Právní ochrana zdravotníka

14. 11. 2007 0:00
přidejte názor
Autor: Redakce
Při setkáních s právníky si zdravotníci často stěžují na to, že se setkali s agresivním jednáním ze strany pacientů, jejich rodin nebo dalších osob z jejich okolí. Někdy jde o nadávky či vyhrožování, v horších případech o fyzické útoky. Nepříjemné jsou též urážky na cti prostřednictvím bulvárních médií nebo šíření pomluv, zejména v prostředí menších měst. Zdravotníci si pak stěžují, že „pacient může všechno“, oni však musejí vše strpět. Není to pravda.


Český právní řád přes určitou nedokonalost obsahuje dostatek nástrojů pro ochranu lékařů i dalších zdravotnických pracovníků. Zdravotníci by měli tyto nástroje znát a nezdráhat se je použít či alespoň umět na možnost jejich použití důrazně upozornit. Kromě „právní sebeobrany“ je etickou i právní povinností lékaře správně jednat, je-li obětí násilí ze strany třetí osoby pacient či klient. Mezi nejčastější případy patří domácí násilí mezi manželi či partnery, sexuální delikty (znásilnění, zneužívání) nebo týrání svěřené osoby.

Když pacient nechce

Zdravotníci často bývají prvními, kteří výše uvedené násilí odhalí. Pokud oběť chce trestný čin ohlásit, nebo alespoň souhlasí s tím, že bude ohlášen, měl by zdravotník umět podat pomocnou ruku. V každém případě lze doporučit zprostředkování kontaktu na některou z organizací, které se zabývají pomocí obětem trestné činnosti, např.

Bílý kruh bezpečí. Tyto organizace poskytují bezplatné poradenství a další formy diskrétní pomoci. Je-li situace akutní, měl by zdravotník pomoci poškozenému obrátit se na orgány činné v trestním řízení, případně trestný čin oznámit sám. Trestní oznámení může podat kdokoli, nejen postižený, na policii či státnímu zastupitelství, ústně či písemně. Obsahovat by mělo stručné, ale co možná úplné vylíčení podstatných skutečností, tedy kdo se dopustil jakého skutku, kdy a kde se tak stalo, jakým způsobem byl čin spáchán a jaký měl následek, případně jaký byl jeho motiv.

Oznamovatel má právo na vyrozumění o tom, jak orgán činný v trestním řízení s oznámením naložil.Problematičtější situace nastává, když pacient či klient nechce, aby se o násilí proti němu kdokoli další dozvěděl, například proto, že se stydí nebo se bojí případné pomsty násilníka. Zdravotník by se měl vždy snažit přimět oběť k jednání směřujícímu k zamezení dalších útoků, nejlépe oznámením věci policii.

Pokud se to však nezdaří, musí zásadně respektovat zákonem uloženou povinnost mlčenlivosti. Právo ovšem stanoví významnou výjimku z této povinnosti, a to pro hrozící či spáchané trestné činy takové závažnosti, že společenský zájem na jejich předcházení či postižení převyšuje zájem pacienta na zachování mlčenlivosti.

Oznamovací povinnost má přednost

Tyto „oznamovací“, resp. „překažovací“ trestné činy jsou vypočteny v § 167 a § 168 Trestního zákona (TZ), kde se každému, kdo se „hodnověrným způsobem dozví“, že někdo „připravuje nebo páchá“, resp. již „spáchal“ vyjmenované trestné činy, ukládá oznámit to orgánům činným v trestním řízení. Tato povinnost má přednost před povinností mlčenlivosti; naopak pokud by osoba, která se o takovém činu dozvěděla, svou povinnost oznámit/překazit nesplnila, mohla by být sama trestně postižena.

Z trestných činů, které je potřeba bez ohledu na povinnost mlčenlivosti oznámit či překazit, vypočtených v § 167 a § 168 TZ jsou pro zdravotnictví relevantní zejména trestný čin vraždy podle § 219 TZ („Kdo jiného úmyslně usmrtí…“), obecného ohrožení podle § 179 TZ („Kdo úmyslně vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že způsobí požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání…“) a týrání svěřené osoby podle § 215 TZ („Kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově…“).

Je třeba si uvědomit, že u trestných činů, které v § 167 a § 168 TZ vypočteny nejsou, povinnost oznámit či překazit není a zdravotník je plně vázán povinností mlčenlivosti. Není tedy oprávněn sdělovat, že se pacient dopustil pytláctví či přechovává marihuanu v množství větším než malém. Zvláště riskantní je v tomto kontextu § 215a TZ (Týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě), který na rozdíl od § 215 TZ (Týrání svěřené osoby) není trestným činem oznamovacím.

