Poddisciplinární paradigma ošetřovatelství

14. 3. 2012 0:00
přidejte názor
Autor: Redakce
Výzkumná, ale i praktická činnost v rámci nějaké vědní disciplíny má málokdy monoparadigmatický charakter. Existence více konkurenčních paradigmat pod střechou jednoho metaparadigmatu je vlastně jejich nevyhnutelnou podmínkou.



SOUHRN: Konceptuální modely ošetřovatelství poskytují jasnou orientaci na praxi, vzdělávání a výzkum. Ukazují, čeho si mají sestry všímat, jak mají postupovat při posuzování pacienta, klienta, rodiny, komunity. Skládají se ze tří částí, mají určité funkce a rozdělují se do více kategorií.
Klíčová slova: konceptuální model, poddisciplinární paradigma, struktura modelů, kategorizace konceptuálních modelů


Reálně se vědecký výzkum vždy děje pouze na bázi nějakého poddisciplinárního, vzhledem na metaparadigmatickou rovinu, specifického paradigmatu. Tato rovina projevu paradigmatu se označuje jako již vzpomínané specifické paradigma, konceptuální rámec, anebo nakonec v případě mnoha autorů v ošetřovatelství – konceptuální model (Palenčár, 2007).

Konceptuální modely jsou kombinací pohledů, názorů a vědomostí na jevy světa (Kubicová, 2009), dávají jasnou orientaci na praxi, vzdělávání a výzkum, je to abstraktní náčrt vztahů mezi koncepcemi (Archalousová, 2003) a poskytují odlišný pohled na koncepce metaparadigmatu (Pavlíková, 2007). Konceptuální model poskytuje specifický rámec, ukazuje, čeho si všímat, o čem přemýšlet, která hlediska brát do úvahy, čím pomáhat zkvalitnit práci sester. Soustřeďuje pozornost na některé oblasti, které autor považuje za důležité, a jiné, které jsou méně důležité, vylučuje. Poskytují systematickou strukturu a zdůvodnění činností, ukazují směr hledání a řešení praktických problémů, poskytují všeobecná kritéria pro uvědomění si, že problém byl vyřešený. Taktéž ulehčují komunikaci mezi sestrami (Pavlíková, 2007). Konceptuální modely vznikají induktivním (z nižších hierarchických úrovní disciplíny, tedy z teorií) anebo deduktivním způsobem (odvozováním ze všeobecnějších předpokladů, včetně mimoošetřovatelských) a mezi jejich základní funkce patří vědecko-výzkumná a prakticko-činnostní funkce (Palenčár, 2007). Každý z modelů definuje čtyři metaparadigmatické koncepce odlišně a spojuje je různými způsoby (Pavlíková, 2007).

Konceptuální modely ošetřovatelství definují:

* osobu: nejčastěji jako integrovanou bio-psychosocio-duchovní bytost, ale i osobu jako adaptivní systém, sebeopatrující se činitel či energetické pole,
* prostředí: jako vnitřní struktury a vnější vlivy, včetně členů rodiny, komunity, společnosti a fyzikálního okolí, někdy je považované za zdroj stresů, jindy za zdroj zdrojů,
* zdraví: nejčastěji jako kontinuum od adaptace k maladaptaci anebo jako dvojatost behaviorální stálosti a nestálosti či jako hodnotu, kterou definuje každá kulturní skupina jinak,
* ošetřovatelství: prostřednictvím specifikace cílů ošetřovatelských činností a ošetřovatelského procesu, např. jedním z ošetřovatelských cílů je pomoci osobám dosáhnout, udržovat či znovunabývat schopnosti sebepéče.

Johnsonová (podle Pavlíkové, 2007, s. 22) odůvodnila význam konceptuálních modelů takto:

„…jsou důležité pro sestru, protože jí nabízejí filozofickou a pragmatickou orientaci na služby, které sestra poskytuje pacientům/klientům, služby, které může poskytnout jen sestra, služby, které nabízejí dimenzi celkové péče, která se liší od péče poskytované kterýmkoli jiným zdravotnickým pracovníkem.“

Struktura ošetřovatelských konceptuálních modelů

I přes svou rozdílnost mají všechny konceptuální modely ošetřovatelství všeobecnou strukturu. Každý z nich obsahuje, resp. měl by obsahovat, premisy, hodnotový systém a hlavní jednotky (Palenčár, 2009).

