Sestra tělem i duší

Usměvavá, vlídná, ale i rázná dáma, která plných 13 let vládla pevnou rukou jako vrchní sestra zdravotnického personálu na Klinice kardiologie v pražském IKEM. V průběhu své dlouholeté kariéry pracovala Marta Škutinová na mnoha odděleních tohoto ústavu a neustále se vzdělávala. Na pozici vrchní sestry Kliniky kardiologie nastoupila v roce 1992. Během svého působení vyškolila a vychovala stovky všeobecných sester. V současné době pracuje jako vedoucí Centrálního příjmu a archivu, kde se snaží uspořádat a systémově zdokonalit archiv zdravotnické dokumentace. Je jednou ze dvou oceněných sester, které při příležitosti oslav 40. let vzniku IKEM obdržely pamětní medaili určenou významným pracovníkům tohoto ústavu.

Marta Škutinová

Letos pro IKEM pracujete již čtyřicátým šestým rokem, mohla byste pro nás zavzpomínat na úplné začátky vaší dlouhé kariéry?

Po maturitě na SZŠ v Libni v roce 1969 jsem dostala umístěnku do Ústavu chorob oběhu krevního v pavilonu B5 Thomayerovy nemocnice v Praze-Krči, který se v roce 1971 stal součástí IKEM. Byla jsem jednou z prvních absolventek, které na toto oddělení přijaly. Před naším nástupem se zde obvykle přijímaly sestry, které již měly praxi. V té době jsem byla plná elánu – čerstvá maturantka, mnoho ideálů, když jsem ale mluvila s kolegyněmi, zjistila jsem, že praxe na ostatních pracovištích byla odlišná od toho, co nás naučili ve škole. Musím ale říct, že konkrétně na našem oddělení byla praxe téměř stejná jako teorie ve škole. Po 4 letech mi vrchní sestra nabídla přestup na dialyzační oddělení, které se v pavilonu B5 nově zřizovalo. Na dialýze jsem byla jeden rok. Poté, co jsem otěhotněla a nemohla jsem na tomto rizikovém pracovišti zůstat, začala jsem pracovat na ambulanci. Po mateřské dovolené jsem nastoupila na doporučení vrchní sestry jako staniční sestra na jedno z oddělení kliniky pavilonu B5. Velmi jsem tuto nabídku zvažovala, ale vzhledem k tomu, že jsem měla doma malé dítě a tato práce byla jen na jednu směnu, přijala jsem ji a jako staniční pracovala 22 let. V roce 1992 mě moji kolegové přes můj počáteční odpor přesvědčili, abych se zúčastnila konkurzu na vrchní sestru Kliniky kardiologie, který jsem nakonec vyhrála a na této pozici pracovala 13 let. Na konci roku 2005 jsem ještě oddělení přestěhovala do nové budovy IKEM a pak jsem nastoupila do důchodu. Doma jsem ale zůstat nechtěla, tak mi tehdejší hlavní sestra nabídla práci v archivu, kde jsem dodnes.

Jak to tedy na tomto oddělení, které tehdy bylo a dosud je na špici experimentální medicíny v České republice, vypadalo?

