Sestra a senioři v ošetřovatelském procesu

Stárnutí je charakteristické pro každý živý organismus a je nedílnou součástí života. Týká se nejen jednotlivců, ale bývá generalizováno na celé populace. Stává se tak významným fenoménem života moderní společnosti, který se v souladu s aktuálními demografickými trendy stává oblastí velmi diskutovanou.


SOUHRN: Stáří je nevyhnutelnou etapou lidského života, velmi často provázenou biopsychosociálními změnami v osobnosti člověka. Profesionální pracovníci na úseku ošetřovatelské a sociální péče přicházejí se seniory do kontaktu v jejich nelehké životní situaci, kterou se snaží společně zvládat. Příspěvek je orientován do oblasti psychosociálních přístupů v péči o seniory.
Klíčová slova: senior, stárnutí, psychosociální přístup, komunikace

SUMMARY: Old age is an unavoidable stage of human life that is very often accompanied by bio-psychosocial changes in human personality. Professional workers in nursing and social care approach the elderly in their complicated situation and they try to manage it together. This article is focused on the area of psychosocial approaches in care for the elderly.
Key words: the elderly, ageing, psychosocial approach, communication


Sestra a senioři v ošetřovatelském procesu

Fyziologické stárnutí je normální součástí života člověka. Charakterizuje ho postupný úbytek sil jak fyzických, tak psychických. Stárnutí podléhá i lidské vědomí, ale také zde existují výrazné individuální odlišnosti. Někteří lidé si udržují mentální svěžest až do vysokého věku, jiní ji ztratí již dávno předtím, než zestárnou. Fyzické a duševní kvality jedince postupně klesají a stáří je zatíženo vysokou nemocností, polymorbiditou a zhoršováním fyzické zdatnosti a soběstačnosti (4).

Vysoká nemocnost starších občanů je hlavní příčinou vysoké spotřeby zdravotní péče. Téměř třetina všech ošetřených pacientů je ve věku nad 65 let a náklady na zdravotní péči o seniory přesahují 35 % z celkových nákladů na zdravotnictví. Staří a velmi staří nemocní jsou stále častěji pacienty nejen praktických lékařů, ale i většiny specialistů. S pokračujícím demografickým stárnutím souvisí i „geriatrizace“ medicíny.

Psychologické problémy stárnutí a stáří se dnes řeší jak na půdě gerontologických institucí a společností, tak v institucích psychologických. Moderní vývojová psychologie zahrnuje do svého zkoumání celou životní dráhu člověka. U povolání, která mají otázky života a práce starších občanů ve své profesní kompetenci, se předpokládá nejen zájem, ale také poznatky o psychických zvláštnostech vyššího věku. Psychologické působení však může být cílené pouze tehdy, jestliže se opírá o:

* paradigma fyziologického, zdravého člověka,
* znalosti celé životní dráhy seniora,
* přístup ke starému pacientovi jako lidské osobnosti,
* znalosti vztahu k hodnotám, lidem, k sobě samému a k budoucnosti.

Ukazuje se, že udržení vysokých schopností až do stáří je vždy výrazem silné integrované osobnosti s prospektivním zaměřením. Skutečností však zůstává, že v průběhu vývojové křivky života člověka dochází k zákonitým změnám v poznávacích schopnostech u řady psychických procesů od změn počitkových prahů, vnímání, percepčně motorické koordinace, paměťových funkcí až po nejvyšší intelektové výkony. To vše zásadním způsobem ovlivňuje kvalitu života seniora. Kvalita života, seberealizace a interakce s okolím jsou ve stáří často ohroženými hodnotami, včetně extrémních případů segregace, diskriminace, ztráty smyslu života, sociální deprivace či bilančních sebevražd.

Významnou úlohu zde sehrává kvalitní ošetřovatelská péče, jejíž podstatou je intervence uskutečňovaná medicínskými a psychologickými prostředky s cílem zlepšit život a zdravotní stav seniora. Jde o nejširší profesionální interakci, o kultivovaný, profesionálně modulovaný přístup kteréhokoli zdravotnického nebo sociálního pracovníka. Při neformálním psychosociálním působení a denním kontaktu jde především o posilování sebeúcty, pocitu jistoty, bezpečí a o pozitivní přijímání seniora (1). Mezi základní formy psychologického působení na seniory patří i oblast sociální interakce a vhodného dorozumívání se jak v denní, tak ošetřovatelské péči.