Premisy (předpoklady, asumpce) jsou projevy skutečností, které lidé přijímají jako podkladové teoretické báze pro konceptualizaci ošetřovatelství, odvozují se od vědecké teorie anebo praxe a buď již byly ověřené, nebo je lze ověřit (Kozierová et al., 1995). Podle Pavlíkové (2007) vychází většina ošetřovatelských modelů z praxe. Předpoklady jednotlivých modelů (např. názory na zdraví, lidskou bytost, prostředí a ošetřovatelskou péči) se mohou lišit.

Hodnotový systém sestává z přesvědčení, hodnot a norem, které jsou typické pro celé ošetřovatelství. Vyjadřují jeho základní myšlenky týkající se ošetřovatelské vědecké činnosti jako celku, ale zejména jejího prakticko-klinického aspektu, např. jedinečné úlohy sester v celkovém procesu ošetřování, orientace ošetřovatelské činnosti na pacienta, systémovosti ošetřovatelského procesu (Palenčár, 2007), upozorňují na interpersonální vztahy sestra–pacient/klient–lékař, na respektování lidské bytosti a celostní chápání osoby (Pavlíková, 2007).

Hlavní jednotky jsou prvky ošetřovatelského konceptuálního modelu, které vznikly na základě spojení premis s hodnotovým systémem a vedou ke konkretizaci základních cílů ošetřovatelství typických pro daný model (Palenčár, 2007). Zformulovaných bylo sedm hlavních jednotek ošetřovatelského modelu:

1. Cíl ošetřovatelství: Uvádí, čeho se ošetřovatelství snaží dosáhnout (Pavlíková, 2007). Specifické ošetřovatelské cíle se liší v jednotlivých modelech v závislosti na jejich asumpcích (Kozierová et al., 1995).

2. Pacient/nemocný/klient: Je definovaný jako příjemce ošetřovatelské péče (Pavlíková, 2007). Hendersonová ho vidí jako nezávislou celistvou bytost se 14 základními potřebami, zatímco Johnsonová si představuje pacienta jako behaviorální systém složený z 8 podsystémů (Kozierová et al., 1995).

3. Role sestry: Musí být potřebná a akceptovaná společností stejně jako role lékaře, např. v Oremové modelu sebepéče je úlohou sestry pomáhat při ovlivňovaní dosažení optimální úrovně pacientovy soběstačnosti, zatímco v modelu Royové je její úlohou zlepšit jeho adaptační chování přes ovlivňování pudů.

4. Zdroj obtíží: Je v pacientovi, ne v sestře, je to pravděpodobně začátek či příčina pacientových problémů pozitivně ovlivnitelných ošetřovatelským zásahem. V modelu Hendersonové je příčinou problému nedostatek sil, vůle anebo znalostí, zatímco v modelu Johnsonové je to funkční anebo strukturální stres (Kozierová et al., 1995).

5. Ohnisko zákroku: Určuje zaměření ošetřovatelských intervencí (Pavlíková, 2007). V Oremové modelu sebepéče je tímto ohniskem nedostatek pacientovy sebepéče, zatímco v modelu Royové je to jeho neschopnost adaptovat se na stimuly (Kozierová et al., 1995).

6. Způsoby zásahu: Objasňuje prostředky, kterými sestra disponuje při poskytování ošetřovatelské péče, odvíjí se od ohniska zásahu. V adaptačním modelu Royové je to manipulace se stimuly. Podle Florence Nightingalové je to manipulace s prostředím pacienta (teplo, světlo, čerstvý vzduch, potrava).

7. Důsledky: Jde o očekávané důsledky ošetřovatelské činnosti (Kozierová et al., 1995).

Kategorizace ošetřovatelských konceptuálních modelů

Ošetřovatelské konceptuální modely je možné klasifikovat na základě různých kritérií. Nejčastěji se vyskytuje jejich kategorizování na základě typu všeobecnějšího – filozofického, světonázorově-teoretického a všeobecně vědeckého pozadí (Palenčár, 2007). Existuje širší a užší kategorizace ošetřovatelských konceptuálních modelů.

Širší kategorizace

Vývojové modely zdůrazňují proces růstu, vývoje a dozrávání, předpokládají, že lidé mají vnitřní potřebu pro změnu (Kubicová, 2009). Svoje centrální kategorie pojímají zejména z hlediska psychologie, ale i filozoficko-světonázorových přesvědčení založených na pojmech dynamiky a změny. Jedná se o pojmy, jako je změna, růst, vývoj, dospívání, schopnosti (Palenčár, 2007). Zařazují se sem modely Oremové, Roperové a Wiedenbachové (Pavlíková, 2007).

