Peru: K lékaři – čtyři dny na koni a šest hodin náklaďákem

Málokdo může nahlédnout do života peruánských indiánů, kteří žijí v horách jako za dob Inků. Olga Vilímková je jedním z mála Evropanů, kteří s těmito obyvateli pastýřských oblastí Kordiller, z kraje Paucartambo a mystické komunity Q’eros (a z dalších míst And), prožili část svého života. Každoročně tráví v Peru zhruba půl roku a život na peruánském venkově důvěrně zná. Její poznání je však na hony vzdálené našim představám o „potomcích bájných Inků“.

* Paní doktorko, každá láska má své kořeny. Kde jsou ty vaše, pokud jde o lásku k indiánům?

K indiánům jsem tíhla od dětství, zřejmě díky Vinnetouovi, četla jsem všechno, co jsem o nich sehnala…

* Peru je už běžně spojováno s vaším jménem. Kdy jste tam byla poprvé?

Před patnácti roky jsme tam jela s horolezci a od té doby tam jezdím každý rok jako průvodkyně cestovní kanceláře a pak zůstávám s indiány.

* Jaký byl váš nejdelší pobyt v Peru?

Bylo to ve školním roce 2001-2002, kdy jsem tam zůstala devět měsíců. Žila jsem v indiánské rodině v jedné malé horské pastevecké a zemědělské vesničce a učila na tamní základní škole v jednotřídce. Byla to moje soukromá dobrovolná aktivita. Chtěla jsem poznat mentalitu indiánů a abych jen tak nekoukala, co kde dělají, nabídla jsem na peruánské ambasádě své služby jako učitelka. Peruánská vláda mi vyhověla a poslala mě do vesnice Pucamarca.

* Jak na tu dobu vzpomínáte?

Téměř roční pobyt v jedné vesnici mě velmi ovlivnil. Měla jsem šok z drsné reality, ve výšce asi 3900 metrů nad mořem je téměř stále zima, fouká tam vítr, neroste tam mnoho plodin, a pokud se nevydaří úroda, bývá hlad. Domy jsou vlhké, indiáni nemocní, z našich pětačtyřiceti dětí byla ve škole polovina sirotků. Přišla jsem o všechny romantické představy z minulosti – že chudí jsou šťastní, že jsou indiáni zdraví jako řípa a že se dožívají vysokého věku.

* Bylo to hodně krušné?

Bydlela jsem v domku, kde samozřejmě nebylo topení a byla tam zima. Pro vodu jsem chodila do potoka a myla se jen, když nefoukal studený vítr. Kolem jsou sice šestitisícové hory, ale vesnice Pucamarca leží u jezera, kde to velmi fučí. Právě o pobytu v Pucamarce jsem později napsala knížku o životě indiánů Učitelkou v Peru a také druhou Peru – děti Inků.

* A jak tam žijete dnes?

Dnes, když chodím k indiánům a spím u nich, tak mi někdy seženou, jakožto vzácné návštěvě, postel, jindy dostanu kožešinu. Vyrážím s nimi do And a cestou přespáváme ve stanu, po horách chodíme nebo jezdíme na koni, kterého přivedou třeba muži z vesnice, kam nás pozvali. Civilizace je někdy blízko, jindy je vzdálená šest dnů pochodu. Záleží ovšem hodně na tom, co pokládáme za civilizaci. Místní mi říkají, že jsem jejich, prostě jejich Profesorita, ten vztah se dlouho vyvíjel a dnes je daný také aktivitami nadačního fondu Inka.

* Kdy a proč jste nadační fond založila?

