Role sestry v záchytu inkontinence

Prvním, s kým se pacient setkává v ambulanci, je sestra. Je tou, ke které pacient vzhlíží jako ke zdroji informací. Role sestry v záchytu inkontinence je velmi důležitá a mnohdy záleží jen na jejím přístupu k nemocnému. Díky vhodné komunikaci a chování může pacientovi „otevřít dveře, nebo nevhodným chováním zamezit jakémukoli svěření se s problémem“.


SOUHRN: Článek zachycuje postoj sestry k pacientovi trpícímu únikem moči. Ukazuje, jak má být správně provedena edukace, která je zde velmi důležitá. Dále popisuje roli sestry a následně řešení svízelných situací spojených s únikem moči.
Klíčová slova: inkontinence, edukace, Kegelovo cvičení, Pelvis klub, absorpční pomůcky


Cílené vyhledávání neboli depistáž je základním předpokladem zjištění, že pacient je inkontinentní. Kdo se nezeptá, nic se nedozví!

Úkolem lékařů a sester je pomoci lidem trpícím únikem moči, kteří si často neumí poradit nebo se stydí vyhledat pomoc. Jedním z postupů je edukace, při níž sestra může zapojit pacienta do léčby a pomoci mu!

Cílem edukace je rozvíjet poznatky a schopnosti, hodnotové, postojové, citové a behaviorální kvality člověka. Každý pacient má právo na edukaci. Je důležité edukovat nejen pacienta, ale i jeho blízké.

Edukující sestra se snaží pacientovi pomoci pochopit jeho vlastní roli v péči o svou osobu a jeho zodpovědnost za své zdraví. Dále redukovat pocity úzkosti a nejistoty.

Fáze edukačního procesu

1. fáze – posouzení pacienta: Posuzujeme jeho životní styl, věk, motivaci k učení, charakter obtíží s únikem moči, vědomosti, které má o způsobech léčby inkontinence, dosavadní způsoby řešení úniku moči. Na základě těchto informací pak stanovíme edukační témata, doplníme pacientovy vědomosti a motivujeme jej.

2. fáze – stanovení edukačních diagnóz: Stanovení edukačních diagnóz souvisí s deficitem pacientových vědomostí. Při neznalosti poučíme pacienta o příčinách vzniku, o způsobech konzervativní a operační léčby inkontinence atd. Je třeba určit, s čím souvisí nedostatek vědomostí u pacienta (nepochopení, neochota pacienta problém řešit aj.). V souvislosti s inkontinencí vzniká i řada ošetřovatelských diagnóz, které musí sestra řešit, např. změna sexuálního chování, porucha spánkového rytmu, deficit znalostí, sociální izolace, úzkost aj.

3. fáze – příprava edukačního plánu: Zde stanovíme priority edukace a edukační cíl. Edukační cíle dělíme na:

* kognitivní – zahrnují intelektové schopnosti (to, co má pacient vědět a pochopit o problematice inkontinence moči),
* afektivní – zahrnují zážitky, emoce, zájmy, postoje, hodnoty (to, co má pacient přijmout a v čem se angažovat),
* psychomotorické, behaviorální – zahrnují motorickou zručnost (co a jak má pacient správně vykonávat pro zmírnění nebo odstranění problémů).

Důležitá jsou výsledná kritéria, která vymezují očekávané výsledky ve vědomostech, postojích či očekávání pacienta. Například: Pacient chápe příčiny inkontinence, pravidelně užívá léky, upraví pitný režim, pochopí a pravidelně cvičí cviky na posílení svalů pánevního dna, má zabezpečený dostatek inkontinenčních pomůcek, eventuálně redukuje hmotnost a hovoří o psychické a fyzické pohodě, je spokojen.

