Problematická péče o bezdomovce

Termínem bezdomovec je označována osoba nemající domov či možnost dlouhodobě využívat nějaké přístřeší. Pojem bezdomovectví pak označuje způsob života této osoby a existenci tohoto jevu. Tento příspěvek názorně ukazuje, jak je někdy obtížné o takovéto lidi pečovat ve zdravotnickém zařízení.

SUMMARY Homeless person is someone who does not have a home or a possibility to use some type of a shelter for a longer time. Homelessness is a term for related lifestyle and the existence of this phenomenon. The article shows how it can be sometimes difficult to take care of the homeless at a healthcare facility.

Lidé bez domova, bezdomovci, „houmlesáci“. Každý je nazývá jinak, ale všichni je známe. Jsou vidět spící a opilí na lavičkách v parku, na nádražích, žebrají na náměstích, probírají odpadkové koše. Většině z nás jsou nepříjemní na pohled i pro nos. Jedni je litují, druzí odsuzují. Většina lidí je obchází obloukem a nedokáže si představit, že by se jich měli jen dotknout.

K bezdomovectví může vést osobní selhání člověka, ale časté jsou i příčiny společenské. Jde zejména o ztrátu zaměstnání, snižování životní úrovně, což může dále vést k rodinným problémům, rozchodu partnerů, rozpadu rodiny a ke ztrátě domova. Uvádí se, že mezi nejčastější příčiny bezdomovectví patří právě rozvod a odchod z domova. Ke ztrátě zázemí může vést také domácí násilí, závislosti, psychické poruchy, smrt partnera v rámci nemanželského soužití, kde nejsou sjednány právní nároky na bydlení, propuštění z výkonu trestu, migrace, uprchlictví.

S bezdomovectvím jsou často spojovány závislosti, nejčastěji na alkoholu, popřípadě jiných látkách. Závislost může být jednou z příčin sociálního úpadku, ale i důsledkem bezdomovectví.
Občan bez přístřeší, který patří do skupiny občanů společensky nepřizpůsobivých, je odborný termín pro bezdomovce v České republice. V mezinárodním právu je pojem bezdomovec (homeless) určen pro cizince žijící na území státu bez povolení úřadů a bez státní příslušnosti.

Naše zkušenosti

S bezdomovci máme nepříjemné zkušenosti. Přicházejí na naši ambulanci v naprosto žalostném stavu. Jsou zanedbaní, znečištění močí, zvratky a stolicí a velmi často pod vlivem alkoholu. Po celém těle mají odřeniny a zastaralé rány. Jsou zavšivení, trpí různými kožními chorobami.

Sestřička na ambulanci provede základní „očistu“. Pacienta svlékne, osprchuje a odvšiví. Znečištěné šatstvo se ukládá v pytlích do zvláštní místnosti. Lékař poté provede vyšetření. Spolupráce bývá většinou složitá. Pacient buď odmítá mluvit, cokoli o svém stavu sdělit, nebo mu to nedovoluje vliv alkoholu. K tomu se často přidružuje agresivita. Po vyšetření je nemocný přeložen k nám na lůžkové oddělení. Je přivezen na pojízdné sedačce či lehátku s výrazem trpícího. Máme zkušenosti s tím, že jakmile tyto pacienty přeložíme na lůžko, výraz trpícího rázem mizí. V tu chvíli si nás pletou s hotelovým zařízením. Nastupuje drzost a naprostá suverenita.

A to nejen k nám, ale i k ostatním hospitalizovaným pacientům. Jejich přístup ke zdravotnickému personálu je až zarážející, mají mnohdy takové požadavky, které ostatní nemocné ani nenapadnou. Nedodržují léčebný, dietní ani hygienický režim. Pohybují se po oddělení jako doma. Opouštějí oddělení bez vědomí personálu, často se vracejí posilněni alkoholem. Žebrají u ostatních pacientů jídlo a peníze. Mnohdy žebrají i před vchodem do nemocnice. Vybírají zbytky z talířů ostatních, dokonce si berou jídlo z talířů či stolků nepohyblivých ležících nemocných, kteří se nemohou bránit. Vše, co chtějí či dostanou, berou jako samozřejmou věc, neumějí ani poděkovat, mnohdy nám i vynadají.

Někteří takovíto pacienti se k nám opakovaně vrací. Jejich suverenita a drzost se s každou hospitalizací zvyšuje. Současně se zhoršuje nedodržování léčebného a dietního režimu. A to jen proto, aby si pobyt u nás co nejdéle prodloužili. Když jim sociální pracovník zařídí ubytování a sociální pomoc, většinou se k sociálnímu pracovníkovi ani nedostaví a vrátí se na ulici a k alkoholu.

