Proč šílíme po štíhlosti?

Ten nejdůležitější krok, který jsem kdy udělala v celém boji s bulimií, bylo naučit se říkat pravdu. Pravdu o tom, jak se cítím, co mi vadí, co mě trápí, pravdu o tom, že jsem unavena, že se mi někam nechce, že to či ono neudělám, protože nejsem služka… ani v práci, ani doma. Dalším krokem bylo pochopení, že bulimie není bojem o jídlo či postavu, ale způsobem, jak se vyrovnat s vnitřními problémy, bolestmi a neporozuměním ostatních. A s tím jsem se musela začít učit pracovat, především pro opravdové zdravé JÁ své budoucnosti. Naučit se říkat NE, když jsem si NE myslela. Naučit se nemít strach někomu nevyhovět nebo nesouhlasit. Skoncovat s maskami. Teprve tehdy, domnívám se, jsem udělala dost pro prevenci návratu nemoci. (Z deníku bulimičky, Portál 2003)

The most important thing I did in my battle with bulimia was to learn to tell the truth. The truth about how I feel, what bothers me. The truth that I am tired, I do not want to go anywhere, that I will not do this and that, because I am not anybody’s maid…neither at work, nor at work. The next step was to learn that bulimia is not a battle over food or a figure but a way how to deal with inner problems, pain and lack of understanding. I had to work with these feelings, particularly for the sake of the true healthy future Me. I had to learn how to say NO when I thought NO. I had to learn not to refuse to do something or disagree without fear. I had to put away the mask. Only then, I think, I had made enough to prevent the recurrence of the disease. (From The Diary of a Bulimic, Portal, 2003)

Na téma z oblasti poruch příjmu potravy ve společnosti bylo napsáno již mnoho slov. Naštěstí. Před deseti lety taková situace nebyla, natož před dvaceti. Tehdy jsme téměř hltali každý názor, odborný i laický, každou zkušenost nebo kontakt s nemocným člověkem, abychom se mohli nejen něco dozvědět, ale také abychom se pokusili porozumět tomuto – pro mnohé nepochopitelnému – onemocnění.

Nepochopitelnost, se kterou se setkáváme, souvisí se základní lidskou potřebou. Normálně se najíst. Najíst se a udržet jídlo v sobě. Možná tu a tam se podívat do zrcadla s pocity, že „mne matka příroda sice neobdařila tak, jak bych chtěla, ale co už nadělám“. To jsou situace, které patrně zažil nebo zažívá každý z nás. A právě těmito pocity a okamžiky často trpívají nemocní mentální anorexií nebo bulimií. Co je podstatné – neumí s nimi pracovat. Vyrovnat se s nimi.

I když všechny studie, věnující se problematice poruch příjmu potravy, ještě neskončily, a doufejme, že nás určité objevené zákonitosti fungování naší centrální nervové soustavy a metabolismu v souvislosti s onemocněním anorexií a bulimií teprve čekají, víme, že existuje signifikantní souvislost mezi vznikem onemocnění, dietou a jakýmkoli omezováním stravy a tlakem společnosti na výkon, štíhlost a dokonalý vzhled.

Poruchami příjmu potravy jsou tak nejvíce ohroženy, a praxe to potvrzuje, dívky a mladé ženy ve věku mezi 13 a 25 lety. Ve věku, kdy hledají své místo ve společnosti, chtějí získat pozornost nejen svých vrstevníků, ale začínají si hledat i svého partnera, muže, s nímž chtějí prožívat radost a štěstí. A líbit se mu, samozřejmě. Představitelky zprostředkovaného ideálu krásy, který se k nám denně dostává z tisku i televize, jsou čím dál vyšší a čím dál štíhlejší.

Když na internetu zavítáme na jakoukoli stránku o modelingu, dozvíme se, že standardními požadavky pro modelky je pěkná, štíhlá a vysoká postava, tj. muži většinou nad 183 cm, ženy nad 173 cm. Často jsou zmiňovány i tzv. ideální míry (např. pro ženské modely 9060-90, někdy dokonce 89-59-89). O váze jsem nic nenalezla, ale když budete chvíli brouzdat společně se mnou, najdete nejčastěji údaj v rozmezí 50 až 55 kg, smutné je, že vždy na výšku oněch citovaných 173 cm. Resumé – modelky mají při výšce kolem 175 cm (často i více) 50 až 55 kilogramů a míry kolem 59 centimetrů v pase a 89 centimetrů přes boky. A to se již pohybujeme na velmi křehké a nebezpečné hranici mezi podváhou a normální, zdravou váhou.

