Sestry roku na slovíčko

24. 4. 2013 9:18
přidejte názor
Autor: Redakce

Jak nezáviděníhodný úkol být členem první či druhé nezávislé odborné poroty v rámci soutěže Sestra roku… Ošetřovatelství samozřejmě každodenně čelí náročným a mnohdy až nereálným úkolům, které sestry, jeho zástupci, operativně řeší s rychlostí, zodpovědností a profesionalitou. Právě proto by si všechny zasloužily ocenění Sestra roku. Ale do soutěže se přihlásí pouze někteří a obě poroty pak musí s nejlepším vědomím a svědomím vybrat ty, kteří na konci večera převezmou skleněnou trofej Sestra roku. Zde představujeme letošní vítěze…




Vítězkou v kategorii Lůžková a ambulantní péče se stala Dagmar Šperlová, staniční sestra, Hospic Dobrého Pastýře, Čerčany

Z mnoha zdravotnických oborů jste si vybrala nelehkou práci se seniory a nevyléčitelně nemocnými. Co vás na této práci lákalo?

K práci se seniory na různých odděleních mě vždy přivedla potřeba ze strany zaměstnavatele a já to brala jako výzvu a obohacení. Pro práci v hospici mě velmi nadchla jednou ze svých přednášek MUDr. Marie Svatošová. Tenkrát jsem se i rozjela navštívit hospic v Červeném Kostelci a ze stáže jsem se vrátila pro tuto práci zapálená. Asi nejvíce mě na hospicové péči oslovilo, že nabízí možnost více se pacientům a jejich rodinám věnovat, máme pro plnění jejich potřeb a přání o trochu více času než na odděleních lůžkové péče. Tam mě dost trápil nedostatek času právě pro ty nejpotřebnější. Také si můžeme dovolit mít to na odděleních v hospici uspořádané trochu jako doma, a to je moc hezké a příjemné prostředí jak pro pacienty, tak i pro nás, ošetřující personál.

Domníváte se, že je u nás hospicová a paliativní péče na dobré či dostačující úrovni? Respektive, kde vnímáte největší nedostatky?

Největší problém, se kterým se všechny hospice, jak kamenné, tak domácí, musí potýkat, je nedostatečné finanční zajištění jejich činnosti. Stojí velké úsilí provozovatele sehnat dostatek sponzorů a dárců pro chod těchto zařízení. Pojišťovny se podílejí jen na části nákladů, částečně přispívá pacient a zbytek musí zajistit provozovatel. Denně chybí na lůžko a den asi 500 Kč. Tato potíž se naštěstí nepromítá do úrovně péče o pacienty. Navštívila jsem asi pět hospiců na různě dlouhou dobu a v každém jsem se setkala s výborným kolektivem.

Pečovat o nemocné v terminálním stadiu a doprovázet je samotné i jejich rodiny je jistě velmi náročné. Odkud čerpáte energii a motivaci ke své práci?

Při doprovázení umírajících pacientů mi asi nejvíce pomáhá, že jsem věřící. Někteří pacienti mě v tomto mém postoji ještě více utvrzují svou zkušeností s „druhým světem“. Pamatuji si na jednu starší paní, jak mi zašeptala: „Ti bílí už jdou.“ Krásně se při tom usmívala. Takové příhody mi pak na dlouhou dobu dodají sílu, že to má smysl a že jsem zde na správném místě. Naučila jsem se takové příhody natáčet na své „vnitřní video“, a když už jsem hodně vyčerpaná, stačí je jen „pustit“.
Také hodně záleží na kolektivu. Mohu říci, že v Hospici Dobrého Pastýře se sešel výborný tým. Pak je možné lépe zvládnout i hodně stresové situace.
A nakonec moc ráda chodím na dlouhé procházky, při nich si také odpočinu a vyčistím hlavu.

Myslíte si, že vaše vítězství v soutěži Sestra roku by mohlo pomoci v osvětě mezi odbornou i laickou veřejností o hospicové a paliativní péči?

To vůbec netuším, nerada se nějak moc zviditelňuji. Myslím, že stejně nejvíce každého osloví osobní zkušenost. Zkušenost, že hospicová a paliativní péče je zajímavý obor, náročný na odbornost, na schopnost pracovat v týmu, že může vnitřně člověka naplňovat.

