Sestry v praxích německých ambulantních lékařů – III. část

Zajímá vás, jaké úkoly a činnosti má každodenně na starosti německá Arzthelferin (AH, tzn. „pomocnice lékaře“, výstižnější překlad „asistentka“)?

Máte představu, kolik vydělává? Co ji nejčastěji trápí a jaké mohou být vztahy mezi těmito asistentkami a jejich šéfy? Odpovědi najdete ve třetí a poslední části našeho seriálu z prostředí německých ambulantních praxí.

* Co asistentka soukromého lékaře přes den všechno dělá, kde to skřípe?

Když přijde ráno do praxe, první co udělá je, že „nahodí“ počítačovou síť. Přebere došlou korespondenci a faxy, a to, co není k vyhození, položí šéfovi na stůl. To už jsou v čekárně první pacienti. Zkontroluje jejich „totožnost“ s cílem zjistit, jestli některý něco nedluží. Buď oněch 10 eur jako hotovostní poplatek za kvartál, nebo jestli byla přečtena čipová karta pojištěnce, což je povinnost opakující se také jednou za tři měsíce. Pacienty, kteří přišli, zadává průběžně do počítače a posílá do lékařova elektronického denního rozpisu na jeho terminál. Odebírá vzorky krve, moči, výtěry, ta zkušenější samostatně dává infuze. Převádí lékařovy výkony do řeči kódů, „kasíruje“ od pacientů hotovostní spoluúčast, eviduje dlužníky, upomíná je ústně a rozesílá upomínky písemně. Kontroluje a doplňuje šéfův pohotovostní kufřík, s nímž jezdí na návštěvy a slouží pohotovost. V praxi specialisty (krčař, očař, urolog, ortoped, gastroenterolog, ambulantní chirurg apod.) pak navíc pečuje o nástroje, stará se o jejich čištění a sterilitu atd. Z vyjmenovaných činností je však tím největším problémem přebujelá administrativa v německých soukromých praxích. Její objem je asi dvojnásobný ve srovnání s tuzemskem a i po obsahové stránce je byrokracie spočívající na ramenou asistentky/Arzthelferin mnohem složitější než to, co zatím musí zvládat průměrná česká „sestra na obvodě“. Těžištěm je zde převádění lékařových výkonů na body podle kódů a především sledování jejich dovolených a nepovolených kombinací. Tím se myslí čísla (Abrechnungsziff er), která nesmějí stát vedle sebe. Pojišťoven ze zákona je v SRN momentálně 261.

Navíc bodovací systémy jsou v Německu dva, jeden pro pojištěnce ze zákona a jeden tzv. privátní, v jádru pokladenský. Poněvadž se tato záplava čísel a jejich možných i zakázaných kombinací v rámci dvou zcela rozdílných sazebníků nedá zvládnout ani s pomocí počítače, posílají se výkony provedené na privátních pacientech do privátních výpočetních středisek (private Abrechnungsstellen) a ta zasílají privátním pojištěncům účet domů a lékařům převádějí takto „stažené“ peníze (zkrácené o provizi za výpočet) na jejich konta. Když něco neklapne a lékař má pocit, že za „priváty dostal málo“, opět se s tím obrátí na tu či onu asistentku a více či méně důrazně žádá vysvětlení. Lékař činí svůj personál často spoluzodpovědný i za případné finanční ztráty způsobené (leckdy domnělou) výpočetní chybou té či oné Arzthelferin. K popsané rozsáhlé lékařské administrativě, která v SRN existovala odjakživa, přibylo v posledních letech ještě vybírání hotovostního desetieurového poplatku pacientské spoluúčasti. Ta se vybírá jednou za tři měsíce na začátku čtvrtletí jak u lékaře v běžné pracovní době, tak jednou za kvartál při nutnosti použít německou LSPP.

Kdo přijde k lékaři „poprvé za kvartál“ a není v rámci směrnic o výjimkách od této platby osvobozen, ten položí „na dřevo“ stolu u příjmu nejen čipovou kartu pojištěnce, ale i desetieurovou bankovku. A to bolí. Kdo musí k doktorovi pořád, ten platí kromě příspěvků na pojištění ještě čtyřikrát do roka oněch deset eur hotovostní spoluúčasti. Oněch případných 40 eur v hotovosti za rok mnoho pacientů citelně pálí a štve. Ale to bylo smyslem zákona o spoluúčasti, pacienty odradit od zbytečných návštěv u lékaře. Nicméně pro personál ambulantních praxí to znamená podstatné zvýšení byrokracie. Musí sledovat, kdo vůbec platit má – je totiž několik druhů různých výjimek, kdy pacienti nemusejí poplatek platit vůbec nebo jen omezeně. Musí se sledovat, kdo dluží, komu zaslat upomínku a kdo je již „zralý“ na žalobu k soudu pro nezaplacení poplatku. Jak mi bylo opakovaně řečeno „holky z toho šílí“.

