Proces stárnutí a poruchy paměti

Paměť provází člověka celým životem. Díky paměti si uvědomujeme sami sebe, vědomosti, prožitky, dovednosti. Během fylogeneze se podílela na utváření mozku a též ovlivňovala jak současnost, tak budoucnost díky své schopnosti obsáhnout minulé.

Paměť je schopnost uchovávat a vybavovat informace. (Friedlová, 2007, s. 59). Deklarativní paměť (explicitní) je vědomá výbavnost uložených informací, a to osobního rázu (vzpomínky, prožité události, zážitky) nebo obecného rázu (slovní zásoba, dějinné a zeměpisné znalosti). Postižení deklarativní paměti je označováno jako amnézie, což je nejčastější projev onemocnění mozku. Jedná se o ztrátu paměti jako takové. Je-li amnézie součástí postižení kognitivních funkcí, může se jednat o prvou manifestaci demence, často Alzheimerovu chorobu (ACH).
Do nedeklarativní, procedurální (implicitní) paměti patří motorické dovednosti, jako je sportování. Rozdíl mezi těmito dvěma druhy paměti spočívá v tom, že procedurální paměť není vázána na řeč a vybavování není vědomé. Porušení procedurální paměti je často spojené s jinými neurologickými projevy. Subjektivně se hodnotí nikoli jako zapomnětlivost, ale jako nesoustředěnost, neobratnost a nešikovnost. Okamžitá paměť (pracovní paměť) přechovává informace po omezenou dobu (do 30 sekund). Recentní paměť umožňuje výbavnost již uložených informací s časovým odstupem. Dlouhodobá paměť umožňuje uchovávání informací, které získáváme během celého svého života (Hort, Rusina a kol., 2007). Proces stárnutí a stáří