Zrádná štíhlost

Loňský mediální i zdravotnický svět na chvíli spojila, ale vzápětí patrně opět rozdělila, tragická událost v souvislosti s úmrtím několika modelek. Známý je tak případ smrti brazilské modelky Any Caroline Restonové, která ke konci své kariéry měřila 174 cm a vážila pouhých 40 kg, uruguayské modelky Eliany Ramosové a v únoru letošního roku úmrtí její sestry, rovněž modelky. Zoufalství rodičů, kteří během půl roku přišli o obě dcery, si asi stěží dokážeme představit. Taková zkušenost je nesdělitelná, všem se nám jistě tajil dech a cítili jsme potřebu něco změnit.

V novinách se skloňovaly titulky: Nebezpečné diety – Kam až může zajít zoufalé hubnutí – Kde je hranice anorexie – Zrádná štíhlost apod. V Argentině se proti štíhlému ideálu ženské krásy dokonce rozhodli bojovat i legislativními úpravami. Prodejci dámského oblečení v oblasti Buenos Aires mají nyní za povinnost prodávat všechny velikosti, nejen minioblečky, od čísla 36. Takzvaný zákon o konfekčních velikostech mají přezkoumávat i státní kontroloři, protože přesně stanoví, jak velký má být ten který druh oblečení v určité velikosti. Povinné je označení visačkami a zjednodušené anglické velikosti S, M nebo L se už nesmějí používat.

Výsledky studií a hubnoucí sandály

Uplynul téměř rok, proběhla další jednání mezi lékaři, modelingovým průmyslem, farmaceuty i ministerskými úředníky. Ve světě, i u nás. Výsledek? Nic moc. Z dvanácti finalistek nejmenované soutěže ženské krásy vzešel jednoduchou matematikou tento závěr -průměrné míry průměrného ideálu ženské krásy jsou 177 cm, 56 kg, BMI 17,9. To je vysoký stupeň podváhy, která je pro zdraví člověka dlouhodobě nebezpečná. Dokonce více než mírná nadváha.

Na jiném internetovém portálu můžete najít krátký průzkum o přímé zkušenosti s poruchou příjmu potravy. Z necelých 3000 žen se 12 % vyjádřilo kladně a 16 % uvedlo občasné záchvaty hladovění a sklon k dietám, 8 % žen uvedlo pouze občasné diety a vyjádřilo vysokou úroveň vědomí jejich nebezpečnosti. Jistě je potěšující závěr 56,3 % žen, které uvedly, že s poruchou příjmu potravy nemají žádnou osobní zkušenost. Otázkou jistě zůstává, jak dalece byly odpovědi respondentek upřímné a pravdivé, nicméně vzhledem k anonymitě internetového prostoru lze předpokládat vysoké procento pravdivosti.

Jiný průzkum, který nedávno provedla také nejmenovaná agentura v souvislosti se skutečnou ženskou krásou, přinesl výsledky opět alarmující. Ze tří tisíc oslovených žen jich 60 % vyjádřilo nespokojenost se svojí postavou, přály si svoji postavu radikálně změnit – a to ať již dietou, nebo pomocí některé z metod plastické a estetické chirurgie. Farmaceutický průmysl se svými preparáty na hubnutí stále boduje a nedávno mne naprosto „dostaly“ hubnoucí sandály. Tak si opravdu kladu čím dál častěji otázku: Co všechno se ještě musí stát, abychom se naučili, že indikace diety patří mezi kompetence lékaře a jen ten by měl posoudit, zda opravdu potřebujeme nebo nepotřebujeme hubnout.

A že bychom měli případně hubnout pod jeho vedením nebo za pomoci nutričního specialisty. S jakýmikoli problémy ohledně váhy je třeba se svěřovat odborníkům, neřešit své problémy jídlem a nehazardovat se zdravím. Víme přece, že poruchy příjmu potravy jsou onemocněním, kdy v mysli nemocného člověka kulminují veškeré negativní pocity, které si jen můžeme představit. Negativní myšlení převažuje nad pozitivním a černobílý svět zoufalství nemoci převáží radost ze života i racionalitu. Proces uzdravení se je učením, vysokou školou jak jednat s životními problémy konstruktivně, zdravě a sebevědomě. A k těm nepatří nápodoba ideálu krásy a touha ho dohnat. Ale co se opravdu ještě musí stát, to skutečně nevím.


PhDr. ing. Jana Sladká-Ševčíková zakladatelka a ředitelka OS Anabell -pro nemocné anorexií a bulimií ( www.anabell.cz )

Ohodnoťte tento článek!