Nadační fond Inka jsem nezaložila sama, ale spolu se svými peruánskými indiánskými přáteli před šesti lety, když jsem přijela do Čech z onoho delšího pobytu v Pucamarce. Už jsem se nedokázala vrátit do svého předchozího života, měla jsem potřebu něco udělat pro indiány – aby neměli hlad, aby nespali ve vlhku, aby se necítili ponižovaní a chovali se tak, aby zůstali indiány, kteří uctívají Matku Zemi a duchy hor a neodcházeli do měst, kde živoří… Aby si oni sami dokázali zlepšit svoje podmínky, protože jim nikdo nic nedá, stát má jiné preference. Mají své sny, děti jsou zvídavé, nadané, možnosti indiánů, například ve studiu, jsou ale pramalé.

* Čím váš nadační fond pomáhá?

Inka poskytuje prospěchové stipendium talentovaným indiánům – dnes jich je sedm set, z toho čtrnáct na vysokých školách v Peru. Jejich studia jsou hrazena z projektu Medela Lejly Abbasové, indiáni si stavějí centra Inka wasi – což v jazyce kečua znamená incký dům – tam jsou knihovny, kroužky, děti si tam chodí psát úkoly a číst, bavit se, protože doma nemají stůl, židli nebo elektřinu. V Queromarce stavíme, za finanční spolupráce s nadací Slunečnice Heleny Houdové, respektive českého sponzora z Mladých Buků, centrum, kde budou kurzy truhlářství a šití, tedy praktické obory. Vyrobené stoly darujeme školičkám a šaty sirotkům a ti, kteří se zde vyučí, si pak budou moci zakládat rodinné podniky, které je uživí. Postele a stoly jsou pořád potřeba.

V Pucamarce v Inka wasi, které financuje sponzor z Olomouce, jsou dnes kroužky šití a tkaní. Máme tam lamy a ovce, ty se ostřihají, vlnu dívky spřádají, barví rostlinami a minerály a na tkalcovském stavu tkají či pletou tradiční textilie. Aktivit je hodně. Vymýšlejí je indiáni, realizují a mají z nich užitek. Nejsou tam žádní zahraniční dobrovolníci. Dělají to indiáni pro indiány – na tom je filozofie nadace založená – za finanční pomoci českých kmotrů. Pro indiány je důležitý také silný pocit přátelství a respektu k indiánské podstatě jejich bytí.

* Do Peru už jezdíte dost dlouho na to, abyste mohla říct, jak jsou indiáni zdraví nebo nemocní?

Zdravotní stav je spíše špatný, řekla bych. První rok života nepřežijí všechny děti, nejvíce umírají na nachlazení a další zdravotní problémy, spojené se špatnou stravou a hygienou. V naší škole měly všechny děti parazity, věčné průjmy, vyrážky a různé kožní problémy, trpí zejména vředy a jsou neustále nachlazené. Ve všech vesnicích není dostupný lékař. Na středisko to bývá daleko, znám vesnice, odkud jsou to například čtyři dny na koni k silnici a dále šest hodin náklaďákem, pokud ovšem pojede.

Na střediscích nepracují vždy lékaři, ale zdravotníci, kteří jsou ovšem v praxi velice dobří. Ve vesnicích se léčí především tradičními metodami -bylinami, červeným svetrem, který dává sílu, a obřady. Problém dostupnosti lékaře není jen ve vzdálenosti zdravotního střediska, ale také v nedostupnosti financí. Pokud by už někdo zaplatil vyšetření, nebudou se mu zase dostávat peníze na léky. K lékaři chodívají indiáni často, až když už je příliš pozdě, a lékař jim při nejlepší vůli pak pomoci nemůže. Jeden můj známý například zemřel v pětatřiceti letech na zápal plic. Spával na vlhké kožešině ve ztuchlém baráku, jedl brambory, a to ještě ne každý den, doma bylo osm dětí, neměl peníze na léčbu.

* Jak ženy rodí, mají lékařskou péči?

Ženy rodí často doma, pomáhá jim porodní bába nebo zkušená sestra či sousedka. Na porody ale dochází i na pastvě, na poli, žena pak prostě přinese miminko. Matky některých dětí z Pucamarky při porodu zemřely. Většina mladých žen z míst, kde je nemocnice dostupná, chce rodit tam. Berou lékařskou pomoc jako záruku přežití ženy i dítěte, pokud by nastaly komplikace.

