Proč nás to nebaví?

S čím dál větší lehkostí opouštíme vztahy. Každé druhé manželství se rozpadá a láska, která by trvala od studentských let až za hrob, je dnes chiméra. Proč? Co děláme špatně? Jsme větší egoisté, nebo se doba proměnila tak radikálně, že v ní vztahy zkrátka nemohou dlouhodobě fungovat?

Je to paradoxní. Žijeme v blahobytu, nesužují nás nemoci ani války, ale partnerské vztahy churaví. Mladí lidé odmítají vstupovat do manželství a raději volí soužití „na psí knížku“, protože je to k ničemu nezavazuje. Mají stále otevřená zadní vrátka a mohou ze vztahu kdykoli vycouvat.
Z těchto volných svazků také přichází na svět stále více dětí. Jen loni se v Česku narodilo 43 % dětí mimo manželství a toto číslo bude podle sociologů neustále stoupat.
A pokud se lidé berou, rozhodně ne v duchu pohádek „a žili spolu šťastně až do smrti“. Průměrná délka manželství v České republice je pouhých třináct let, což je doba, během níž sice páry stihnou přivést na svět děti, ale rozhodně ne je vychovat. Kde se stala chyba?

Milujte se a množte se

Podle biologů je láska na celý život sociální konstrukt, který našemu přirozenému uzpůsobení rozhodně neodpovídá. Naše geny touží po reprodukci, nikoli po klidném stárnutí ve dvou. Monogamie a věrnost „za hrob“ je z tohoto ryze biologického pohledu paradox, byť je nám po staletí života v křesťanské kultuře vtloukaný do hlavy pravý opak. Manželství vzniklo právě proto, abychom biologickou přirozenost rozumem a vůlí překonali. Důvodů je několik – výchova dětí trvá extrémně dlouho a jde i o další racionální věci, například schopnost hromadit a netříštit rodinný majetek.
Křesťanská morálka nedávala lidem v minulosti na vybranou, manželství bylo jedinou akceptovatelnou formou partnerského soužití a rozvod byl po staletí tabu. Vzpomeňme anglického krále Jindřicha VIII., který musel kvůli rozvodu s Kateřinou Aragonskou opustit katolickou doktrínu a založit reformní anglikánskou církev. Bigotní pohled na manželství přežil i osvícenství a průmyslovou revoluci. „Ještě v polovině 19. století byl ve Francii rozvod považován za něco, čeho se dopouštějí jen Angličané,“ glosuje rigidní přístup katolické církve psychoterapeutka Jarmila Klímová z pražského centra AKTIP. „Hlavní roli hrála církev a její přístup v duchu tvrzení co bůh spojil, ať člověk nerozděluje.“ Ke změně náhledu na „svátost manželství“ došlo až poté, co se Evropou prohnala druhá světová válka. Konzervativní hodnoty 19. století byly pohřbeny. Ženy získaly právo volit, začaly studovat a realizovat

se v nejrůznějších profesích, které byly dříve doménami mužů. Snažily se najednou obstát ve dvou rolích – jak v tradiční mateřské a pečovatelské, tak v nové – profesní. Slovo rozvod přestalo být tabu.

Láska za časů normalizace

V Česku, resp. Československu mělo na podobu partnerských vztahů neoddiskutovatelný vliv čtyřicet let totality. Ještě před třiceti lety bylo běžné zakládat rodinu už ve dvaceti letech. Z pochopitelných důvodů, možnosti seberealizace byly omezené, cestovat se nemohlo, studovat jen s obtížemi, kariéra neslibovala závratné výsledky. Navzdory tomu svazky uzavřené

v mladém věku neměly delší trvání, než je tomu dnes. V roce 1975 byla v Československu rozvodovost jen mírně nižší. V roce 1975 se u nás rozvedlo 25 tisíc manželství, v roce 2010 to bylo 31 tisíc rozvodů.
Se sametovou revolucí přišel obrovský obrat v zakládání rodiny. Se železnou oponou se otevřely

