Pracovní režim a jeho vliv na pozornost záchranáře

Povolání zdravotnického záchranáře má z hlediska psychické a fyzické náročnosti řadu specifik. Mezi ně se řadí např. vysoký stupeň psychické zátěže, intenzivní stres při výjezdech a záchranných akcích, nebezpečná místa zásahu vyžadující fyzickou zdatnost, útoky agresivních pacientů nejčastěji pod vlivem alkoholu a drog, odpovědnost za lidské životy apod.

Každodenním průvodcem práce záchranářů jsou navíc negativní emoce z neznámých situací všech zúčastněných, pacientů i jejich okolí. Posádky záchranné služby řeší denně zdravotní i sociální problémy v domácnostech, na pracovištích, na veřejných prostranstvích, při dopravních nehodách i při násilných činech. Záchranář se často setkává se situací, kdy není i přes obrovské osobní nasazení dosaženo zdárného výsledku pomoci a balance na hranici mezi životem a smrtí nedopadla dobře. Neposledním zatěžujícím faktorem je jízda zvýšenou rychlostí v sanitním voze v běžném, často přeplněném dopravním provozu a při nezodpovědnosti jiných řidičů je záchranář vystaven každodennímu nasazení vlastního zdraví.
Záchranář je většinově extrovert zaměřený na práci v nestandardním prostředí a podmínkách. Mnozí záchranáři vyhledávají tuto profesi právě z důvodu nízké míry stereotypizace prováděné práce, ale každý lidský organismus má určité hranice míry vyrovnání se se zátěží a stresovým prostředím, tedy i záchranář pocítí fyzickou či psychickou únavu. Člověk, který chce pracovat na pozici záchranáře, musí mít smysl pro organizaci a řešení nenadálých událostí, vyrovnání se s nebezpečnými nástrahami, pomáhat druhým v krizové životní situaci bez ohledu na vlastní nepohodlí a neuspokojené mnohdy i základní potřeby. Záchranář musí v každé situaci vystupovat klidně, s rozvahou a humánním přístupem, empatií a schopností vyslechnout problémy pacientů. Na druhou stranu záchranáři jsou také pouze lidé a mají své problémy jako každý jiný člověk. Při práci musí dbát na pacientovo zdraví, ale zároveň i na své. Záchranáři se setkávají s případy, které jim nejsou příjemné, např. úmrtí dítěte nebo jejich kolegy či známého. Záchranář, který zažil takovou situaci, může být více náchylný ke stresu a syndromu vyhoření a také se z této situace déle psychicky zotavuje. Jsou směny, při kterých je málo, nebo dokonce nejsou žádné výjezdy, ale zažívají i směny, při nichž je výjezdů mnoho a záchranáři například neopustí vozidlo záchranné služby celé hodiny.

Směnný provoz integrovaného záchranného systému

Záchranáři v České republice pracují ve 12hodinových směnách ve dvousměnném pracovním režimu (denní a noční), zatímco například v Anglii pracují záchranáři ve 24hodinových směnách stejně jako hasiči v ČR. Je otázkou, zda nejsou 24hodinové směny vhodnější, jelikož po směně následují pravidelně dva dny pracovního volna, ve kterých si záchranář dostatečně odpočine, lépe zvládá společenský život a má více času na své záliby. Záchranáři v ČR mají někdy i více 12hodinových směn za sebou, kdy se v době mezi směnami často stačí jen dopravit domů a zpět a vyspat se, bez jakékoli možnosti vyřízení osobních záležitostí. Začne na ně tedy logicky působit únava. Služby se střídají nepravidelně podle dlouhodobého plánu služeb tak, aby během jednoho měsíce vycházela týdenní pracovní doba podle zákona na 37,5 hodiny. Některý týden mají např. 4 služby a následující týden pouze jednu nebo dvě. Zaměstnavatel je povinen rozvrhnout pracovní dobu tak, aby zaměstnanec měl mezi koncem jedné směny a začátkem následující směny nepřetržitý odpočinek po dobu alespoň 12 hodin po sobě jdoucích během 24 hodin. Odpočinek může být zkrácen až na osm hodin po sobě jdoucích během 24 hodin za podmínky, že následující odpočinek bude prodloužen o dobu zkrácení tohoto odpočinku. Ženám pracujícím v nepřetržitých provozech však může být tento odpočinek zkrácen pouze na 11 hodin po sobě jdoucích během 24 hodin za podmínky, že následující odpočinek bude prodloužen o dobu zkrácení tohoto odpočinku. Nicméně i tato doba odpočinku je často po fyzicky a psychicky náročné práci nedostačující. Je tedy následně jen otázkou času, kdy se objeví poruchy pozornosti.

