybem a zatížením, např. při chůzi do schodů, po nerovném terénu, při delším stoji anebo sezení. Bolest u nemocných vyvolává pocity úzkosti, strachu a deprese. Bolest při osteoporóze můžeme ovlivnit farmakologickou léčbou a nefarmakologickými postupy. Analgetická terapie je součástí komplexní léčby osteoporózy a při správné kombinaci s nechemickými opatřeními umožňuje výrazně zlepšit životní úroveň pacienta. Nefarmakologická léčba bolesti při osteoporóze spočívá ve správné životosprávě (dieta s optimálním příjmem vápníku), kinezioterapii (zlepšení svalové síly, pohyblivosti, koordinace, obnovení správných motorických stereotypů – dýchání, sed, stoj, předklon, správné nošení břemen) a psychologických postupů zaměřených kromě jiného i na psychickou relaxaci pacienta (Ďurišová, 2005).

Léčba bolesti je nezbytná z hlediska zlepšení kvality života. Při nesprávném odhadu intenzity bolesti může množství užívaných analgetik podstatně zhoršit koordinaci a mobilitu pacienta a zvýšit riziko pádů, a tím paradoxně přispět ke zlomenině bez ohledu na denzitu kostního minerálu (Vyskočil, 2009).

Ošetřovatelská péče podle modelu Betty Neumanové

Od poloviny 20. století nastal ve zdravotnictví tzv. kult technologie, který má svoje filozofické pozadí v materialismu. Mezi sestru, lékaře a pacienta vstoupila technika. Zdravotnická péče se orientovala především na nemoc a zaměřuje se hlavně na nemocniční péči. Ošetřovatelství se zaměřovalo na techniku výkonů a spolu s medicínou se koncentrovalo na biologii lidského těla. Psychické, sociální a duchovní souvislosti se zanedbávaly. Prevence jako prostředek redukce morbidity a mortality zůstala na okraji zájmu. Od 80. let 20. století do ošetřovatelství začíná pronikat filozofie humanismu s respektováním holisticky chápaného zdraví zahrnujícího celého jedince se všemi jeho stránkami. Jakýkoli postup neakceptující psychosociální a duchovní aspekty při diagnostických, léčebných a preventivních postupech vede k nespokojenosti pacientů (Pavlíková, 2007).

V současnosti ošetřovatelství již má vymezenu vědomostní bázi, která zahrnuje specifické ošetřovatelské koncepce, teorie a koncepční modely, obsahově vymezené vědomostní bází a filozofickými názory jejich autorek. Koncepční model poskytuje specifický rámec, jeho užitečnost je v organizaci myšlení, pozorování a interpretaci viděného a zjištěného, čímž pomáhá zkvalitnit práci sester. V rámci širší kategorizace patří model Betty Neumanové k modelům a teoriím výsledků, které jsou zaměřeny na výsledky ošetřovatelské péče a jejich hodnocení. Sestra rozhoduje o uspokojení potřeb a hodnotí výsledek v rámci ošetřovatelského procesu. V rámci užší kategorizace označujeme tento model jako systémový model.

Betty Neumanová začala svůj model vyvíjet koncem 60. let 20. století pro potřeby studentů ošetřovatelství. Při koncipování modelu vycházela především z teorie o stresu a adaptaci. Základní strukturu modelu prezentovala v roce 1972. V následujících letech realizovala výzkumnou část a následně specifikovala definice a koncepce (Farkašová a kol., 2009).

Východiska konceptuálního modelu Betty Neumanové

Model Betty Neumanové definuje jedince jako jednotný celek, jehož části jsou ve stavu dynamické rovnováhy, a který je v neustálé interakci s prostředím, přičemž disharmonie se projeví příznaky onemocnění. Stres definuje jako nespecifický požadavek na aktivity organismu, přičemž důležitou složkou modelu je reakce na stres. Metaparadigmatické koncepce modelu definují osobu jako multidimenzionální, dynamický, celistvý a otevřený systém v neustálé interakci s prostředím. Systém sestává ze základní struktury definované faktory, které chrání linie rezistence, normální a flexibilní linie obrany:

* fyziologické faktory (fyzikálně-chemické struktury a funkce lidského těla),
* psychologické faktory (duševní procesy a emoce),
* sociokulturní faktory (sociální a kulturní aktivity),
* vývojové faktory (procesy související s vývojem v průběhu života),
* duchovní faktory (vliv duchovního přesvědčení).

