Psychologické aspekty dlouhodobé imobilizace na lůžku

Téma dlouhodobé imobilizace na lůžku považuji z hlediska psychiatra za velmi závažné a zaměříme-li se na různé aspekty péče o pacienty, je možné vyčlenit tři základní kategorie, lišící se co do charakteru přístupu k nemocnému.

Jedná se o:

dlouhodobě imobilní pacienty s chronickým onemocněním nebo postižením v domácí péči

imobilní pacienty v lůžkovém zařízení

imobilizované pacienty v lůžkovém zařízení

První kategorie je zcela specifická a zvládání problematiky těchto lidí je mnohem více na rodinných příslušnících než zdravotnících. Je nutné si uvědomit, že pro nemocné v domácí péči je nejpodstatnější rozvíjení nebo alespoň udržování schopností, které zůstaly základním onemocněním nedotčeny. Vůbec jim neprospěje, jestliže za ně příbuzní všechno dělají, a tím omezují jejich spontánní aktivitu.

Imobilní pacient v lůžkovém zařízení

Druhá kategorie pacientů je v nemocnicích i jiných lůžkových zařízeních zastoupena velmi frekventně. Nemohu zacházet do podrobností, proto bych se věnovala jen některým aspektům této problematiky.

Pacienty nejčastěji poutá na lůžko těžké somatické onemocnění a nezřídka se jedná již o terminální stav. V průběhu života posledních dvou generací se postupně vytrácí osobní konfrontace člověka se smrtí, a proto dnes zastihuje umírající ve stáří zkušenostně zcela nepřipraveny. Dále pak tradičně vžitá povinnost členů rodiny být v posledních hodinách s umírajícím leží dnes především na bedrech na tuto situaci nepřipravených zdravotníků. Dalším problémem je to, že zdravotníci vnímají smrt pacienta jako své vlastní selhání. Pro zdravotníky je otázka umírání a smrti jejich pacientů velmi zatěžující a zatím vlastně nemáme možnost psychologického tréninku zaměřeného na přijetí vlastní finality, protože jenom tehdy, jestliže tento problém zvládneme, budeme schopni pomoci svým pacientům lépe snášet situaci blížící se smrti.

Stává se, že pacient leží nehybně na lůžku, přestože jeho tělesný stav není tak vážný, aby takovouto totální ztrátu aktivity vysvětlil. Pak je velmi pravděpodobné, že se může jednat o depresi v některém z jejích četných obrazů. Zvláště ve vyšším věku, podobně jako ve věku dětském, bere na sebe deprese nejrůznější podoby. Kromě případů s typickými příznaky může být psychická porucha maskována nejrůznějšími somatickými příznaky, nebo dochází k výraznému zhoršení kognitivních funkcí, aniž se jedná o demenci. Deprese může mít i podobu hypochondrických projevů nebo zvýšené podezíravosti a vztahovačnosti.

Imobilizovaný pacient

Problematika z nejrůznějších důvodů imobilizovaných pacientů je nesmírně široká. V každém případě se jedná o stav spojený pro nemocného se značným dyskomfortem, který může vyústit v nejrůznější kvalitativní poruchy vědomí, se zpětným ohrožením tělesného stavu neklidem. Proto je nutné přistoupit k ještě důslednější imobilizaci, čímž se uzavírá obtížně řešitelný bludný kruh. Nebo může být neklid pacienta hlavním důvodem k imobilizaci.

Pacient, který je z důvodů organických či symptomatických postižen kvalitativní poruchou vědomí, často s barvitými halucinatorními prožitky, reaguje na svoji aktuální vnitřní „realitu“ a podle té se chová. Málokdy máme možnost hovořit s takovými pacienty po odeznění delirantních stavů nebo stavů zmatenosti, takže jejich chování nemůžeme porozumět. Nemůžeme se tak dovědět, že zmítající se pacient v tu chvíli ve svém vnitřním světě zrovna bojuje se svými únosci nebo se pokouší vyvléknout ruku z imobilizace proto, aby mohl dosáhnout na vytoužený doušek nápoje, který je položen mimo jeho dosah.

Také se stává, že nemocní mají i na několik dní např. po závažnější operaci totální amnézii a když porucha paměti odezní, chovají se skutečně podle toho, že jim určitý časový úsek vypadl z paměti. Tak se tedy může stát, že se pacient několik dní po operaci rozhodne opustit JIP, protože tam podle toho, co si pamatuje, nepatří a oznámí, že si jde vyřídit předoperační vyšetření. A v těchto lidech může pak na dlouhý čas přetrvávat pocit trapnosti nebo studu za to, jak „nemožně“ se chovali.