Pozornost a její poruchy při poskytování urgentní péče

Pozornost lze charakterizovat jako psychický stav, který se projevuje soustředěností a zaměřeností vědomí. Pozornost je úzce spjata s procesem vnímání. Mozek filtruje z nepředstavitelného množství podnětů, které jsou kolem nás, pouze ty informace, jež jsou pro nás v dané situaci nějakým způsobem důležité. Vybrané informace podle principu dominanty jsou následně ultrakrátkodobě uloženy v senzorické paměti. Vyloučením pozornosti bychom nemohli myslet, mluvit, poznávat ani jednat.
Pozornost rozlišujeme úmyslnou, neúmyslnou a pomyslnou. Úmyslná (záměrná, aktivní) je cílené soustředění na určitý podnět, jedná se o náročnější typ než neúmyslná pozornost. Neúmyslná (bezděčná, mimovolná, pasivní) pozornost není závislá na naší vůli, jedná se o podněty např. nepřehlédnutelné, jako nečekaný výkřik, nápadný zjev atd. Pomyslná pozornost je zpočátku vyvolána naší vůlí, ale dále je udržována podle zaměření podnětu. Pro zdravotnické záchranáře je velmi důležitá úmyslná pozornost. Důležité je vědomé soustředění na práci a stálost.
Vlivy ovlivňující pozornost jsou např. únava, psychický stav, zájem, motivace k činnosti, vůle, zdravotní stav, drogy, léky.
Režim neustálé pozornosti a čekání mezi výjezdy mohou mít za důsledek chronickou psychickou zátěž pro zdravotnické záchranáře. Aktivní výkon tohoto povolání má obecně vliv na zdraví záchranářů. Dalšími faktory ovlivňujícími zdravotní (fyzický i psychický) stav záchranáře mohou být: směnnost, nepravidelná životospráva, práce v noci, nesprávné návyky (kouření, nadměrné pití kávy). Vliv na psychiku může mít i nízké společenské a finanční ohodnocení záchranářů, kteří nemohou plně prezentovat svou zodpovědnou a odbornou práci vzhledem k povinnosti mlčenlivosti. Dále může mít vliv strach z nezajištěného společenského uplatnění v případě invalidity, nemoci a stáří. Mezi nejčastější psychické poruchy patří pocity přetížení, strachu, obavy a vnitřní neklid. Mezi vegetativní příznaky lze zařadit poruchy spánku, bolesti hlavy, nechuť k jídlu. Dalšími důsledky na úrovni společenských vztahů mohou být např. podrážděnost, různé poruchy v komunikaci, problémy v partnerském životě, pesimismus a izolovanost. Mezi obecné poruchy pozornosti lze zařadit: Roztržitost – nedostatečná koncentrace pozornosti na jednu nebo více aktivit. Při intenzivním zabývání se nějakým předmětem nám mohou uniknout ostatní zcela běžné události. Roztržitost je, když jedinec přestává ovládat koncentraci pozornosti a ztrácí se v okolní realitě, nevěnuje situaci dostatečnou pozornost, i když si to situace vyžaduje. Tudíž se může dopouštět chyb nebo omylu. Důsledkem je pak pokles efektivního pracovního výkonu.
Rozptýlenost – protiklad stálosti. Je to porušení koncentrace a schopnosti zaměření pozornosti na delší dobu, tedy tenacity. Jedinec neudrží žádný předmět ve své pozornosti. Objevuje se při vyčerpanosti, silném útlumu vyvolaném okolními podněty, jednostranné činnosti, vnitřním útlumem vyvolaným působením dlouhodobě stejných podnětů, psychických poruchách atd.
Hypoprosexie – snížení pozornosti globálně ve všech částech, je snížená kapacita, tenacita, vigilita aj. Může se objevovat při únavě, vyčerpání, schizofrenii a dalších.
Hyperprosexie – zvýšení pozornosti ve všech složkách. Jde tedy také o globální poruchu. Jedná se o zvýšení koncentrace na určité děje, na úkor ostatních složek pozornosti, jako jsou distribuce a vigilita. Objevuje se převážně u neurotických poruch.
Aprosexie – neschopnost se soustředit. Jedná se o globální poruchu pozornosti, tzn. postihuje všechny složky pozornosti. Je to závažná porucha, která se objevuje u těžkých psychotických poruch.
Paraprosexie – porucha pozornosti, při které jedinec očekává podnět, ale následně reaguje buď předčasně, nebo opožděně. Může se objevovat při velkém napětí.