4. fáze – realizace edukačního plánu: V motivační fázi se edukace pacienta sestrou zaměřuje na:

* poučení o příčinách, způsobech, jak zmírnit či odstranit inkontinenci,
* posouzení příčin a faktorů přispívajících k úniku moči,
* provedení nácviku rytmu pravidelného močení po 2 hodinách, s následným prodlužováním intervalů mezi močením na 3–4 hodiny,
* poučení o vedení mikčního deníku,
* informování o doporučeném přijímání tekutin v menších dávkách, alespoň 2 litry za 24 hodin, 3 hodiny před spaním již nepít,
* informování o nevhodných tekutinách (káva, černý čaj, alkohol, kolové nápoje),
* osvojení cviků na posílení svalstva pánevního dna,
* poučení, jak zapojovat břišní lis (tlak rukou na oblast měchýře), pokoušet se po vymočení ještě znovu „domočit“ reziduum),
* zajištění vhodných pomůcek pro inkontinentní,
* poučení o nutnosti zvýšené hygieny a ošetřování pokožky.

V expoziční fázi využívá sestra klasické edukační metody, jako jsou přednášky, pohovory, předcvičování, DVD a další.

5. fáze – vyhodnocení efektivnosti edukace: Pacient a sestra hodnotí dosažené edukační cíle, například:

* Pacient upravil svůj pitný režim.
* Pacient se chce v budoucnu soustředit na redukci váhy.
* Pacient pravidelně užívá léky podle ordinace lékaře.
* Pacient ovládá techniku cvičení, cvičí minimálně 3krát denně 20 minut a ví, že cvičení je nutné provádět minimálně 6 měsíců a déle.
* Pacient je informován o možnostech chirurgické léčby, která by přicházela v úvahu po neúspěchu konzervativní léčby.
* Pacient bude pravidelně navštěvovat ambulanci, kde bude sledován jeho celkový stav a účinnost konzervativní léčby, eventuálně budou provedeny další redukce či opatření.

Míra splnění edukačních cílů slouží zároveň i jako kritérium hodnocení edukačního plánu.

Role sestry v léčbě inkontinence moči

Osobnost edukátora – sestry – je dána všeobecnými, odbornými, pedagogickými, charakterovými vlastnostmi, ale i způsobem řeči nebo chůze. Pro úspěšnost je nutné navázat kontakt s pacientem a získat si jeho důvěru. Vytvořit jeho kladný postoj k léčbě a pokynům zdravotníků. Léčba inkontinence by měla začít vždy u co nejméně invazivního přístupu, který má v dané situaci reálnou naději na odstranění příčin.

Obr.1

Důležité je získat pacienta pro spolupráci a motivovat jej pro určitý terapeutický postup, což je jednou ze základních podmínek úspěšnosti. V dnešní době je doménou primární péče zejména konzervativní léčba urgentní inkontinence, resp. syndromu hyperaktivního močového měchýře. V této oblasti je dobré, aby se ambulantní sestra orientovala v negativních a nežádoucích účincích léků, které jsou k léčbě používány. Jsou to zejména anticholinergika (Vesicare, Toviaz, Uroflow), která svými negativními vedlejšími účinky mohou ovlivnit život pacienta.

Nejčastějšími nepříjemnými účinky jsou obstipace, sucho v ústech, rozostřené vidění. V mnoha případech není nutno léčbu vysazovat, ale jen upravit dávkování nebo zvolit jiný preparát (Spasmed, Mictonorm). Je však namístě, aby sestra pacienta uklidnila a poučila jej o těchto potížích.

V oblasti léčby stresové inkontinence mnohdy volí lékař konzervativní léčbu pomocí gymnastiky svalů pánevního dna (např. Kegelovo cvičení = pacient se pokouší speciálními cviky navrátit podporu ochablých svalů).

