Pomoc ve znamení zeleného kříže

Každoročně v polovině prosince se setkávají čeští členové řádu sv. Lazara, aby u příležitosti svátku tohoto světce zhodnotili svou charitativní činnost za uplynulý rok. Rytířský řád, jehož historie trvá neuvěřitelných devět set let, sice dnes funguje podle jiných pravidel než za křížových výprav, avšak slouží stále témuž účelu – pomoci nemocným, trpícím a jinak potřebným lidem.

Vojenský a špitální řád svatého Lazara Jeruzalémského, jak zní nezkrácený název, byl založen kolem roku 1098. Vznikl v Jeruzalémě v době, kdy křesťanští rytíři z celé Evropy odjížděli do Orientu hájit Boží hrob před muslimskou nadvládou. První lazariánská komunita se utvořila kolem špitálu pro malomocné, který byl s ohledem na nakažlivou podstatu lepry umístěn na vnější straně jeruzalémských hradeb. Po mniších, kteří o nemocné pečovali, se prvními rytíři svatého Lazara stávali bojovníci z ostatních řádů – templáři, němečtí rytíři či rytíři řádu sv. Jana, nynějšího maltézského, kteří se za bojů v daleké zemi nakazili malomocenstvím, a museli být proto izolováni. Jmenované řády se z tohoto titulu také podílely na financování provozu lazariánského špitálu. Svatolazarský řád měl zpočátku výhradně špitální charakter. Smyslem jeho existence byla pomoc malomocným, kteří byli v té době považováni za nejposlednější z posledních. S narůstajícím počtem rytířů v jeruzalémském špitále však získala komunita malomocných pacientů také určitou bojovou sílu. Přestože leprosárium při své strategicky nevýhodné pozici před hradbami bylo většinou bráněno rytíři, kteří byli zdraví a v plné síle, v řadě kritických momentů i malomocní museli sáhnout po meči.

Udatné vojsko malomocného krále

Mezi první osobnosti, které se zapsaly do dějin řádu, patřil Balduin IV. Tento mladý král křehkého Jeruzalémského království se už v dětství nakazil leprou a na trůn usedl jako malomocný. Není jisté, zda on sám patřil přímo mezi lazariány, doloženo však je, že s nimi žil v těsném kontaktu, využíval jejich péče a navzdory svému zdravotnímu stavu stál v čele vojsk, v nichž lazariánští rytíři bojovali. Jako sedmnáctiletý vedl mimo jiné bitvu u Montgisardu, při níž byl roku 1177 poprvé a naposledy poražen silný muslimský protivník křesťanů, sultán Saladin.
V průběhu dalších křížových výprav se rytíři řádu sv. Lazara účastnili i jiných ztečí. Byly to kruté boje na život a na smrt, takže například v bitvě o La Forbie, která skončila porážkou křižáckých vojsk, zahynuli roku 1244 všichni zúčastnění lazariánští bojovníci.
Navzdory odhodlání křesťanských oddílů a papežské podpoře vojsk se po dvou stech let neustálých válek ukázalo, že křižáci nejsou schopni dlouhodobě udržet získané pozice ve Svaté zemi. Z Jeruzaléma se křesťanské armády stáhly nejprve do Akkonu, avšak ani toto území nebyly schopny uhájit – v bitvě o Akkon zahynul mj. velmistr svatolazarského řádu a mnoho jeho spolubratří. Křižáci se poté vrátili zpět do Evropy. Spolu s nimi přesídlila také lazariánská komunita.

Pod ochranou francouzské koruny

Lazariánští rytíři se měli kam vracet. Už roku 1154 daroval Ludvík VII. řádu panství v Boigny nedaleko Orléansu. Příkladu francouzského krále následovali další panovníci, a tak řád získal obdobné majetky také v Anglii, Skotsku, Švýcarsku, Německu, Uhrách a Rakousku. Výnosy ze statků pomáhaly už za křížových výprav zásobovat jeruzalémský a později akkonský lazaret – zboží mezi evropskými řádovými středisky a asijským kontinentem přepravovala vlastní svatolazarská flotila. Po návratu do Evropy se pak lazariánská panství v jednotlivých zemích automaticky stala tamními středisky řádového života. Komunita řádu sv. Lazara ztratila mezinárodní a jednotný charakter a přeměnila se v síť regionálně ukotvených skupin, které pracovaly na základě společných duchovních hodnot, avšak sledovaly již odlišné zájmy a cíle.
Evropa byla do té doby postižena leprou jen okrajově. S návratem křižáků, z nichž mnozí byli vědomými či nevědomými nositeli nákazy, však počet případů onemocnění rapidně vzrostl. Péče o malomocné se opět ujal řád svatého Lazara. Jen v samotné Francii bylo z této doby zdokumentováno na osm set leprových nemocnic. Po zrušení a rozprášení templářského řádu roku 1307 převzali zde navíc lazariáni správu řady doposud templářských zdravotnických zařízení. Význam řádu sv. Lazara vzrostl natolik, že jej roku 1308 vzal poprvé pod ochranu sám francouzský král, jmenovitě Filip IV.