Bezprostředně po vyhlášení výsledků vaší kategorie se zdálo, že vás výsledek velmi překvapil, jako byste svému vítězství nemohla uvěřit. Jaké byly vaše pocity?

Byla jsem moc překvapená. Obě mé kolegyně ve finále byly více než dobré, nečekala jsem to. Snažila jsem se zachovat chladnou hlavu, nezapomenout poděkovat a tak… Krásný zážitek ve mně stále doznívá a cítím i pořádný kus odpovědnosti, titul Sestra roku je pěkný závazek, který bych nerada zklamala.

V kategorii Komunitní a sociální péče zvítězila Mgr. Lenka Šetelíková, vrchní sestra, Klinika popáleninové medicíny, Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, resp. o. s. Bolíto

Svou profesní kariéru jste zasvětila práci s popálenými. Denně vidíte bolest a jizvy na těle i na duši pacientů. Kudy vedla vaše cesta do této oblasti ošetřovatelství?

Od počátku studia na střední zdravotnické škole mě bavila chirurgie. Po maturitě jsem nastupovala do Thomayerovy nemocnice na chirurgické oddělení. Profesní rozjezd pozastavily děti a po mateřských dovolených jsem v roce 1992 nastoupila na operační sál Kliniky popáleninové medicíny FNKV. A tady to všechno začalo. Postupně jsem se dostávala do problematiky popálených, začala jsem přednášet na konferencích a bavilo mě dělat něco navíc. Prošla jsem oddělením pro standardní pacienty jako staniční sestra, operačními sály jako staniční sestra. Stesky našich pacientů jsem vnímala velmi intenzivně, ať to byli děti, či dospělí. Snažila jsem se přiblížit jejich problému, podat pomocnou ruku. Někdy s úspěchem, jindy bez efektu. Ale neodradilo mě to a na klinice působím dál.

Sdružení Bolíto letos slaví deset let působení. Můžete zhodnotit, co se za tu dobu podařilo a co se naopak stále nedaří?

Činnost sdružení má tři směry: zlepšování prostředí pro děti přímo na klinice popálenin, rekondiční pobyty pro děti a v neposlední řadě prevenci popáleninového úrazu.
V první oblasti se nám díky sponzorům podařilo zrekonstruovat obě dětská oddělení, vybavit je novými postýlkami, převozovými vozíky, televizemi, částečně i nábytkem a vytvořit v hale kliniky dětský koutek pro ambulantní dětské pacienty. V rámci rekondičních pobytů jsme s dětmi absolvovali deset víkendových pobytů, jeden týdenní pobyt v Luhačovicích, se staršími mezinárodní kemp ve Velké Británii a osm dalších přímořských pobytů, například v Bulharsku, Řecku a Tunisku. V preventivním programu jsme vytvořili leták a ve spolupráci s italskou stranou přeložili komiks pro děti s tématem popálenin.
Podařilo se toho opravdu hodně, všichni máme své pracovní úvazky u zaměstnavatelů a ve volných chvílích se snažíme pracovat pro Bolíto.
Pokaždé se bohužel nepodaří dát dohromady děti, podrobují se různým rekonstrukčním výkonům, a tak někdy jen smutně odřeknou akci s ostatními. Dalším problémem je, že jsou to děti z celé ČR a pro rodiče bývá složité, pracovně i finančně, přivézt je do Prahy.

Kdo jsou lidé ve sdružení Bolíto?

U založení sdružení byli tři lidé. MUDr. Robert Zajíček, který je vedoucím lékařem dětské popáleninové JIP FNKV, Martina Formánková, staniční sestra dětské JIP na Klinice popálenin FNKV, a já. Dále s námi spolupracuje Marta Toušková jako fundraiser, která je v současné době na rodičovské dovolené. Na rekondiční pobyty s námi jezdí ještě Jan Daniel, bývalý kolega z popálenin a v současné době ředitel Domova pro seniory v Mníšku pod Brdy, a také můj syn Václav, který je pracovníkem kontrolingu GPS firmy HOPI. Nesmím ale zapomenout na množství dalších lidí, kteří nám pomáhají, a to jsou rodiče dětí, naši kamarádi, majitelé cestovních kanceláří, lyžařských škol, podniků, firem, penzionů a další.

Své zdravotnické vzdělání jste si doplnila o vysokoškolské vzdělání zaměřené na tělesnou a pracovní výchovu zdravotně postižených. Co vás motivovalo ke studiu právě tohoto oboru?

