Porovnání stresové zátěže u rehabilitačních profesí

Stres původně sloužil jako ochrana v případě ohrožení predátory. Dnešní rychlá doba nás však ohrožuje jinak. Je od nás očekáváno, že zvládneme vysoké pracovní zatížení a rychlé životní tempo. Stálá přítomnost stresu má za následek trvalé napětí a nervozitu. Tyto stavy s sebou často nesou rizika zdravotních komplikací. Dnešní medicína zná množství onemocnění, na jejichž vzniku se podílí právě chemický stres. Zdravotnické prostředí patří k těm, kde se setkáváme se značnou stresovou zátěží.

V nejčastěji citované a poměrně mladé definici se uvádí, že stres je negativní emocionální zážitek, který je doprovázen souborem biochemických, fyziologických, kognitivních a behaviorálních změn, jež mají za úkol změnit situaci, která je pro jedince ohrožující nebo mu umožnit danou situaci zvládnout (Křivohlavý, 2009). Při snaze definovat stresovou situaci je třeba uvážit poměr mezi stresovou zátěží a schopnostmi člověka onu tíživou situaci zvládnout. Pokud je stresová situace silnější než možnosti jejího zvládání, jedná se o stres. Zátěž mnohdy přesahuje kapacitu jedince a vede k narušení rovnováhy organismu na všech jeho úrovních.
Lidský život vyžaduje nepřetržitou adaptaci. Jsou situace, kdy pod vlivem okolí dojde k selhání této adaptace. Problémy se nahromadí a člověk prožívá silné napětí, neklid, nervozitu, stres. Stresové prožívání úzce souvisí s adaptačními faktory daného člověka. Ty jsou buď vrozené, nebo získané během života. Velký vliv zde mají genetické předpoklady (Praško, 2003). Stres jako častý lidský problém můžeme dělit do různých kategorií, ať už z pohledu doby trvání, nebo významu působení na člověka (distres, eustres). Také příčin vzniku je řada, mezi nejčastější stresory patří vztahové, pracovní a výkonové, stresory související s životním stylem nebo nemocí a handicapem. Příznaky stresu probíhají na různých úrovních a lze je sledovat z pohledu myšlení, emoční oblasti, oblasti chování, ale projevují se také jako příznaky tělesné. Důsledky dlouhodobého stresu mohou nabývat různých forem a vzájemně se kombinovat. Dlouhodobě prožívaný stres může vyústit v syndrom vyhoření, který má zvláště u zdravotníků silně negativní dopad na jejich osobnostní vlastnosti a profesionální chování (Zacharová, Šimíčková-Čížková, 2011).
V denní praxi na úseku zdravotnické činnosti sehrává významnou roli prevence stresu a jeho zvládání. Jde o vytváření obranných mechanismů vůči profesní zátěži a volbu vhodných forem a metod práce tak, aby každodenní stresory nepoškodily duševní život poskytovatelů zdravotní péče.
Zdravotnické profese patří mezi velmi náročné, pracovníci jsou denně vystaveni mnoha stresovým situacím. Je pro ně nezbytné příznaky stresu rozpoznat a hledat opatření vedoucí k nápravě. V případě přehlížení varovných signálů se jedná právě o zdravotníky, kteří jsou nejnáchylnější k syndromu vyhoření. Při realizaci praktické části šetření byla stanovena průzkumná otázka týkající se rozdílu mezi ergoterapeuty a fyzioterapeuty v oblasti stresové zátěže při výkonu profese.
Cíl průzkumu * Zhodnotit stresovou zátěž ergoterapeutů a fyzioterapeutů v zaměstnání.
Navrhnout způsoby snížení stresové zátěže vzniklé při výkonu profese.

Soubor a metodika

Průzkum byl realizován v období leden až červen 2012 ve zdravotnických zařízeních Moravskoslezského kraje. Jako hlavní metoda byl zvolen kvantitativní průzkum s procentuálním vyhodnocením získaných dat. K průzkumu byla zvolena dotazníková technika. Vzorek respondentů tvořili zdravotničtí pracovníci z oboru ergoterapeut a fyzioterapeut v počtu 60, v poměru 1 : 1.

