Paliativní a hospicová péče

Paliativní péče dokáže řešit mnoho obtíží, bolestí a úzkostí spojených s umíráním právě proto, že nevnímá nemocného jenom jako „diagnózu“, ale jako člověka, kterému se snaží umožnit kvalitní život až do konce.

SUMMARY Palliative care can solve many symptoms, pain and anxiety related to dying because it does not view the patient as a “diagnosis“ but as a human being whom we try to maintain the life quality until the end.

„Smrt nás provází, je důsledkem našeho narození, všech se týká, nikdo se jí nevyhne, a přece o smrti tak málo mluvíme, častěji o ní možná přemýšlíme…“ Smrt se týká nejen starších, ale bohužel i dětí, všech lidí bez rozdílu věku.

Úkolem hospice je pomáhat a sloužit.

Nedává si za cíl odstranit utrpení, respektuje smrt jako nedílnou a přirozenou součást života. První moderní paliativní zařízení, jedno z klíčových milníků zrodu moderní paliativní péče, je Hospic St. Christopher’s v Anglii, který vznikl v roce 1967. U nás byl první takovýto dům zprovozněn 8. 12. 1995 – Hospic Anežky České v Červeném Kostelci (30 lůžek pro pacienty a 14 přistýlek pro doprovázející).

Projekt vycházel právě z poznatků získaných ve Velké Británii. Hospic je samostatné lůžkové zařízení poskytující specializovanou paliativní péči především pacientům v preterminální až terminální fázi nevyléčitelného onemocnění, většinou se jedná o onkologická onemocnění (obvyklá délka pobytu je 3-4 týdny). Důraz je kladen na individuální potřeby a přání pacienta a na vytvoření prostředí, v němž by mohl zůstat do konce života v intenzivním vztahu s blízkými.

Pomáhá tomu snaha vytvořit atmosféru domova, poskytnout klientům soukromí (jednolůžkové pokoje) společně s volným režimem pro návštěvy. Snahou provozovatelů je, aby hospic co nejméně připomínal nemocniční prostředí. Ve světě se běžně tato péče dělí do tří forem:

Domácí: bývá pro nemocného ideální, ale ne vždy dostačující. U nás zatím není rozvinutá, dobře funguje například v Rakousku.

Stacionáře – denní pobyty: pacient je přijat ráno a odpoledne či večer se vrací domů. Tento způsob přichází do úvahy u nemocných z blízkého okolí hospice, pokud není dostačující domácí péče.

Lůžková hospicová péče: je aktuální tehdy, když předcházející dvě formy nestačí, nebo nejsou vůbec k dispozici. V hospici je důraz kladen na kvalitu života nemocného, a to až do jeho posledních chvil. Je zde snaha naplnit jeho dny životem, doprovázet jej i jeho příbuzné, kteří, přestože trpí současně s ním, hrají nezastupitelnou roli v péči o nemocného. Některé služby jsou rodině k dispozici také po jeho smrti, zejména poradenství.

Co dělat, pokud je potřeba hospicová péče?

Na hospicové lůžko je přijímán pacient, kterého jeho postupující choroba ohrožuje na životě, potřebuje paliativní léčbu a péči a součastně není nutná hospitalizace v nemocnici nebo nestačí péče domácí. Nejčastěji jde o nemocného s pokračujícím onkologickým onemocněním a potřebou kontroly a léčby bolesti nebo s potřebou ošetřovatelsky náročné preterminální péče.

Jediným kritériem pro přijetí je zdravotní indikace nemocného a jeho souhlas. Každý hospic by měl mít formulář žádosti o přijetí, který si může vyzvednout rodina nebo ošetřující lékař nemocného v hospici (nebo objednat telefonicky). Vhodné je vyplnit formulář společně s ošetřujícím lékařem a dále situaci konzultovat s lékařem v hospici, který rozhodne o dalším postupu léčby.