Kazuistika

Příkladem výše popisovaného je opakovaná hospitalizace svobodného, nezaměstnaného 55letého pana X. Vždy byl u nás hospitalizován kvůli dekompenzaci diabetu ve spojení s ebrietou.
Lékařské diagnózy: Diabetes mellitus 1. typu na inzulinu, diabetická encefalopatie, polyneuropatie, retinopatie a nefropatie, chronický ethylismus, ethylická encefalopatie a polyneuropatie, arteriální hypertenze, pruritus generalisatus a pyodermie, dermatitis artefakta, stp. flebotrombóze, stp. recidivující krátkodobé poruše vědomí s apnoe a deviací bulbů, pravděpodobně epileptické paroxysmy, nejspíše sekundární, porucha osobnosti s konfabulacemi, simulací, agresivitou, stp. fraktuře předloktí LHK se sádrovou fixací, hepatitis C podle předchozí dokumentace.

Pan X byl přivezen RZS z ulice. V ambulanci byl na lékaře sprostý a agresivní. Vyhrožoval, že pokud nebude alespoň na čtyři dny hospitalizován, bude si sanitu opakovaně volat. Přiznává alkohol a týden si neaplikuje inzulin, prý mu ho ukradli. Glykemie na ambulanci 20,1 mmol/l, aplikován Humulin R 10 j. s. c. a fyziologický roztok 500 ml i. v.

Průběh hospitalizace

Pan X se od počátku hospitalizace snažil dělat vše možné, aby u nás byl co nejdéle. Neustále stál před velkým skříňovým zrcadlem v hale a prohlížel si své staré rány a oděrky po těle, zvláště na dolních končetinách. Chtěl po ošetřujícím lékaři, aby mu rány vyléčil a aby je ošetřující personál pravidelně převazoval. Lékař se mu snažil vysvětlit, že je důležité, aby nejprve dodržoval pravidelnou hygienu, bez toho rány nelze dobře vyléčit. Ani přes toto upozornění hygienu nedodržoval, byl špinavý a zapáchal. Na převazování DK však trval. Současně nedodržoval diabetický režim. Místo hořkého čaje neustále pil čaj sladký. Ačkoli jsme jej několikrát přistihli a upozornili, stále tvrdil, že si nalévá jen hořký. Sladký čaj jsme proto museli odnést do kuchyňky a ostatním pacientům jej na požádání nalévat.

Vybíral zbytky z talířů, žebral o jídlo u ostatních hospitalizovaných, spolupacientům bral jídlo ze společné lednice a dokonce v pokoji bral jídlo i nemohoucímu spolupacientovi, který měl vlivem své choroby omezený pohyb a nedokázal se dobře verbálně vyjádřit. Jídlo následně schovával ve svém nočním stolku, kde se kazilo. Jelikož nedodržoval stanovený dietní režim a „dojídal se“ vším, co našel, nebylo možné kompenzovat diabetes a jeho hospitalizace se stále prodlužovala. Pan X byl několikrát upozorněn a poučen o nutnosti dodržování režimu. To vedlo k tomu, že se začal vztekat a být agresivní, že on režim dodržuje a opačné tvrzení si na něj někdo vymyslel. Nikdy nenechal lékaře či ošetřující personál ani domluvit. Vždy ihned běžel do haly a stěžoval si ostatním pacientům, jak se k němu špatně chováme a tvrdíme, že porušuje dietní režim.

Pohár trpělivosti nám všem již přetekl, a proto jsme provedli jistá opatření. Zařídili jsme, aby při jídle byl v pokoji sám nebo s dohledem někoho z personálu. Pomocný zdravotnický personál dohlížel na ostatní pacienty u jídelních stolů v hale. Vždy, když kdokoli dojedl, jeho talíř a zbytky byly ihned odneseny. Výjimkou bylo ovoce či zelenina. I společná lednice pro pacienty byla pod naším dohledem. Vše, co nebylo podepsané, bylo ihned vyhozeno. Samozřejmě se to vše neobešlo bez komplikací. Pan X se velmi rozčiloval, vyhrožoval a byl vulgární na personál.

Nakonec se podařilo diabetes kompenzovat a nastavit vhodné dávky inzulinu. Poučen a informován ošetřujícím lékařem o nutnosti dodržování dietního a hygienického režimu byl tento pacient propuštěn.
Ani ne za čtrnáct dní byl pan X opět na příjmové ambulanci pro bolesti břicha.


O autorovi: Hana Benešová, Marta Čejková, DiS. Interní oddělení, Nemocnice na Žižkově, Praha (benesha@seznam.cz, martacejkova@seznam.cz)

Ohodnoťte tento článek!