Začínala jsem jako řadová sestra na směny na oddělení, kde nás bylo podstatně méně než dnes. Z našeho profesionálního hlediska to na tomto oddělení bylo velmi přísné, pracovalo se zde odlišným způsobem než v jiných nemocnicích. Sestra nesměla aplikovat žádné léky do žíly, ani například odebírat krev, všechny odběry si lékaři dělali sami a my jsme pouze asistovaly. V té době spočívala práce sestry spíše v ošetřování než v léčbě. Infuze, transfuze, to vše se provádělo pomocí dobových setů, nebyly žádné moderní infuzní pumpy ani perfuzory. Lůžka pro pacienty nebyla nijak speciálně upravena, o antidekubitních matracích ani nemluvě. Nebyla ani pojízdná, takže manipulace s nimi byla fyzicky velmi náročná. Nebyl rovněž žádný pomocný personál, sanitářky se objevily až později, a tak jsme si musely vše dělat samy. Na této klinice, se ale neléčili jen kardiologičtí pacienti, ale i lidé se selháním ledvin, vysokým tlakem nebo cévními problémy. Medicína se tehdy vyvíjela mílovými kroky, a pokud by člověk ustrnul s vědomostmi, které získal na střední zdravotnické škole, přestože jich nebylo málo, nemohl by v takovém provozu pracovat. Vyjádřila bych to slovy klasika naší literatury Jana Nerudy: „Kdo chvíli stál, již stojí opodál.“ Oddělení se neustále vylepšovalo. Pacienti, kteří byli upoutáni na lůžko, nás zpočátku přivolávali pomocí zvonků. My jsme musely vyběhnout na chodbu a zjistit, ze kterého pokoje se zvonění ozývá, později jsme dostaly nové dorozumívací zařízení, s jehož pomocí jsme mohly s pacientem komunikovat, a postupem času, kdy se oddělení přeorientovalo na kardiologii, byla zřízena centrální monitorace pro dvanáct lůžek. Pacient měl do té doby znemožněn pohyb, jakmile se vzdálil z lůžka, přestala monitorace fungovat. Teprve později přišlo telemetrické zařízení, které mělo dosah až před budovu pavilonu, takže dlouhodobě hospitalizovaní měli možnost volnějšího pohybu.

Ošetřovatelství prošlo a neustále prochází progresivním vývojem. Předpokládám, že pro pozici staniční a později i vrchní sestry na špičkovém kardiologickém oddělení jste si i vy osobně doplňovala patřičné vzdělání…

Když jsem po mateřské dovolené nastoupila na místo staniční sestry, musela jsem si dálkově dodělat nástavbu Ošetřovatelská péče v interních oborech v Brně. Tento druh vzdělání v dnešní době sice ještě existuje, ale uvažuje se o jeho zrušení. Tehdy ještě vysoké školy pro sestry nebyly. Existovalo pouze studium „Pedagogika a péče o nemocné“ na Filozofické fakultě UK. Ráda bych řekla, že když jsem nastoupila do zdravotnictví, sestra byla na společenském žebříčku velmi nízko, většina lidí ji považovala spíše za služku nebo pomocnou sílu v nemocnici, dívali se na ni s despektem a pohrdáním, a to mně velmi vadilo. Přivítala jsem tedy, když sestry získaly možnost dalšího a vyššího vzdělávání. Teď se dá podle mého názoru říci, že když mají sestry vysokoškolské vzdělání, jsou rovnocennými partnery lékařů. Pokud je sestra sestrou s velkým „S“, je pro pacienta i lékaře nepostradatelná. Nemocný v ní vidí někoho, na koho se může obrátit a kdo mu pomůže, má s ní úplně jiný vztah než s lékařem. Faktem je, že prestiž sester díky vzdělání v očích celé společnosti vzrostla, což je velmi dobře. Myslím, že to opravdu není lehké povolání. Vše je spojeno se stoupajícími nároky například v oblasti technických vědomostí. Nároky na sestry jsou skutečně obrovské, kupříkladu dnešní děvčata na odděleních JIP musejí být velmi dobře vybavená nejen znalostmi z oblasti ošetřovatelství a medicíny, ale i těmi technickými. Dalo by se říci, že na těchto odděleních není sestra pouze ošetřovatelka, ale i technik. Pravdou je, že ten záběr je velmi široký.

A vy osobně jste se také věnovala nějaké pedagogické činnosti v oboru ošetřovatelství?