Kdo se cítí být povolán k tomu, aby nemocného doprovázel, potřebuje mít základní předpoklady k vytvoření účinného, terapeutického vztahu. V první řadě se musí učit trpělivě naslouchat a být pro druhého celou svou osobností přítomen. Je potřeba v kteroukoli denní i noční dobu vyslechnout jeho stesky a spolu s ním se pokoušet najít odpovědi na otázky, které ho znepokojují.

Péče o umírajícího člověka spočívá v uspokojování biologických potřeb umírajícího. Kontrola dechu: zajišťování průchodnosti dýchacích cest, prevence aspirace, kontrola hloubky nádechu a výdechu, teploty prokrvení akrálních částí těla a celkového objemu hlenu za 24 hodin. Udržuje se také vlhkost vzduchu. V indikovaných případech zajistíme inhalační kyslíkovou terapii.

Příjem potravy – cíl: prevence poruch metabolismu a vzniku dekubitů, podávání nutričně vyvážené stravy, kaloricky plnohodnotné a čerstvé. Pokud nemocný nemůže přijímat potravu obvyklou cestou, je podávána sondou (nazogastrická, nazojejunální, nazoduodenální). Parenterálně jsou podávány speciální hodnotné roztoky. Umírající má sníženou chuť k jídlu způsobenou zpomalením všech funkcí. Při aplikaci opiátů či chemoterapie může dojít k aspiraci potravy.

Příjem tekutin – cíl: prevence dehydratace, otoků, vzniku dekubitů. Podávají se iontové nápoje se správnou teplotou. Sledujeme příjem a výdej tekutin. Opět hrozí riziko aspirace, protože umírající trpí sníženým pocitem žízně a nauzeou. Alternativně je možné zajištění hydratace klienta parenterálně.

Kontinence – cíl: prevence retence moče, stolice, dehydratace, vzniku dekubitů. Pro optimální stanovení režimu kontinence (vyměšování) je nutné stanovit stupeň inkontinence (I, II, III), retence, frekvence, objemu a charakteru moči. Dále je nutné stanovit stupeň inkontinence střevní funkce, frekvence, objemu a charakteru stolice. Komplexní péče zahrnuje i osobní hygienu s pomocí speciálních přípravků a časté polohování ležícího podle potřeby.

Osobní příběh doprovázení v Hospici Anežky České

Výpověď 25leté dcery, která stála odhodlaně při tatínkovi i v jeho těžké zkoušce a doprovázet ho. „Můj tatínek onemocněl zhoubným nádorem plic s metastázami do mozku. Absolvovali jsme chemoterapii v nemocnici v Praze, jeho stav se zdál lepší, ale lékař nám oznámil, že na chemoterapii už nemáme jezdit, že tatínkovi zbývá několik měsíců života, neboť stav je nezvratný.

O tatínka jsem se starala sama doma, v noci nespal, trpěl bolestmi, jeho ošetřující doktorka nebyla příliš sdílná. Pak tatínek prodělal chřipku a jeho zdravotní stav se zhoršil, začaly otoky, musel být hospitalizován. Uvědomovala jsem si, že jsou to jeho poslední měsíce a přemýšlela, že by to všechno lépe zvládal doma. Rozhodla jsem se, že si ho odvezu na reverz.

Dozvěděla jsem se, že by byla dobrá hospicová péče, prostudovala materiály. Tatínkovi sílily bolesti, celé noci nespal a mně ubývaly síly, byla jsem na vše sama. Na mně bylo mu říci, že je před ním poslední etapa života a že je tu hospicová péče, kde by mu pomohli od bolesti a mohla bych být s ním a podílet se i já na péči o něho. Lidé pokud jdou do hospice, musejí být informováni o zdravotním stavu a fázi, v které se nacházejí.

