Sluch náš každodenní

V každodenním životě člověka je velmi důležité přijímat a předávat informace z vnějšího prostředí. Čím je jedinec dokonalejší a složitější, tím více informačních možností na různém stupni náročnosti má k dispozici.

SOUHRN: Prvním a nejdůležitějším předpokladem úspěšné léčby lidí s poruchou sluchu je včasné zahájení péče, správné edukace a sluchové rehabilitace. Hlavním cílem článku je poukázat na význam vyšetření při diagnostice sluchových poruch.
Klíčová slova: poruchy sluchu, vyšetření sluchu nedoslýchavých, ošetřovatelský standard

SUMMARY: First and most important premise of successful treatment of the patients with hearing impairment is timely start of treatment, proper education and rehabilitation. The aim of the article is to show the importance of examination for diagnosis of hearing impairment.
Key words: hearing impairment, examination of people with hearing loss, nursing standard

Proces vzniku, předání, přenosu a zpracování informací vystihuje pojem komunikace. Potřeba komunikace je nepodmíněná, vrozená, a kromě zachování rodu a existence života je jednou z nejsilnějších potřeb.
Mezi nejdůležitější způsoby sociální komunikace patří řeč a zvuky. Základní rovinou zvukových informací je zvukové pozadí, jsou to zvuky, které v běžném životě člověk nepostřehne. Tyto permanentně informují o dění v našem okolí (např. tečení vody, tikání hodin, šumění listů ve větru…).

Další rovinou zvukových informací je první signální soustava – zvuky, které v přírodě vyjadřují ohraničení teritoria, zvuky vydávané při dvoření a páření, zvuky varovné (syčení hada, vrčení dravců). U lidí jsou to zvuky jako smích, pláč, křik. Třetí rovinou zvukových informací je druhá signální soustava – je specificky lidská. Je to verbální komunikace. Jejím narušením může vzniknout změna osobnosti člověka – akustický deprivační syndrom. Pokud dojde k poškození sluchu, je jedinec ochuzen až o 60 % informací z okolního světa, což se odráží na jeho kvalitě života. Nedoslýchavost patří v posledních letech mezi stále častější onemocnění. Postihuje nejen děti v nejmladším věku, ale i dospělé.

To má dopad na ekonomiku, rodinu, ale i stát. Proto považujeme toto onemocnění za závažný celospolečenský problém. Hlavní podíl na narůstajícím výskytu onemocnění dáváme do souvislosti s pozitivní rodinnou anamnézou. Poruchy sluchu vznikají u dětí matek, které během těhotenství prodělaly infekční onemocnění (rubeola) nebo užívaly ototoxické léky, u dětí s poporodní asfyxií, u novorozenců s nízkou porodní hmotností, u předčasně narozených dětí, u dětí s hyperbilirubinemií. S pacienty, kteří jsou sluchově postižení, se setkáváme každý den na ORL oddělení. Prvním a nejdůležitějším předpokladem úspěšné léčby sluchově postižených je včasné zahájení péče a správné výchovné, vzdělávací (edukační), respektive sluchové rehabilitace.
Ne všechna ušní onemocnění způsobují poruchu sluchu. Při komplexním vyšetření však vyšetřujeme sluch vždy.

Rozdělení poruch sluchu

Podle stupně poškození sluchu se poruchy hodnotí podle klasifikace WHO (1980) na základě výpočtu průměrné ztráty sluchu na frekvencích 500 Hz, 1000 Hz a 2000 Hz takto:
* normální sluch 0-25 dB,
* porucha sluchu lehkého stupně 26-40 dB,
* porucha sluchu středního stupně 41-55 dB,
* porucha sluchu středně těžkého stupně 56-70 dB,
* porucha sluchu těžkého stupně 71-90 dB,
* hluchota nad 91 dB.

Poruchy sluchu diagnosticky, systematicky a terapeuticky dělíme z pohledu audiologie na:

a) převodové,
b) senzorineurální (percepční),
c) smíšené.