Ke studiu tohoto oboru mě přivedla práce s lidmi po prodělaném popáleninovém úrazu a právě vznikající občanské sdružení Bolíto. Při studiu jsem se setkala s mnoha dalšími zdravotně postiženými lidmi a bylo úžasné, jak zvládají svůj život, své záliby, jak si dokážou dělat legraci jeden z druhého…

Absolvovala jste stáž v moskevském Višněvského chirurgickém institutu. Kdy to bylo a jaké rozdíly mezi ČR a zahraničím se vám zdály nejmarkantnější?

Je to už dlouhá doba, bylo to v devadesátých letech minulého století. Naše zdravotnictví nebylo v té době na takové úrovni, jako je dnes, ale i tak byl rozdíl vidět. Ač patřil Višněvského institut tehdy k poměrně moderním zdravotnickým zařízením, nebylo výjimkou vidět ležet pacienty čekající na operaci na dlouhých chodbách institutu. Zázemí sestřiček bylo také na chodbách a pokaždé jsem viděla jen jednu, přišlo mi, že slouží jedna pro 30 pacientů. Praktikovaly jsme na operačním sále plastické chirurgie, myslím si, že by to dnešní plastičtí ani jiní chirurgové neustáli.

Z nominačního dopisu vaší navrhovatelky do soutěže Sestra roku je zřejmé, že sršíte energií a optimismem. Kde čerpáte energii?

Dobíjí mě každá akce občanského sdružení s dětmi. Vidím je rozesmáté, nic neřešící, prostě nádhera.
Navíc mám skvělou rodinu, manžela a dva syny, kteří nikdy na svou mámu nezapomenou. To je na prvním místě. Na dalším je parta našich přátel a kamarádů, se kterými trávíme volný čas, dovolené, oslavy.
A pak ten zmiňovaný sport. Ráda chodím fandit na házenou, kterou hraje můj syn i jeho přítelkyně. Miluji vodu v přírodě – plavání, moře, divokou řeku, rybník. Posezení u ohně s kytarou nebo také lyžování na alpských sjezdovkách. Když je někdy hodně zle (vyčerpání, únava), vezmu si hezkou knížku.

Držitelem ocenění v kategorii Management a vzdělávání se stal Bc. Alan Ryba, DiS., vedoucí Vzdělávacího centra Zdravotnické záchranné služby hl. m. Prahy

Původně jste vystudoval dopravní školu. Nicméně nyní se věnujete vzdělávání záchranářů. Kudy vedla vaše cesta až sem?

Po základní škole jsem chtěl studovat lesnickou fakultu, leč kádrový profil to neumožňoval. Po dopravní průmyslovce jsem pracoval na železnici na Šumavě, byla to výborná průprava na noční služby a vůbec nepřetržitý provoz. Když jsem měl jít na vojnu, právě uzákonili civilní službu. Našel jsem si místo výkonu v misijním domě sester Matky Terezy. Díky tomu jsem měl i možnost osobně se setkat přímo s Matkou Terezou, jejíž životní cesta a dílo se mi velmi vtiskly do srdce. V civilní službě jsem pečoval o těžce tělesně a mentálně postižené děti a o pražské bezdomovce. Ženil jsem se v místní kapli obklopen bezdomovci i dětmi, jedno z nich jsme si osvojili a dodnes o něj, už bohužel sám, pečuji. V průběhu civilní služby jsem si osvojil rehabilitační techniku Vojtovu metodu, díky rehabilitační sestře Janě Pekárkové. Vzhledem k této dovednosti jsem několik let pracoval ve speciální škole pro děti s kombinovanými vadami ve Strašnicích. Některé děti měly epileptické záchvaty a jezdila k nim záchranka. Člen posádky Quido Herczeg mě tak dlouho k záchrance lanařil, až jsem podlehl. Vystudoval jsem zdravotnickou školu, rozšířil si řidičské oprávnění na skupinu C a šel žádat na „Štrosmayerák“ o práci. Začátky nebyly lehké, záchranka včera a dnes, to je rozdíl milionu let. Po 7 letech práce ve výjezdových skupinách, kdy už jsem se v rámci školicího střediska podílel na vzdělávání laické veřejnosti v první pomoci, jsem byl osloven, jestli bych se nechtěl ujmout jeho vedení. Rozhodování bylo těžké. Nepřinášelo to žádné finanční výhody, a hlavně to znamenalo částečně se vzdát každodenní práce s pacientem, kterou miluji. Nakonec jsem si řekl, že z toho místa budu moc ovlivnit alespoň trochu kvalitu poskytované péče. První příkaz ředitele navíc zněl omezit školení první pomoci pro veřejnost a zaměřit se na vlastní zaměstnance, na přednemocniční neodkladnou péči. Chvíli mi trvalo pochopení hloubky tohoto příkazu. Před deseti lety jsem dostudoval klíčový záchranářský obor zdravotnický záchranář a před třemi lety bakalářské studium andragogiky. Civilní služba začala v roce 1991, takže moje cesta trvala 22 let, přitom mám pocit, že to byl jen okamžik.