Rozhodnutí bylo na tatínkovi, přišlo ale později, když sám viděl, že mi už ubývají síly. Zajela jsem podívat, jak to v takovém hospici vypadá a byla jsem mile překvapena. Působil příjemně, krásné pokoje, teplé barvy, klid, pohoda, vstřícnost. Tatínek se rozhodl, a tak pro nás přijela sanita, s sebou jsme měli zprávu ošetřujícího lékaře. Dostali jsme krásný pokoj se sociálním zařízením, polohovací postelí, takže tatínek mohl sedět i ležet, měl tam kvalitnější matraci než doma. Já měla postel vedle něj.

Sestřičky se o nás hned začaly starat, takže část zodpovědnosti převzaly za mě, ale já se na péči také mohla podílet. Ptaly se, jaký máme režim, co má tatínek rád k jídlu, mohl si vybrat, zda máme domácí zvířátko, pejska, kočičku… Člověk si svého mazlíčka mohl vzít s sebou. Obrovská výhoda spočívala v tom, že se člověk oprostil od všedních starostí.

Paní doktorka tatínka vyšetřila. Do té doby neužíval žádné léky na bolesti. Na dva dny dostal speciální přístroj k pozorování intenzity bolesti, pak speciální „krabičku“, odkud si tělo podle odebíralo lék podle potřeby. Byl to velký zlom. Tatínek se mohl vyspat, personál byl vstřícný, poradil. Bylo nám dobře, cítili jsme se jako na dovolené… Ošetřující nikam nepospíchali, vždy si našli čas, vždy vyšli vstříc, i kdyby šlo o jakýkoli nápad, protože věděli, že další přání být nemusí.

Když jsem měla splín a nemohla v noci spát, mohla jsem jít kdykoli na sesternu a vždy tam byl někdo, kdo se mnou promluvil, vyslechl mne. Měli jsme s tatínkem čas si říci, co se v životě povedlo a co ne, pravidelně se konaly bohoslužby, byla tam velká zimní zahrada, kam jsem tatínka na lůžku vozila. Chodilo tam i hodně dobrovolníků, kteří hráli na kytaru, zpívali nebo se přišli zeptat, zda si nechceme zahrát karty či dojít něco koupit.

Pak jsem musela odjet na pár dnů domů vyřídit neodkladné věci, ale volali mi z hospice, že se tatínkův stav zhoršil, abych přijela. Měl vysoké horečky, dávali mu ledové zábaly, držela jsem ho za ruku, hladila, komunikovali jsme očima, rukama. Tatínek se mi vyznal, abych mu odpustila, a já jsem prosila jeho, aby mi odpustil bolest, kterou jsem mu způsobila v určitých etapách života. Věděla jsem, že je v klidu, připraven a ptala jsem se, zda je čas odejít, ale dal najevo, že ne, byla jsem u něj do brzkého rána. To už nevnímal.

Když přišel ten okamžik, otevřel tatínek oči a doširoka se usmál. Cítila jsem, že odchází v klidu … ztrátu i uspokojení. Pak přišel personál, který zkontroloval situaci. Mohla jsem ale být dál s tatínkem sama, jak dlouho jsem chtěla, mohla jsem mu zavřít oči, omýt ho a obléknout. Jeho odchod pro mě nebyla negativní zkušenost, naopak mne velmi obohatil. Věděla jsem ale, že pokud bych jeho odchod nestihla já, nebyl by sám, protože v hospici je s těmi lidmi vždycky někdo, když odcházejí…

Nikdy nejsou sami… Měla jsem možnost pak doprovázet i svoji maminku, která umírala v nemocnici, a byl v tom velký rozdíl, protože na svůj odchod nebyla vůbec připravena. Doprovázení v hospici pro mě bylo přínosné i v tom, že jsem mohla své zkušenosti předávat dál, mnoho lidí, kteří se naskytli ve stejné situaci jako já, mne kontaktovalo. A já je mohla obohatit o tu velkou zkušenost, kterou jsem získala právě v hospici.“


Alice Konyvková, oddělení zvýšené péče střediska Diakonie ČCE, Libice nad Cidlinou ( Alice. Konyvkova@seznam.cz)

Ohodnoťte tento článek!