Jsem psychiatr, a tak považuji za nezbytné připomenout, že i bouřlivě probíhající psychické poruchy vyžadují určitý stupeň imobilizace. Jsem ráda, že s akcelerací ve vývoji nových psychofarmak to již nyní nemusejí být stavy ztuhlosti následkem vysokých dávek léků při jinak nezvládnutelném neklidu.

„Zbláznil jsem se…“ zpověď Oty Pavla

Nakonec bych si dovolila ocitovat text, který vypovídá tak nezapomenutelným a hluboce lidským způsobem o tom, co prožívá psychotik v různých stadiích své nemoci, že skutečně může nahradit učebnici, týkající se vcítění do stavů duševně nemocných. Může také přispět k pochopení vnitřního prožívání delirujících pacientů. Jedná se o úryvek z knihy Oty Pavla (1930 – 1973).

„Zbláznil jsem se na zimní olympiádě v Innsbrucku (1964). Zatáhl se mi mozek, jako kdyby přišla mlha z Alp. Potkal jsem tam jednoho pána a pro mě to byl čert se vším všudy, měl kopyta, chlupy a rohy, staleté vykotlané zuby. Šel jsem pak zapálit do hor nad Innsbruck selské stavení. Přál jsem si, aby se rozsvítilo velké světlo a zahnalo mlhu. Když jsem vyváděl krávy a hřebce z chléva, aby neuhořeli, dorazila rakouská policie. Dali mi želízka a vedli mě do údolí. Nadával jsem jim, strhl jsem si boty a šel jsem sněhem bos jako Kristus, kterého vedou na kříž.

Poslali mě přes Dvořiště pražským lékařům. Tohle první období nebylo strašné pro mne, ale bylo strašné pro ty, kteří mě pozorovali a měli mě rádi. Mně bylo vlastně blaze a vše jsem vykonával vášnivě a z přesvědčení. Dokonce to bylo někdy příjemné, je krásné být žehnajícím Kristem.

Nejhorší je, když vás pomocí prášků dostanou do stavu, ve kterém si uvědomíte, že jste blázen. Oči se potáhnou smutkem a vy už víte, že nejste Kristus, ale ubožák, kterému chybí zdravý mozek, co dělá člověka člověkem. Dají vás za vylepšené mříže, ačkoliv jste nikoho nezabili a nikomu jste neublížili. Nebyl nad vámi soud a jste vyřízeni. A lidi venku si žijí a vy jim začnete závidět.

Může vás zachránit jenom zázrak. Čekal jsem na zázrak pět let. Sedíš samotný na židli týdny, měsíce, roky. Nemohu tvrdit, že jsem zkoušel jako zvíře, protože žádný člověk neví, jak trpí zvíře, i když o tom často vypráví a píše. Vím jenom, že jsem zkoušel strašně, nejde to ani vypovědět. A pak by tomu ani nikdo nevěřil, protože lidé nechtějí slyšet o této nemoci, protože se jí moc bojí.

Když mi bylo líp, myslel jsem na to, co bylo v životě nejkrásnější. Nemyslel jsem na lásku ani na to, jak jsem se toulal po světě. Chodil jsem znovu k potokům, řekám a rybníkům a přehradám na ryby, uvědomil jsem si, že právě to bylo to nejkrásnější, co jsem na světě prožil.

Proč to bylo nejkrásnější?

Nedovedu to přesně vysvětlit, ale pokusil jsem se to povědět touto knihou.

Když jsem seděl u zamřížovaného okna a takhle ve vzpomínkách rybařil, bylo to až bolestivé. Musel jsem s krásou přestat a myslel jsem na to, že na světě je také špína, hnus a kalné vody, abych přestal toužit po svobodě.

Chtěl jsem se stokrát zabít, když jsem už nemohl dál, ale nikdy jsem to neudělal. Snad jsem v podvědomí toužil ještě jedinkrát políbit na rty řeku a chytat stříbrné ryby. To rybařina mě naučila trpělivosti a vzpomínky mi pomáhaly žít.“

n

Psychologické aspekty dlouhodobé imobilizace na lůžku
Ohodnoťte tento článek!