Sociální komunikace

Sociální komunikace by v kontaktu se seniory měla obsahovat:

* správné oslovení, které posiluje sebeúctu,
* ochranu klienta před projevy pohrdání, odmítání a zesměšňování,
* trpělivost při rozhovoru s ohledem na zrakové a sluchové nevýhody, které starého člověka vůči okolí handicapují,
* srozumitelné vyjadřování,
* ujištění, že klient správně problém pochopil,
* uplatnění individuálního přístupu,
* zabránění negativně vnímanému podceňování,
* aktivní naslouchání,
* schopnost a ochota nechat klienta hovořit a diskutovat i o tématech, která ho tíží a kterým se většina vyhýbá,
* nespěchat, neprojevovat netrpělivost či podrážděnost,
* uplatnění empatie, sociální inteligence, citlivosti, orientace v nonverbální komunikaci.

Sociální komunikace se starým člověkem není jednoduchá, vyžaduje nejen trpělivost, ale i dostatečnou profesionální způsobilost a kvalitní přípravu. I když stáří není považováno za nemoc, ale za přirozený fyziologický proces, je nutno mít na mysli, že jej provázejí nemoci a společně pak dochází k celkové změně osobnosti člověka. V diagnosticko-terapeutickém procesu bychom proto neměli uplatňovat pouze prvky biologické, ale zdravotník by měl mít na mysli vždy i psychickou stránku člověka.

Psychologický přístup

Psychologický přístup k pacientovi znamená především přístup přemýšlivý, kdy zdravotník dokáže brát ve své práci s pacientem v úvahu všechny reálně působící souvislosti včetně psychologických a sociálních. Znamená to přehlédnout rozpory mezi situací a pohledem zdravotníka a mezi situací a pohledem nemocného. Zdravotník se musí bránit emocionální únavě, profesionální opotřebovanosti, deformaci až otrlosti, které vedou k redukovanému pohledu na nemocného a jeho problémy. Musí jednat s pacientem vždy jako s člověkem. Psychologická pomoc nemocným spočívá ve faktu, že zdravotník vytváří pro nemocného příznivý psychosociální terén, na němž se může speciálně zaměřené léčebné působení uplatnit optimálním způsobem (5).

Psychologický přístup ke starším nemocným v klinické praxi by měl být zaměřen na:

* profesionální přístup k osobnosti starého nemocného člověka,
* individuální přístup na základě psychosociální anamnézy,
* respektování změn v psychických funkcích v průběhu stárnutí a nemoci,
* volbu vhodné formy komunikace k získání důvěry a vytvoření příznivého emočního klimatu,
* uplatňování nedirektivního přístupu jak ke starým, tak nevyléčitelně nemocným a umírajícím (vhodné jsou techniky nedirektivního rozhovoru),
* poskytování pravdivých informací, pokud pacient tyto informace požaduje (poskytování informací přísluší lékaři),
* respektování naděje na zlepšení zdravotního stavu nebo na vyléčení,
* eliminaci slov, která posilují strach a úzkost, a zmírnění bolesti,
* poskytování možnosti fyzické přítomnosti a přímého tělesného kontaktu rodinných příslušníků a dalších blízkých osob s nemocným,
* dodržování a uplatňování ohleduplného a taktního přístupu a empatie k nemocnému i jeho rodině,
* poskytování dostatečného množství informací a odborné pomoci rodině při zvládání náročné situace v době nemoci i po úmrtí nemocného, v období truchlení.

Při ošetřování seniorů je nutné dbát i na dodržování základních pravidel psychosociálního přístupu, která umožní člověku co nejdelší aktivní účast na společenském životě a pomohou mu překonat krizové okamžiky života.

Doporučení pro zlepšení vztahů a komunikace

Národní rada ZP ČR společně s MZ ČR vydala v roce 2005 doporučení pro zdravotnické a sociální pracovníky pracující v úseku péče o seniory směrem ke zlepšení vzájemného vztahu a komunikace, tzv. Desatero komunikace se seniory (3):

