Sestry v praxích německých ambulantních lékařů – II. část

V minulém čísle časopisu Sestra jste měli možnost „nepatrně“ nahlédnout do sesterské problematiky v oblasti německých privátních praxí. „Odlišnostmi“ v rámci přípravy na tuto profesní dráhu a některými příklady každodenních činností zdaleka nekončíme …

II. část

Neméně zajímavé jsou konkrétní lidské příběhy ze života „pomocnic lékaře“ či „nástin“ pracovních činností, úkolů. Zkrátka ukázkový den německých praktických lékařů a jejich nepostradatelných asistentek. Při svém způsobu života, kdy zastupuji lékaře na ploše zhruba 100 x 200 kilometrů v Horním Francku, pochytím leccos ze života personálu praxí, které mě dočasně zaměstnávají.

Příběh první

V jedné urologické praxi v Marktredwitzu (příhraniční město 20 kilometrů od Chebu) pracovaly celkem tři asistentky jinak úspěšného odborného urologického lékaře. Jedna z těchto ženských spolupracovnic byla jeho manželka, která s ním praxi takříkajíc postavila na nohy a léta ji s manželem vedla. V době, kdy jsem tuto praxi profesně poznal, tam byla zaměstnána, kromě zmiňované manželky lékaře, ještě dvě děvčata. Na německé poměry byla obě velmi hezká. Hned při prvním kontaktu jsem si všiml, že tyto dvě asistentky jsou ještě zdvořilejší než jinde, že se před příchozím doslova lámou v pase apod.

Jednou jsem v očích jedné z nich zahlédl uprostřed pracovní doby slzy. Nicméně z postřehnutelného kontaktu se všemi třemi „ženami“ v praxi onoho bodrého urologa se na nějaký konfl ikt nedalo soudit. Ani jsem se o proniknutí do „záhady slz krásné Arzthelferin“ nesnažil, pouze jsem to jaksi mimochodem zaregistroval. Po nějaké době -asi za rok a půl – jsem obě děvčata v oné praxi neviděl a přijal jsem dlouhodobější zástup v praxi jedné praktické lékařky ve Wiesau, což je mnohem menší městečko než Marktredwitz. Praxe patřila dvěma lékařům, manželům, kteří se tou dobou právě příliš rádi neměli, ačkoli spolu měli čtyři dcery. Mezi nimi to totiž dost zle jiskřilo. „On“ byl kromě doktora i docela pohledný nimrod, „ona“ byla značně nevzhledná, až neforemná žena poznamenaná několika těhotenstvími a velkou spotřebou čokolády. Já jsem byl onou obézní (i když jinak odborně nadprůměrně schopnou a široko daleko uznávanou) lékařkou na půl roku přijat na místo jejího „zlobivého“ manžela, jenž v rámci manželské rozmíšky takříkajíc stávkoval a odmítal se svou jinak věčně nabručenou nehezkou postarší ženou spolupracovat. Příčinou jejich sporu byl fakt, že se onen náruživý myslivec nechal svou ženou-spolumajitelkou opakovaně přistihnout při náruživém milování se zaměstnanými asistentkami. Manželka-spolumajitelka své hezké mladé zaměstnankyně několikrát po sobě vyštípala a personál v počtu čtyř mladých žen v krátké době s pěnou u úst opakovaně vyměnila. Nakonec vyměnila i lékaře-spolumajitele na půl roku za mě. A právě v této praxi jsem se setkal s děvčaty, která odešla z urologické praxe z Marktredwitzu. Obě totiž pracovala jako „čerstvý a záletným lékařem ještě nezkažený tým“ u oné neforemné a permanentně naštvané praktické lékařky. Asi po třech měsících jsem v očích téže (která už jednou plakala u urologa v Marktredwitzu) zase zahlédl slzy. Nedalo mi to a opatrně jsem se zeptal, co bylo příčinou jejich odchodu z té urologické praxe. A tak jsem se dověděl, že obě byly tenkrát asi dva roky terorizovány manželkou toho jinak hodného urologa, která je deptala, kde jen mohla. Nyní že jsou terorizovány onou zhrzenou manželkou hezkého lékaře, která si na nich vybíjí frustraci z nevydařeného manželského života. Také jsem se dověděl, že ta uplakanější z nich dojíždí denně ze 60 kilometrů vzdáleného Bayreuthu, a to za každého počasí, tedy i přes v zimě občas téměř neprůjezdné pohoří Smrčiny (Fichtelgebirge). Jak je vidět, boj o existenci může v tomto povolání vést přes postel, přes právníka a také přes zasněžené pohoří. Při pětimilionové nezaměstnanosti v SRN se pro „vyhnutí se úřadu práce“ udělá leccos. „Vedlejšáky načerno“ se v Německu nenosí a mohou se zle nevyplatit, takže nezbývá než doufat a bojovat o legální zaměstnanecký pracovní poměr. Ať již jako zedník nebo jako Arzthelferin. Zedníci jsou na tom však vždy a všude o něco lépe.