Výsledky průzkumu

Průzkumu se zúčastnilo celkem 60 respondentů, z toho 53 (88 %) žen a 7 (12 %) mužů. Všichni muži patřili mezi fyzioterapeuty, žádný ergoterapeut (muž) se průzkumu nezúčastnil. Největší skupinu tázaných terapeutů – 26 (43 %) – tvořila věková kategorie 31–40 let, věková kategorie 21–30 let byla zastoupena 23 (38 %) respondenty, kategorie 41–50 let pak 7 (12 %) respondenty a poslední skupinu 50 a více let tvořili 4 (7 %) terapeuti.
Nejvíce dotázaných – 21 (35 %) – označilo délku své praxe za kratší 5 let, délku praxe v rozmezí 5–10 let pak uvedlo 13 (21 %) terapeutů, v rozmezí 11–15 let pracovalo 10 (17 %) respondentů, 9 (15 %) terapeutů uvádí délku praxe v rozmezí 16–20 let, praxi delší než 20 let pak 7 (12 %) účastníků průzkumu.
Nejvíce dotázaných – 36 (60 %) – označilo za své pracoviště nemocnici, přímo v ambulanci pak pracuje 6 (10 %) terapeutů, pouze 2 (3 %) ergoterapeuti pracují v domově seniorů. V ostatních typech zdravotnických zařízení pracuje 16 (27 %) dotázaných. Konkrétně se jednalo o lázně, denní rehabilitační stacionář a ústav sociální péče.
Výsledky odpovědí na otázku Míra stresové zátěže při výkonu povolání: žádnou stresovou zátěž nepociťuje při výkonu své profese 5 (8 %) dotázaných, jako mírnou označilo svou stresovou zátěž 38 (64 %) respondentů, vysokou míru stresové zátěže pak uvádí 17 (28 %) respondentů. Výsledky odpovědí na otázku Nejvíce stresující faktory v povolání: nejčetnější z celkového počtu 158 odpovědí byl nedostatek času na pacienty a nemožnost vykonávat práci podle svých představ. Označilo ji 35 z 60 respondentů, což je 58 %. Druhým největším problémem se jeví vztahy s kolegy na pracovišti a nepříjemná pracovní atmosféra. Uvádí ji 26 (43 %) dotázaných. O třetí pozici se dělí zodpovědnost za zdraví pacienta a nízké finanční ohodnocení. Obě tyto odpovědi označilo 24 (40 %) terapeutů. Nedostatek personálu na pracovišti označilo 23 (38 %) lidí, pocit přetížení prací a vysoké nároky pak uvádí 17 (28 %) dotázaných, jiné možnosti označilo 9 (15 %) osob. Ergoterapeuti uvádějí tyto stresující faktory: emočně náročnou práci, nedostatečné vybavení pracoviště, absenci speciálního vzdělávání, nedostatek kompenzačních pomůcek, špatnou komunikaci s vedením, skladbu pacientů (psychiatrické oddělení), velké množství administrativní činnosti. Fyzioterapeuti pak uvádějí následující: minimální motivaci a špatnou komunikaci ze strany vedení, nedostatečnou spolupráci s ošetřovatelským personálem.
Výsledky odpovědí na otázku Nejčastěji opakované zdravotní a psychické problémy: z celkového počtu 95 odpovědí byl nejčastěji označován příznak bolesti páteře a pohybového aparátu, a to 34krát (57 %). Bolesti hlavy jsou druhým nejčastějším problémem, označen byl celkem 22krát, což činí 37 %. Zažívací obtíže označilo 12 (20 %) dotázaných, jiné než nabídnuté obtíže uvádí 10 (17 %) terapeutů. Jedná se o opakované infekce močových cest, bolesti zubů a občasné klimakterické obtíže, v sedmi případech uvádějí úplnou absenci zdravotních problémů. Dalším projevem byly poruchy spánku, které označilo celkem 9 (15 %) respondentů, se srdečněcévními problémy, např. s bušením srdce, se potýká 5 (8 %) dotázaných a pouze 3 (5 %) ženy uvádějí poruchy menstruačního cyklu. Z psychických potíží je jednoznačně největším problémem únava. Z celkového počtu 112 odpovědí ji respondenti označili celkem 44krát (73 %). Zapomínání a změny nálad jsou na tom shodně, oba tyto problémy označilo 19 (32 %) dotázaných. Potíže se soustředěním a roztržitost uvádí 11 (18 %) respondentů, jiné než nabízené psychické problémy označilo 9 (15 %) tázaných. Jedná se o: depresivní stavy, ve dvou případech o podrážděnost a zbylých šest dotázaných psychické potíže neguje. Poruchami chuti k jídlu trpí 6 (10 %) terapeutů, v 5 případech se jedná o zvýšení, v jednom o snížení chuti. Nejméně byla označována úzkost, v dotazníku ji označili pouze 4 (7 %) respondenti. Výsledky odpovědí na otázku Pocity neschopnost vyjádřit tolik empatie a sympatie k pacientům jako dříve: kladně na tuto otázku odpovědělo 17 (28 %) tázaných. Ostatní respondenti, v počtu 43 (72 %), odpověděli záporně.
Výsledky odpovědí na otázku Činnosti pomáhající zbavit se stresu: z celkového množství 172 odpovědí byl respondenty nejčastěji označován za způsob pomáhající snižovat stres čas strávený s rodinou a přáteli, a to 40krát (67 %). Druhou nejčastější variantou je pobyt v přírodě – 38 (63 %) odpovědí, mezi trojici nejčetnějších způsobů patří také sport, který označilo 34 (57 %) dotázaných. Dalším způsobem, který zvolilo 20 (33 %) terapeutů, je tvořivá činnost, dále dobré jídlo s 13 (22 %) označeními. Prací na zahrádce se stresu zbavuje 10 (17 %) dotázaných, jiné varianty než uvedené volí 9 (15 %) dotázaných. Ti uvádějí například kulturu, četbu, cestování, chov psů, zpěv, divadlo, recesi, focení, domácí práce, motorku, hru na hudební nástroj, ale také sex nebo třeba elektronickou cigaretu. Pomocí nakupování se stresu zbavuje pouze 8 (13 %) dotázaných.