Vzestupy a pády středověku

Důsledky rozdrobení svatolazarského řádu se projevily už během pozdního středověku. Vojenský potenciál národních jurisdikcí sice rostl, každé středisko však vojensky podporovalo zájmy vlastního panovníka. Protože tito panovníci často stáli proti sobě, stávalo se, že rytíři v konkrétní bitvě bojovali na obou stranách. Během bitvy o Orléans za stoleté války tak roku 1429 lazariáni z Boigny podporovali francouzského krále Karla VII., zatímco jejich ostrovní spolubratři bojovali na stejném poli za anglického krále Jindřicha VII.
Národní jurisdikce řádu také snadněji podléhaly změnám politických poměrů ve vlastní zemi. Naplno se tato skutečnost projevila zejména během 16. století: Roztržka mezi anglickým králem Jindřichem VIII. a papežem, která vyvrcholila založením anglikánské církve, vedla v Anglii k zabavení majetku všech dosavadních řádů, tedy i lazariánů. Obdobně řád v důsledku reformace ztratil statky v Německu a Švýcarsku. Ve Francii zůstala svatolazarská komunita v této době díky trvalému patronátu královského domu uchráněna.

Lazariánství jako dobrý mrav

Navzdory zásahům do majetku řád sv. Lazara stále představoval důležitou organizaci nejen ve sféře péče o nemocné, ale také na politickém poli. Ve Francii přijal závazek dodávat dvanáct rytířů do královské tělesné stráže. Roku 1666 postavil vlastní flotilu, která se postupně rozrostla z původních dvou až na deset regat – tyto lodě zasahovaly proti pirátům v Biskajském zálivu, účastnily se mnoha bojů na moři a získaly zkušenosti, které později vedly k založení námořní akademie v Paříži. Být lazariánem patřilo ve významných evropských rodech k dobrým mravům.
Členy nebo činovníky řádu byli četní šlechtici – ve Francii se stali lazariánskými rytíři před svým nástupem na trůn např. přední příslušníci rodu Bourbonů, Ludvík XVI. a Ludvík XVIII. Ani těsná spolupráce s královským domem však nakonec nezabránila konfiskaci řádového majetku ve Francii. Za francouzské revoluce byly dekretem z roku 1791 zrušeny všechny královské a rytířské řády a o rok později byl jejich majetek zabaven. Tehdejším velmistrem řádu byl Ludvík, vévoda z Provence, pozdější král Ludvík XVIII., který se spolu s dalšími členy lazariánského řádu přesunul do exilu. Zbylo mu jen 26 rytířů, pokračoval však v práci. Zájem velmožů o vstup do řádu trval, a tak na konci 18. století byli přijati mezi svatolazarské rytíře např. ruský vojevůdce Alexandr Suvorov či car Pavel I.

Obraz novodobého rytířství

Průmyslová revoluce posunula tradiční nastavení hodnot ve společnosti. S rostoucí mocí peněz postupně mohutnělo také volání po obnově aktivit směřujících k rozvoji duchovních hodnot a ideálů rytířství. Ve 30. letech 20. století proto došlo v Evropě k vlně snah o obnovu rytířských řádů a po roce 1935 získal také skomírající řád sv. Lazara novou krev.
Druhá světová válka zastihla obrozenou svatolazarskou komunitu připravenou k pomoci. Od roku 1940 až do konce války např. působil na francouzské frontě její ambulantní oddíl. Za okupace Francie také členové řádu sv. Lazara utvořili dobrovolnický oddíl, který zachránil mnoho životů během bombardování, zejména v Normandii a okolí Paříže. Vlastenecké a humanitární úsilí i statečnost lazariánské skupiny ocenila francouzská vláda po válce udělením Válečného kříže přednímu představiteli řádu. Po druhé světové válce hledal řád v Evropě, jejíž společenský i politický obraz se zásadně proměnil, nové uplatnění. Roku 1962 byla obnovena tradiční zemská střediska (komendy), o pět let později byla přijata nová řádová ústava, která s přihlédnutím k duchovnímu vývoji a dosavadním tradicím přizpůsobila pravidla fungování řádu novodobým podmínkám. Roku 1969 se řád rozdělil na dvě obedience – pařížskou a maltskou, které nyní pracují nezávisle na sobě.