„Proces stárnutí obyvatelstva v ČR, na Slovensku i v dalších zemích Evropy se bude v nejbližších desetiletích zrychlovat. Je to důsledek předpokládaného poklesu počtu narozených dětí a prodlužování lidského života. Proces stárnutí obyvatelstva je v horizontu této projekce nezvratný, nelze jej zastavit ani zmírnit.“ (Komačeková, 2010, s. 66) Stáří je posledním vývojovým stupněm v ontogenezi člověka. V naší populaci přibývá seniorů, což souvisí s prodlužováním délky života. S přibývajícím věkem se pochopitelně objevují i průvodní známky stárnutí. Vzhledem k tomu, že se prodlužuje střední délka života, dochází ke zhoršování zdravotního stavu populace, k větší nemocnosti, ke zhoršování fyzické zdatnosti a soběstačnosti. „Diagnóza atherosclerosis universalis precipue cerebri se stala natolik běžnou, že zlidověla pod označením ‚skleróza‘ a termín ‚sklerotik‘ získal velmi široký obsah od určité shovívavé familiárnosti až po hanlivou expresivitu.“ (Hort, Rusina a kol., 2007, s. 150) Pokles funkční zdatnosti, zhoršování adaptability, vymizení variability a ztráta rezerv, to všechno jsou projevy involuce organismu. Dochází k výraznému úbytku svalové hmoty, a tím také svalové síly, k tzv. sarkopenii. Zvyšuje se lámavost kostí a rozvíjí se osteoporóza v souvislosti s úbytkem kostní denzity. Mezi faktory, podílející se jak na poklesu svalové hmoty, tak na rozvoji osteoporózy, patří malnutrice, inaktivita a involuce. Senioři mají sklon k bradykardii, ke zpomalení až výpadkům rytmu, závratím až ztrátě vědomí. Dochází ke změnám metabolických dějů, úbytku svaloviny a výkonnosti oběhového systému, vlastně klesá maximální aerobní kapacita. Při dýchání tuhne hrudník, proto se zvyšuje i dechová práce, snižuje se počet alveol a mrtvý prostor se naopak zvyšuje. Velice důležitá a podstatná je hydratace, protože pod vlivem atrofických změn ubývá počet glomerulů, a tím se snižuje funkčnost ledvin. U mužů často dochází ke zbytnění prostaty, u žen je hojná dysfunkce pánevního dna. Zhoršuje se také polohocit, tzv. propriocepce. Ke změnám dochází i při chůzi. Chůze je méně pružná s nižšími a kratšími kroky, se širší bází, zpomaluje se. Lidé mají zpomalené reakce, zpomaluje se nervové vedení. Objevují se ortostatické závratě, což souvisí s častějšími a nebezpečnějšími pády. Je nutné častější opakování. Zhoršují se senzorické schopnosti – zrak, sluch. Starší lidé špatně slyší vysoké tóny, hůře rozumí mluvenému slovu. Zhoršuje se zrak, barvocit a adaptace na šero i osvit. Kůže je vrásčitá, vlasy šedivé. Postava je zaoblenější, trup nižší a nahrbenější. Dochází k ochabnutí obličeje a ke změně proporcí, oční štěrbiny se zužují, v důsledku ztráty chrupu se zmenšuje vzdálenost nosu od brady. Ve stáří dochází k vypadávání zubů, k nízké tvorbě slin a trávicích šťáv, ke zpomalení a poruchám motility trávicí trubice (Růžička, 2003). Ke stáří se přidává i mnoho přidružených onemocnění, jako je diabetes mellitus, hypertenze, ikty, úrazy hlavy apod. Nesmíme zapomínat ani na výskyt depresí. Všechny vyjmenované nemoci ovlivňují kognitivní funkce. Podstatné však je, že tyto tzv. probabilistické znaky stárnutí se nemusí vyskytovat u všech seniorů (Rybka, 2007).
Během stárnutí dochází k poklesu výkonnosti kognitivních funkcí, psychomotorického tempa a k horší realizaci činností, které vyžadují vizuomotorickou koordinaci. Zhoršují se schopnosti soustředění, přizpůsobivosti se novým nečekaným událostem i situacím, ochotě riskovat, prodlužuje se i reakční čas. Na závěr lze říci, že stárnutí provází zhoršující se výbavnost a zacházení s informacemi při těžším soustředění se sklony k rigidnějšímu a pomalejšímu myšlení. Připomínání a napovídání mohou výrazně kompenzovat nižší paměťovou výkonnost. Vystupňovaná forma uvedených symptomů může vést k paměťové inhibici v rámci některých forem deprese v pozdějším věku. I průkaz poruchy vštípivosti, resp. ukládání informací do paměti, svědčí jednoznačně pro hipokampální poruchu (nejčastěji v rámci ACH) a v každém věku hodnotíme tento nález jako patologický. Každý starší člověk by měl být pečlivě a s citem vyšetřen, stěžuje-li si na zhoršování paměti, nebo všimnou-li si jeho nejbližší vznikajíc
í amnézie. Někdy můžeme hovořit o tzv. geriatrické, stařecké křehkosti (frailty) – rizikovosti. „Křehkost se manifestuje přibýváním funkčních deficitů a často také typickou provázanou symptomatologií, tzv. multikauzálními geriatrickými syndromy, specifickými příznakovými a problémovými okruhy. Jde například o instabilitu s pády, hypomobilitu s dekompenzací a sarkopenií, anorexii s hubnutím a malnutricí, imobilitu s rizikem dekubitů, o maladaptaci, duální senzorický deficit se senzorickou a komunikační deprivací či o kognitivní deficit s poruchami paměti a chování.“ (Jirák, Holmerová, Borzová a kol., 2009, st. 155–156)

Literatura k dispozici u autorky.

Souhrn Stárnutí je zcela přirozenou součástí lidského života. Spolu s prodlužující se délkou života a stárnutím lidské populace je však zapotřebí věnovat se také medicínským otázkám, které s sebou tato fáze přináší. Autorka se zabývá všemi aspekty stárnutí nejen z hlediska involuce organismu, ale především z hlediska poruch paměti, a upozorňuje na nutnost včasné lékařské intervence. Klíčová slova: proces stárnutí, poruchy paměti, involuce organismu

O autorovi| Mgr. Dana Vlášková, Diakonie ČCE – středisko Blanka, Písek (vlaskova.d@seznam.cz)

Proces stárnutí a poruchy paměti
Ohodnoťte tento článek!