Příběh druhý

Jak nejistá může být existence spojená s jedním jediným člověkem a jeho osudem či s jeho náladami, jsem zažil v praxi jednoho nadmíru úspěšného ortopeda. Ten ve své velké praxi jednou až dvakrát týdně od rána do večera operuje. Zaměstnává celkem šest pomocnic. Nástěnka s fotkami personálu visí na čelném místě v jedné ze dvou velkých čekáren. Za posledních deset let, co s tímto ortopedem spolupracuji, byly fotky na nástěnce nejméně pětkrát vyměněny. Všechny najednou(!), takříkajíc přes noc. Až na jednu postarší paní, která je u něj zaměstnána od samého vzniku jeho praxe a stará se výlučně o administrativu.

Příběh třetí

V roce 1991 jsem pracoval s jedním sportovním lékařem v okresním městě Memmingenu, které leží někde pod Alpami na dálnici číslo sedm, asi 60 km jižně od Ulmu. Tento kolega vlastnil velkou dvojpraxi. Tím jsou míněny prostory se dvěma samostatnými velkými ordinacemi se společnou čekárnou a místností, kde se příchozí pacienti přihlašují k ošetření (Anmeldung, možno přeložit jako příjem). Toto místo, tento příjem často představuje jakýsi vyšší pult, za kterým sedí nejméně jedna pomocnice lékaře za počítačem.

Krátce a stručně, jednalo se o perfektně zařízenou lékařskou praxi ve výborné lokalitě, kam lidé k oběma doktorům rádi chodili. Problém však byl v tom, že onen lékař praxi založil a vybudoval s manželkou, s níž měl mimo jiné čtyři děti, což je z hlediska německé lepší společnosti přímo šílenství (především ty čtyři děti) … A s touto ženou se rozváděl a ještě ke všemu s maximálním ohňostrojem. Celé město se bavilo na jeho, respektive na jejich účet. Z těchto dvou exmanželů a exspolečníků se „radovali“ jejich právníci a také já, poněvadž jsem se dostal k výborně placenému „džobu“. Kdo na to ovšem nakonec pořádně doplatil, byl personál dříve tolik úspěšné praxe.

Všechny čtyři asistentky byly po čase propuštěny a praxe zanikla. Rok jim trvalo, než se v oboru zase „chytly“. Možná to všechno pro českou čtenářku nezní až tak katastrofi cky. Pro mladou ženu v odlehlém městečku kdesi v bavorském příhraničí to však skutečná katastrofa je. Znamená to přihlásit se na pracovním úřadě a postavit se do fronty na podporu. Pro pracovitého člověka zvyklého denní „hektice“ a pocitu vlastní potřebnosti až nepostradatelnosti je to malá smrt zaživa s omezenými možnostmi profesního zmrtvýchvstání.

Všední den praktického či ambulantního soukromého lékaře

Pro pochopení toho, jak „si žije“ taková asistentka soukromého lékaře, nebude od věci popsat pracovní rytmus takového lékaře. Ten vypadá v oblasti mého působení asi následovně. Lékař přichází do své „ofi cíny“ kolem půl osmé, někteří však „oprašují“ své ovečky už před sedmou s cílem vyjít vstříc ranním ptáčatům. Určitá část pacientů chce jít k doktorovi ještě dříve, než jdou do práce. Proto ta časná hodina, ale není to pravidlem. Po dvanácté končí dopolední ordinační hodiny.

