Psychosociální podpora zdravotníků v krizových situacích

Jak vnímají svou profesi sami záchranáři a jak ji vnímá společnost? Záchranář je také pouze člověk, který podléhá stresu a ze zachránců se velmi rychle může stát zachraňovaný. Reálná rizika mohou mít reálné dopady.


SOUHRN: Příspěvek porovnává možnosti psychosociální podpory záchranářů prostřednictvím peerů v systému psychosociální intervenční služby v České republice a ve Slovenské republice, a zároveň poukazuje na aktuální potřebu řešit tuto otázku. Cílem příspěvku je podnítit čtenáře zamyslet se nad skutečností, aby zdravotníci nezapomínali sami na sebe.
Klíčová slova: zdravotníci, psychosociální podpora, peer, krizové situace


Pomáhající profese, mezi které patří zejména záchranáři, hasiči a policie, jsou společností vnímány jako velmi potřebná a samozřejmá věc. Za každých okolností se od nás očekává, že budeme včas na místě události, kde budeme rychlí, přesní, neomylní a vždy vyřešíme vzniklý problém, se kterým si ostatní lidé nevědí rady. Ze strany společnosti jsou záchranáři vnímáni jako akční hrdinové, kteří zvládnou každou situaci, všechno snesou a nepodléhají stresu. Většina z nás se snaží takovými opravdu být. I samotní záchranáři mají o svém povolání různé představy.

Záchranáři se stejně jako jiní zdravotničtí pracovníci občas dostávají do situací, které jsou něčím výjimečné, náročné, zatěžující a mohou nepříznivě ovlivnit jejich jednání nejen v profesionálním životě. Náročnou situací může být těžké trauma nebo smrt dítěte, dopravní nehoda sanitního vozidla se zraněním kolegy, agresivní jednání pacienta, ohrožení vlastního života, zodpovědnost za poskytnutou péči podle kompetencí, zásah u příbuzného či známého, sebevražda kolegy, hromadné neštěstí a jakákoli událost, která má příliš silný dopad na psychiku zdravotnického personálu.

Jaká je skutečnost? Naučili jsme se těžké události druhých řešit a zvládat, ale přitom často zapomínáme sami na sebe. Je důležité si uvědomit, že každý zdravotník je také pouze člověk, který má svoje problémy, podléhá stresu a ze zachránce se velmi rychle může stát zachraňovaný. Reálná rizika, jako jsou kumulovaný stres, faktor bezmocnosti, vlastní ohrožení a jiné, mohou mít velmi reálné dopady jako syndrom vyhoření, riziko profesionálního selhání, výskyt závislostí, posttraumatické jevy či psychosomatické obtíže.

Pomáhající – zdravotníci, záchranáři – jsou jako běžci na dlouhých tratích. Pokud chceme, aby běhali dobře a nepadli na trati vysílením, musíme se o ně starat.

Psychosociální intervenční služby

Psychosociální podpora v systému psychosociální intervenční služby (SPIS) slouží k podpoře zvládání psychické zátěže, které jsou zdravotničtí pracovníci vystavováni. Cílem je snížení rizika profesionálního selhání, syndromu vyhoření i péče po nadlimitní zátěži. SPIS vychází z CISM = Critical Incident Stress Management, který je součástí vědního oboru psychotraumatologie. Jedná se o specifický soubor opatření a metod, určených pro konkrétní skupinu osob (záchranářů, zdravotnických pracovníků) nebo jednotlivce. V našem případě pro profesionály, kteří v zaměstnání prošli kritickou událostí a kteří potřebují podporu při dlouhodobé zátěži (lékaři, záchranáři, sestry, řidiči, management, operátoři). V rámci CISM jsou vypracovány speciální techniky, jako je debriefing, defusing, demobilizace a podpora na místě události. Debriefing je obsahově řízená diskuse spojená s edukací. V procesu se pracuje se vzpomínkami na nepříjemnou událost, s prožitými myšlenkami, které vzpomínky vyvolávají. Jde o praktickou intervenci, zaměřenou na omezení působení stresu, má stabilizovat situaci a hlavně mobilizovat vlastní zdroje takovým způsobem, aby pracovník byl schopen normálně fungovat co nejdříve. Defusing se chápe jako uvolňovací rozhovor, který směřuje k odstranění „explozivních“ emocí. Jeho cílem je zmírnění kognitivních, emocionálních a fyziologických příznaků, proto probíhá ihned, nebo do 8 hodin po traumatické události. Cílem demobilizace je vypnutí „vnitřního autopilota“ pracovníků na konci směny s nadlimitní zátěží. Podpora na místě události je krátká, praktická a určená jen ke snížení působení stresu. Systém psychosociální intervenční služby zajišťuje následující skupina lidí: peer, psycholog nebo psychiatr (tedy vyškolený odborník na duševní zdraví), koordinátor či odborný garant.

Záchranář

Peer tvoří základní a nejdůležitější rovinu. Je to kolega, který má podobné zážitky a zkušenosti jako my. Je proškolený pro poskytování podpory po prožití náročné situace, nehodnotí, nekritizuje, neradí, ale především poslouchá a podporuje, je diskrétní. Peer není psycholog ani psychiatr, je to vyškolený kolega, který dokáže pomáhat kolegovi.

Psychosociální podpora a legislativa

Několik jednoduchých faktů o psychosociální podpoře ze strany legislativy: V České republice funguje pracovní skupina pro zavádění systému psychosociálních intervenčních služeb, která je koordinovaná Odborem bezpečnosti a krizového řízení MZ ČR. Vzdělávání peerů je zajištěno certifikovaným kurzem „Peer program péče a podpory zdravotnickým pracovníkům“ prostřednictvím NCO NZO v Brně.

Ve Slovenské republice je systém psychosociální podpory zaměstnanců zavedený v Armádě Slovenské republiky a v hasičském a policejním sboru. Ve zdravotnictví jsou podle zákona č. 284/2008 Z. z. o záchrannej zdravotnickej službe, který doplňuje zákon č. 579/2004, zatím pouze zaměstnanci operačních středisek záchranné zdravotní služby povinni absolvovat v rámci základní odborné přípravy „zásady krizové intervence a psychosociální první pomoci“. V resortu zdravotnictví nenajdeme zákon, který by řešil psychosociální podporu zdravotníků, a proto tato podpora ani nefunguje. Světová asociace pro urgentní medicínu a medicínu katastrof (WADEM) v roce 2009 vydala Deklaraci psychosociálních práv s obsahem konkrétních 10 bodů, kde první bod hovoří o právu na „integrovanou, holistickou psychosociální podporu, intervenci“.

A proto se ptáme: „Opravdu takovouto pomoc slovenští zdravotníci nepotřebují? Jsme ti akční hrdinové, kterým každý závěr služby končí happy endem jako v americkém filmu? Celý život někomu pomáháme a kdo pomůže nám? Nezapomínejme sami na sebe!“


O autorovi: Bc. Marek Štancel, MUDr. Anna Vargová, Ph. D., Dana Majdišová, Stanica záchrannej zdravotnej služby, Univerzitná nemocnica Martin (marekstancel@gmail.com)

1)
roky) x AST (U/l
2)
PLT (109/l
Ohodnoťte tento článek!