Prostředí chápe jako souhrn vnějších a vnitřních sil, které obklopují jedince. Systémový model Neumanové se zaměřuje na vliv stresorů nacházejících se v prostředí klienta, a to buď s pozitivním, anebo negativním vlivem na jeho zdraví. Stresory jsou síly a vlivy prostředí, které mohou měnit stabilitu systému a vést ho k nerovnováze (Pavlíková, 2007). Stres je soubor nespecifických regulačních mechanismů, které se uplatňují při ohrožení homeostázy organismu po působení stresoru aktivací nervového i endokrinního systému a mobilizací živin ze zásob. Cílem je postupně upravit rozkolísané hodnoty vnitřního prostředí organismu. Stresory mírné intenzity nemusí mít negativní vliv na organismus (otužování). V takovém případě hovoříme o fyziologickém stresu.

Zdroje stresorů, které mohou narušit linie obrany, a tím stabilitu systému, rozdělujeme na:

* intrapersonální – jsou úzce spojené s osobností klienta (pocity, emoce),
* interpersonální – probíhají mezi klientem a osobami v jeho blízkosti (očekávání plynoucí ze vztahů),
* extrapersonální – probíhající mimo osobnostní kontakty (zaměstnání, finance).

Úlohou sestry je jejich identifikace. Zdraví chápe jako projev životní energie a pohody jedince, kdy jsou všechny faktory a prvky v souladu s jeho celistvostí. Ošetřovatelství chápe jako jedinečné povolání zabývající se všemi faktory, které ovlivňují reakce klienta na stres. Cílem ošetřovatelství je pomáhat pacientům, rodinám a skupinám dosáhnout a udržet maximální úroveň zdraví a pohody prostřednictvím intervencí zaměřených na snížení účinků stresu. Úloha sestry je ovlivňovat míru stresu správným využíváním intervencí (Kozierová, Erbova, Olivieriová, 2004).

Prevence v ošetřovatelské péči podle modelu Betty Neumanové

Stupeň reakce na působení stresorů závisí u každého jedince na míře stability systému a schopnosti udržet funkční všechny linie obrany. Na pomoc klientovi při obnově stability systému anebo při jeho udržování slouží preventivně intervence, které využívá sestra, případně spolu s klientem, nebo i ve spolupráci s rodinou, na posilnění a obnovu narušené stability.

Primární prevence: Tvoří ji intervence, které jsou uplatňovány tehdy, když je známý stupeň rizika aktuálních anebo potenciálních stresorů. Reakce se ještě nevyskytují a cílem je posilnit flexibilní linii obrany a zabránit jejich proniknutí přes normální linii obrany. Zahrnuje podporu zdraví a posilňování zdravého životního stylu klienta (Current Nursing, 2011).

O rozvoji osteoporózy u jedince rozhoduje množství hmoty, se kterou vstupuje do dospělosti, a rychlost, s jakou kostní hmota ubývá. Pro dosažení co nejvyššího PBM je důležitý účinek estrogenu a testosteronu na kost v době puberty a adolescence (Ďurišová, 2008). Z hlediska minimalizace zdravotních, sociálních a ekonomických následků osteoporózy je nutné zabývat se prevencí již v průběhu vývoje skeletu, kdy režimová opatření vykazují nejlepší účinek na množství a kvalitu kostní hmoty. Přiměřený příjem vápníku je základním předpokladem jakéhokoli programu prevence. Nejvýznamnějším zdrojem vápníku je sója, mák, mléko a mléčné výrobky, a to zejména tvrdé sýry. Významným prvkem pozitivně ovlivňujícím kost je hořčík. Pro absorpci vápníku jsou potřebné i další minerály: bór, měď, mangan, zinek, křemík, stroncium, fluor a fosfor. K důležitým vitaminům z hlediska metabolismu kostí patří kromě vitaminu D i vitaminy C, K, A a B12 (Vyskočil, 2009).

K základním prvkům prevence patří pravidelná pohybová aktivita. Cvičení musí být pravidelné a dlouhodobé, pouze tak přinutíme kostní buňky k tvorbě kostní hmoty a zabráníme dalšímu odbourávání kosti (Ďurišová, 2008). V případě vzniku zlomeniny bylo u pravidelně cvičících jedinců prokázáno kratší období rekonvalescence. Analogii nacházíme u žen, které utrpěly zlomeninu v oblasti proximálního femuru. Ty, které se před úrazem pohybovaly bez hole a byly schopné samostatně se obsloužit, mají výrazně vyšší šance snášet po operačním výkonu i lehčí mobilizaci. Fyzická aktivita je spojená s 20–60% snížením počtu zlomenin krčku femuru.