Diskuse

Mezi tři nejčastěji uváděné faktory, které dotázaní shledávají nejvíce stresujícími a rizikovými na svém povolání, patří nedostatek času na pacienty, se kterým se pojí neschopnost vykonávat práci podle svých představ. Jinými slovy – časová tíseň. Hned dalším problémem jsou napjaté pracovní vztahy mezi spolupracovníky a celková nepříjemná pracovní atmosféra. Mlčák (2011) uvádí, že pracovní podmínky, konkrétně interpersonální vztahy, mohou významně snižovat pracovní výkon, vést ke vzniku nespokojenosti a při dlouhodobém působení až ke vzniku onemocnění. O třetí pozici se dělí zodpovědnost za zdraví pacienta a nedostatečné finanční ohodnocení.
Příjemným zjištěním bylo vyhodnocení otázky týkající se subjektivního hodnocení stresové zátěže. 38 (64 %) respondentů označilo zátěž jako mírnou a 5 (8 %) terapeutů dokonce shledává svou stresovou zátěž nulovou. Vysoká stresová zátěž provází 17 (28 %) dotázaných. Na tomto místě byla nalezena odpověď na výzkumnou otázku, která zkoumá rozdíl mezi stresovou zátěží ergoterapeutů a fyzioterapeutů při výkonu profese. Nulovou zátěž při výkonu profese označil jeden ergoterapeut a čtyři fyzioterapeuti. Jako mírnou ohodnotilo stresovou zátěž 19 ergoterapeutů a 19 fyzioterapeutů. Vysokou stresovou zátěž pak uvádí 10 ergoterapeutů a 7 fyzioterapeutů. Rozdíl mezi stresovou zátěží obou profesí je tedy nepatrný, zanedbatelný.
Při zjišťování zdravotních problémů, které respondenty trápí, byly uvedeny mezi hlavní potíže bolesti páteře a pohybového aparátu. Uvádí je 57 % všech dotázaných. Druhým nejčastějším problémem jsou bolesti hlavy, které uvedlo 37 % respondentů. Pouze 7 lidí z 60 je úplně bez potíží, což vypovídá o namáhavosti profese. Kohoutek (1998) ve své publikaci uvádí, že podle hypotézy a teorie H. Wolffa existuje u každého člověka specifický reakční vzorec na zátěž. Každý jedinec tedy reaguje na stres jinými příznaky – někdo alergiemi, jiný třeba bolestmi hlavy. Zdravotní a psychické problémy jsou často sdružené. S únavou se potýká 73 % dotázaných terapeutů. Zbylých 27 % připadá na ostatní potíže, z nichž žádná neměla výraznější procentuální zastoupení. Tento fakt stojí za povšimnutí. Přirozené střídání biorytmů během dne je fyziologickým jevem, ale vnímat únavu jako problém určitě žádoucí není.
V kodexu ergoterapeutů i fyzioterapeutů je uvedeno, že terapeut v přítomnosti pacienta nesmí řešit problémy osobního charakteru. Terapeuti je zajisté neřeší, případné rodinné problémy však mohou negativně ovlivnit jejich práci. Zjištění, že 58 % dotázaných nepociťuje vliv rodinné situace na svůj výkon, je povzbudivé.
Podle Vosečkové a Hrstky (2007) znamená empatie schopnost vidět svět očima jiného člověka. Empatie má složku emocionální a racionální. V optimálním případě jsou tyto složky v rovnováze. Další otázka byla cílená právě na schopnost empatie vůči pacientům. Pouze 28 % dotázaných cítí změnu – snížení – ve vyjádření empatie k pacientům. Prvotní nadšení možná opadlo, možná byli časem nuceni svůj přístup změnit. Potěšující je fakt, že celých 72 % si zachovalo původní schopnost empatie k pacientům. Ani zde nebyl významný rozdíl ve schopnosti vyjádření empatie mezi dotázanými profesemi.
Podle Vašiny (2009) je vztah nezvládnutého stresu a zdraví nepochybný. Pasivní přístup k problémům a oddalování jejich řešení vede nejen ke změnám krátkodobým, které jsou obvykle reverzibilní, ale v případě dlouhodobé, masivní zátěže i k závažnějším změnám v psychice. Z průzkumu jasně vyplývá, že terapeuti své problémy řešit dovedou. Na otázku, jakým způsobem své problémy obvykle řeší, odpovídají – aktivně. Své problémy řeší hned v počátku, počkají, jak se daná situace rozvine, a poté zasáhnou. Další volenou možností je zmapování dané situace a následné hledání řešení. Nikdo z respondentů nečeká, až se problémy vyřeší samy, což je správné.
Mezi nejčastější činnosti, které pomáhají terapeutům zbavit se stresu, patří podle očekávání čas strávený s rodinou a přáteli (67 %), druhým nejoblíbenějším způsobem je pobyt v přírodě (63 %) a sport (34 %). Vzhledem k množství odpovědí je jasné, že nikdo neaplikuje pouze jeden způsob, který by mu pomáhal zbavit se stresu. Je překvapující, jak zajímavé záliby mnozí terapeuti mají, například zpěv, chovatelství psů, focení a mnohé další.