Zasloužil jste se o vybudování intenzivního vzdělávacího systému zdravotnických pracovníků záchranné služby. Bylo těžké prosadit tyto změny?

Zasloužil? Z toho slova bych si vypreparoval základ „sloužit“. Celá práce ve zdravotnictví je o službě, vždyť zdravotníci neříkají, že jdou na směnu, ale do SLUŽBY. Na začátku bych ale spíše použil písmena tvořící „louži“. Prostě tady je školicí středisko, hop do louže a plav. Musel jsem velmi rychle sestavit strukturu činností, identifikovat problémy, stanovit cestu. Jenže sám nezmůžete nic, a také se tedy nemůžete o nic zasloužit. Za těch 8 let ve školicím, dnes vzdělávacím, centru se mi podařilo najít v naší organizaci i mimo ni lidi, kteří vnímají svou práci jako poslání, jsou obětaví, učenliví, flexibilní a ochotní udělat něco pro druhé i mimo pracovní dobu. Začali jsme na vlastním písečku, postupem času pochopili, že pokud nebude existovat odpovídající legislativa, nikam se neposuneme. Prosadit změny obtížné nebylo, pokud nepočítáte stovky „brigádnických“ hodin strávených jednáními s ministerstvem zdravotnictví i dalšími institucemi a hodiny nad přípravou návrhů legislativních změn a vzdělávacích programů. Obtížné bylo vysvětlit příslušným orgánům, že mezi nemocniční a přednemocniční péčí je diametrální rozdíl. Vysvětlit, že navrhované změny nejsou bezzubou snahou po vysoce specializovaných kompetencích, ale že v systému, kde 60–80 % výjezdů na tísňovou výzvu realizují posádky BEZ LÉKAŘE, je nutná legalizace skutečně prováděných výkonů – defibrilace, zajišťování dýchacích cest, resuscitace, podávání léků, vedení porodu, diagnostiky atd. Ale také vysvětlit, že ruku v ruce s těmito kompetencemi jde příprava, tedy vzdělávání, a že vzdělávání kvalifikační je pro samostatný výkon přednemocniční péče nedostatečné, a tedy je potřeba vysoce kvalitní specializační vzdělávání. A kvalitu reprezentují dvě slova: znalosti a dovednosti. Bohužel současný vzdělávací systém pouze podporuje honbu za „papíry – diplomy“, a tak vychází systém učedníků, ve kterém vyrostli naši prarodiče, efektivněji než ten dnešní s mnoha tituly před a za jménem.

V první pomoci školíte zdravotníky i laiky. Nemýlímli se, školil jste i známé tváře českého showbyznysu. Dokážete říci, kteří žáci jsou lepší a kteří naopak horší?

Pedagog si především musí svých žáků vážit, a to i těch nejhorších. Každý žák potřebuje motivaci, ne „buzeraci“. Vyvážit tyto dvě složky u povinného vzdělávání je mimořádně náročné. Nejlepší žák je žák motivovaný, toužící vědět. Nejhorší je žák, který bere výuku za nutné zlo, nařízenou povinnost a nevidí v ní smysl.

Jaké je jezdit se sanitkou, zejména v pražské dopravě?

Statistika říká, že vozidlo s majáky má 8krát větší riziko dopravní nehody. Většina našich řidičů měla dopravní nehodu a i já jsem měl před 12 lety velmi vážnou nehodu. Na druhou stranu máme 120 000 výjezdů ročně, počet nehod se pohybuje v desítkách, ale do toho se počítají i rozbitá zrcátka, škrábance z parkování, těch opravdu vážných je pouze několik ročně a díky investicím do maximálně bezpečných sanitek jsou i ty vážné bez větších následků na zdraví posádky. Sám si jízdu s majáky dnes už jen užívám. Agresivním rozháněním řidičů stojících v kolonách čas nezískáte, mnohem efektivnější je předem promyšlená klidná jízda, která je čitelná pro další účastníky silničního provozu.