Na nějaké škole jsem neučila a žádnou specializaci k výuce jsem také neměla, zaučovala jsem ale sestry přímo na našem pracovišti. Tehdy jsme si samy na koleně vypracovaly vzdělávací program pro naše nové kolegyně – absolventky. Každé jsme zadaly program, který musela vypracovat – jednalo se o teorii i praxi. Po zadaném termínu jsme s nimi formou pohovoru vše probraly. Také jsme se jich často dotazovaly, co se jim na jejich práci líbí, či nelíbí a průběžně jsme je hodnotily a říkaly, co se jim povedlo, v čem musejí ještě přidat, případně jsme jim problém vysvětlovaly, dokud jsme si nebyly jisté, že bylo vše do detailu pochopeno. Po svých svěřenkyních jsem vždy vyžadovala, aby měly nejen dovednosti správné sestry, ale i co nejrozsáhlejší znalosti v oboru. Podle mého názoru není nic horšího, než když sestra neumí kvalifikovaně a srozumitelně pacientovi odpovědět na jeho dotazy.

Shledáváte nějaké rozdíly ve vzdělávání dnešních sester a vašich vrstevnic?

Myslím si, že jsme na té naší klasické čtyřleté zdravotnické škole získaly hodně vědomostí. Samozřejmě že záleží na každém jednotlivci, jak s takovými vědomostmi naloží, ale tehdy to byla opravdu prestižní střední škola. Podle mého názoru jsme po tomto absolutoriu byly na své povolání připraveny dobře. S dnešní dobou se to samozřejmě nedá srovnat, medicína a vše kolem ní je rozvinutější a mnohem propracovanější než v době mých začátků.

Není to typ zaměstnání, kdy skončíte, zavřete za sebou dveře a vše zapomenete. Ty příběhy jsou někdy tak silné, že by vystačily i na knihu... (M.Š. vlevo dole)

Třeba si vzpomínám, že jsem byla někdy v 80. letech vyslána ještě s jednou kolegyní, hlavní sestrou, do Brna, kde nám přednášely sestry z Filadelfie v USA. Byly jsme natěšené na záplavu nových informací. Přednášky probíhaly podobným systémem výuky, který se používá v současnosti. Přednášející nebyly ošetřovatelky z praxe, ale vystudované pedagožky v oboru ošetřovatelské péče a představovaly nám, co se na vysokých školách ve Spojených státech budoucí ošetřovatelky učí. K našemu překvapení to bylo učivo druhého ročníku naší SZŠ. Teď se podobný systém výuky používá i tady u nás a nejsem si jistá, jestli je to vždy ku prospěchu věci. Z toho je patrné, jak byla výuka na našich zdravotnických školách na vysoké úrovni.

Vraťme se ještě na chvilku na Kliniku kardiologie na počátek roku 1984, kdy zde probíhala první transplantace srdce v ČR. Byla jste i vy součástí tohoto týmu?

Samozřejmě že ano, jako staniční sestra jsem musela mít všechnu péči o pacienta pod kontrolou a dohlížela jsem na ostatní sestry. První pacient indikovaný k transplantaci srdce byl kompletně vyšetřen a hospitalizován na naší klinice, kde čekal na transplantaci. Koncem ledna 1984 proběhla tato první transplantace na Klinice kardiochirurgie. Po měsíci stráveném na kardiochirurgii se vrátil na doléčení zpět na naši kliniku. Dnes jsou naši pacienti hospitalizováni maximálně jeden měsíc a poté chodí na kontroly, on ale u nás tehdy strávil asi tři měsíce. Vše se dělalo úplně jinak než nyní, zachovávala se všechna hygienická opatření, která se dnes již trochu zmírňují. Ležel na samostatném pokoji, kam za ním nikdo kromě ošetřujícího personálu nesměl, oblékali jsme si například i sterilní oblečení, ústenky, to se nyní již neprovádí. Současní pacienti bývají daleko dříve v kontaktu s okolím. Dá se říci, že jsme si toho prvního pacienta s náhradním srdcem opravdu „vypiplali“. Nejen on, ale i ti ostatní počáteční trasplantovaní pacienti k nám chodili jako domů. Stále se k nám vraceli na kontroly, takže jsme s nimi byli sžití, znali jsme jejich příběh, rodiny a vše jsme s nimi prožívali. Teď je to velmi podobné, ale těch pacientů už je daleko více, času na ně méně a hlavně zde naštěstí nemusejí být tak dlouho.