K absolutně negativním jevům z hlediska osteoporózy patří kouření. Kouření ovlivňuje řadu procesů, které nakonec vedou ke snížení kvality kostí:

* snižuje produkci estrogenu a testosteronu,
* poškozuje kost a její buňky prostřednictvím toxických látek,
* snižuje prokrvení kostí,
* negativně ovlivňuje funkci plic, a tím i příjem kyslíku (Vyskočil, 2009).

Sekundární prevence: Tvoří ji intervence, které se uplatňují v případě, kdy systém už reaguje na stresor a intervence se zaměřuje na odstranění stresoru a posilnění vnitřních linií – normální linie obrany a linie rezistence (Current Nursing, 2011).

Intervence sestry v rámci sekundární prevence jsou: zjistit všechny rizikové faktory pro vznik úrazu, poučit klienta a jeho rodinu o bezpečnostních pravidlech v domácnosti a v práci klienta, sledovat výskyt bolesti, zabezpečit přiměřený přívod nutričních faktorů a hlavně minerálů i vitaminů, poučit klienta o nevhodnosti nadměrného příjmu látek tvořících s vápníkem nerozpustné soli (kyselina šťavelová, kyselina fytoová) a nadměrného množství sodíku i cukrů způsobujících nadměrné vylučování vápníku močí, poučit klienta o nevhodnosti kouření a požívání nadměrného množství alkoholu, ve spolupráci s fyzioterapeutem zabezpečit mechanickou stimulaci kostí fyzickou aktivitou a zabezpečit podávání lékařem naordinované léky (Vörösová a kol., 2005).

Léky používané při léčbě osteoporózy rozdělujeme podle mechanismu jejich účinku na léky potlačující odbourávání kostí – antiresorpční jako bisfosfonáty (BF), kalcitonin (KT), selektivní modulátory estrogenových receptorů (SERM); na léky stimulující novotvorbu kostí – osteoformační jako PTH, teriparatid a léky s duálním osteoformačním antiresorpčním účinkem jako stroncium renalát (SR) (Čierny, 2008). V současnosti jsou nejčastěji používané BF. V případě jejich nesnášenlivosti anebo obzvlášť u mladých žen jsou nejpoužívanější SERM anebo SR, případně KT, u kterého nejsou prakticky žádné kontraindikace. U velmi těžkých forem je lékem první volby PTH, resp. teriparatid (Vyskočil, 2009). Léčba prostřednictvím teriparatidu je finančně náročná, proto je vyhrazena pro pacienty splňující speciální indikační kritéria (Čierny, 2008). Cílem léčby osteoporózy je redukce rizika vzniku zlomeniny, proto je základem dostatečný příjem vápníku a vitaminu D (Vyskočil, 2009).

Terciární prevence: Tvoří ji intervence, které se uplatňují při stabilizaci systému a podpoře klienta ve snaze zabránit regresi a vzniku komplikací. Nastupují poté, kdy byl systém ošetřený v rámci sekundární prevence. Jsou podporou klienta a mobilizací jeho sil v rámci rekonvalescence (Current Nursing, 2011).

Neoddělitelnou součástí komplexní léčby je rehabilitace. V rámci nefarmakologické léčby můžeme přiměřeně aplikovat u každého pacienta se zjištěnou osteoporózou pravidelné, nejlépe každodenní cvičení umožňující udržet rozsah pohybů v kloubech a zlepšovat celkovou pohybovou koordinaci.

Rehabilitaci při osteoporóze můžeme chápat jako:

* preventivní – pravidelné a věku i stavu pacienta přizpůsobené cvičení ohrožených osob,
* léčebnou – umožňující stabilizovat pacienta, přičemž je neoddělitelnou součástí medikamentózní léčby a léčby komplikací osteoporotických zlomenin.

Při vzniku osteoporotických zlomenin jsou nutné následující kroky: tlumit bolest, urychlit hojení kosti chirurgickým, konzervativním anebo jiným způsobem, obnovit hybnost v nejkratším možném čase, posilňovat a udržovat stav kosterního svalstva, předcházet dalším zlomeninám a zlepšovat kostní objem (Vyskočil, 2009).

Hodnocení výsledků intervencí dosažených po dobu realizace ošetřovatelské péče vyžaduje posouzení rozsahu stability systému klienta. Cílem ošetřovatelské péče je udržet systém klienta stabilní v průběhu neustálých životních změn a posilnit jeho odolnost vůči stresorům (Pavlíková, 2007).

Úlohou ošetřovatelského procesu je pečovat o klienta tak, aby se po dobu onemocnění zbytečně nedostával do psychického stresu, který může významně zpomalit proces léčby (Plank, 2007).


O autorovi: Bc. Ľudmila Kopásková1, Mgr. Tkáčová Ľubomíra2 Michalovce1, FZaSP TU Trnava2

Ohodnoťte tento článek!