* Paní doktorko, jak se do tamního indiánského života lidí promítáte vy?

Já jsem nikdy nežila jako indiáni – nikdy jsem neměla hlad, moje dcera vyrůstala v suchém, teplém obydlí, v případě nemoci moje rodina chodí k lékaři. Máme přístup ke vzdělání, nikdo se nad námi – jako rasou – nepovyšuje, nepohrdá naším myšlením, tedy náboženstvím. Nadneseně řečeno – každý den zpívám oslavnou píseň, že jsem se narodila do evropského blahobytu.

* Po patnácti letech kontaktů s indiány jistě můžete porovnávat mentalitu indiána a Evropana…

Mohu říci, že mentalita Evropana a indiána je strašně odlišná. Nemám myšlení indiána – ještě dnes, po letech práce s indiány a pro indiány, jsem spíše praktik – přemýšlím a řeším jak zaopatřit rodinu Mariety, když teď zemřel i táta, jak pomoci Erice, aby mohla chodit, bylo by dobré vzít několik otců z Yanaoky do Pucamarky, aby viděli, jak se tam osvědčily skleníky, díky nimž budou mít místní indiáni pestřejší stravu, bohatší na vitaminy…

Po pravdě řečeno, vlastně se ani moc aktivně neprojevuju – jezdím k indiánům na návštěvu, raduju se z jejich staveb Inka wasi a života v nich, obdivuju tu dobrou práci, pláču, když mi vyprávějí o neštěstí. Pak si sedneme a sepisujeme možné projekty – oni vyprávějí a já píšu projekty, jejich finanční potřeby, zprávy pro sponzory, vyúčtování. Finanční úřad je v Peru velice detailistický, a tak celkové účetnictví zpracovává profesionální účetní, samozřejmě peruánská, a doklady na finanční úřad odevzdává každý měsíc.

* Co vás v Peru tolik fascinuje?

Mám ráda indiány – jsou pokorní, houževnatí, mají hezký a respektující vztah s Matkou Zemí – živitelkou lidí. V jejich očích se odráží tragédie předků – včetně zkušeností s dobyvateli, koloniálním a novodobým vykořisťováním, vnucováním cizího náboženství, na které se indiáni dívají jako na vnucovaný zahraniční import cizí filozofie. V přátelství jsou absolutně úžasní – se srdcem na dlani a láskou v duši. Umějí dávat najevo přátelské a láskyplné vztahy přímo, upřímně. Vůbec jsou přímí.

Na druhé straně máme latinskoamerickou nedochvilnost, jiný pracovní rytmus, téměř nemožnost komunikace v písemné formě, zvláště typu otázka-odpověď. My jsme zvyklí na písmo od dob Marie Terezie, kdy začala povinná školní docházka, tedy přes dvě stě let, zatímco rodiče našich indiánských dětí psát neumějí, protože do školy se ještě nedávno nechodilo. V případě pracovních kontaktů, kdy je člověk nárazníkem mezi jejich a naší mentalitou, to chce hodně síly a trpělivosti a člověk musí vidět hluboký smysl své činnosti, aby byl schopen v ní pokračovat.


ŘÍKAJÍ JÍ PROFESORITA

PhDr. Olga Vilímková vystudovala francouzštinu a češtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a později k tomu přidala ještě iberoamerikanistiku. Dnes učí na Vysoké škole ekonomické v Praze francouzštinu a přednáší u nás i v zahraničí reálie Latinské Ameriky. Založila nadační fond Inka, jejímž cílem je podpora vzdělávání dětí z chudých horských vesnic v Peru, které rok co rok pravidelně navštěvuje. Učila v Peru v horské indiánské vesnici Pucamarca, districto Chinchero. Je spoluautorkou knihy Mexiko a Peru a autorkou knih Učitelkou v Peru a Peru – děti Inků.

Ohodnoťte tento článek!