To musí být povolání velmi náročné i na psychiku ošetřujícího personálu, protože asi ne vždy se vše povede?

To nepochybně, stávalo se, že některý pacient čekal na transplantaci i několik měsíců. Dokonce se nám stalo, že už bylo vše přichystáno a pacient byl i odvezen na sál. Pak se objevila nějaká komplikace a nemocný se vrátil a musel dál čekat v obrovské nejistotě, zda se vůbec další šance dočká. Už to samo o sobě představuje velký nápor na psychiku a na nás všech je, abychom měli dostatek síly pomoci takovému člověku na jeho další cestě. To je ale zátěž, která leží z velké části právě na bedrech nás sester. Na takových odděleních, jako je to naše, většinou pracují převážně mladí – psychická zátěž je zde tak velká, že se nedá příliš dlouho unést. Není to typ zaměstnání, kdy skončíte, zavřete za sebou dveře a vše zapomenete. Ty příběhy jsou někdy tak silné, že by vystačily i na knihu a člověk by musel být ze železa, aby to s těmi lidmi neprožíval.

Máte dvě dcery a celý život jste měla velmi náročné zaměstnání. Jak se vám podařilo tuto práci, obnášející velkou fyzickou i psychickou zátěž, skloubit s péčí o rodinu?

To bylo také hodně náročné. Navíc jsem člověk, který chce mít všechno perfektní. V práci jsem ze sebe vydávala prakticky vše, nemám ale ráda, když se věci dělají napůl. Tato vlastnost mě na počátcích mé kariéry na pozici staniční sestry přiváděla občas do úzkých. Pokud jsem viděla, že má děvčata neudělala svou práci pořádně, tak než abych za nimi šla a něco jim nařizovala, raději jsem tu práci udělala sama. To jsem se samozřejmě musela časem odnaučit. Občas se stávalo, že když jsem dorazila domů, sil nebylo nazbyt. Musela jsem si tedy zorganizovat i domácnost. Můj muž si ze mě dělal legraci, že jsem taková „státní trenérka“. Pravdou ale je, že když člověk chce dělat svou práci poctivě, bývá tak trošku za drába. Já za něj musela být nejen v práci, ale i doma, kde jsem ale naštěstí měla babičku, která mi hodně pomáhala.

V současnosti už byste měla být na zaslouženém odpočinku. Přesto ale dále pokračujete na oddělení Centrálního příjmu a archivu. Jaká je přesně náplň vaší současné práce?

Nyní pracuji jako vedoucí Centrálního příjmu a archivu, zde se přijímají všichni pacienti pro celý IKEM, dále je zde velká administrativa, to znamená pacientská dokumentace, která je uložena ve dvou patrech. Pacienti se nám velmi často vracejí, takže práce s archivními materiály je takovým věčným koloběhem. Také byly k nám do archivu převezeny chorobopisy ze všech původních klinik, které vznikaly v 50. letech a já se v nich snažím udělat pořádek. Řada těch starších chorobopisů nemá ani rodná čísla, takže dohledávání a doplňování informací bývá někdy prací takřka detektivní. Dokumenty třídím, ty, které lze podle skartačního řádu vyřadit, posílám ke skartaci kromě chorobopisů transplantovaných pacientů. Někdy to není úplně příjemná práce, protože likviduji hory špinavých a zaprášených papírů, ale občas si při ní příjemně zavzpomínám, zvláště když se mi do rukou dostane dokumentace člověka, kterého jsem jako mladá sestřička pomáhala ošetřovat.

Máte nějaké pracovní plány do budoucna?

Už jsem pět let v důchodu a těchto pět let pracuji tady v centrální evidenci. Velké pracovní plány si nedělám. Snad mám jen takové malé přání, a to, abych jednou neskončila tady na našem oddělení jako pacient.

Děkuji za rozhovor

1)
roky) x AST (U/l
2)
PLT (109/l
Ohodnoťte tento článek!