Psychiatrický pacient s diagnózou paranoidní schizofrenie na interním oddělení

Schizofrenie je závažná duševní choroba. Provází ji změna myšlení a vnímání reaity. Objevují se úzkost, bludy a halucinace. Onemocnění se opakuje v etapách a postupně zhoršuje život.

SUMMARY
Schizophrenia is a serious mental disease. It is accompanied by changes in thinking and perception of reality, anxiety, illusions and hallucinations. The disease comes in stages and gradually worsens the patient’s life.

Schizofrenie narušuje schopnost nemocného srozumitelně se chovat a jednat a normálním způsobem se uplatnit v životě.Příčina vzniku schizofrenie není zatím dokonale prozkoumána. Uvádí se, že se na jejím vzniku podílí vzájemné působení četných faktorů, a to včetně genetických, komplikací v těhotenství a při porodu, jež mohou ovlivňovat vývoj mozku. Začíná v pozdní adolescenci nebo v časné dospělosti. Největší riziko představuje období mezi 15. až 30. rokem života. Onemocnění začíná nespecifickými obtížemi, takový jedinec „je jen divný“, apatický, chudý v řeči, citově oploštělý a sociálně stažený.

U pacienta se schizofrenií dochází k rozštěpu mysli a celkovému úpadku osobnosti. Pacient je vztahovačný, neustále pronásledovaný bludy a smyšlenkami, mluví si pro sebe a vytváří si umělý svět. K paranoidním vlivům se přidružují poruchy pohybu (je schopen celé hodiny vydržet v nepřirozené poloze) a vnímání. Je velmi plachý, neustále ztrácí společenskou jistotu a své místo ve společnosti. Trpí bludy a halucinacemi, a to sluchovými, zrakovými, čichovými i hmatovými. Onemocnění se opakuje v etapách a postupně zhoršuje kvalitu života. Často se objevují pokusy o sebevraždu, jež jsou v 10 % případů dokonány.

Kazuistika

Pacientka, 53 let, léčena pro paranoidní schizofrenii a sebepoškozování, byla přivezena na naše oddělení z psychiatrické kliniky ke kompenzaci nově zjištěného DM. Na psychiatrii naměřena glykemie 28–30 mmol/l, při přijetí na naši ambulanci 11,6 mmol/l. U pacientky dominovalo psychiatrické onemocnění. Podle jejího manžela se stav horšil mnoho měsíců, dlouho ji nemohl dostat do nemocnice, doma nespala, honili ji čerti, stále se sebepoškozovala, drápala se na končetinách a v obličeji, kde měla četné mírně krvácející exkoriace. Bála se, chodila po bytě a chovala se zcela nepatřičně, snažila se odejít z domova, mluvila nesrozumitelně, za 1 měsíc zhubla 12 kg, hodně pila a močila, odmítala jíst.

1. den: Na naše oddělení byla přijata silně neklidná v doprovodu tří zdravotníků, kteří měli co dělat, aby ji udrželi a neutekla. Byla dezorientovaná, odpovídala nepřiléhavě a neustále vykřikovala „to nejsem já“. Nespolupracovala, vzpouzela se, utíkala a vrhala se na mužské pacienty, na které křičela „pane doktore, to nejsem já“. Jakákoli snaha o uklidnění, převlečení do čistého a suchého prádla a zavedení nového intravenózního katétru byla marná, nenechala na sebe sáhnout. Po hodné chvíli se nakonec uklidnila, převlékla se do nabízené vlastní noční košile.

Chvíli se snažila oddělení opustit (vchodové dveře byly pro jistotu uzamčeny), později vysedávala v hale u jídelního stolu a pozorovala vchodové dveře. Jakmile se na oddělení objevil jakýkoli muž (ať pacient, lékař či údržbář), okamžitě se na něj vrhala a křičela na něj „pane doktore, to nejsem já“, což byl pro dotyčného vždy velký šok. Dokonce byla přistižena, jak si u zrcadla rozdírá rány na obličeji. Po dlouhém vysvětlování si nechala odebrat krev, píchnout do prstu kvůli měření glykemie glukometrem a aplikovat uklidňující injekci na noc naordinovanou lékařem, která měla pozitivní účinek.

2. den: Pacientka stále nespolupracovala, výzvám nevyhověla, prala se, odpovídala nepřiléhavě. Ráno odmítala opustit postel a provést hygienu. Nespolupracovala ani s lékařem při vizitě, nenechala se vyšetřit. Všechna vyšetření odmítala, podařilo se provést ultrazvuk břicha a rentgen srdce a plic. Poranění levé tváře se zaschlým koagulem, dolní končetiny v oblasti bérců měla převázané, nebylo možné se podívat, protože na sebe nenechala sáhnout.

3. den: Ráno byla podlaha jejího pokoje potřísněna krví, neboť si obvazy bérců sundala a rány si rozdírala. Další převazy si ihned sundala. Odmítala jíst, jídlo vyhazovala do umyvadla a talíře do přenosného WC na pokoji. Bloudila po oddělení a vcházela do pokojů ostatních pacientů, které obtěžovala. Brala ostatním pacientům jídlo ze společné ledničky. Pacienti si na ni velice stěžovali. Její pokoj byl neustále pomočený a zapáchal. Stále se ptala na dědečka. Později jsme se dozvěděli, že měla na mysli svého manžela. Při jeho návštěvách byla pacientka klidná a nechala se od něj nakrmit. Bohužel manžel vždy velmi rychle odešel, bylo vidět, že je toho na něj už moc. Někdy ani na návštěvu nepřišel, posílal jí limonády po vrátném, což pacientka velmi špatně nesla.

4. den: Noční službou byla pacientka přistižena, jak kouří na pokoji a ještě hořící nedopalky vyhazuje do plastového odpadkového koše a do nočního stolku. Cigarety jsme jí odebrali a vyhodili, po zbytek noci se jich dožadovala. V noci většinou nespala, stála v otevřených dveřích bez pohnutí a pozorovala vchodové dveře, nebo obcházela pokoje ostatních pacientů. Až pozdě v noci nebo k ránu uléhala.

7. den: Pacientka byla pro personál nezvladatelná, nenechala na sebe sáhnout a obtěžovala ostatní pacienty. Z interního hlediska nebyl důvod ji dále hospitalizovat na interním oddělení. DM byl kompenzován perorálními antidiabetiky a bylo nutno dodržovat diabetickou dietu. Pacientku jsme poučili a informovali i manžela. Přeložili jsme ji zpět na psychiatrickou kliniku.

Závěr

Hospitalizace nemocného se schizofrenií, který není schopen normálně fungovat a postarat se sám o sebe, je na interním oddělení velmi složitá a náročná. Takové oddělení není na tyto pacienty zařízeno, jak materiálně, tak personálně. Personální chudost je největším problémem. Chování takového pacienta je velmi nepředvídatelné. Nikdy není možné uhodnout, co zrovna provede, jak se bude chovat a jak reagovat. Je zde velké riziko, že ublíží sám sobě nebo někomu v okolí. Sestra musí být více ve střehu, hlídat oddělení a pacienta samotného. Tím ale trpí i ostatní hospitalizovaní, pro které nemusí být jednoduchá již samotná přítomnost tohoto pacienta, neboť se ho bojí. Navíc v souvislosti s „obtížností“ takového pacienta bohužel ostatní pacienti trpí též tím, že je většina pozornosti personálu zaměřena na něj.


O autorovi: Marta Čejková, Milada Weydová, Interní oddělení, Nemocnice na Žižkově, Praha (martacejkova@seznam.cz)

Ohodnoťte tento článek!