Zavedením poplatku se byrokracie zvětšila téměř o 30 %. Některé větší (úspěšné a pacienty hojně navštěvované) praxe musely dokonce zaměstnat dodatečnou sílu na VPP, která se stará pouze o tuto nepříjemnou „hotovostní“ agendu. A u toho všeho se musí Arzthelferin za všech okolností usmívat.

* Kolik asistentka soukromého ambulantního lékaře vydělává?

Ani na tuto otázku nelze jednoduše odpovědět. Asistentky soukromých praxí mají svou vlastní odborovou organizaci, která jim vymohla, respektive „sepsala“ kolektivní tarif. Podle tohoto tarifu se smluvním pravidelným platovým růstem by měla zkušená Arzthelferin (AH) po dosažení věku 45 let dostávat od svého lékařského chlebodárce zhruba 3500 eur. Tím se stává pro většinu lékařů takříkajíc nezaplatitelnou. Proto s nimi lékaři uzavírají mimotarifní osobní individuální smlouvy. Podle nich dostane taková AH podle věku a individuálních schopností něco mezi 1100 a 2500 eury měsíčně. Praktikantka (Azubi) činící se v lékařské praxi v rámci studia (většinou také oněch 10-12 hodin denně) pobírá něco kolem 400-600 eur měsíčně. Na naše životní náklady se to nezdá tak zlé a po vynásobení údajů v eurech našimi třiceti korunami to může vypadat dokonce příznivě. Zdání klame. Na německé cenové poměry a na poměry odvedené a nadmíru zodpovědné práce se jedná o lepší almužnu.

* Na co si asistentky soukromých lékařů (AH) nejčastěji stěžují?

Zde je odpověď celkem jednoduchá. Je to málo peněz za mnoho práce. I sami lékaři připouštějí, že „holky mají strašně moc práce, málo ze života, velkou zodpovědnost a málo peněz“. Jeden lékař kriticky jejich povolání označil doslovně jako „Scheiss-job“, ve slušnějším překladu něco jako „podělaná profese“. Je ovšem nutné počítat s několika dalšími negativními momenty. Je to existenční závislost na existenci jedné osoby, tedy na osobě majitele praxe. Je to závislost na jeho náladách i na jeho mimopracovních vztazích, jak je uvedeno dále. I větší manželská hádka s následným rozvodem šéfa vede většinou k bankrotu praxe a tím k případné ztrátě zaměstnání pro několik AH najednou. Je tu i praktická nemožnost nějakého kariérního postupu. Pokud nedojde k rekvalifi kaci, platí slogan „jednou pomocnice lékaře, navždy pomocnice lékaře“. Jen výjimečně si některý lékař „vychová“ zkušenou AH a učiní ji ofi ciálně vedoucí silou s pravomocemi nad ostatním personálem. Ale jedná se o výjimku potvrzující opačné pravidlo.

A je tu ještě jeden zdánlivě malicherný problém. Pokud se zaměstnaná „děvčata“ mezi sebou nesnášejí, tak se leckdy jednotlivě nebo i kolektivně dlouhodobě škorpí a postupně se vzájemně „vyštípávají“. Za takových okolností je někdy hádkami rozmrzelý lékař propustí pro jistotu všechny a „nabere snášenlivější partu“.

* Osobní vztahy mezi AH a jejich šéfy …

Lékaři si v naprosté většině se svými asistentkami nic osobního nezačínají. Zhruba v polovině soukromých lékařských praxí se tuží i manželky lékařů. Ty se starají nejen o finanční tok, ale také o to, aby manžel se zaměstnanými děvčaty netokal. Většinou panuje přísný vnitropodnikový celibát podle motta „co je v domě, není pro mě“.

Ale ne vždy. I zde jsou docela veselé výjimky, nerespektující toto „abstinenční“ pravidlo. Někteří lékaři si naopak s děvčaty systematicky začínají, přijímají záměrně pouze „mladé křupavé maso“ a po „splnění biologického úkolu“ tento „materiál“ s větším či menším ohňostrojem propouštějí … Ti uznávají motto „ošustit a propustit“. Některé kočky však vystrčí drápky a nějaký ten soukromoambulantní playboy skončí v jejich tlapkách nebo spíše v chomoutu. Znám kolegu, jenž si třikrát vzal nějakou tu svou asistentku a třikrát se rozvedl. Dbal ovšem na předmanželskou smlouvu a díky svému podivnému spermiogramu i na striktní bezdětnost, takže v důsledku opakovaných rozvodů nezkrachoval. Jiný kolega postupující podobně, ale o něco méně opatrně, nakonec skutečně na alimentech a opakovaném vyrovnání se svými exzaměstnankyněmi a pozdějšími exmanželkami totálně ztroskotal.

