Péče o pacienta na traumatologii

Úrazy s dlouhodobými nebo trvalými následky zasahují do života každého pacienta, ale i jeho rodiny a pracovního prostředí. Vedle somatických a psychických změn, které samotný úraz přináší, se v praxi velmi často setkáváme také se sociálními důsledky úrazu, které zasáhly pacienta a jeho sociální status.


SOUHRN: Autoři se v příspěvku věnují problematice péče o pacienta na traumatologickém oddělení. Charakterizují problematiku z hlediska zdravotní a sociální péče. Zdůrazňují neustálou potřebu spolupráce v rámci multidisciplinární péče. Uvádějí, že se v rámci současné filozofie ošetřovatelství následně přichází k naplnění holistického přístupu k pacientům. Definují jednotlivé zdravotní a sociální důsledky úrazů.
Klíčová slova: hospitalizace, pacient, traumatologické oddělení, zdravotní péče, sociální péče

SUMMARY: The authors address the health and social care of a patient at traumatology department. They stress continuous need of cooperation within multidisciplinary care and holistic approach to patients. The authors also define health and social consequences of injuries.
Key words: hospitalization, patient, traumatology, healthcare, social care


Sociální důsledky úrazu mohou trvat jen dočasně, nebo se jejich přetrvávání může prodloužit, přičemž probíhají buď standardně, anebo mají zhoršující se charakter, což samozřejmě má vliv na osobní, rodinný, pracovní život pacienta a jeho volný čas (Bártlová, Matulay, 2009).

Zdraví, které vnímáme jako stav biologické, psychické a sociální pohody, je ovlivňováno škálou vnitřních a vnějších faktorů, které samostatně nebo jako celek posilují či oslabují zdravotní stav člověka. Úraz je stav, kdy dochází k porušení somatické stránky a bývá provázen psychickými změnami (úzkost, pláč, strach z prognózy), ale úraz a jeho následky ovlivňují i sociální podmínky existence člověka ve společnosti (Vurm a kol., 2007).

Již v prvních dnech hospitalizace pacienta na traumatologickém oddělení je důležitá vedle medicínské a ošetřovatelské péče (lékař, sestra) i péče sociální, a to dalším členem týmu v rámci multidisciplinární péče o pacienta – sociálním pracovníkem. Sociální pracovník jako člen zdravotnického týmu vstupuje do managementu péče s cílem monitorování sociálního a rodinného zázemí pacienta, s případnou sociální intervencí ve smyslu pomoci, rady a zásahů při zajištění přiměřeného prostředí, a nabídkou péče po ukončení hospitalizace.

Důležitou úlohu sehrává samotný pacient a jeho vnímání daného stavu a také rodina pacienta, která má klíčový význam při zajišťování následné péče. Proto sociální pracovník vstupuje do interakce na jedné straně s lékařem a sestrou a na straně druhé s pacientem a jeho rodinou, přičemž výsledkem je pomoc pacientovi po úraze (zorientovat se v dané situaci a najít odpovědi na mnohé otázky).

Pacient a sociální pracovník

Pacienty po úrazu, kteří vyžadují pomoc sociálního pracovníka, můžeme rozdělit do dvou skupin:
1. skupinu tvoří pacienti, kteří mají stabilní rodinné zázemí a dobré vztahy mezi rodinnými příslušníky, avšak vyžadují sociální poradenství a edukaci (poučení lékařem, edukace sestrou a sociálním pracovníkem) ohledně následné péče v domácím prostředí nebo specializovaném zdravotnickém zařízení (např. dům ošetřovatelské péče). Podstatu sociální práce u traumatologického pacienta tvoří primární sociální poradenství, což je odborná činnost zaměřená na pomoc fyzické osobě v nepříznivé sociální situaci a vykonává se na úrovni základního sociálního poradenství a specializovaného poradenství. Strukturu základního sociálního poradenství tvoří posouzení povahy problému osoby a jeho rodiny, posouzení povahy problému (např. důsledky stavu po úrazu), poskytnutí základních informací o možnostech řešení problému a podle potřeby také doporučení a zprostředkování další odborné pomoci (§ 19 odst. 1, 2 zákona NR SR č. 448/2008 Z. z.).