Malárie, jídlo a voda

Během 20. století se k rytířům sv. Lazara připojili např. lékař a zakladatel nemocnice v Lambaréné Albert Schweitzer, zakladatel dětských SOS vesniček Hermann Gmeiner, španělský král Juan Carlos I. či generál Francisco Franco.
Charitativní činnost řádových struktur se nově zaměřila na pomoc nemocným v rozvojových zemích. Řádoví bratři a jejich spolupracovníci založili nebo podpořili vznik a působení leprosárií, nemocnic, zdravotnických středisek či sirotčinců např. v Senegalu, Kamerunu, Libanonu, Sýrii, Egyptě, Thajsku, Nigérii, Tanzanii, Gabunu, Súdánu, Kongu, na Madagaskaru a ve Střední a Jižní Americe.
Vedle projektů zabývajících se bojem proti lepře se řád zapojil třeba do potírání malárie, když zahájil vlastní edukační programy pro firmy, jejichž zaměstnanci mohou být tímto onemocněním ohroženi. V roce 2012 pařížská obedience řádu shromáždila více než 2,6 milionu eur, které putovaly do celkem 23 zemí. Mnoho z těchto charitativních a humanitárních projektů organizovaly jednotlivé národní skupiny řádu.

Svatolazarská tradice u nás

Otázka, kdy přesně přišli první lazariáni do českých zemí, zatím nebyla uspokojivě zodpovězena. Někteří historici se kloní k názoru, že se tak stalo už ve 12. století za vlády Vladislava II., který se snažil české země kulturně pozdvihnout, a proto na své území pozval templáře i další rytířské řády a podporoval jejich zdejší mise. Další odborníci soudí, že příchod lazariánských rytířů do Prahy se odehrál až později, koncem 14. století, a souvisí s rozšířením lepry v našich končinách.
Ať už je pravdivá kterákoli z těchto verzí, jisté zůstává, že příchozí působili ve špitále, jenž byl (podobně jako v Jeruzalémě a dalších městech) zbudován za pražskými hradbami stranou městské zástavby, na Zderaze. Toto zdravotnické zařízení existovalo ještě za husitských válek. Kostel sv. Lazara, k němuž byl špitál původně připojen, podlehl demolici za první republiky, do dnešních dnů se z této doby zachoval jen název Lazarské ulice v okolí.

Lazariánství za protektorátu

Novodobá historie řádu sv. Lazara v českých zemích začíná rokem 1937. Členem řádu a prvním představeným jeho české jurisdikce, který vybudoval české velkopřevorství, se stal Karel VI. kníže Schwarzenberg. Soustředil kolem sebe skupinu tzv. „rytířů první hodiny“, jimiž byli jmenováni přední příslušníci české šlechty, např. Ferdinand princ Schwarzenberg, Leopold hrabě Podstatský, Jan hrabě Aehrenthal, Bedřich Karel hrabě Kinský či Edmond hrabě Czernin z Chudenic. Do činnosti řádu se zapojili také mnozí podnikatelé a duchovní.
České velkopřevorství se během několika let vyprofilovalo jako silná akceschopná skupina. Ani českým lazariánům však nebylo souzeno realizovat humanitární práci v míru. Setkání svatolazarských rytířů a duchovních na Velehradě roku 1941 bylo na dlouhou dobu posledním veřejným vystoupením Českého velkopřevorství. Po roce 1941 nastala na území protektorátu perzekuce inteligence a politických elit, jejíž obětí se během následujících let stali také někteří z členů řádu sv. Lazara. Jiné lazariány lze v této době hledat mezi účastníky domácího či zahraničního odboje.

