Problematika hospitalizovaných agresivních pacientů

U řady hospitalizovaných pacientů vznikají agresivní stavy. Autoři v článku uvádějí jejich varianty vedoucí k agresi a specifikují, jak s agresivním pacientem komunikovat za dodržení zásad bezpečnosti.

SUMMARY
Many hospitalized patients develop aggressive states. The authors of the article introduce their variants leading to aggression and specify how to communicate with an aggressive patient in respect for the safety rules.

V dnešní hektické době se u hospitalizovaných pacientů čím dál častěji setkáváme s agresí vůči svému okolí. A jako vždy je i zde sestra oním pomyslným hromosvodem, je většinou tím prvním, kdo je s agresorem v kontaktu. Při jednání s agresivním pacientem záleží na profesionalitě sestry, tj. na její dostatečné míře empatie, flexibility, ale i alespoň základních znalostí z oborů psychologie a psychiatrie (potažmo psychiatrického ošetřovatelství).

Agrese vůči okolí přichází u pacienta ve frustrační situaci, kdy se jeho potřebám staví překážka (tou je pro někoho již samotná hospitalizace), to vyvolává stupňování napětí a s napětím se lze vyrovnat rezignací, či agresí (odporem). Agresivní chování může být zpočátku zastřené, a to formou sarkasmů, ironie nebo výhružných gest. Pokud se stupňuje, vyústí v agresi zřejmou, projevující se verbálně (nadávky) či brachiálně (proti věcem nebo živým bytostem).

Stavy vedoucí k agresi

Nemusí to být samozřejmě pravidlem, ale nejčastěji se s agresí na odděleních se somaticky nemocnými sestra setká u pacientů: * pod vlivem návykové látky (stále ještě dominuje alkohol), * s pooperačními stavy zmatenosti, * se stavy zmatenosti u organických onemocnění, * s epileptickými mrákotnými stavy, * s psychiatrickým onemocněním (u stavů, jako je agitovaná mánie, katatonní stavy vzrušenosti, stavy kvalitativně porušeného vědomí, jako paranoidně halucinatorní syndrom či delirium, agitované deprese, neklid u neurotických poruch, poruch osobnosti s agresivními projevy atd.).

Co dělat při kontaktu s agresivním pacientem

Strategie přístupu k nemocnému v případě zastřené agrese spočívá v komunikaci a zvýšené observaci. Vždy respektujeme osobní prostor pacienta a u potenciálně agresivního to platí dvojnásob, neboť tím chráníme i ten svůj. Hovoříme vždy zdvořile a klidně (což je často mimořádně obtížné), nepřeme se, nehodnotíme, nevyhrožujeme a nelžeme. Klademe důraz na individuální přístup a postupujeme podle situace, ale obecně platí, že agresi zastřené i zřejmé lze předejít eliminací rizikové situace. Pamatujeme na zásadu, že agrese plodí agresi. Snažíme se, pokud je to možné, odstranit příčinu frustrace pacienta. Lze nabídnout i odklad řešení (pohovor s lékařem apod.), což ovšem nelze používat neustále. Zároveň dodržujeme zásady bezpečnosti, to znamená, že pokud už je na oddělení potenciální agresor, rozhodně u něj případné ošetřovatelské úkony neprovádí sestra sama, ale vždy s více členy ošetřovatelského týmu.

Je-li to jen trochu možné, neponecháváme v dosahu agresora předměty, které by mohl k agresi využít (např. infuzní stojan, převazové nůžky, zapalovače…). Ve chvíli, kdy veškeré verbální usměrňování evidentně nikam nevede, je nutné ve spolupráci se službou konajícím lékařem co nejdříve kontaktovat psychiatrického konziliáře, který je schopen nastavit vhodnou farmakologii ke zklidnění a eventuálně rozhodnout o případných bezpečnostních restriktivních opatřeních (např. omezení v lůžku), vyplývajících z daných standardů zdravotnického zařízení, či rozhodnout, zda je pacientův psychický stav aktuálně vážnější a přeložit jej na psychiatrické oddělení.

Pokud již dojde k brachiální agresi směrem k ošetřovatelskému personálu, snažíme se pomocí veškerého dostupného personálu pacienta bezpečně (to znamená neohrozit sebe ani agresora) zpacifikovat znehybněním končetin (platí co člověk, to jedna končetina). Ideální je ponechat to na nemocniční ochrance, nikde totiž není psáno, že zdravotník má v popisu práce zápasit s pacientem, žel praxe (a schopnost pracovníků ochranek) je většinou jiná. Důležité je vždy vše řádně a pečlivě zdokumentovat, agresor si totiž často svou agresi nepamatuje či ji popírá, a zároveň, pokud dochází na vašem oddělení k takovým případům častěji, máte v rukou nástroj, jak požadovat po kompetentních osobách zodpovídajících za vaši bezpečnost změny vedoucí k větší ochraně ošetřovatelského personálu (např. tísňová tlačítka na oddělení, poplachové osobní pagery apod.) nebo jasnému systému prevence rizik a dodržování jeho zásad.

Závěr

Do budoucna je, zdá se, vysoce nepravděpodobné vzhledem k povaze stavů agresi vyvolávajících, že by agresivní pacienti z českých nemocnic zmizeli, ale jejich množství lze snížit, pokud bude mít ošetřovatelský personál na zřeteli výše uvedená pravidla a interdisciplinární spolupráce bude fungovat, jak má. A již tradičně – kdo jiný, když ne sestra, půjde v první linii?


Literatura Dušek, K., Večeřová – Procházková, A.: První pomoc v psychiatrii. Praha, Grada Publishing 2005. Raboch, J., Zvolský, P. et al.: Psychiatrie. Praha, Galén 2001. www.horatio-web.eu


O autorovi: Hana Kováříková 1, Stanislav Jirkovský, DiS. 2 akutní příjmové oddělení, PL Bohnice 1, Psychiatrické oddělení, ÚVN 2 (Kovarinda@email.cz, Stanislav.Jirkovsky@uvn.cz)

Ohodnoťte tento článek!