Všechny ostatní u něj zaměstnané krasotinky nakonec skončily ve frontě na podporu. Tak jde život AH, je to něco mezi převážně pokulhávající ekonomií a neuspokojivou biologií.

Problémy s asistentkami z hlediska jejich zaměstnavatelů Není toho mnoho a je to „na jedno brdo“. Zakopaný pes povolání německé AH tkví v tom, že musí splňovat roli jak zdravotní sestry znalé základů medicíny, tak musí být současně dokonalou „keep-smiling“ sekretářkou. Pacienti jsou v německých soukromých praxích vnímáni spíše jako zákazníci, před nimiž se „poskytovatel služby“ často láme v pase. Permanentní úsměv (i jinak permanentně frustrovaného) personálu je zde absolutní povinností. Ale kromě úsměvu, píchání injekcí, podávání infuzí, převazů, výtěrů, dezinfekce, sterilizace apod. je (v pořadí již druhou!) absolutní povinností dokonalé osvojení si zákonného pojišťovacího sazebníku. Jinými slovy – musí zvládnout zacházení s nemocným člověkem (i s jeho tělesnými šťávami a výměšky, jako krev, hnis, stolice), ale také práci s počítačem, sazebníky, elektronickou čtečkou a kalkulačkou. Ne každému děvčeti, které se pro dráhu AH rozhodne, je tato kombinace schopností dána do vínku. A neschopnost se (v Německu obzvlášť) neodpouští a lze ji i po letech mezi řádky vyčíst z posudku. Některá děvčata se zkrátka v denní zdravotnické hektice neumějí orientovat, neustále se něčemu diví, stále se na ně čeká, opakovaně něco zapomínají. Nebo neumějí píchnout injekci a odebrat krev, aniž by pacientovi nerozpíchaly předloktí. V praxích specialistů, provádějících leckdy poměrně dost invazivní výkony, se po AH chce, aby předem vytušily, co šéf v příští vteřině udělá a jaký nástroj asi bude vyžadovat, ať již skalpel, cystoskop nebo propisovačku. V tomto případě k nárokům na AH jako na věčně usměvavou sekretářku připočítejme nároky obdobné nárokům na operační sestru. A to je na leckterou přece jen trochu moc. V praxích specialistů s průběžnými invazivními výkony připadne na jednu dlouhodobě zaměstnanou sílu 4-6 vyhozených AH pro neschopnost. Sestry se zdravotní školou a s praxí v nemocnici jsou sice medicínsky na výši, ale neumějí to s pacienty a mají potíže s nasládle vlídným tónem vůči nim. Vidí v nich stále spíše pacienty než zákazníky.

V tom mají „vyučené AH“ výhodu, poněvadž se jim správné „manýry“ vysvětlují, neřkuli vtloukají do hlavy po celou dobu jejich studia. Před sepsáním tohoto článku jsem „interviewoval“ jednoho úspěšného ambulantně operujícího ortopeda s otázkou, z jakých důvodů děvčata nejčastěji vyhazuje a proč je střídá. Po kratším zaváhání odpověděl asi takto: „Některé to nikdy nepochopí a ještě rok po nástupu do zaměstnání jen udiveně zírají.

Potřebuju prostě sekretářky i operační sestry v jedné osobě. A těch je na trhu málo.“ Tak nějak zněla v překladu jeho odpověď. Za co se mimo jiné také platí a co se na dotyčných AH rychle pozná, je aktivní uvažování nad tím, co lékař dělá. Německy to zní „Mitdenken“, česky něco jako „spolupřemýšlení“. A to se pak skutečně honoruje, takové „pomocnice“ se nepropouštějí, o takové se lékaři doslova perou.

Závěrem Povolání zdravotníka je prý poslání. Co se profese německých asistentek soukromých ambulantních lékařů týče, je asi lépe nedělat zdravotníka, ale číšníka. Ten nemá sice žádné velké poslání, ale když nezapomene polovinu toho, pro co si jej člověk poslal, tak za to má jisté aspoň malé „dýško“.


O autorovi: MUDr. Rudolf Zemek, praktický lékař v Bavorsku, sloužící víkendové pohotovosti v Horních Frankách (r.zemek@volny.cz)

Ohodnoťte tento článek!