Pokud je týráno dítě či jiná osoba v péči či výchově pachatele (např. duševně chorý), lze to oznámit policii bez dalšího, je-li však týranou osobou jiná osoba, která není v péči či výchově, např. právně způsobilý manžel či manželka, uplatní se povinnost mlčenlivosti a oznamovat je možno pouze se souhlasem oběti. Zdravotník si nemusí být stoprocentně jist, že k vážnému trestnému činu, který by měl oznámit či překazit, skutečně došlo nebo že byl chystán. Musí však být schopen prokázat, že zde byly skutečnosti, vzhledem ke kterým se oprávněně mohl „hodnověrně domnívat“, že čin hrozí nebo byl spáchán.

Násilí spáchané zdravotníky či pečovateli

Nedávno byly široce medializovány případy z Havlíčkova Brodu, kdy se pacient stal obětí trestného činu spáchaného zdravotníkem. Případy úmyslného poškození pacienta na zdraví jsou velmi vzácné a špatně zjistitelné, zpravidla se jedná o trestné činy ublížení na zdraví, v krajním případě vraždy; mnohem častější jsou újmy na zdraví spáchané nedbalostně, aniž by zdravotník pacientovi ublížit chtěl, ty by však s případy úmyslnými rozhodně neměly být zaměňovány, už kvůli výrazným rozdílům ve společenské nebezpečnosti, a tedy i v trestních sazbách.

Zdravotníci by si měli dát pozor též na skutkové podstaty trestných činů omezování osobní svobody či útisku, k jejichž naplnění může dojít při nerespektování rozhodovací autonomie pacienta. Bráněním v užívání osobní svobody se rozumí takový zásah do osobní svobody, jímž se znemožňuje volný pohyb člověka, a to i jen na krátkou dobu, je-li omezení nesnadno překonatelné. Omezováním osobní svobody tak může být např. i odnětí berlí člověku, který se bez nich nemůže pohybovat.

Oběti násilí: lékař či pečovatel

Nejčastěji se jedná o výhrůžky, výtržnictví, ublížení na zdraví a vraždy. Oběť obvykle nemá status veřejného činitele a ne vždy je ochotna postihnout pachatele - mezi zdravotníky je značně rozšířena představa, že právně postihovat svého pacienta, byť by byl výrazně problémový, není etické. Po stránce právní však zdravotník není v jiném postavení než ostatní občané, i on se může násilí bránit pomocí práva.

Dokonce by tak činit měl - v solidárním systému zdravotnictví škody a časové ztráty spojené s agresivními pacienty či návštěvami totiž dopadají na všechny. Důležitou povinností pacienta je dodržovat vnitřní řád zdravotnického zařízení. Podle § 27 zákona 48/1997 Sb. platí, že pojištěnec, který soustavně porušuje hrubým způsobem domácí řád zdravotnického zařízení a odmítá zásadním způsobem spolupráci, může být z ústavní péče předčasně propuštěn, pokud toto chování není způsobeno závažnou duševní poruchou či jinými závažnými důvody a pokud by okamžitým přerušením péče nebylo ohroženo vážným způsobem jeho zdraví.

Předčasně propustit nelze pojištěnce v případech, kdy se jedná o povinné léčení. Na možnost propuštění je vhodné upozornit zejména notoricky problémové pacienty, u kterých je předčasné propuštění, vzhledem k jejich méně závažnému zdravotnímu stavu, myslitelné. Pro méně společensky přizpůsobivé pacienty (a jejich blízké) platí, stejně jako pro ostatní, zákazy uvedené v trestním a přestupkovém zákoně.

Podle § 197a TZ platí, že kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou tak, že to může vzbudit důvodnou obavu, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem. Pokud nezůstane jen u výhrůžek, samozřejmá je odpovědnost za ublížení na zdraví či těžkou újmu na zdraví. Podle § 202 TZ platí, že kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti, zejména napadne jiného (postižitelné jsou ale i jiné hrubé prohřešky proti občanskému soužití), bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.

Proti osobám, které chtějí dosáhnout neoprávněných výhod násilím, lze použít § 235 TZ (Vydírání), podle kterého kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta. Konečně, podle § 206 může být za trestný čin pomluvy postižen ten, kdo o jiném (i o zdravotníkovi) sdělí nepravdivý údaj, který může značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu, a to odnětím svobody až na rok. Odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti bude potrestán ten, kdo uvedený čin spáchá tiskem, filmem, rozhlasem, televizí nebo jiným obdobně účinným způsobem.

Klepy a pomluvy

Méně závažná protispolečenská jednání lze postihnout podle zákona 200/1990 Sb., obvykle jako přestupek na úseku zdravotnictví (§ 29) nebo občanského soužití (§ 49). Přestupku podle § 29 se dopustí zejména ten, kdo úmyslně zmaří, ztíží nebo ohrozí poskytnutí zdravotnické služby nebo se nepodrobí povinnému vyšetření či léčení, padělá nebo úmyslně neoprávněně změní lékařskou zprávu nebo zdravotní průkaz anebo zneužije lékařskou dokumentaci, padělá či zneužije lékařský předpis.