Doporučení pro praxi

Společné návrhy: * Podpora zaměstnanců ze strany vedení * Adekvátní počet pacientů za den * Zlepšení personálního zabezpečení na pracovištích * Motivační odměny * Relaxační pobyty Ergoterapeuti: * Individuální supervize * Zlepšení komunikace s vedením * Čas na odpočinek mezi pacienty * Kratší a častější dovolená * Možnost být více kreativní Fyzioterapeuti: * Zlepšení spolupráce s lékaři * Zaškolení ošetřovatelského personálu v rámci mezioborové spolupráce * Lepší vybavení oddělení, tělocvičen * Více radosti, úsměvů, upřímnosti

Závěr

Na základě zjištěných skutečností lze konstatovat, že rozdíly mezi stresovou zátěží ergoterapeutů a fyzioterapeutů jsou minimální. V rámci snížení stresové zátěže doporučuji zavést na pracovištích, ve kterých probíhal průzkum, opatření, která by pomohla snížit rizika stresových situací. Doporučení vycházejí z konkrétních návrhů respondentů zachycených při dotazníkovém šetření.

**

Literatura

KOHOUTEK, R. Psychologie zdraví pro pedagogy. Brno: Akademické nakladatelství, 1998. 26 s. ISBN 80-7204097-9.
Křivohlavý, J. Psychologie zdraví. Praha: Portál, 2009. 280 s. ISBN 978-80-7367-568-4.
MLČÁK, Z. Psychologie zdraví a nemoci. Ostrava: OU, 2011. 108 s. ISBN 978-80-7368-951-3.
Pra ško, J. Jak se zbavit napětí, stresu, úzkosti. Praha: Grada Publishing, 2003. 204 s. ISBN 80-247-0185-5.
VAŠINA, B. Základy psychologie zdraví. Ostrava: OU, 2009. 123 s. ISBN 978-80-7368-757-1.
VOSEČKOVÁ, A.; HRSTKA, Z. Kapitoly z psychologie zdraví 1. díl. Brno: Univerzita obrany, 2007. 47 s. ISBN 978-80-7231-317-4.
Zacharo vá, E.; Šimíčková-Čížková, J. Základy psychologie pro zdravotnické obory. Praha: Grada Publishing, 2011. 278 s. ISBN 978-80-247-4062-1.

Souhrn Stres je negativní emocionální zážitek, který je doprovázen souborem biochemických, fyziologických, kognitivních a behaviorálních změn, jež mají za úkol změnit situaci, která je pro jedince ohrožující, nebo mu umožnit danou situaci zvládnout. Stálá přítomnost stresu má za následek trvalé napětí a nervozitu. Zdravotnické prostředí patří k těm, kde se setkáváme se značnou stresovou zátěží. Příspěvek se věnuje problematice stresové zátěže ergoterapeutů a fyzioterapeutů při výkonu klinické profese. Klíčová slova: stres, stresová zátěž, ergoterapeut, fyzioterapeut, adaptace

O autorovi| Doc. PaedDr. et Mgr. Eva Zacharová, Ph. D. Ostravská univerzita v Ostravě, Lékařská fakulta (eva.zacharova@seznam.cz)

Ohodnoťte tento článek!