Do jedné až do půl druhé lékař obědvá a pak sedá do osobního auta (nebo do džípu) a jezdí od tří až do pěti po návštěvách. Něco jako odpolední siestu nezná. Mezi čtvrtou a pátou začínají odpolední ordinační hodiny, které se táhnou do šesti až osmi večer. Znám několik kolegů, kteří mají ofi ciální ordinační hodiny do devíti večer. Vylíčený harmonogram platí každopádně pro pondělí, úterý a čtvrtek. Ve středu od jedné hodiny odpolední jsou ambulantní praxe plošně zavřené. Pro ve středu odpoledne ochuravělé pojištěnce „nastupuje“ celoplošná pohotovost, obdoba naší LSPP. Ta přebírá péči o nemocné do osmi hodin čtvrtečního rána. Je tu ještě jedna malá odlišnost od českých poměrů. Po skončení ordinačních hodin má praktický/rodinný lékař ze zákona za povinnost být telefonicky svým pacientům k dispozici i přes noc. Naštěstí pouze těm svým registrovaným. To znamená nepít alkohol a nenavštěvovat divadlo vzdálené přes 40 km. K této povinnosti „být i v noci na místě“ (Praesenzpfl icht) je třeba připočítat povinnost sloužit popisovanou pohotovost, která nemá s onou celoživotní povinností být na telefonu nic společného. Pro názornost lze říci, že takový praktik se smí bez obav „opít“ pouze ve středu večer a o těch víkendech, kdy neslouží pohotovost. Pondělní, úterní a čtvrteční noc je však doživotně „na telefonu“, protože tak je to zakotveno v německých směrnicích. (Tuto skutečnost komentoval jeden český lékař v nějakém časopise slovy „robota byla přece zrušena v roce 1848“.) Specialistům se po této stránce daří lépe. Například ambulantní urolog, ortoped, krčař nebo očař se může po ordinačních hodinách „opít“ každý večer, kdy neslouží středeční nebo víkendovou pohotovost s nebezpečím náhlé nutnosti řídit auto. Tolik na vysvětlenou k dennímu časovému rozvrhu německých ambulantních lékařů … ten nejde pod dvanáct hodin denně stálého zápřahu v ordinaci s nejméně hodinovým papírováním doma. Poslední kapkou do energetických rezerv lékaře je odpolední jezdění po návštěvách.

Úkolem asistentky je strčit mu do ruky rozpis návštěv, a to jak těch rutinních, tak akutních „mimorozpisových“. Musí ho upozornit na extra přání rutinně navštěvovaných, ale především však těch akutních. Pro ně musí šéfa a jeho kufřík dovybavit nejčastěji analgetickými injekcemi nebo zkumavkami na odběry apod. V průměru se během tzv. odpolední pauzy navštíví tři až šest adres. Někteří lékaři berou na návštěvy asistentku s sebou, ale těch je menšina.

Pracovní den asistentky soukromého lékaře

Pokud dotyčný zaměstnávající doktor nemá personál na dvě směny, pak se životní rytmus jeho asistentky (Arzthelferin) řídí pracovním rytmem praxe zaměstnavatele. To znamená „makat od vidim do nevidim“, každopádně deset až dvanáct hodin denně, snad kromě středy odpoledne. Někteří lékaři ovšem zaměstnávají třeba 2x 2 síly na dvě plné směny nebo na částečný úvazek nebo dvě dopoledne na plný úvazek a jednu na pět hodin na odpoledne a večer. Možné jsou různé kombinace pracovních úvazků. Poslední dobou ordinuje řada praxí i o sobotách. Pro personál to znamená dodatečné „zkažené“ víkendy, i když ne všechny. Dalším „nechutným“ bodem je skutečnost, že většina lékařů chce mít své „síly“ dosažitelné i v noci a někteří i přes víkend. Zavedení mobilních telefonů to umožňuje. Ne že by doktoři pořád mimo pracovní dobu otravovali, ale zkušenější „kočky“ jsou pak také stále na drátě. Jde o pocit neklidu.

Pokračování příště …


O autorovi: MUDr. Rudolf Zemek, praktický lékař v Bavorsku, sloužící víkendové pohotovosti v Horních Frankách (r.zemek@volny.cz)

Ohodnoťte tento článek!