Rogersovský přístup v humanizaci ošetřovatelství

Ošetřovatelství je samostatná vědecká disciplína, zaměřená na aktivní vyhledávání a uspokojování biologických, psychických a sociálních potřeb nemocného, ale i zdravého člověka. Hlavními rysy ošetřovatelství jako vědy je moudrost, láska, pomoc. (Tóthová, 2008).


SOUHRN: V oblasti rozvoje ošetřovatelství mají za sebou české teoretičky oboru i kvalifikované sestry vykonávající přímou ošetřovatelskou činnost, více než dvacetiletou praxi, s vývojem orientace na člověka, zdravého i nemocného, tj. pacienta-klienta. Předložený článek je však věnován Carlu R. Rogersovi a jeho humanistické psychologii, na rozdíl od Marthy E. Rogersové, která se věnovala teorii ošetřovatelství.
Klíčová slova: ošetřovatelství, humanizace, všeobecná sestra

SUMMARY: For more than twenty years have Czech nursing theorists as well as practicing nurses been developing patient-client centered approach. The article is devoted to Carl R. Rogers and his humanistic psychology as opposed to Martha E. Rogers who worked in the field of nursing theory.
Key words: nursing, humanization, general nurse


Ve svém článku, jako kvalifikovaná, registrovaná sestra s více než 20letou pedagogickou činností a odborná vyučující ošetřovatelství, uvádím, že znalost humanistické psychologie rogersovského přístupu může vést k humanizaci ošetřovatelství jako vědy.

Každodenní odborná praxe poukazuje na nutnost humanizace ošetřovatelství, k čemuž napomáhá znalost rogersovské psychoterapie jako přístupu, který se vyučuje v západní Evropě na lékařských fakultách, ale i ve vzdělávacích institucích pro sestry, univerzitních i jiných. To vše znamená, že budoucí kvalifikované sestry musí znát uvedený přístup z mnoha úrovní a porozumět mu, což vzdělávání v oblasti psychologie a psychoterapie nabízí. Čtenář se může otázat, z jakého důvodu vznikl tento článek, co je prioritou pro jeho publikaci? Je to především nutnost, potřeba vysvětlit, jak humanistická psychologie, s přístupem zaměřeným na člověka, může ovlivnit ošetřovatelskou praxi. V 60. a 70. letech nebylo vzdělávání sester zaměřováno na oblast humanistické psychologie. Teprve po roce 1989 nastává změna v přístupu z důvodu přílivu informací v oblasti ošetřovatelství, které se velmi intenzivně rozvíjelo v USA, Kanadě a Velké Británii.

Přístup k člověku podle Rogerse

Ve vývoji přístupu zaměřeného na člověka, tak jak byl utvářen za života C. G. Rogerse, lze rozlišit několik fází, které zachycují změnu perspektivy terapeutického vztahu. To je zejména nedirektivní vztah, soustřeďující se na vytvoření nehodnotící a akceptující atmosféry, orientaci na klienta s důrazem zaměřeným na člověka. Carl Ranson Rogers (1902–1987), stejně jako Abraham Maslow (1908–1970, je významný představitel humanistické psychologie, která je zaměřená na člověka, na jeho potřeby. Právě tato filozofie je velmi podstatná pro vzdělávání zdravotnických pracovníků, sester, které musí mít rozvinutou sociální i emoční inteligenci. Nehovoříme pouze o sestrách-ženách, ale také o sestrách-mužích, kteří se vzdělávají na zdravotnických školách a univerzitách a kteří zastávají velmi důležitou pozici v systému zdravotnických služeb.

