Role stresu v práci zdravotnických pracovníků

Pojmy stres, komunikace a zdraví se dnes staly běžnou součástí našeho života. Jsou to témata, která se dotýkají nás všech. Práce ve zdravotnictví dává zdravotníkům další informace, přináší nové podněty, předpokládá a vyžaduje prohlubování a zvyšování vzdělání, ale přináší také stresující situace.

Zdravotníci musejí umět komunikovat nejen mezi sebou, ale hlavně s klienty, s rodinnými příslušníky, s lékařským a sesterským vedením oddělení, s vedením kliniky. Komunikace v rámci profese vyžaduje zvláštní dovednosti, kterým se musí zdravotničtí pracovníci naučit již v průběhu profesionální přípravy. Po určitých letech odpracovaných ve zdravotnictví se vlivem stresu objevuje profesní únava až syndrom vyhoření, který má mnoho definic, jež se shodují především v tom, že jde o psychický stav vyčerpání, vyskytující se u lidí „pracujících s lidmi“, rezultující z chronického stresu.

Syndrom vyhoření se následně projevuje především v oblasti psychické (v postojích a emocích), ale i ve fyzické a sociální rovině. Ke vzniku stresu přispívají stresory, což je termín pro „negativně na člověka působící vlivy“. Velký význam ve zdravotnické práci je kladen na dodržování žádoucích forem jednání ve vztahu k nemocným, ale i ke spolupracovníkům. Pohled na zdravotnické povolání, především pak na práci sestry, ovlivňuje i současné sociální prostředí, které mnohdy práci sestry podhodnocuje.

Stres

„V současnosti se velmi často používá pojem stresu ve smyslu psychické zátěže, popřípadě se stresem rozumí zvláštní forma zátěže, při níž musí organismus mobilizovat zdroje energie pro činnost.“ (Bartošíková, I. et al., 2000, s. 36) Termínem stres (zátěž) označujeme takový stav člověka, kdy na jeho výkon působí zvýšené až nadměrné a dlouhotrvající požadavky (stresory). Takovými stresory mohou být nepříznivé podmínky, jako například velká fyzická námaha, nemoc, náročná duševní práce, práce ve velké časové tísni apod. Organismus reaguje na zátěž tím, že mobilizuje všechny rezervy, aby situaci zvládl. Stres patří k běžnému životu, pokud je přiměřený a pokud nepůsobí dlouhodobě. Je to univerzální jev, se kterým se setkávají všichni lidé.

K vyvolání stresu v ošetřovatelské profesi přispívá mnoho faktorů. Tyto faktory mohou působit ve fyziologické, emocionální a behaviorální rovině.
Jak uvádějí Ralbovská, Knezović (2010), zprvu se u osob postižených stresem dostavují pocity neuspokojení z práce, ztráta energie, zdravotní potíže. Klesá pracovní nasazení a výkonnost. S tím je v návaznosti i pokles sebedůvěry a schopnosti prožívat kladné emoce. V bludném kruhu se pak potíže stupňují a pracovník přestává být schopen svoji práci vykonávat. Podrážděná a napjatá sestra není schopná adekvátně reagovat na požadavky a potřeby klientů. S poklesem elánu a zaujetí klesá i motivace a také se snižuje schopnost kriticky uvažovat, řešit problémy a rozhodovat se. To může velmi ohrožovat bezpečnost klientů.

Komunikace

„Komunikace je v obecné rovině definována jako sdělení informací nebo vzájemná výměna informací prostřednictvím nejrůznějších signálů a prostředků. Může se tak realizovat písmem, gesty a jinými formami neverbálního chování, pomocí tisku, rozhlasu či dalších médií.“ (Zacharová, E. et al., 2007, s. 81) „Komunikace je velmi složitou skutečností, a proto se i obtížně definuje. Bývá často a obecně definována jako vzájemná výměna informací. Jde-li o výměnu informací mezi lidmi, hovoří se o sociální komunikaci nebo sociální interakci.“ (Čechová, V. et al., 2004, s. 25) Kdykoli dochází mezi lidmi k interakci, nevyhnutelně dojde k jisté komunikaci. Komunikace tvoří základ veškeré ošetřovatelské péče. V rámci profese vyžaduje zcela zvláštní dovednosti, kterým se musí zdravotníci naučit již během přípravy na své povolání.

„Profesionální využití různých typů komunikace je velkým přínosem při vyšetření, diagnostice, terapii i při všech krocích ošetřovatelského procesu. Správným přístupem, znalostmi a využíváním různých typů komunikace máme možnost získat důvěru pacienta, což je v kontaktu s klientem/pacientem to nejdůležitější.“ (Knezović, R., Ralbovská, R., 2009) Kvalitní ošetřovatelská péče je nemyslitelná bez komunikace mezi sestrou a nemocným nebo bez komunikace mezi zdravotníky navzájem. V ošetřovatelství si nevystačíme s komunikací, kterou jsme si osvojili v běžném životě, v rodině nebo ve škole.

Jak uvádí autorka Ralbovská (2010), velký význam v profesionální komunikaci mezi zdravotnickými pracovníky a pacienty hraje interkulturní komunikace, která bývá někdy zdrojem mnoha nedorozumění a napětí.
Špatná, nedostatečná nebo neefektivní komunikace přispívá ke zhoršení ošetřovatelské péče ve všech směrech. A to v odborné úrovni, v komunikaci s klientem, v komunikaci s částí personálu nebo s celým personálem oddělení. Další problémy se objevují v komunikaci s nadřízenými jak se sesterským vedením, tak i s lékařským. To vše ovlivňuje vlastní profesní výkon i bezprostřední okolí (klienty, sestry, lékaře, nadřízené, spolupráci s ostatními odděleními a klinikami).