možnosti pro muže i pro ženy. „A když se vás v pětadvaceti letech někdo zeptá, jestli si vyberete pleny, nebo stáž ve Filadelfii, logicky zvítězí druhá možnost. Na rodinu máme čas, ženy dneska běžně rodí svoje první děti ve 35 a je to v pořádku,“ tvrdí psychoterapeutka Klímová. Ženy, které mají většinu svých ambicí splněnou, budou podle ní skvělé matky. „Odpočinou si, vykompenzují hemisféry, vylejí estrogeny na miminko a je vše v pořádku. Tenhle posun dospělosti má na partnerství paradoxně dobrý vliv. Ani muži už nemusí bojovat s krizí středního věku, když už do třiceti čtyřiceti let vyzkoušeli všechno, co potřebovali.“ To, že mají svazky na psí knížku větší naději na dlouhodobé trvání než manželství uzavíraná v mladém věku, dokládá i letošní americký výzkum National Survey of Family Growth. Studie tvrdí, že se v současnosti každá druhá Američanka rozhodne žít ve společné domácnosti s mužem ještě dřív, než ji požádá o ruku. Před deseti lety toto číslo dosahovalo jen 43 % a v roce 1992 bez sňatku začala partnerský vztah pouhá třetina žen. „Soužití s někým bez úředních dokumentů je stále více společensky akceptovatelné,“ hodnotí vývoj Pamela J. Smocková

z Michiganské univerzity. „Přestože skoro polovina těchto vztahů skončí do tří let zásnubami, 32 % lidí spolu zůstane dál žít i bez formálního svazku.“

Nereálné ideály

Tak proč lidé nadále opouštějí partnerství, která pracně budovali a do kterých přibyly děti? Hlavní důvod, proč se rozcházíme, je podle Klímové nenaplnění archetypálního snu. A také naše neschopnost prožívat vztahy v turbulentní společnosti. „Musíme se vrátit k historii mýtů a archetypů v partnerství. Co nám servírují

pohádky a americké filmy jako prototyp hrdiny? Muže, který přichází odnikud a míří nikam. Tak se zamilováváme do nepolapitelných mužů a žen, které chceme měnit. Zavřít je do svého soukromého vesmíru – jenže ono to nefunguje! Neapeluji tady na racionalitu,

ale na snahu tyto pohádkové představy přetransformovávat do reálného života,“ říká.
„Znám spoustu lidí, kteří dávají přednost single způsobu života, protože pro ně není nikdo ideál. Mají příliš vysoké nároky a neuvědomují si, že je může učinit šťastnými někdo, kdo má k ideálu hodně daleko. Toto poznání a skromnost musí pramenit z pokory a sebereflexe, na to často dojíždíme,“ dodává.
Podle odborníků je největší chyba s partnerstvím počítat jako s něčím samozřejmým. Nedávat si vzájemně najevo přízeň, lásku, uznání. „Po sedmi deseti letech je v manželství prostor pro dvě děti, ale ženy i muži zapomínají na to, že musí pracovat i na vztahu mezi sebou. Každý den, který s námi partner nebo partnerka tráví, je jeho nebo její dobrovolné rozhodnutí, za které bychom měli být vděční. Málo si děkujeme a málo si vážíme toho, že vedle nás v posteli někdo leží a dýchá,“ říká Klímová.

A co sex?

Nevěra je v Česku dosud jedním z nejčastějších důvodů pro rozvod (vedle neuváženého sňatku, alkoholismu partnera či jeho nezájmu o rodinu). Jenže jak to udělat, aby nás sex po deseti i více letech bavil se stejným partnerem? Někteří psychologové tvrdí, že vášnivě dychtit po někom, vedle koho se denně probouzíme, je nesmysl. Cesty, jak sexualitu rozvíjet, ale existují. Je tedy možné, aby sex ani po letech v manželském loži neomrzel?
„Jistě. Ale je nutné ho prožívat jinak než ‚králičím‘ způsobem. V rámci životní legendy s příběhem – který se vyvíjí,“ říká Klímová. „Pokud nám funguje nejerotičtější orgán v těle, který nemáme mezi nohama, ale mezi ušima – tedy mozek, není jediný důvod, aby se nám sex i v dlouhodobém vztahu omrzel. Pokud jsme schopní si večer povídat,

nevidím důvod, proč by nás měl omrzet sex. V obou případech jde o dialog, jen na jiné úrovni,“ uzavírá.

(převzato z časopisu Moje psychologie 11/2013)

dle biologů je láska na celý život konstrukt, který naší přirozenosti neodpovídá…
zamilováváme se do nepolapitelných mužů a žen, které chceme měnit.

1)
R
Ohodnoťte tento článek!