Přestupku podle § 49 se dopustí zejména ten, kdo jinému ublíží na cti urážkou nebo vydá v posměch, úmyslně naruší občanské soužití vyhrožováním újmou na zdraví, drobným ublížením na zdraví, schválnostmi nebo jiným hrubým jednáním. Za zmínku stojí i povinnost zdržet se útoků na cizí majetek, ať už se jedná o krádeže či úmyslná poškození; závažnější formy jsou postižitelné jako trestný čin, méně závažné jako přestupek.

Právo na odpověď, dodatečné sdělení

Z práva zdravotníka na ochranu osobnosti, resp. z práva zdravotnických zařízení na ochranu dobrého jména právnické osoby podle § 11 a násl. Občanského zákoníku vyplývá povinnost pacientů i jiných osob zdržet se šíření klepů a nepravdivých nařčení, kterými by pověst lékaře či nemocnice neoprávněně poškozovali, a to v jakékoli formě, počínaje vystoupeními v médiích a konče přirovnáváním svého lékaře v restauraci nejnižší cenové skupiny k dr. Mengelemu.

Manažeři zdravotnických zařízení i samotní lékaři by měli mít základní znalosti o komunikaci s tiskem. Dvěma základními právními instituty, obsaženými v tiskovém zákoně a analogicky v předpisech o rozhlasovém a televizním vysílání, jsou právo na odpověď a právo na dodatečné sdělení. Podle § 10 zákona 49/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku, platí, že jestliže bylo v periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi. Vydavatel je povinen tuto odpověď uveřejnit.

Pokud byl tedy např. zdravotník v místním tisku nepravdivě nařčen, že léčil pacienta nedbale, může využít práva na odpověď, jež se musí omezit na informaci, kterou se tvrzení podle odstavce 1 uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje. Odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části; musí z ní být patrno, kdo ji činí. Žádost o uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení musí být písemná.

Vydavateli musí být doručena nejpozději do 30 dnů od uveřejnění napadeného sdělení v periodickém tisku, jinak právo na uveřejnění odpovědi zaniká. Jestliže bylo v periodickém tisku uveřejněno sdělení o trestním řízení nebo o řízení ve věcech přestupků vedeném proti fyzické osobě, anebo o řízení ve věcech správních deliktů vedeném proti fyzické nebo právnické osobě, kterou lze podle tohoto sdělení ztotožnit, a toto řízení nebylo ukončeno pravomocným rozhodnutím, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění informace o konečném výsledku řízení jako dodatečného sdělení.

Vydavatel je povinen na žádost informaci o pravomocném rozhodnutí jako dodatečné sdělení uveřejnit. Je to praktické, zejména když média nerespektují presumpci neviny a o zdravotníkovi, na něhož bylo podáno trestní oznámení, referují bezmála jako o odsouzeném, přestože trestní oznámení nemusí být důvodné.

Pomoc obětem trestné činnosti

Pokud se zdravotník stal obětí trestné činnosti, zejména v případech vážnějších fyzických útoků, může využít postupu podle zákona 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti. Oprávněnou osobou je oběť, které nebyla škoda pachatelem uhrazena, případně pozůstalí. Jde o jednorázovou peněžitou pomoc, odškodňuje se zejména ušlý zisk a výživné, neodškodňuje se bolestné a hodnota odcizených věcí či peněz.

Pomoc se neposkytuje u škod na zdraví pod 100 bodů podle vyhlášky 440/2001 Sb., což je značný limit, neboť drobné, byť nepříjemné následky napadení, např. zlomenina čelisti, této bodové hranice nedosáhnou. O pomoc je nutno zažádat do 1 roku od spáchání trestného činu. Postup tkví v jeho oznámení, vyžádání lékařské zprávy o následcích a v podání žádosti na Ministerstvo spravedlnosti ČR.

Závěr

Důležitým nástrojem boje proti trestné činnosti je generální prevence. Důsledně využívat možnosti ochrany proti agresivním osobám a násilí v plné míře postihovat je v zájmu každého občana (nejen postiženého). Zdravotníci by měli trvat na tom, aby jakékoli protiprávní jednání proti jejich tělesné integritě nebo cti bylo náležitě prošetřeno a potrestáno.


JUDr. Ondřej Dostál, PhD., LL. M. Centrum pro zdravotnické právo 3. LF UK (ondrej.dostal@lf3.cuni.cz)

  • Žádné názory
  • Našli jste v článku chybu?

Byl pro vás článek přínosný?