Musíme si položit otázku, proč vlastně zmiňujeme rogersovskou psychoterapii jako přístup k člověku, proč hovoříme o humanizaci ošetřovatelství, jaké jsou důvody k seznámení se s principy této terapie. Odpověď je logická a jednoduchá. Rogersovský psychoterapeutický přístup znamená, že terapeut dosahuje konstruktivních změn v osobnosti a v projevu klienta tím, že ho bez výhrad a vstřícně akceptuje, projevuje se vůči němu vysoce empaticky a autenticky. Touto vztahovou nabídkou vytváří psychoterapeutický prostor, který podporuje osobnostní růst a umožňuje překonání klientových inkongruencí (vnitřních rozporů), což se děje díky pravdivějšímu porozumění sobě a subjektivně významným vztahům. Rogersovská psychoterapie je proto psychoterapií dialogickou, vztahovou a odkrývající (Vymětal, Rezková, 2001).

C. R. Rogers změnil i pohled na člověka, který vyhledá terapeutickou pomoc, zaměnil běžně v každodenní praxi používané označení „pacient“ termínem „klient“. Zastával názor, že pokud člověka, který žádá o pomoc, označíme za „pacienta“, přispějeme tak spíše k jeho problému než k řešení. Tyto „nálepky“ fungují jako sociální konstrukty a automaticky postaví člověka do pasivní a závislé role. Označení „pacient“ přesouvá pozornost na lékaře či terapeuta, který získává moc a kontrolu a přebírá zodpovědnost za jeho zdraví. Pacient se tak stává pouhým pasivním příjemcem pomoci, který nerozhoduje o svém zdraví a duševní pohodě. Pokud použijeme při označení člověka slovo „klient“, naznačujeme tím, že jeho nepohoda je pouze dočasným stavem, přičemž on sám hraje aktivní, důležitou roli v jejím odstraňování. Terapeut je pro něho společníkem a nevnímá ho jako závislého a bezmocného (Pelikánová, 2001; Šiffelová, 2010).

Cílem moderního ošetřovatelství je orientace na člověka se všemi jeho potřebami a problémy. Úkolem zdravotnických pracovníků, převážně sester, je identifikace těchto problémů, hledání příčiny i stupně jejich závažnosti a stanovení nejvhodnějšího způsobu řešení.

Základní cíle ošetřovatelství proto jsou:

* udržení a podpora zdraví,
* navrácení zdraví a rozvoj soběstačnosti,
* zmírnění utrpení nevyléčitelně nemocných,
* zajištění klidného umírání a důstojné smrti.
Moderní ošetřovatelství je realizováno svou vlastní koncepcí, formou ošetřovatelského procesu vycházejícího z medicínských znalostí a zkušeností. V důsledku změn, které neustále probíhají v lidské společnosti, v závislosti na sociálním prostředí té které krajiny, dochází i ke změnám v přístupu k pacientůmklientům, a v neposlední řadě také k jejich rodinným příslušníkům (Pelikánová, 2002; Hart, 2004; Cain, Seeman, 2006).

Ošetřovatelskou praxi vykonávají kvalifikovaní pracovníci, všeobecné sestry a sestry se specializovanou způsobilostí, s vymezenými kompetencemi. Kromě těchto odborností se na ošetřování podílí i nižší zdravotničtí pracovníci, jako jsou zdravotničtí asistenti, ošetřovatelé, sanitáři, sanitářky a další pracovníci nelékařských oborů, např. fyzioterapeuti, ergoterapeuti, nutriční terapeuti, zdravotní laboranti, radiologičtí asistenti, sociální pracovnice atd.

Kvalifikační příprava pracovníků je dána zákonem č. 96/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání.

Závěr

Ošetřovatelské povolání se musí formovat na vědeckých základech. Všechny kvalifikované sestry, vzdělávané kdekoli ve světě a v různých vzdělávacích institucích, musí ovládat přístup k člověku jako lidské bytosti a tento musí mít určitá kritéria, která právě přístup C. R. Rogerse splňuje. Jedná se o velice humánní přístup, založený na akceptaci člověka a jeho individuality.


O autorovi: PhDr. Iva Pelikánová, RS, RNA ředitelka SZŠ a VOZŠ Ostrava p. o. (iva.pelikanova@zdrav-ova.cz)

Ohodnoťte tento článek!