Modely systémů: Jejich hlavním znakem je systém (osoba, jejímiž částmi jsou orgány těla) a jeho prostředí (rodina) (Kubicová, 2009). Podle Palenčára (2007) mají svůj teoreticko-kategoriální původ ve všeobecně vědní teorii systémů, resp. teorii otevřených systémů a částečně i v některých speciálních vědách (biologie, fyzika). Opírají se zejména o pojmy systém (otevřený a uzavřený), prostředí, zpětná vazba, dynamická rovnováha, adaptace apod. K modelům systémů patří modely Johnsonové, Royové, Kingové a Neumanové (Pavlíková, 2007).

Modely potřeb se zaměřují na posuzování pacienta z pohledu potřeb a z pohledu funkce sestry. Pokud pacient neumí své potřeby uspokojit sám, je nezbytná ošetřovatelská péče poskytovaná sestrou. Mezi tyto modely patří modely Hendersonové a Abdellahové.

Modely výsledků jsou zaměřené na výsledky ošetřovatelské péče a jejich hodnocení. Mezi tyto modely patří modely Neumanové a Kingové.

Humanistické modely vycházejí z principů humanismu a respektování práv pacientů. Jejich charakteristickými rysy jsou empatie, soucit, úcta k člověku, akceptace autonomie a svobody jedince (Pavlíková, 2007), existence, důstojnost, práva pacientů. Většina z nich se opírá zejména o filozofii existencialismu a fenomenologie (Palenčár, 2007). K humanistickým modelům patří modely Nightingalové, Hendersonové, Oremové, Parseové (Pavlíková, 2007).

Modely energetických polí zohledňují koncepci energie v kontextu jedince a prostředí (Pavlíková, 2007). Podle Archalousové (2003) patří mezi jejich charakteristické rysy energie, holistická bytost jako otevřený systém, vyváženost, rovnováha a rytmus. K těmto modelům patří modely Rogersové, Levinové a Fitzpatrickové (Pavlíková, 2007).

Modely intervence zdůrazňují ošetřovatelský zákrok, jejich jádrem jsou odborná rozhodnutí a intervence sestry, pacient je objektem ošetřování a ne jen účastníkem ošetřovatelské péče. Mezi tyto modely patří modely Gordonové, Kingové a Abdellahové.

Modely substituce se soustřeďují na poskytování náhrady po dobu schopností pacienta, které ztratil anebo je nemůže aktivizovat. Patří sem model Oremové a Peplauové.

Modely konzervace zdůrazňují zachování příznivých aspektů situace pacienta, které jsou ohrožené chorobou anebo existujícími či potenciálními problémy. Patří sem model Roperové a Levinové.

Modely podpory se soustřeďují na pomoc pacientovi při jeho vyrovnávání se s poškozením zdraví. Patří sem model Wiedenbachové, Levinové a Hendersonové.

Modely posílení se zaměřují na zlepšení kvality života pacienta po poškození zdraví prostřednictvím posilňování všeho, co je onemocněním oslabené. Patří sem modely Johnsonové a Roperové (Pavlíková, 2007).

Užší kategorizace, označovaná také jako klasické třídění

Humanistické modely (Nightingalové, Hendersonové, Abdellahové, Hallové, Oremové, Adamové, Roperové, Watsonové, Leiningerové, Parseové a Bennerové).

Modely interpersonálních vztahů zdůrazňují sociální úkony a vztahy mezi lidmi, především zjištění problémů v mezilidských vztazích (Kubicová, 2009). Jsou založené na kategoriích, které mají původ v sociologii, na filozofickosvětonázorových přesvědčeních, jedná se o pojmy jako komunikace, role, sociální chování, sociální vztahy, představa o sobě samém (Palenčár, 2009). Patří sem modely Peplauové, Orlandové, Wiedenbachové, Travelbeeové, Riehlové, Bernardové, Mercerové a Gordonové.

Systémové modely (modely Johnsonové, Kingové, Neumanové a Royové).

Modely energetických polí (modely Levinové, Rogersové, Newmanové a Fitzpatrickové) (Pavlíková, 2007).


O autorovi: Mgr. Matej Csisko, Neurologické oddelenie, NsP sv. Barbory, a. s., Rožňava (csisko.m@gmail.com)

  • Žádné názory
  • Našli jste v článku chybu?

Byl pro vás článek přínosný?