Rytíři ve vězení a v emigraci

V poválečné době řád svobodně rozvíjel činnost pouze tři roky. Po únoru mnoho členů řádu skončilo ve vězení na základě vykonstruovaných politických procesů. I ve věznicích však aktivita lazariánů zcela nezanikla, byť se soustředila převážně na udržení kontinuity řádu získáváním nových stoupenců.
Mnoho lazariánů také po únoru 1948 odešlo do emigrace. I v cizí zemi však někteří z nich pokračovali v charitativní práci a dokázali pro řád získat nové české členy. Roku 1973 byli v exilu jmenováni noví svatolazarští rytíři českého původu, kteří byli nositeli dalších pomáhajících projektů. Například v Německu v sedmdesátých letech čeští lazariáni vyhlašovali každoroční sbírky léků a laboratorního vybavení, sháněli finanční podporu pro existující řádové projekty, starali se o pomoc nemocným, starým a jinak potřebným krajanům, pořádali letní tábory pro děti českých a slovenských emigrantů na podporu výuky mateřského jazyka atd. V Československu se české velkopřevorství řádu sv. Lazara poprvé po téměř padesáti letech veřejně představilo až v roce 1990 u příležitosti návštěvy papeže Jana Pavla II.
Po roce 1989 nastal velký rozvoj jejich činnosti u nás a do řádu od té doby vstoupilo mnoho nových členů. Vývoj českého velkopřevorství na přelomu tisíciletí kopíroval dění na mezinárodní úrovni – i v českých podmínkách se ve svatolazarském řádu vydělily dvě samostatné skupiny napojené na pařížskou, resp. maltskou obedienci.

Co dělají čeští lazariáni

Velmistrem pařížské obedience byl roku 2010 na mezinárodním řádovém zasedání v Orléansu poprvé v téměř tisícileté historii řádu sv. Lazara zvolen Čech, Jan hrabě Dobrzenský z Dobrzenicz, který současně zastává také funkci českého velkopřevora. Mezi projekty, které čeští lazariáni pod jeho vedením v posledních letech realizují, patří podpora Dětské psychiatrické nemocnice v Opařanech, Nemocnice v Měšicích či Dětského domova v Hoře Sv. Kateřiny. Zřídili také Lazariánskou pomoc, humanitární organizaci, která poskytuje asistenční služby při katolických poutích a jiných významných společenských událostech a organizuje přednáškové cykly pro osoby pečující o dlouhodobě nemocné či umírající. Čeští lazariáni působící pod pařížskou obediencí spolupracují také s OSN jako konzultant její Ekonomické a sociální komise a jsou partnery Armády ČR. Tato svatolazarská skupina působí formálně jako soukromé sdružení křesťanů zřizované Českou biskupskou konferencí, jejíž předseda, arcibiskup Dominik Duka, se stal v loňském roce také generálním kaplanem řádu. Mezi připravované projekty patří založení nemocnice následné péče, která by nesla jméno proslulého řádového člena Alberta Schweitzera.
Pod záštitou maltské obedience pracuje v Čechách několik samostatných občanských sdružení, mezi nimi např. Lazariánský servis, jenž dodává a zapůjčuje potřebným kompenzační a rehabilitační pomůcky, Lazariánská pomocná služba, která vypomáhá seniorům, nemocným či rodinám s postiženými dětmi, a Sdružení pomocníků sv. Lazara, které přispělo k realizaci projektu zaměřeného na budování nových studní v suchých oblastech Afriky. Symbolem řádu sv. Lazara je osmihrotý zelený kříž. Fakt, že tento kříž v minulosti posloužil jako předobraz zeleného kříže, který je dnes stavovským znamením lékáren po celém světě, svědčí o tom, jak významně se řád sv. Lazara zapsal do historie medicíny.

Novým velmistrem řádu sv. Lazara byl v listopadu 2010 ve francouzském Orléansu zvolen Jan hrabě Dobrzenský z Dobrzenicz.
Povyšování do rytířského stavu, Orléans 2010.
V centru někdejšího nejstaršího řádového panství v Boigny dodnes nalezneme náměstí Rytířů sv. Lazara.
Současný velmistr řádu sv. Lazara Jan hrabě Dobrzenský z Dobrzenicz.
Slavnou minulost francouzského městečka Boigny připomíná dnes kostelík zasvěcený sv. Lazaru.

1)
R
Ohodnoťte tento článek!