2. skupinu tvoří pacienti po úrazu, u kterých od začátku hospitalizace pozorujeme sociální problémy. Sociální problém u traumatologických pacientů vnímáme jako nepříznivou sociální situaci jedince, kterou v důsledku špatného zdravotního stavu nebo těžkého zdravotního postižení způsobeného úrazem nedokáže samostatně řešit, např. zajistit si základní životní podmínky (§ 2 odst. 2 zákona NR SR č. 448/2008 Z. z.).

Jedná se zejména o osoby osaměle žijící, bez udržování rodinných vazeb, starší osoby doposud soběstačné, o osoby bez domova. Všichni tito pacienti následkem úrazu potřebují krátkodobou či dlouhodobou pomoc druhého člověka zejména formou dohledu a vykonáním sebeobslužných úkonů, které nelze zajistit z různých důvodů členy rodiny. V tomto případě jsou plně odkázáni na pomoc sociálního pracovníka zdravotnického zařízení. Sociální pracovník již během prvních dní hospitalizace monitoruje, analyzuje zdravotní a sociální situaci pacienta.

Realizuje rozhovor, zjišťuje důležité informace o dosavadním způsobu života a schopnosti pacienta si zajistit péči a pomoc samostatně nebo za pomoci jiných (zejména rodiny) po propuštění z nemocnice. Významnou úlohu v dané fázi sociální intervence sehrává specializované sociální poradenství, jehož úkolem je zjištění příčin vzniku, charakteru a rozsahu problémů jedince, jeho rodiny a poskytnutí konkrétní odborné pomoci (§ 19 odst. 3 zákona NR SR č. 448/2008 Z. z.). Podle daných zjištění se stanovuje plán sociálních intervencí, samozřejmě se souhlasem pacienta a zapojením rodinných příslušníků a jiných institucí (státní, samosprávní orgány, charitativní organizace).

Úraz a dětský pacient

V případě, že se na odděleních úrazové chirurgie setkáváme s dětskými pacienty, je potřeba, abychom jim věnovali dostatek trpělivosti, klidu a úsměvu. Protože dětští pacienti mají nejvíce tužeb a přání, můžeme jim svým přístupem hospitalizaci velmi ulehčit. Péče o dětského pacienta je ovlivněna více faktory, mezi které patří i spolupráce s rodinou, která má při poskytování péče významné místo. Nádaská (2006, s. 42) výstižně uvádí, že „uspokojování potřeb dítěte patří k nejdůležitějším požadavkům péče o dítě poskytované kýmkoli a kdekoli.“ Boledovičová (2006) uvádí, že péče o dítě se výrazně odlišuje od péče o dospělé.

Různorodost péče je zapříčiněna více hledisky, jako je věk, stupeň vývoje a mentální úrovně, postoj rodičů a jejich ochota spolupracovat. Každé dítě je individualita, která má své jedinečné vlastnosti, postoje, názory a potřeby. Podmínkou pro úspěšné získání anamnézy je získání důvěry dítěte a jeho rodičů, takt, zejména v intimních otázkách, dostatek času a mlčenlivost o všech získaných údajích.

Různorodost práce sestry na úrazové chirurgii

Dosažení a udržení standardu ošetřovatelské péče vyžaduje od sestry nové vědomosti a dovednosti, širší spektrum poznatků ve vztahu k problémům, které obklopují a provázejí chorobu, zdraví jedince, skupiny. V minulosti ani dnes nezastává sestra svým profesionálním působením pouze jednu roli, ale vždy jde o více rolí (Farkašová a kol., 2005). Platí to stejně pro úrazovou chirurgii a všechny odbory, kde ošetřovatelství a ošetřování nemocných působí.

Práce na úrazové chirurgii patří mezi namáhavější, nezbytné je multidisciplinární propojení, kdy sestra úzce spolupracuje se sociálním pracovníkem. Proto je potřeba, aby disponovala vlastnostmi sociálně vyspělé osobnosti. Právě na úrazové chirurgii se setkáváme s pacienty, kteří jsou z rozmanitých sociálních vrstev a disponují rozličnými rysy osobnosti. „Profesi sestry by měly vykonávat sociálně zralé osobnosti, s orientací na druhého člověka, s určitou dávkou empatie, tolerance, schopnosti spolupráce, přizpůsobivosti a zodpovědnosti, lidé vysoce humánních a etických kvalit“ (Zacharová, Hermanová, Šrámková, 2007, s. 71).

