Problémy i úspěchy léčebny na pražských Vinohradech

Osmnácti procentům obyvateČeské republiky je dnes 65 a více let a zdravotní péče o ně se stává stále důležitějším problémem celého zdravotnictví. Právě oni tvoří převážnou část pacientů léčeben pro dlouhodobě nemocné (LDN). Současně ale přibývá často invalidizujících úrazů i v mladším věku, a tak činnost těchto zařízení nabývá na významu. Nejedna nemocnice následné péče se potýká s řadou problémů, mnohé se ovšem mohou pochlubit i nemalými úspěchy. Mezi takové patří i „eldéenka“ na pražských Vinohradech.

Byla zřízena v listopadu 1987 jako součást Fakultní nemocnice Královské Vinohrady (FNKV). Nově postavená pětipatrová, převážně bezbariérová budova mohla tehdy na pěti stanicích přijmout 160 pacientů. Pro LDN slouží tři podlaží, ve zbylých dvou je umístěna klinika rehabilitačního lékařství s řadou služeb, například elektroléčbou, tělocvičnou či léčbou prací.

Co pacient, to diagnóza

Pacienti jsou do léčebny překládáni z akutních lůžek všech klinik a oddělení FNKV, jak ale uvádí primářka Krautová, při současném počtu lůžek nemůže LDN okamžitě přijmout všechny, kteří by to potřebovali. I tak je paleta diagnóz pestrá. Přicházejí sem lidé po úrazech (typická je fraktura krčku kosti stehenní), s nejrůznějšími chorobami interního charakteru, s nádorovými onemocněními v terminálním stadiu, po cévních mozkových příhodách se ztrátou soběstačnosti, s handicapy po dalších neurologických onemocněních, po neurochirurgických operacích, najdou se tu i pacienti s polyradikuloneuritidami, po polytraumatech, hlavně s postižením mozku, nemocní z anesteziologicko-resuscitační kliniky, kteří byli zachráněni po těžkých kraniálních poraněních a jsou například na úrovni apalických stavů apod.

„Stanice jsme si profilovali,“ uvádí MUDr. Krautová. „Třetí jsme zaměřili na následnou rehabilitační péči, kterou tady u indikovaných pacientů dvakrát denně provádí před časem posílený tým fyzioterapeutek rehabilitační kliniky. O tom, že se zřízení tohoto oddělení osvědčilo, svědčí skutečnost, že sem bylo loni přijato 115 nemocných, což je téměř polovina celkového počtu našich pacientů přijatých v roce 1999. Další dvě stanice zajišťují především péči ošetřovatelskou a částečně i rehabilitační. Jsou zde hospitalizováni lidé polymorbidní a pokročilého věku, u nichž někdy ani rehabilitací nelze dosáhnout sobě-stačnosti. Část z nich zůstává trvale upoutána na lůžko a vyžaduje péči druhé osoby. Někteří pacienti zůstávají v léčebně i velmi dlouho, neboť jejich zdravotní stav je kontraindikován k přijetí do ústavu sociální péče.“

Ve výroční zprávě za loňský rok se lze dočíst konkrétní čísla: kapacita léčebny byla využita na 96 %, bylo sem nově přijato 249 nemocných (o 36 více než v roce 1998), celkem bylo uzavřeno 572 účtů hospitalizovaných. Průměrná ošetřovací doba byla 115,9 dne, což je o 20,7 dne méně než v roce předchozím.

V současné době jsou nejstaršími pacientkami dvě 99leté ženy, nejmladší je 18letý chlapec po těžkém kraniocerebrálním poranění a 23letá dívka s apalickým syndromem po střelném poranění mozku. Péči o ně i všechny ostatní mají vedle primářky na starosti tři sekundářky a vrchní sestra Erika Skřivánková s týmem 26 sester a dalším pomocným zdravotnickým personálem.

Vybavení

Nemocní mají k dispozici většinou čtyř– či pětilůžkové pokoje s vlastním sociálním zařízením, které ale až na výjimky není vhodné pro vozíčkáře nebo pacienty s pomůckami pro chůzi. Toalety jsou bezbariérové všechny. „S nápravou koupelen, kterou zatím brzdil nedostatek peněz, už jsme začali,“ upozorňuje vrchní sestra. „Na třetí stanici jsme letos předělali tři koupelny na bezbariérové, na dalších dvou patrech je zatím po jedné. Lidé se v nich učí soběstačnosti a současně si nacvičují používání pomůcek, které budou potřebovat i po propuštění z léčebny. Vhodná madla, nástavce na WC či držáky jim před odchodem domů doporučuje naše sociální sestra.“

Finanční limity

Tak jako snad všechna zdravotnická zařízení, ani vinohradská léčebna se netopí v penězích. Péči zde hradí Všeobecná zdravotní pojišťovna paušální částkou, vedení nemocnice pak přiděluje „eldéence“ finanční limity, do nichž by se měla „vejít“. Ne vždy se to však podaří.