Získal jste již několik ocenění, například za dlouhodobé nadstandardní plnění pracovních povinností, medaili za dlouhodobou práci pro organizaci, Prahu a Pražany a nyní jste zvítězil v soutěži Sestra roku ve své kategorii. Co pro vás takováto ocenění znamenají?

Vítězství nemám rád, znamená to soupeření, znamená to pro někoho porážku. Myslím, že Sestra roku není o soupeření, a to je dobře. Získaných ocenění si velmi vážím a vnímám to jako ocenění celého týmu. Cena sama pro sebe by neměla smysl. Veškerá ocenění jsou pro mne hlavně motivací do další práce, zpětnou vazbou. Ocenění je pro mne v podstatě určitá forma „trestu“. Znamená totiž velkou zodpovědnost do dalšího života a práce. Máte-li ocenění, nemůžete založit ruce a jít s uspokojením na odpočinek. Pro mne to znamená přesný opak. Mám doma ještě jednu medaili, která je velkou výzvou. Je to pamětní medaile od ředitele Útvaru rychlého nasazení. Byl bych neskonale šťastný, kdyby záchranka byla stejně soudržný a profesionální tým, jako je Útvar rychlého nasazení. Myslím, že jsme tak na 50 % jeho kvalit, takže přes všechna ocenění je tu ještě hodně vzdálená meta, ke které bych rád na poli vzdělávání pražskou záchranku posouval.

Na základě výběru redakce a redakční rady časopisu Sestra bylo v rámci 13. ročníku soutěže Sestra roku 2012 Čestné ocenění za celoživotní dílo v ošetřovatelství uděleno Bc. Libuši Koppové, spolumajitelce, jednatelce a odbornému zástupci společnosti MEDICA zdravotní péče, s. r. o.

Jste držitelkou Čestného ocenění za celoživotní dílo v ošetřovatelství, které každoročně uděluje redakce časopisu Sestra v rámci soutěže Sestra roku. Jaké byly vaše první pocity, když jste se tuto informaci začátkem letošního roku dozvěděla?

Úžasné, velká pocta, vážím si té nominace, i když člověk normálně nepracuje cíleně pro nějaké ocenění, ale hřeje to…

Většinu svého profesního života jste spojila s jediným zdravotnickým zařízením, Nemocnicí Třinec, kde jste za téměř 40 let prošla řadou oddělení i pozic od řadové sestry u lůžka přes střední management až do nejvyššího vedení nemocnice. Co vám těchto 40 let u jednoho zaměstnavatele při zpětném pohledu dalo, případně vzalo?

Určitě víc DALO! Víte, kolik jsem měla za ta léta úžasných spolupracovníků? Jen mi je líto, že někteří už nejsou mezi námi a nemůžu se s nimi o tu radost podělit. Když se člověk ohlédne zpět těch zhruba 40 let, vidí ten obrovský pokrok, spíše skok, který se konkrétně ve zdravotnictví zrealizoval. Slovy básníka bych řekla: „Vším, čím jsem byl, byl jsem rád.“ A svými: „Všechno zlé je na něco dobré.“ Jestli mě něco mrzí, tak to jsou mezilidské vztahy, které už nejsou to, co bývaly.

V 62 letech jste zahájila studium VŠ a nyní jako úspěšná bakalářka pokračujete i v magisterském oboru. Není to zcela běžné a se studiem mnohdy váhají i mladší věkové kategorie. Co byste vzkázala těm, kteří svou nerozhodnost odůvodňují argumentem věku?

Věk nerozhoduje, ale chuť. A pak také člověk musí najít čas. Nerozhodla jsem se úplně spontánně, ale navezla mě do toho kamarádka, která chtěla na studia „parťačku“, a rodina nebyla proti. Také jsem to trochu brala jako životní výzvu, že ještě nepatřím do „starého železa“.

