Rozhovor

Černý humor Miloslava Švandrlíka

O tom, že spisovatel a humorista Miloslav Švandrlík napsal slavné Černé barony, ví snad každý. O tom, že mu není vzdálený ani černý humor, napoví původní rozhovor pro Sestru.

Jde dohromady humor a medicína?

Chodíte-li často k doktorovi, pak asi ne. Pokud můj zdravotní stav je alespoň přiměřený, tak se dá s doktory i kamarádit. Ale návštěvy u lékařů jsou vždy rizikové. Horory jsou pro mne zejména návštěvy u zubařů a dalších lékařů, kteří vám nějakým způsobem ubližují. Jako každej mužskej nesnáším například injekce. Dokonce když jsem byl povolán na vojenské cvičení na záplavy na Slovensko a když jsem se dozvěděl, že mám dostat spoustu injekcí proti choleře, zimnici a nevím, čemu ještě, tak jsem nalhal, že jsem si očkování už absolvoval, když jsem tam byl jako novinář před týdnem. Raději jsem riskoval, než bych si vytrpěl injekci.

Co tedy děláte pro to, abyste se do rukou lékařů nedostal?

Chodím na kontroly. Mám totiž diabetes a vysokej tlak. A protože jsem mlsnej, žravej a línej, tak jsem pořád ve stavu ohrožení. Chátrám, ale tím způsobem, že mi to není tak dalece nepříjemný. Mně totiž neděsí ani tak diagnózy, jako když mě něco bolí, na to jsem rozmazlenej. Zatím to jde. Občas mě sice někde loupne, začínám taky špatně vidět, prostě to všeobecné chátrání nemohu popřít. A potom je tu ještě jedna věc – začínám blbnout. Zapomínám, jdu nakoupit a nevím co. Přinesu časopisy, dám je do lednice a pak je nemůžu najít. Je to ale zatím v normě, takže mě to nedeptá. Horší by asi bylo, kdybych ty časopisy místo do lednice strčil někam do ohně a způsobil požár. To se mi ještě nestalo, že bych nějak vážně ohrozil okolí.

A jaké máte zkušenosti se zdravotními sestřičkami?

Velice dobré. Samozřejmě chodím do ordinace většinou s knížkou a snažím se je tímto uplatit, ale ještě jsem se nesetkal se sestrou, která by na mě byla nevlídná.

Jak byste si představoval ideální sestru?

Normálně by měla být krásná, ale vzhledem k tomu, že už přestávám vidět, by měla mít alespoň krásnej hlas a vzbuzovat ten dojem.

A co ideální žena – jaké ta by měla mít kvality?

Já mám rád, když je to nějakým způsobem osobnost. Když se nechová podle určitého vzoru a určitých daných norem, ale umí mě překvapit. Jako typ se mi například moc líbila Irena Kačírková.

Přiznal jste, že jste mlsný a líný. Co takhle sportem ke zdraví?

Já proti sportu nic nemám. Někdy ho i sleduju, hlavně fotbal v televizi. Ale z aktivního sportu pěstuji pouze automobilizmus v roli spolujezdce.

Jakému mlsání neodoláte?

Mám rád všecko, co se podobá guláši, hlavně ostrá jídla. Neprakta o mně tvrdí, že mám chutě venkovského faráře nebo nadlesního, zatímco on má jazyk knížete. Což mě pobavilo, zejména když jsme šli Prahou a on najednou nadšeně vykřiknul: Hele, támhle mají zadělávaný dršťky, a řítil se tam.

Říká se o vás, že nejste příznivcem technických novot. Ještě jste nevyměnil psací stroj za počítač?

Nejen to. Já jsem nedospěl ani k psacímu stroji. Všechno píšu rukou do písanek. Skončil jsem s Dickensem a jinými autory u husího brku. Ohřát si buřta v mikrovlnce je pro mě vrcholný technický výkon.

Historky z vojny jsou oblíbené hlavně u mužského pokolení. Proč nenapíšete taky něco speciálně pro ženy a dívky?

Právě jednám s časopisem Vlasta, že bych pro ně napsal román na pokračování. Měl by se jmenovat Pro tvé oči, Julie. Byl by to ženský román v mém pojetí. Můj přítel Neprakta mě upozornil, že ženy nemají moc smysl pro humor, takže si klidně mohu dělat legraci z mužů, ale rozhodně ne z krásných žen. Beru to na vědomí.

Vy si opravdu myslíte, že my, ženy, postrádáme smysl pro humor?

Já nevím. Spousta lidí to tvrdí. Já to ještě nepoznal.

Připravila Helena Hejčová

Ohodnoťte tento článek!