Výsledky výzkumného šetření

V roce 2012–2013 bylo provedeno dotazníkové šetření a testování pozornosti se 46 záchranáři ČR.
Podle odpovědí dotazovaných záchranářů pociťuje výrazný stres téměř po celou dobu směny 26 % záchranářů, 57 % pouze občas a 17 % vůbec.
Za největší stresor s velkým fyzickým i psychickým vypětím a následnou únavou se sníženou pozorností považují záchranáři jednoznačně smrt dítěte (uvedlo 61 % respondentů) a dále časový stres při práci (17 %). Kardiopulmonální resuscitace je největším stresorem pro 13 % oslovených záchranářů a 9 % záchranářů považuje za nejvíce stresující hromadná neštěstí.
Nejvíce respondentů (35 %) uvedlo, že pociťují nejmenší míru soustředěnosti po těžkém výjezdu, 26 % záchranářů uvedlo při noční směně, 22 % uvádělo kombinace noční směna a těžký výjezd dohromady, 17 % záchranářů uvedlo nejhorší soustředěnost po příchodu na pracoviště. Pokud porovnávali záchranáři noční a denní směnu, shodlo se 76 % z nich, že únava přichází kvalitativně i kvantitativně více při práci na noční směně.
Mezi nejčastějšími příznaky únavy uváděli záchranáři právě nepozornost (41 %), tvoření chyb i v automatizovaných činnostech (26 %), snížení rychlé orientace (15 %), horší motoriku (13 %) nebo bolest hlavy či jiné somatické příznaky (5 %).
Únavu při směně se snaží záchranáři řešit komunikací s kolegy (40 %), pitím kávy (24 %) nebo v době mezi výjezdy spánkem (22 %). Zajímavé je, že stejné dotazníkové šetření se záchranáři bylo prováděno i s hasiči, kde však např. u této otázky byly zcela jiné odpovědi. Hasiči nejčastěji zahánějí únavu cvičením (40 %), tuto variantu uvedl pouze 1 záchranář.
Dále oslovení záchranáři prošli standardizovaným testem pozornosti, kde bylo úkolem respondentů seřadit co nejrychleji, ale správně, náhodnou číselnou řadu, test byl elektronický. Cílem bylo zjistit, zda a jak se mění míra pozornosti záchranáře v průběhu směny. Graf znázorňuje výsledky u pěti záchranářů. Hodnoty grafu ukazují čas, za jaký záchranáři test vykonali správně.

Závěr

U všech testovaných záchranářů je nejmenší míra pozornosti při příchodu na pracoviště, což je kolem sedmé hodiny ráno. Kolem dvanácté hodiny odpoledne je míra pozornosti nejvyšší a na konci pracovní doby, což je kolem sedmé hodiny navečer, je míra pozornosti nižší než uprostřed, ale vyšší než při příchodu na pracoviště. Záchranáři se dokážou postupně vypracovat ke zvýšení pozornosti během své pracovní doby, nicméně pouze na určitou dobu s potřebou následného kvalitního dlouhodobého odpočinku. Pozornost v profesi záchranáře je velmi důležitá. Při nedostatečné pozornosti může záchranář udělat chybu, která ohrozí nejen jeho, ale i pacientovo zdraví nebo život. Proto by měl být záchranář odpočatý a pozorný, aby se těmto situacím předcházelo.
Literatura

ANDRŠOVÁ, A. Psychologie a komunikace pro záchranáře. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2012. 128 s. ISBN 978-80-247-4119-2.
BAŠTECKÁ, B. Terénní krizová práce: psychosociální intervenční týmy. Praha: Grada Publishing, 2005. 299 s. ISBN 978-80-247-0708-2.
BORZOVÁ, K. Nespavost a jiné poruchy spánku. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2009. 144 s. ISBN 978-80-2472978-7.
DUŠEK, K. Diagnostika a terapie duševních poruch. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2010. 632 s. ISBN 978-80-2471620-6.
KELNAROVÁ, J. Psychologie: pro studenty zdravotnických oborů (1. díl). 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2010. 162 s. ISBN 978-80-247-3270-1.
KONAČEKOVÁ, D. Fyzická a psychická zátěž při poskytování ošetřovatelské péče – prevence, ochrana a podpora zdravotní sestry. In Sestra. 2009, roč. 19, č. 7-8, s. 26-28. ISSN 1210-0404.
SIHELSKÁ, D. Zdravotnický záchranár profesionál, osobnost. In Urgentní medicína. 2007, roč. 10, č. 2, s. 30-31. ISSN 1212-1924.
TOMEK, P. Zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. 2. vyd. Olomouc: ANAG, 2012. 351 s. ISBN 978-80-7263-752-2.
ZACHAROVÁ, E. Zdravotnická psychologie. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 232 s. ISBN 978-80-247-2068-5.

Souhrn Míra pozornosti záchranáře v průběhu směny se mění. Záchranáři rozdílně během pracovní směny vnímají únavu a stresové situace. Ovšem únava a opakované stresové situace mají výrazný vliv na pozornost a připravenost záchranáře k poskytnutí adekvátní urgentní pomoci. Klíčová slova: pracovní zátěž, směnnost, pozornost, záchranář, poruchy pozornosti

O autorovi| PhDr. Martina Muknšnáblová1, Filip Kubina, DiS.2 odborná učitelka, VOŠZ Mills Čelákovice, VOŠZ SŘMR Praha 21, student VOŠZ Mills Čelákovice2 (m.muknsnablova@worldonline.cz, filipk139@seznam.cz)

1)
R
Ohodnoťte tento článek!