Vzdělávání se věnujete celý život, a to nejen sebe sama, ale i předávání informací dál odborné a laické veřejnosti. Medicína a ošetřovatelství neoddiskutovatelně vyžadují kontinuální aktualizaci odborných informací a v rámci komunitní a sociální péče, které se intenzivně věnujete, je efektivní zdůrazňovat význam prevence a jí věnovaných programů. Liší se současné vnímání potřeby vzdělávání v této oblasti od 70. let 20. století, kdy jste se této oblasti začala aktivně věnovat?

Neřekla bych, že vnímání potřeby vzdělávání je v této době výrazně jiné než v minulém století (jejda, to tedy zní strašně – staře ?). Ve zdravotnictví se vzděláváme celý život a jsem ráda, že můžu konstatovat, co se týká přístupu ke vzdělávání, že to v těch 70. letech 20. století vůbec nebylo špatné. Své první pomaturitní studium (instrumentování na operačním sále) jsem absolvovala v letech 1972–73 a od té doby na „doškolovák“ v Brně, nyní NCO NZO, který má celou tu dobu tradičně vysokou úroveň a širokou nabídku vzdělávacích programů, nedám dopustit.
Vzdělávání dospělých, ale i vzdělávání dětí, kterému se nyní mohu více věnovat, mě zase naplňuje v jiném směru, můžu předávat zkušenosti a angažovat se i v oblasti prevence, kterou považuji za velice důležitou, a přesto dosud nedoceněnou a nedostatečně využívanou oblast.
Vzdělávací aktivity mi poskytuji svým způsobem odreagování od psychicky náročných situací z hospicové mobilní péče.

Podle slov navrhovatelky jste z hlediska celoživotního pracovního nasazení „nezmar“… Vedle zmiňovaného studia VŠ jste se rozhodla také pro působení v oblasti soukromého poskytování služeb na poli domácí zdravotní péče a následně i mobilní hospicové péče. Co vás k tomu vedlo a kde čerpáte energii pro všechny své studijní a pracovní aktivity?

Asi geny. Mojí mamince bude za 3 měsíce 91 let. Bydlí v poschodí pode mnou, ve 3. poschodí bez výtahu, v třípokojovém bytě, který si sama uklízí, tedy mimo věšení záclon, a také vaří, když jsem dlouho v práci. No, a jaké peče vynikající vánoční cukroví… Mám ještě pokračovat?
Co se týká první části otázky, řekla bych, že mám hodně zkušeností a ještě dostatek sil, abych se mohla věnovat té popelce v systému zdravotní péče. Z trochu sobeckého hlediska dodávám, že to vše dělám i proto, že pokud bych se měla v pokročilejším věku stát uživatelem této péče, byla bych ráda, aby měla určitou úroveň. A to se snažím s kolektivem spolupracovnic co nejlépe realizovat.

Kromě udělení Čestného ocenění za celoživotní dílo v ošetřovatelství jste také zvítězila v on-line anketě Sestra mého srdce, ve které mohli v od poloviny února do poloviny března hlasovat kolegové, přátelé, ale i ostatní odborná a široká laická veřejnost pro jednoho ze svých kandidátů na tuto cenu. Jak jste vnímala skutečnost, že nejen redakce a redakční rada časopisu, ale i tisíce návštěvníků internetových stránek soutěže rozhodly, že právě vy se svým životním i profesním příběhem jste sestrou jejich srdce?

Abych pravdu řekla, tak se z toho ještě nemůžu vzpamatovat, a také z té spousty úžasných SMS a e-mailů, které mi ještě pořád docházejí, a já můžu odpovědět jen na některé z nich. Velice si toho vážím a z celého srdce jim děkuji za takovou podporu, která mě určitě „nabudí“ na dalších x let. Nevím, na kolik bych měla říci, jestli na kolik se cítím, nebo alespoň na kolik doufám

Domů do Třince jste si vedle zážitků z galavečera a množství dárků odvážela tedy také dvě krásné skleněné ceny. Už jste se rozhodla, jaké místo jim najdete?

To ještě váhám, pravděpodobně srdce zůstane doma a cena za celoživotní dílo v ošetřovatelství bude dominovat zase v práci. Aby to bylo trochu spravedlivé. Rovněž pokládám za spravedlivé poděkovat i za ostatní úžasné dárky. Děkuji MOC.

S nominací do soutěže je, podle pravidel vyhlašovatele, nutné souhlasit. Co byste po vlastních zkušenostech vzkázala těm, kteří byli nebo v budoucnu budou osloveni svými kolegy s návrhem přihlášení do některého z dalších ročníků Sestry roku a váhali či váhají, např. ze skromnosti, s argumenty, že „sami bez týmu kolegů by nic nedokázali“?