V moderní civilizaci se představuje zdravotnictví jako oblast, která zajímá velkou část populace, ať již z hlediska léčení nemocí, nebo z hlediska prevence zdraví, až po nutnost věnovat se nemocem a potížím stále více stárnoucí populace (přibývá lidí vysokého věku). Zdravotnictví, jako výslovně pomáhající profese, klade vysoké požadavky na výkon a zodpovědnost, přináší zdravotníkům zátěž v podobě chronických stresů a tlaku na neustálé vzdělávání.

Motivace lidí, kteří chtějí pracovat v pomáhající profesi, bývá velmi podobná – pomáhat druhým lidem. Vstupují do profese s nadšením a ideály a teprve postupně zjišťují, s jak velkým výkonovým a emočním nasazením musí počítat. Poměr mezi investicí do práce a ziskem z ní se snadno stane nerovným. Pomáhající více vydává, než dostává, emoční nebo osobní zisk z práce nemusí být tak velký, jak byl očekáván. Ve spojení velkých nároků s nízkým oceněním pak snadno dochází k jevu, pro který se u nás vžil pojem syndrom vyhoření.
Jen málo povolání prodělalo v relativně krátkém údobí takové změny jako profese sestry. Vznikly a stále se rozšiřují nové odpovědnosti, které vycházejí z orientace profesní činnosti sester na celek lidského zdraví.

Zdravotnické povolání patří z hlediska odborné přípravy i konkrétního profesionálního výkonu mezi povolání náročná. Velký význam zdravotnické práci je kladen na dodržování žádoucích forem jednání ve vztahu k nemocným, ale i ke spolupracovníkům. Očekává se, že zdravotník zvládne dnes již velmi odbornou činnost, práci s moderní technikou, unese fyzickou zátěž své práce, dovede ovlivnit a vést správným směrem prožívání a jednání nemocných, vykonává různé administrativní práce a v neposlední řadě je schopen se vypořádat s pracovními a rodinnými problémy, které život přináší. To vše mnohdy řeší v třísměnném provozu na velmi specializovaných pracovištích. Všechny tyto požadavky jsou vysoce náročné na osobnost člověka, profesionální průpravu, styl práce, způsob života i duševní stabilitu.

„Osobnost zdravotníka byla historicky ovlivněna a tento vývoj poznamenal jak obsah činnosti sestry, tak i prestiž povolání.“ (Zacharová, E. et al., 2007, s. 63) Pohled na zdravotnické povolání, především pak na práci sestry, ovlivňuje i současné sociální prostředí, které mnohdy práci sestry podhodnocuje. Společnost nejen oceňuje význam určité profese, ale také ovlivňuje její pojetí. Při hodnocení chování vykonavatelů určité profese hovoříme o profesní morálce, jež je ovlivněna filozofickým systémem, který společnost vyznává.

Závěr

V mnoha kolektivech se vyskytuje psychické přetížení sester. Po určitých odpracovaných letech ve zdravotnictví může přijít období, kdy je sestra unavená, podrážděná, neochotná až profesně vyhořelá. Problémy s komunikací bývají jedním z příznaků syndromu vyhoření (burn out syndrom).
Řešením je sestry včas zapojit do kurzů komunikace a do kurzů předcházení syndromu vyhoření. Důležitá je také podpora managementu kliniky a nemocnice při zajištění jejich odborného vedení. Pokud vzejdou z kurzů a seminářů nové podněty, je třeba na ně adekvátně reagovat.

Jak uvádí Mikuličková (2009), existuje řada praktických nástrojů, které pomáhají člověku udržet vysokou hladinu energie. Jedním z nich je také networking, kdy se obklopíme podobně smýšlejícími lidmi. Vzájemně pak hovoříme, rozebíráme problematiku. Za následek to má dobití vlastní energie, získáme pocit jistoty, ale získáme také nemálo důležitých informací a podaří se nám vyřešit řadu problémů.


Bartošíková, I.: O syndromu vyhoření pro zdravotní sestry. Brno, NCO NZO 2006.
Čechová, V., Mellanová, A., Rozsypalová, M.: Speciální psychologie. Brno, NCO NZO 2004.
Knezović, R., Ralbovská, R.: Komunikace pro pomáhající profese. Praha, EVC 2009.
Mikuličková, D.: Princípy profesionálneho rastu sestry. In: Zborník z konferencie Výchova a vzdelávanie v ošetrovateľstve zamerané na rozvoj manažérskych schopností u budúcej sestry I, Varia. 24. 9. 2009. Skalica.
Ralbovská, R.: Multikulturní přístup pro pomáhající profese. 2. vyd. Praha, EVC 2010. Ralbovská, R.,
Knezović R.: Management. Praha, EVC 2010.
Zacharová, E., Hermanová, M., Šrámková, J.: Zdravotnická psychologie. Praha, Grada Publishing 2007.


O autorovi: Bc. Iveta Simonová1, doc. MUDr. Vojtech Ozorovský, CSc.2 Chirurgické oddělení, FN Milosrdní bratia, Bratislava1, přednosta Ústavu sociálneho lekárstva a lekárskej etiky, LF UK, Bratislava2 (vojtech.ozorovsky@fmed.uniba.sk)

Ohodnoťte tento článek!