Role fyzioterapeuta v následné zdravotní péči

Rozvoj medicínských technologií značně urychlil a zpřesnil diagnostiku a umožnil tak zkrácení ošetřovací doby na lůžkách akutní péče. Co však žádnými technickými vymoženostmi výrazně urychlit nelze, je proces hojení a návratu k původnímu funkčnímu stavu a kondici. Tato situace vyžaduje zlepšení podmínek a dostupnosti doléčovací péče s důrazem na rehabilitaci a kvalitu ošetřovatelské péče.


SOUHRN: Cílem této práce je poukázat na multidisciplinární charakter léčebné rehabilitace, vymezit roli fyzioterapeuta vůči ostatním odbornostem podílejícím se na tomto procesu, definovat specifika rehabilitace dlouhodobě hypomobilních a geriatrických pacientů, respektovat biopsychosociální aspekty v sestavování a realizaci rehabilitačního plánu.
Klíčová slova: následná zdravotní péče, léčebná rehabilitace, fyzioterapie, rehabilitační ošetřování, geriatrický pacient, imobilizační syndrom, ageismus


Následná lůžková zdravotní péče je poskytovaná pacientům se stanovenou diagnózou, u nichž došlo ke zvládnutí akutního stavu a nepředpokládá se zvrat stability zdravotního stavu, a to do té doby, dokud není možné nebo účelné tuto péči poskytovat ambulantně.

Podle podílu léčebné rehabilitace na objemu péče dělíme následnou lůžkovou péči do těchto skupin:

* Následná péče specializovaná v rámci oborů – například pneumologie, psychiatrie, onkologie aj., kde léčebně ošetřovatelské postupy – farmakoterapie, chirurgické zákroky u chronických ran, režimová opatření apod. – převažují nad metodami léčebné rehabilitace.
* Léčebná rehabilitace – léčebně rehabilitační postupy tvoří dominantní část programu, který je zaměřen převážně na myoskeletární systém, navazuje na včasnou léčebnou rehabilitaci, je časově limitován, obvykle 3 měsíci, a předpokládá aktivní spolupráci pacienta.
* Ošetřovatelská péče – základ péče je v ošetřovatelském procesu, respektive v rehabilitačním ošetřování.
* Hospicová (paliativní) péče – těžiště péče je v ošetřovatelství, symptomatické léčbě, kdy možnosti kauzální léčby byly vyčerpány.

Léčebná rehabilitace je jedním ze čtyř subsystémů zdravotní péče (prevence, léčebná péče, léčebná rehabilitace a podpora a výchova ke zdraví). Jedná se o komplex diagnostických, terapeutických a rehabilitačních opatření směřujících k zabránění, minimalizaci či kompenzaci následků onemocnění, úrazu nebo vrozené vady. Tento proces je zajišťován týmem zdravotnických odborníků – lékař, fyzioterapeut, ergoterapeut, všeobecná sestra, psycholog, logoped aj. Aktivním členem týmu je i sám pacient. V procesu rehabilitace se z pacienta (pasivně přijímajícího cizí péči) stává rehabilitant (aktivní spolutvůrce vlastního zdraví).

V multidisciplinárním rehabilitačním týmu má každá odbornost své nezastupitelné místo:

* Lékař rehabilitaci indikuje a stanovuje cíl, kterého má být dosaženo.
* Fyzioterapeut provádí kineziologické vyšetření, stanoví terapeutický plán a vybírá specifické fyzioterapeutické prostředky k dosažení stanoveného cíle.
* Ergoterapeut na základě ergotestingu stanovuje a realizuje plán specializovaných pracovních činností vedoucích ke stanovenému cíli.
* Všeobecná sestra se na procesu rehabilitace podílí rehabilitačním ošetřováním, což je ucelená zdravotně-ošetřovatelská soustava, která má za cíl prevenci sekundárních změn (svalové atrofie, kloubní ztuhlost, cirkulační poruchy, dekubity), zpomalení a minimalizaci ztráty funkčních schopností pacienta v základních pohybových činnostech (polohy na lůžku, vertikalizace, sed, stoj, chůze) a v sebeobsluze (samostatnost při jídle, pití, oblékání, česání…).
* Dalšími členy týmu jsou podle potřeby logoped, psycholog a protetik.

Fyzioterapie u geriatrických pacientů

Vycházíme-li z postulátu, že pohyb je základním projevem života, potažmo zdraví, pak fyzioterapie se svými fyzikálně léčebnými prostředky a metodami pohybové edukace a reedukace sehrává v procesu rehabilitace klíčovou roli.

Jak bylo uvedeno, zaváděním nových technologií a vlivem přirozeného civilizačního vývoje se zvyšuje hranice průměrného věku a se současným snižováním porodnosti dochází k fenoménu stárnutí populace. Proto se na lůžkách následné péče setkáváme převážně s pacienty starými a dlouhověkými, kteří s ohledem na polymorbiditu vyžadují specifický přístup v rehabilitačním procesu.

Geriatrický pacient je specifický tím, že jeho etiopatogenetická diagnóza podle MKN 10 stanovená klasickými biomedicínskými metodami nevypovídá o tom, kolik potřebuje péče, jak se stává závislým na okolí, ani o tom, jak kvalitně bude moci prožívat svůj další život. Řešením tohoto rozporu má být zavedení mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví MKF, jež vydala v roce 2001 WHO a která i u nás vstoupila v platnost 1. 7. 2010 vyhláškou MZ ČR.