Také jsem váhala, proto vzkazuji všem ostatním: holky (nyní i kluci), neváhejte. Jenom bych nechtěla být na místě poroty, protože výběr musel být velice obtížný.
Bez dobrých spolupracovníků samozřejmě toho zdaleka nemůžete tolik dokázat, ale tým se skládá z jednotlivců, kteří dokážou více nebo méně ovlivnit směr, cíle i chování a přístup členů týmu, ale hlavně ovlivnit to, aby všichni „táhli za jeden provaz“. Přeji všem, kterým se bude v práci tohle dařit, ať se nebojí o naplnění životních cílů. Krásné a pohodové dny vám všem.

**

Sestra roku 2012 poděkování

Soutěž Sestra roku 2012 podpořily společnosti: • generální partner: společnost HARTMANN-RICO, a. s. • partneři – společnosti: Agel a. s., Bayer, s. r. o., Cadenza s. r. o., Novartis, s. r. o., Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví Ceny finalistům a vítězům věnovaly společnosti: Apollo Services Agency, s. r. o., CzechoCar, a. s., Diamonds International Corporation – DIC a. s., G5Plus – partner pro mezinárodní kariéru ve zdravotnictví, Kavalierglass, a. s., Mary Kay Czech Republic, s. r. o. (postarala se mj. i o nalíčení finalistek), Presto – Překladatelské centrum, s. r. o., Salon Oskar Mediální partneři: odborné časopisy Sestra, Postgraduální medicína, Zdravotnictví a medicína vydavatelství Mladá fronta, Tempus medicorum a dále tituly Moje zdraví, deník Mladá fronta E15, Moje psychologie. Medializace soutěže se ujaly tradičně také Asociace poskytovatelů sociálních služeb České republiky, o. s., HealthCare Institute, o. s.

Záštita: • Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97 • ministr zdravotnictví ČR doc. MUDr. Leoš Heger, CSc. • primátor hl. m. Prahy doc. MUDr. Bohuslav Svoboda, CSc. • ministryně práce a sociálních věcí ČR Ing. Ludmila Müllerová Odborná garance: Česká asociace sester V porotě sestavené u příležitosti konání finále soutěže, ve které post předsedy přijala vedoucí oddělení ošetřovatelství a dalších nelékařských povolání a uznávání kvalifikací, Odbor vzdělávání a vědy Ministerstva zdravotnictví ČR, Mgr. Alena Šmídová, dále zasedli: • děkan 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze prof. MUDr. Aleksi Šedo, DrSc. • proděkan 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, přednosta Ústavu lékařské biochemie a laboratorní diagnostiky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc., MBA • předseda České lékařské společnosti J. E. Purkyně prof. MUDr. Jaroslav Blahoš, DrSc. • vedoucí Ústavu ošetřovatelství, Fakulta veřejných politik, Slezská univerzita v Opavě, PhDr. Jana Haluzíková, Ph. D. • předsedkyně Asociace nemocnic ČR, ředitelka Fakultní nemocnice Plzeň Ing. Jaroslava Kunová • viceprezidentka České asociace sester Ing. Bc. Irena Kouřilová • náměstkyně pro pedagogický úsek Národního centra ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů Mgr. Marie Malinková • vedoucí Odboru pro ošetřovatelskou péči – hlavní sestra IKEM Mgr. Martina Šochmanová • vrchní sestra 1. chirurgické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice a 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy Praha Mgr. Dagmar Škochová, MBA • ředitel Diakonie Českobratrské církve evangelické Mgr. David Šourek • interní lékařka a poradkyně v oblasti zdravého životního stylu MUDr. Kateřina Cajthamlová • vedoucí lékař a jednatel společnosti Perfect Clinic MUDr. Roman Kufa • předseda HealthCare Institute, o. s., Daniel Vavřina • zástupce generálního partnera společnosti HARTMANN-RICO, a. s., ředitel marketingu Ing. Stanislav Jančík

Dagmar Šperlová
Mgr. Lenka Šetelíková
Bc. Alan Ryba, DiS.
Bc. Libuše Koppová

  • Žádné názory
  • Našli jste v článku chybu?

Byl pro vás článek přínosný?