Pokud má sestra pacienta poučit a ne jej odkázat pouze na brožuru o cvičení, je vhodné, aby si cviky sama vyzkoušela. Mnohdy zjistíme, že pochopení výkladu podle brožury je velmi složité a vysvětlení svými slovy zabere stejný čas jako předání brožury. Důležitá je vůle pacienta cvičit a vydržet alespoň 3–6 měsíců. Je dobré, pokud sestra ví, kde se nachází nejbližší fyzioterapeutické pracoviště, které se cvičením zabývá.

Jistou možností je Pelvis klub, ve kterém se pacient dozví základní informace o inkontinenci, možnostech léčby i způsobech cvičení svalů pánevního dna.

Sestra by měla zvládat odpovídat na dotazy pacienta související s chirurgickým řešením inkontinence a s rekonvalescencí po zákroku. Většinou jde o:

* zvedání břemen – ne těžší než 5 kg,
* pracovní zařazení,
* sexuální život – asi po 3 týdnech po zhojení vaginální incize,
* fyzická zátěž – těžší fyzická práce je možná asi za 3 týdny,
* biofeedback u mužů – možno cvičit už po vyndání PK.

Po aplikaci pásky není nutné, aby pacient cvičil svalstvo pánevního dna. Cvičení v posilovně či fitness centru se doporučuje nejdříve za 3 měsíce. Při velké fyzické náročnosti zaměstnání by měla pacientka zvážit jeho změnu.

V pooperačním období mohou nastat potíže, jako například malý či přerušovaný proud moči. V takovém případě je nutno pacienta uklidnit, protože stav se zlepšuje pozvolna, řádově až měsíce. Dále je nutné pacienta upozornit na to, že kontroly v ambulanci jsou nutné. Lékař kontroluje reziduum, které by po spontánní mikci nemělo přesáhnout 50 ml.

Délka pracovní neschopnosti po zákroku je 2–6 týdnů v závislosti na typu operace a pooperačním stavu pacienta a také na fyzické náročnosti jeho zaměstnání. Samozřejmě vše se odvíjí od typu operace, pooperačního průběhu a eventuálních komplikací.

Obr.2

Nejproblematičtější situace nastává, když pacient nemůže být operován a všechny metody konzervativní léčby selhaly nebo selhala samotná operace či její efekt je menší, než pacient očekával. Zlepšit kvalitu života a složitou psychosociální situaci v takovém případě může pouze velmi citlivý přístup ošetřujícího personálu a používání absorpčních pomůcek. V současné době je na trhu velké množství těchto pomůcek. Lze je předepisovat na 1–3 měsíce, a to tak, aby co nejlépe splňovaly podmínky použití. Pomůcky nad proskripční limit si pacient hradí sám.

Závěr

Všichni víme, že inkontinence je stav, který zásadně ovlivňuje život pacienta. Kvalita života klesá. Pacient se vyhýbá společenskému životu, sportovním aktivitám a je ovlivněno jeho partnerské soužití. Je na zdravotnickém personálu, zda bude pacientův problém včas odhalen a léčen. Sestra je mnohdy prvním či jediným člověkem, kterému se pacient svěří. Záleží proto na nás sestrách, jak k těmto pacientům přistupujeme, jaké jsou naše vědomosti a možnosti jejich využití ve prospěch pacienta.

Také je nutné podotknout, že správná edukace může pomoci preventivně i mnoha dalším potenciálním pacientům, kteří by se tak dozvěděli o potížích s inkontinencí něco víc – jak ji léčit a netrpět.

Inkontinence již není zdaleka takový problém, o kterém se pacient bojí mluvit. Na trhu je v dnešní době široký sortiment inkontinenčních pomůcek, které pomáhají pacientům s tímto svízelným problémem. Přesto je nutné, aby lékaři, ale především sestry, na toto téma s pacientem hovořili a přesvědčili jej, že inkontinence není neslušné slovo a lze ji přijatelně léčit.


Romana Petrášová Urologická ambulance, Thomayerova nemocnice, Praha (RomanaPetrasova@seznam.cz)

Role sestry v záchytu inkontinence
Ohodnoťte tento článek!