Důležitým aspektem při rehabilitaci geriatrických pacientů je respektování celkového poklesu potenciálu zdraví, odolnosti a kreativní adaptability organismu. V souvislosti s tím se vžil pojem geriatrická křehkost. Většina pacientů může trpět některým z tzv. velkých geriatrických syndromů, kam řadíme imobilitu, instabilitu, inkontinenci, intelektové poruchy a iatrogenní poškození (např. vedlejšími účinky léků). Oproti běžnému pojetí syndromu jsou tyto chápány jako klinicky sice významné, časté, stereotypní, multikauzálně podmíněné, ale kauzálně obvykle neřešitelné. Přesto můžeme prostředky léčebné rehabilitace dopady těchto syndromů zmírnit, nebo oddálit jejich nástup.

Dalším fenoménem spojeným s rehabilitací pacientů na lůžkách následné péče je imobilizační syndrom, který je fyziologickou odpovědí všech orgánových systémů na ztrátu pohybové aktivity. Vzniká na základě akutního nebo dlouhodobého upoutání na lůžko. Dispozice k imobilizačnímu syndromu mají především pacienti v pokročilém věku, s nedostatkem bílkovin, vitaminů a tekutin. Dále s chronickým onemocněním, sociálně izolovaní lidé a osoby s náhlou změnou zdravotního stavu, jako jsou úraz či akutní operace. Imobilizačním syndromem jsou postiženy všechny systémy. Především však pohybový, kožní, ale také systémy, které obstarávají logistiku pohybové funkce, jako například systém kardiovaskulární, respirační, nervový, metabolický a vylučovací. Je nutné počítat s tím, že již od 2. až 3. dne po upoutání na lůžko začínají procesy vedoucí k svalové hypotrofii, osteoporóze, demineralizaci kostní hmoty. Dále dochází k úbytku svalové síly, a to až o 20 % za týden, ankylózám kloubů a svalovým kontrakturám, zejména flexorových skupin na dolních končetinách.

Na prevenci proti těmto sekundárním změnám se nejvyšší měrou podílí sestra s ošetřujícím personálem, protože právě postupy rehabilitačního ošetřování (polohování, pasivní pohyby, dechové cvičení, pohyby a posuny na lůžku atd.) jsou významnými prvky v boji proti dekubitům, a proti ostatním výše uvedeným změnám.

Martina Labáková s klientkou při nácviku vertikalizace a chůze v chodítku.

Ve fyzioterapeutickém plánu dominuje vertikalizačnělokomoční program a reedukace pohybových funkcí. Do programu pohybové léčby – kinezioterapie – patří nácvik kompenzačních a substitučních mechanismů, trénink rovnováhy a chůze, senzomotorický výcvik a výcvik stability pánve, aktivace svalů pánevního dna jako prevence inkontinence a úprava základních pohybových stereotypů, cévní gymnastika a bandáže dolních končetin.

Cílem kinezioterapie je nejen udržení hybnosti v kloubech, dosažení funkčního rozsahu a prevence svalových atrofií, ale také udržení optimální tělesné zdatnosti, soběstačnosti a nezávislosti. V této problematice úzce spolupracuje fyzioterapie s ergoterapií.

Terapeutické prostředky využívané při rehabilitaci na lůžkách následné péče:

* Pohybová terapie – individuální kinezioterapie, skupinová terapie, hydrokinezioterapie (pohybová terapie v bazénu).
* Reflexní a manuální terapie, měkké a mobilizační techniky, reflexní segmentové techniky.
* Fyzikální terapie s účinky analgetickými, stimulačními a trofotropními, elektroterapie (nízko-, středo- a vysokofrekvenční; kontaktní i distanční), magnetoterapie, ultrasonoterapie (léčba ultrazvukem), hydroterapie (vodoléčba), termoterapie (parafín).

Důležité zásady:

* ve vertikalizačně-lokomočním programu vycházíme z nižších poloh s postupným přechodem do vyšších pozic,
* důsledně se zaměřujeme na správné výchozí polohy,
* preferujeme jednodušší cviky bez velkých nároků na koordinaci,
* neprovádíme cviky se zadržením dechu,
* na závěr vždy zařazujeme některou z forem relaxačního cvičení.

K čemu přihlížíme při výběru pohybových aktivit:

* aktuální zdravotní stav – podle diagnózy respektujeme limity zatížení a dbáme bezpečné hladiny tepové frekvence,
* věk – je důležité otestovat fyzickou zdatnost jedince a porovnat výsledky s věkovou normou,
* pohlaví – u žen je větší procento osteoporózy a kontraindikací jsou pohyby s nebezpečím pádu.

Závěr

V souvislosti s celospolečenským trendem uctívání mládí a výkonnosti se začal používat nový termín ageismus neboli diskriminace osob nebo skupin na základě věku či příslušnosti k určité generaci. Staří lidé jsou oproti mladým znevýhodněni i v rámci zdravotní péče. Hrozí jim nevhodné zacházení či narušování jejich sociálních rolí. Mohou být ohroženi necitlivým zacházením, odnímáním rozhodovacích kompetencí (násilné rehabilitování), neoprávněné podezírání z demence při smyslových deficitech (nedoslýchavost) nebo při lékovém útlumu.

V plánování a realizaci léčebné rehabilitace v následné péči by se proto nemělo zapomínat na pozitivní motivování, respektování důstojnosti a sebeúcty klientů a podporu jejich autonomie a seberealizace.


O autorovi: Bc. Eva Mlčochová, Martina Labáková Centrum léčebné rehabilitace SMN a. s., Nemocnice Prostějov (eva.mlcochova@nempv.cz, marlab@seznam.cz)

1)
roky) x AST (U/l
2)
PLT (109/l
Role fyzioterapeuta v následné zdravotní péči
Ohodnoťte tento článek!