Příznaky poruch sluchu

Zvýšení sluchového prahu – je to pocit zhoršeného slyšení nebo rozumění. Jde o základní pocit nemocného a první příznak, který jej vede k ušnímu vyšetření.
Ušní šelesty (tinitus) – častý symptom svědčící o poruše sluchového aparátu. Tinitus se dělí na subjektivní a objektivní. Subjektivní pacient slyší sám, objektivní mohou slyšet i jiné osoby, když jsou v blízkosti pacienta, je slyšet hučení, pískání, nepříjemné zvuky vycházející od pacienta.
Poruchy citlivosti ucha – bolest lokalizovaná v uchu může signalizovat záněty, nádory, úrazy. Tlak v uchu bývá spojen s cizím tělesem ve zvukovodu, obstrukcí Eustachovy trubice, mazovou zátkou (cerumen). Snížení citlivosti vnitřního zvukovodu se uvádí jako znak otosklerózy. Svěděním jsou charakterizovány především ekzémy.
Hyperacusis – zvýšená citlivost na zvuk. Snížení hranice tolerance zvuku se objevuje u některých kochleárních poruch sluchu, neurotických pacientů nebo při obrnách lícního nervu.
Diplacusis binauralis – disharmonica, echotica -pacient slyší na každé ucho jiný tón nebo tón s ozvěnou. Nejčastější při rozdílné funkční úrovni obou uší.
Autofonie – zesílené vnímání vlastní řeči. Často lze pozorovat při převodových poruchách sluchu.
Paracusis Willisi – specifický symptom popsaný u převodových poruch sluchu, především při otoskleróze. Pacient lépe slyší a rozumí v mírném hluku, například v jedoucím vlaku, protože nedoslýchavý nemůže slyšet tento hluk malé intenzity, ale poslouchající partner je ohlušen, spontánně zvyšuje hlasitost svého projevu.
Porucha směřování slyšení – postižený nedokáže určit směr, ze kterého slyší zvuk. Touto poruchou trpí všichni s jednostrannými poruchami nebo těžkými poruchami sluchu.
Poruchy rovnováhy – rovnovážné ústrojí je neoddělitelnou součástí vnitřního ucha. Postižení sluchového aparátu se může projevit i změnou funkce rovnováhy – závratě, nystagmus, poruchy končetin.
Porucha funkce lícního nervu – lícní nerv prochází kanálem skalní kosti středoušní dutinou. Některé destruktivní procesy (záněty, traumata) mohou vést k postižení inervace části tváře.
Lokální nález – například zduření v oblasti vnitřního ucha, výtok z ucha.
Celkové příznaky – ušní onemocnění mohou být spojena s celkovými příznaky, jako jsou teplota, nechutenství, rýma.

Vyšetření sluchu

Zkouška sluchu řečí a ladičkami tvoří základ funkčního vyšetření. Soubor těchto zkoušek se označuje termínem klasická sluchová zkouška; bez ní se vyšetření audiometrem nedělá.
Tónová audiometrie: Audiometrie se provádí k určení sluchových prahů pro čisté tóny vzdušným i kostním vedením. Kostní vedení informuje o funkčním stavu vnitřního ucha. Vyšetření se uskutečňuje za pomoci elektroakustického přístroje (audiometru), který generuje tóny určitého kmitočtu (Hz) a intenzity (dB). Vyšetření je nezbytné pro rekonstrukční chirurgické výkony na středním uchu, usměrňuje jejich indikaci a po operaci je možné ověřit zlepšení slyšení. Výsledek vyšetření zapisuje audiometrická sestra do audiogramu.

Vyšetření se může provádět v případě potřeby i v den operace a tehdy je důležité, aby pacientovi nebyla podána sedativa, hypnotika před vyšetřením, ale až po vyšetření z důvodu potřebné pozornosti a spolupráce s audiometrickou sestrou. Tato po seznámení se s pacientem mu vysvětlí, co bude jeho úkolem. Pacient sedí v odhlučněné kabince, má nasazená sluchátka a při zaregistrování přerušovaného tónu stlačí určené tlačítko a drží jej stlačené do chvíle, kdy tón přestane slyšet. Tento děj se opakuje v rozsahu od 125 do 10 000 Hz (10 kHz) a od 10 do 100 dB.

