Resuscitace na neakutním oddělení

Resuscitace na neakutním oddělení s sebou přináší problémy, vyplývající z nedostatečného vybavení a zkušenosti zdravotnického personálu. Jak těmto problémům čelit, je tématem následujícího článku.

SUMMARY Resuscitation on a non-acute medical ward brings problems which stem from insufficient equipment and lack of experience of the medical and nursing staff. The article addresses how to deal with these problems.

Nemocnice následné péče, léčebny dlouhodobě nemocných, doléčovací a rehabilitační jednotky, to všechno jsou pracoviště, na kterých je poskytována neakutní, následná a doléčovací péče. Avšak ani na těchto odděleních se někdy nevyhneme případům, kdy dojde k akutní exacerbaci stávajícího chronického onemocnění, závažným komplikacím či život ohrožujícím stavům.

Zdaleka ne všechna neakutní oddělení mají výhodu bezprostřední blízkosti anesteziologicko-resuscitačního oddělení (ARO), které disponuje potřebným technickým vybavením a specializovaným personálem, jenž zvládá akutní stavy v každodenní praxi. V takovém případě je nutné přizvat ke spolupráci záchrannou službu. Do jejího příjezdu (u nás jde zhruba o 15 minut) je u pacienta třeba zajistit základní, život zachraňující úkony.

Pohotovostní vybavení

K dosažení dostatečného „zajištění“ pacienta je třeba disponovat odpovídajícím vybavením. Co přesně má být součástí takového vybavení, žádný stávající zákon neupravuje. Je zřejmé, že na neakutním oddělení není možné očekávat špičkové resuscitační vybavení, kterým disponují specializovaná oddělení typu JIP nebo ARO.
Je-li oddělení neakutního charakteru vybaveno alespoň základními prostředky pro monitorování a udržování fyziologických funkcí, je to velká výhoda. Těmito prostředky rozumíme: EKG zapisovač, EKG monitor, oxymetr, centrální rozvod O2, případně alespoň kyslíkovou láhev, sadu pro udržování průchodnosti dýchacích cest (airways), odsávačku a ruční křísicí přístroj – Ambuvak (s maskou) a pohotovostní lékárnu obsahující předepsané léky.

Resuscitace

Dojde-li u pacienta na oddělení následné péče ke vzniku akutního stavu s ohrožením základních vitálních funkcí, musí ošetřující lékař rozhodnout, zda je resuscitace indikována. Pokud není lékař přítomen, sestra zahajuje první, život zachraňující kroky a pokračuje v nich až do příchodu lékaře, který určí další postup, popřípadě resuscitaci ukončí. Naše zkušenosti ukazují, že optimální je spolupráce alespoň tří členů zdravotnického týmu. Mezitím, co jeden člen týmu volá rychlou záchrannou pomoc (RZP), zbytek týmu se věnuje zajištění životních funkcí pacienta. Uloží jej na pevnou podložku, zajistí dýchací cesty a v případě zranění zastaví krvácení. Následně zahájí kardiopulmocerebrální resuscitaci (KPCR). Většinou lékař provádí nepřímou srdeční masáž a sestra s pacientem dýchá pomocí Ambuvaku s maskou a přívodem O2. Zdravotník, který volal RZP, dále přijímá instrukce od lékaře ohledně medikace a následně zajišťuje periferní žilní vstup pro aplikaci intravenózních léků a infuzí.

Průběžně monitoruje fyziologické funkce pacienta. V resuscitaci se pokračuje až do příjezdu RZP, po kterém přebírá vedení KPCR lékař záchranné služby. Lékař, který do té doby vedl KPCR, informuje lékaře záchranné služby o vývoji zdravotního stavu pacienta a o následné medikaci, která byla použita při resuscitaci. Seznámí jej také s anamnézou pacienta. Funkci sester podílejících se na resuscitaci si od tohoto okamžiku přebírají záchranáři RZP. Ti pak pokračují v dalších krocích podle instrukcí lékaře záchranné služby. Je dobré, aby posádce RZP zůstala k dispozici alespoň jedna sestra z oddělení, a to až do okamžiku, kdy je pacient naložen do sanitky, aby byl převezen k dalšímu ošetření na akutní oddělení.

Identifikace problémů

Na základě resuscitací provedených v naší nemocnici jsme identifikovali několik problémů, které jejich průběh komplikují a znesnadňují.

* Menší diagnostické a terapeutické možnosti:

To se týká zejména nemožnosti endotracheální intubace a defibrilace s možností sledování účinnosti léčby na EKG. Je však možné zvážit využití automatického defibrilátoru, který má natolik jednoduché ovládání, že se nově zavádí i jako vybavení první pomoci na veřejných místech, jako jsou kupříkladu velká nákupní centra.

* Lidský faktor:

Nedostatek zkušeností a jisté profesní zručnosti (jakou během své praxe získá například personál na JIP a ARO) může vést k nedorozuměním, vyvolaným zvýšenou hladinou stresu. Při vykonávání vysoce odpovědné činnosti, jejíž techniku však personál nemá dostatečně vžitou, vzniká stres, který významně snižuje efektivitu prováděného výkonu. Naopak pokud je tým zkušený a sehraný, může mít stres i pozitivně stimulační účinky. Je tedy třeba, aby byl v technikách neodkladné resuscitační péče školen i personál běžného – neakutního typu oddělení.

* Potíže s personálním zajištěním:

Je třeba si uvědomit, že personál je povinen poskytnout odpovídající péči nejen akutně zhoršenému pacientovi, ale také musí zajistit běžný provoz na oddělení. K tomu je třeba mít k dispozici dostatek kvalifikovaného personálu 24 hodin denně.

Závěr

Prokazatelná schopnost personálu okamžitě řešit náhle vzniklé zhoršení zdravotního stavu je důležitým indikátorem kvality zdravotní péče, a to i v rámci oddělení, které není uzpůsobeno pro intenzivní či resuscitační péči. Pocit bezpečí a jistota dostupné pomoci v případě nouze je pro pacienta jedním ze základních faktorů, které rozhodují o tom, zda si získáme jeho důvěru. Ta je nezbytná pro naši vzájemnou, kvalitní spolupráci a významně tak ovlivňuje úspěšnost léčby.


O autorovi: Pavel Boháček, MUDr. Petra Kozmová, Mgr. Bohumila Machová, Nemocnice následné péče, Ryjice (bohacek.pavel@volny.cz)

Ohodnoťte tento článek!