„VZP nám dává 20 korun na pacienta a den, což je samozřejmě málo,“ uvádí k tomu zdejší primářka. „Někteří nemocní sice tuto sumu nevyčerpají, jiní ji ale naopak několikanásobně překročí. Například výživa u pacientů s gastrostomiemi stojí denně kolem 150 až 200 korun, terapie jiných až tři sta.“

Starosti doktorce Krautové neubírá ani potřeba dodržet limit na spotřební zdravotnický materiál. „Máme tu pacienty s dekubity, bércovými a trofickými vředy při špatně prokrvených dolních končetinách a různé pooperační stavy, takže nám narůstají náklady především na moderní obvazové materiály,“ říká primářka. „Zrovna nedávno jsme kupovali pomůcky na ošetřování dekubitů mokrou cestou, což není léčba nejlevnější, je však efektivní, protože zkracuje dobu hojení.“

Jiným problémem týkajícím se všech nemocnic následné péče je vyhovět představě VZP, že v nich budou pacienti pobývat nejvýše tři měsíce. Otázku, kam po uplynutí stanovené ošetřovací doby s nedoléčenými či nevyléčitelnými, už zdravotní pojišťovny samozřejmě neřeší. A tak nemocný, který nemá nikoho, kdo by se o něj postaral, někdy zůstává v léčebně i několik let – dokud se nenajde místo v domově důchodců, který je ochoten jej přijmout. Čekací doba se výrazně krátí, pokud pacient a jeho příbuzní netrvají na umístění v hlavním městě. To se sice často nestává, ale léčebna podle dr. Krautové přesto požadovanou ošetřovací dobu v průměru splňuje. „Napomáhají“ tomu někteří pacienti, například po úrazech, odcházející třeba už za čtyři, pět týdnů.

S finančními problémy mohou částečně pomoci ti, kdo mají z čeho dávat. Léčebna má zřízen účet sponzorských darů, jehož prostřednictvím lze přispět k lepšímu vybavení například rehabilitačními či polohovacími pomůckami. V loňském roce se tu od pacientů a jejich příbuzných sešlo 118 500 korun, přišly ale i věcné dary – speciální polštáře, prořezaná antidekubitní matrace a barevná televize.

Individuální systém péče o inkontinentní

Finanční situace se zlepšila v červenci loňského roku, kdy léčebna přešla na individuální systém péče o inkontinentní pacienty. „Spočívá v tom, že se každému pacientovi poskytuje absorpční pomůcka konkrétně podle jeho individuální potřeby,“ vysvětluje vrchní sestra Skřivánková. „Na každé stanici máme určenou sestru, která vede evidenci inkontinentních pacientů, testuje nemocné a určuje jim nejvhodnější druh pomůcek. Na základě svého pozorování pak sestaví plán péče na čtyřiadvacet hodin a určí plán výměny pomůcek. Od letošního dubna máme nainstalován počítačový program, který je určen k evidenci inkontinentních pacientů a k objednávání jednotlivých druhů pomůcek. Po zaevidování nemocného do PC počítač spočítá náklady na den, týden a měsíc na každého pacienta i celou stanici. Zároveň nám podle průběžných výsledků doporučí potřebné množství pomůcek k objednání a vypočítá, kolik to bude stát.“

Před zavedením tohoto racionálního systému se plenkové a fixační kalhotky a vložné pleny objednávaly jenom v jedné velikosti a jedné savosti, nikoli podle skutečné potřeby jednotlivých pacientů, což se projevilo ve vyšší spotřebě i nákladech. Dnes se léčebna „vejde“ do stanoveného měsíčního limitu i tehdy, zvýší-li se počet inkontinentních pacientů.

Výsledky jsou podle Eriky Skřivánkové zcela jasné: „Třebaže objednáváme “dražší„ výrobky než dřív, náklady se snížily, protože jsme snížili počet kusů,“ uvádí vrchní sestra. Při srovnání obou loňských pololetí lze zjistit, že u vložných plen léčebna v období od července do prosince snížila počet kusů o 633, čímž se o 242 korun snížily také měsíční náklady na pacienta. Současně se samozřejmě snížily i náklady na likvidaci odpadu.

„Z údajů v počítači můžeme vyčíst, že například od července do srpna 1999 u nás inkontinentní pacient denně spotřeboval v průměru 2,7 kusů plenkových kalhotek a 2,8 vložných plen. Myslím si, že už se nelze dostat níž. Z ušetřených finančních prostředků jsme mohli koupit jednorázové výrobky určené k péči o inkontinentního pacienta – tedy podložky, žínky, utěrky či ubrousky – a kosmetické přípravky na ošetřování kůže. Tím se zvýšila kvalita poskytované ošetřovatelské péče a komfort pacienta bez zvýšení nákladů,“ dodává Erika Skřivánková.

Převzato: Zdraví.Euro.cz č. 39/2000

Fota Vladimír Brada

Zdejší pacienti mají zatím k dispozici pět bezbariérových koupelen

Dvaaosmdesátiletá pacientka Libuše Klášterská (roč. 1918) s vrchní sestrou Erikou Skřivánkovou a sestrami Ivetou Noskovou a Miroslavou Košařovou

Na každé stanici je i koupací vana pro ležící pacienty

Problémy i úspěchy léčebny na pražských Vinohradech
Ohodnoťte tento článek!