Slovní audiometrie: Při komunikaci je důležitější slyšet a rozumět mluvené řeči než slyšet jednotlivé čisté tóny, kterými se vyšetřuje sluch při tónové audiometrii. Vyšetření začíná vždy na lépe slyšícím uchu, přičemž slyšení přes druhé ucho je maskované šumem po-dle předpisů. Slova jsou nahrána na zvukovém nosiči a jsou přehrávána do sluchátek po deseti a intenzita zvuku se stupňuje. Pacient tato slova opakuje. Audiometrická sestra odpovědi zaznamenává do formuláře pro slovní audiometrii. Nesprávnou odpověď zapíše tak, jak bylo slovo vysloveno (pokud to jde), nebo slovo označí jako minus. Příprava pacienta před vyšetřením je stejná jako při tónové audiometrii.

Vyšetření sluchu zaznamenáním otoakustických emisí (OAE): Jde o nejrychlejší a nejméně zatěžující vyšetřovací objektivní metodu. Tuto metodu odborníci objevili v roce 1977, kdy bylo prokázáno, že ucho je schopné zvuky nejen přijímat a zpracovávat, ale i vytvářet a vyzařovat. Blanka bubínku zde funguje jednou jako mikrofon (přijímá) a hned jako membrána reproduktoru (vyzařuje). Tyto vyzařované zvuky lze snímat, což se při OAE provádí za pomoci citlivého registračního zařízení, a dají se zaznamenat v zevním zvukovodu jen u osob s normálním sluchem nebo lehkou poruchou sluchu. Nemají však přímý vztah k prahu sluchu. Pokud nejsou výbavné, může se jednat o lehkou poruchu sluchu, ale i o hluchotu. Toto vyšetření se využívá u dospělých pacientů a novorozenců, kde je vyšší pravděpodobnost výskytu poruchy sluchu.
Vyšetření nevyžaduje žádnou zvláštní fyzickou či medikamentózní přípravu.

CERA – korová audiometrie: Jde o objektivní audiometrické vyšetření. Touto metodou se měří akční potenciály, které vznikají po zvukovém stimulu ve smyslových buňkách a neuronech sluchové dráhy nebo center (akusticky evokované potenciály). Vyšetření vypadá navenek podobně jako EEG. Pacienta uložíme na lůžko nebo do křesla a vyzveme jej, aby byl klidný a měl zavřené oči. Citlivými elektrodami na hlavě (čelo, tváře, za levým a pravým uchem) se snímají elektrické výboje provázející transport nervového signálu do mozku, který vzniká po podráždění ucha krátkými zvuky (kliky). Ty jsou přenášeny přes sluchátka, která má pacient na uších. Ze vzniklé křivky lze zjistit přibližný práh slyšení, míru poškození sluchu a čas, který je potřebný k transportu nervového signálu z ucha do sluchového centra v mozku. Korová audiometrie informuje o skutečném slyšení, protože zaznamenáme evokované odpovědi z mozkové kůry. CERA je velmi spolehlivá v diagnostice periferní hluchoty. U dětí umožňuje diagnostikovat sluchovou poruchu, při zjištění nedoslýchavosti umožňuje indikovat naslouchadlo. Je úspěšně používaná v rámci programu kochleárních implantátů.
Měření akustické impedance středního ucha: Tympanometrie, vyšetření třmínkových reflexů.

Rehabilitace sluchově postižených

Komplexní péče o sluchově postižené, především vzhledem k věku (děti), by měla obsahovat:

1. zdravotní péči – diagnostika poruchy sluchu, léčebně prognostická rozvaha, vlastní léčba, rehabilitace,
2. pedagogickou péči – zajistit výchovu a výuku,
3. sociální péči – pomoc uspořádat sociální podmínky.

