Ozon v zubním lékařství

Ozon je přirozenou součástí ovzduší. Vzniká působením ultrafialové složky slunečního záření na atmosférický kyslík při elektrických výbojích vysokého napětí. Ozon se vyskytuje v troposféře (do 10 km nad povrchem), kde působí negativně a je součástí znečištění životního prostředí. Ve stratosféře (10–50 km nad povrchem) zachycuje ultrafialové záření a chrání před účinky UVB z kosmu. Tato stratosférická vrstva je narušována fluorovanými uhlovodíky za vzniku tzv. ozonové díry.

Ozon je aktivní forma kyslíku. V přírodě se vyskytuje jako tříatomová molekula O3 (2). Je to světle modrý plyn, dobře rozpustný ve vodě. V kapalném skupenství je tmavě modrý, v pevném skupenství až černofialový. Je to nejsilnější známé oxidační činidlo. Oxiduje řadu toxických látek, a tím je zneškodňuje. Má intenzivní zápach i v nepatrných koncentracích. Ve vodných roztocích ničí již za několik minut většinu virů, bakterií, spor, plísní i řas. Rozkládá biopolymery a aromatické sloučeniny, detergenty. Zlepšuje prokrvení tkání, funkci červených krvinek, zlepšuje hojení a spouští imunitní systém. Při dlouhodobém vdechování ve vyšších koncentracích způsobuje nevratné poškození dýchacího ústrojí.

Použití ozonu v lékařství

Výzkum a využití ozonu v lékařství má poměrně dlouhou historii a je v počátcích spjato s řadou evropských vědců (3). Ozon objevil v roce 1785 nizozemský vědec Martinus van Marum, který pozoroval zápach ozonu při pokusech s elektrickými jiskrami. V roce 1839 německý chemik Ch. F. Schönbein ozon pojmenoval a pokládal jej za nový prvek. Francouzští vědci de la Rive a de Marignac v roce 1845 prokázali, že se jedná o formu běžného kyslíku. V roce 1902 J. H. Clarke popisuje úspěšné použití ozonu při léčbě chudokrevnosti, cukrovky, chřipky, akutních herpetických zánětů a černého kašle. V roce 1911 dr. Eberhard používá ozon při léčení TBC, chudokrevnosti, zeleného zákalu, černého kašle, bronchitidy, pneumonie, cukrovky a dny. Během první světové války byl ozon využíván k léčení gangrén, ran po amputacích a otrav plynným chlorem. V roce 1929 byla v USA vydána publikace Ozone and its Therapeutic Action, ve které se uvádí použití ozonu u řady onemocnění.

Použití ozonu v zubním lékařství

V roce 1930 zavedl švýcarský zubní lékař E. A. Fisch používání ozonu k léčení onemocnění parodontu, operačních ran a zánětů v dutině ústní (3). Používal vodu nasycenou ozonem, kterou doporučoval aplikovat během chirurgických výkonů, po extrakcích i k dezinfekci zubních náhrad.
Významnou událostí, která znamenala rozšíření používání ozonu v zubním lékařství, byla stomatologická výstava v Kolíně nad Rýnem v roce 2003, kde byl poprvé předveden nový přístroj pro ozonoterapii, pracující na principu uzavřeného okruhu. Umožňuje aplikaci vysoké koncentrace ozonu (2100 ppm) bez nebezpečí poškození okolních tkání a využívá dlouhodobých baktericidních a oxidačních účinků ozonu na mikroorganismy zubního plaku a na mikroorganismy přítomné v kariézních lézích. V současné době lze ozon použít v řadě klinických situací. Ozon dezinfikuje hluboké fisury na molárech před tzv. pečetěním, které spočívá v zamezení negativních účinků mikrobiálního plaku na stěnách fisur a vzniku zubního kazu. Ozon rovněž působí na počínající kazivé léze ve fisurách, kariézní proces zastaví a léze může za určitých podmínek remineralizovat (1, 2). Ozon lze aplikovat i na aktivní plošné kazy (krčkové, kořenové), které může zastavit bez nutnosti preparace. Mezi další indikace patří plošné kazy na dočasných zubech, dezinfekce kavity po odstranění kariézního dentinu před aplikací výplňového materiálu. Pracovní postup při ošetřování kazu je jednoduchý (4). Nejdříve z ošetřovaného zubu odstraníme rotačním kartáčkem a lešticí pastou zubní mikrobiální plak a pak přiložíme koncovku se silikonovou manžetou, která umožňuje hermetické utěsnění. Po spuštění přístroje se odsaje vzduch mezi silikonovou manžetou a povrchem klinické korunky zubu. V okamžiku, kdy se v tomto prostoru vytvoří vakuum, začíná aplikace ozonu. Délku ozonoterapie lze předem zvolit (20, 30, 40, 60 vteřin) a po jejím ukončení se automaticky odsaje přebytečný ozon z operačního pole a detoxikuje se v přístroji. Na ošetřené tvrdé zubní tkáně se následně aplikují preparáty s fluoridy a pacient udržuje velmi dobrou hygienu dutiny ústní. Působení ozonu a fluoridů ve formě zubních past a gelů či roztoků společně s pravidelným odstraňováním zubního mikrobiálního plaku umožní kariézní proces zastavit nebo zpomalit.
Ozon se využívá rovněž v endodoncii na dezinfekci kořenových kanálků, dále v chirurgii po extrakci zubu, při léčení postextrakční komplikace alveolitis sicca (tzv. suché lůžko), v parodontologii při léčení gingivitid a parodontitid a při léčení některých onemocnění ústní sliznice (např. recidivujících aft). V ortodoncii lze ozon využít k dezinfekci zubních plošek před zhotovením fixního ortodontického aparátu. Aplikace ozonu je zcela bezbolestná a není provázena nepříjemnými vibracemi a zvuky. Ozonoterapie pomocí tohoto přístroje je bezpečná, protože využívá uzavřený okruh.

Závěr

Ozon rozšiřuje možnosti prevence a terapie zubního kazu. Je to bezpečná a zcela bezbolestná metoda. Při prevenci a terapii zubního kazu ozonem je nutná spolupráce pacienta – důkladná hygiena dutiny ústní, používání zubních past s fluoridy, výplachy dutiny ústními roztoky s fluoridy za účelem remineralizace počínajících kazů.

Literatura k dispozici u autorek.

**

Souhrn V článku jsou uvedeny vlastnosti ozonu, které lze úspěšně využít v lékařství. Ozon vykazuje dlouhodobé baktericidní účinky na mikroorganismy zubního plaku, a proto se v současné době uplatňuje i při prevenci a terapii počínajících zubních kazů. Klíčová slova: ozon, zubní kaz, remineralizace, baktericidní účinky, oxidační účinky

O autorovi| Jiřina Malá, Věra Janoušková Stomatologická klinika, FN Plzeň (malaj@fnplzen.cz, janouskovav@fnplzen.cz)

Aplikace ozonu na ošetřovaný zub

Ohodnoťte tento článek!