Na pracovištích úrazové chirurgie je ošetřovatelská péče poskytovaná v ambulantní i ústavní péči a také při prevenci, diagnostice, léčbě, sociální a výchovné péči. Je potřeba zainteresovat pacienta a příbuzné ke spolupráci v procesu uzdravování, ošetřování a podpory zdraví. V moderním ošetřovatelství je potřeba monitorovat ošetřovatelské požadavky pacienta a následně zajistit ošetřovatelskou péči, kterou je potřeba vykonávat v souladu s nejnovějšími vědomostmi, ve shodě s etickými normami a právy pacienta. Uplatňovat nejmodernější ošetřovatelské metody, postupy a techniky při ošetřovatelských činnostech. Řešit ošetřovatelské problémy, které mohou být předmětem výzkumu a využívat výsledky výzkumu v traumatologické péči. Při splnění všech požadavků je kladen důraz na kvalitu a efektivnost (Kubicová, 2005).

Povolání sestry bylo, je a vždy bude fyzicky náročné. Těžká fyzická práce v ošetřovatelské péči je spojena zejména s manipulací s pacienty a břemeny, což může vést ke zdravotním obtížím sestry, nejčastěji v pohybovém systému. Péče o bezvládné pacienty, zcela odkázané na pomoc sester, představuje neúměrnou fyzickou námahu. Vzhledem k náročnosti činností při ošetřování takto nemocných je nevyhnutelné věnovat pozornost fyzické zátěži sester. Fyzické činnosti v rámci pracovní náplně ošetřujícího personálu kladou zvýšené nároky na motorický, pohybový aparát, na koordinaci pohybů, zátěž páteře, dolních končetin.

V případech, kdy je to možné, je sestře doporučováno vyhýbat se nebezpečnému manuálnímu zvedání nemocného s vyšší hmotností, je vhodné používat dostupná pomocná zařízení. Kladeny jsou zvýšené nároky také na psychiku sestry i její tělesný stav. Zvyšující se nároky a objem práce sester mají negativní vliv na jejich zdraví (Gondárová-Vyhničková, Bančejová, 2009). Při využití složek ošetřovatelských činností musíme brát v úvahu faktory, jako je věk, temperament, sociální a kulturní status, který vyzdvihuje rozdíly mezi jednotlivci.

Závěr

Sociální pracovník zdravotnického zařízení vstupuje do blízké spolupráce s jinými zdravotnickými pracovníky (lékař, sestra) s cílem nabídnout pomocnou ruku pacientovi hospitalizovanému na traumatologickém oddělení. Svými odbornými znalostmi a praktickými zkušenostmi navazuje kontakt s pacientem, který si klade mnoho otázek například ohledně budoucnosti, mění se pro něj aktuální stav a vyžaduje pomoc sociálního pracovníka i ve smyslu sociální diagnostiky a sociální intervence s cílem urovnat sociální potřeby a vztahy narušené následkem úrazu.

„Sestra představuje ve společnosti určitý model a svými zkušenostmi, praktickým působením, odbornými vědomostmi a lidskou ochotou jednu z nejzdravějších součástí sociálního prostředí. Právě sestra je tou osobou, která má příležitost být při zrodu života i jeho ukončení“ (Farkašová, a kol. 2005, s. 11).

„Pokud musíte hovořit s nemocným o důležité věci, posaďte se k němu, nedávejte najevo neklid, nebo shon, ale naslouchejte pozorně jeho slovům… Posaďte se vždy tak, aby vás nemocný měl před sebou… dbejte, aby nemocný žádné přání nemusel vyslovit dvakrát…“ F. Nightingalová


O autorovi: PhDr. Marek Šrank1, PhDr. Andrea Bratová2, FN Nitra1, KKDaUM, FSVaZ UKF Nitra2 (marek.srank@gmail.com, abratova@ukf.sk)

1)
roky) x AST (U/l
2)
PLT (109/l
3)
OR = 2,36, 95% CI 1,34-4,15, p = 0,003), resp. (OR = 2,42, 95% CI 1,22-4,81, p = 0,01
4)
OR = 3,22, 95% CI 2,28-4,55, p < 0,0001), resp. (OR 2,82, 95% CI 1,91-4,15, p < 0,0001
Ohodnoťte tento článek!