Rehabilitace je způsob vedení následné zdravotní péče tak, aby se umožnilo zařazení sluchově postiženého do běžného života v co nejkratší době a s minimálním postižením. Rehabilitace se snaží cvičením vytvořit také návyky, které umožňují využití všech původních i náhradních zdrojů organismu.

Rehabilitace sluchově postižených musí mít následující části:

* psychickou rehabilitaci,
* technickou,
* reedukační – odezírání, cvičení zbytků sluchu, centrální cvičení.
Žádnou metodou se nedá vyléčit poškozený sluch. Snahou rehabilitace je však zlepšit komunikační možnosti sluchově postižených.

Psychická rehabilitace: Je vykonávána dvěma způsoby. Povzbuzovat sluchově postiženého psychoterapeutickými prostředky a motivovat jej. Bez motivace je každá rehabilitace marná. Dalším způsobem psychické rehabilitace je podrobně objasnit všechny souvislosti, které mají vztah k sluchovému onemocnění. Důležité je obeznámit klienta se základy anatomie a fyziologie sluchu, s možnostmi léčby poruchy sluchu, s typy rehabilitačních pomůcek a s možnostmi rehabilitace všeobecně.

Technická rehabilitace: Bývá často vykonávána jako jediná. Sluchově postiženému je přiděleno naslouchadlo, musí být podrobně seznámen s jeho obsluhou a udržováním. Správný výběr typu a nastavení parametrů naslouchadla je nejdůležitější podmínkou úspěšné sluchové kompenzace (vykonává odborný lékař). Důležité je pacienta informovat, případně předvést všechny ostatní kompenzační pomůcky, které mohou ulehčit jeho sociální adaptaci. Každý nedoslýchavý se musí naučit poslouchat sluchadlem, protože při jeho používání dochází k přestavbě jeho sluchových stereotypů. Naslouchací aparát se předepisuje po ORL, a hlavně audiometrickém vyšetření. Předepisuje se u dětí, které jsou těžce nedoslýchavé, nebo u dětí se zbytky sluchu – okolo druhého roku. Dnes využíváme i úplně malé zbytky, které se někdy pokládaly za nepoužitelné. Dítě vnímá naslouchacím aparátem také hudební faktory řeči, a tím se zdokonaluje srozumitelnost jeho řečové tvorby.

Reedukační rehabilitace: Její teorií je, že je třeba všemi možnými způsoby zlepšit komunikaci sluchově postiženého. K tomu využíváme následující postupy:
* Schopnost odezírat nebo číst ze rtů je možné nacvičit. Kvalita odezírání bývá často rozhodující pro úroveň komunikace.
* Cvičení zbytků sluchu dovoluje sluchově postiženému rozlišovat a poznávat různé typy zvuků. Musí si zvyknout, musí si vytvořit mechanický stereotyp, že tímto způsobem deformovaný zvuk je například jedoucí auto, jiný charakter má pláč dítěte nebo mužský či ženský hlas. Velké problémy mají sluchově postižení také s určováním směru zdroje zvuku. I tuto schopnost je možné cvičit a natrénovat.
* Sluchově postižený často slyší zvuky deformované nebo neúplné. Není pak záležitostí sluchu, ale spíše schopností centrální – schopnost mozku, zda dokáže z těchto nezvyklých signálů získat informaci. Čím vyšší schopnost jazykové a informační kombinace, tím lepší komunikace a kvalita života sluchově postižených.

Závěr

I v dnešní přetechnizované společnosti (internet, TV, rádia apod.) mnozí z nás nejsou dostatečně informováni o možnostech vyšetření sluchu, příznacích onemocnění sluchu, léčbě sluchových onemocnění. Proto chci alespoň touto krátkou formou přiblížit danou problematiku a doufám, že tyto informace budou nápomocné a prospěšné.


O autorovi: PhDr. Silvia Rošková, Stredná zdravotnícka škola, Kukučínova 40, Košice (sisasilvia@zoznam.cz)

Ohodnoťte tento článek!