1. Respektujme identitu pacienta a důsledně jej oslovujme jménem nebo odpovídajícím titulem (nevyžádané familiární oslovení je ponižující).
2. Důsledně se vyhýbejme zdětinšťování starého člověka (ani s nemocným se syndromem demence nehovoříme jako s dítětem).
3. Při komunikaci s pacientem a při jeho ošetřování cílevědomě chraňme jeho důstojnost (snažíme se vyloučit podceňování a nepodložené přisuzování závažných funkčních deficitů).
4. Respektujme princip zpomalení a chraňme seniory před časovým stresem (počítáme se zpomalením psychomotorického tempa a zhoršením pohyblivosti).
5. Složité nebo zvláště důležité informace (termíny vyšetření a příprava na ně, způsob užívání léků) několikrát zopakujme nebo napišme na papír.
6. K usnadnění komunikace se zdržujme v zorném poli pacienta, mluvme srozumitelně a udržujme oční kontakt (při pochybnostech ověřujme správné využití kompenzačních pomůcek).
7. Aktivně a taktně ověřme možné komunikační bariéry (porucha sluchu, zraku apod.) a tomu přizpůsobme komunikaci.
8. Bez ověření nedoslýchavosti nezesilujme hlas (porozumění řeči se ve stáří zhoršuje v hlučném prostředí, proto „nepřekřikujeme“ jiný hovor, např. rozhlas, televizi).
9. Pomoc při pohybu, odkládání oděvu či při uléhání na lůžko vždy nabízejme úměrně zdravotnímu stavu, nevnucujme.
10. Při ústavním ošetřování komunikaci i ošetřovatelskou aktivitu cílevědomě směřujme k podpoře a k udržení soběstačnosti seniora.

Všechny uvedené rady a doporučení mohou pomoci personálu, který o seniory pečuje, nejen k navázání vhodného vztahu, ale i k vytvoření podnětného, kultivovaného prostředí, ve kterém senior zvládá průběh léčebného procesu.
Změna přístupu v oblasti vzájemných vztahů je velmi náročný úkol, zvláště pak u seniorské populace. Právě proto bychom se měli zamyslet nad tím, jak zkvalitnit samotný přístup k seniorům především ze strany profesionálních pracovníků.

Při práci se seniory v oblasti psychosociálního přístupu bychom měli vycházet z nových paradigmat odpovídajících společnosti 21. století tak, aby se práce dostávala na kvalitnější úroveň. Budeme-li vycházet z Evropské charty pacientů seniorů, je nutno zdůraznit následující principy, které by v budoucnu mohly pomoci ke kvalitnější spolupráci profesionálních pracovníků a seniorů (2).

Mělo by jít především o to, aby:

* byl senior považován zdravotníky za partnera a mohl se podílet na všech rozhodnutích, která se budou týkat jeho zdraví a péče o něj,
* všichni členové ošetřovatelského týmu naslouchali seniorům trpělivým a terapeutickým způsobem,
* senior měl možnost nechat se zastupovat, budeli si to přát, příbuzným či jiným člověkem, který mu bude nápomocen v případě, že bude mít potíže s komunikací,
* senior měl dostatek pomůcek, které mu budou ulehčovat komunikaci,
* byl senior informován jasně a šetrně o svých zdravotních problémech s možností vydání písemné zprávy o zdravotním stavu a diagnóze, bude-li si to přát, a s možností nahlížet do svých zdravotních záznamů,
* byl senior plně informován o možnostech léčby, včetně možných rizik,
* byl senior plně informován o svém stavu dříve než jeho příbuzní, pokud tomu nebude bránit nemoc sama,
* měl senior podrobné informace o dostupnosti zdravotních a sociálních služeb,
* měl senior dostatek informací a vysvětlení pro případ dalšího rozhodnutí.
Při každodenní práci nesmí zdravotníci ani sociální pracovníci zapomenout na dodržování zásad lékařského tajemství a etického kodexu (5).

Závěr

Každodenní péče o seniory v domácí péči, zdravotnickém či sociálním zařízení vyžaduje profesionální přístup. Každý pracovník by měl znát biopsychosociální zvláštnosti, které se s určitým věkem pojí, a snažit se je respektovat. Zvláštní pozornost zaujímá samotná komunikace, která se stává základem dorozumívacího procesu. Komunikace v rámci profese vyžaduje zcela zvláštní dovednosti, kterým se musí zdravotníci naučit již během profesní přípravy. Jen vhodné propojení psychosociálního přístupu a profesionálních dovedností povedou ke zkvalitnění péče o seniory.

1. Gulášová, I.: Telesné, psychické, sociálne a duchovné aspekty onkologických ochorení. Martin, Osveta 2009, s. 13.
2. Haškovcová, H.: Manuálek sociální gerontologie. Brno, IDVPZ 2002. s. 11-13.
3. NR ZP ČR, MZ ČR: Desatero pro lepší komunikaci. Praha, MZČR 2005. s. 4.
4. Topinková, E.: Geriatrie pro praxi. Praha, Galén 2005. 5. Zacharová, E.: Zdravotnická psychologie. Praha, Grada 2007. s. 78.


O autorovi: doc. PaedDr. et Mgr. Eva Zacharová, Ph. D. Lékařská fakulta, Ostravská univerzita v Ostravě (eva.zacharova@seznam.cz)

Ohodnoťte tento článek!